Když jsem vešla do vašeho ateliéru, hned mě upoutalo příjemné, zlatavé světlo. Mohlo právě ono ovlivnit atmosféru ilustrací v knize Babi?
Asi ano. Na knížce jsem začala pracovat s prvním lockdownem. Ačkoliv bylo hrozivé, to období pro mě má doteď zlatavé barvy, protože jsme chodily hodně na procházky s dcerou a bylo to svým způsobem krásné, ten začátek. Akorát nám potom začala chybět babička. Ale ty barvy doteď pro mě evokují období, kdy jsme byly spolu doma a nikdo nikam nemohl a bylo to intenzivní a moc hezké.
Kam jste chodívaly?
Dcera měla necelé dva roky, to znamená, že jsme chodily čtyři sta pět set metrů kolem domu, nikam dál jsme se nedostaly. Možná o to intenzivnější to bylo, protože ona si všímala drobných věcí na každém metru a mě to rozcitlivělo pro tu knížku. Najednou viděla třeba v prasklině na zdi velrybu a pozorovala broučky, sbírala ulity a všechno se to dělo tady na okruhu půl kilometru, ne víc.
Kniha Babi je oceňována pro svou vizuální sílu i hluboké téma. Jak jste hledala ten správný výtvarný jazyk, který by dokázal vyprávět beze slov?
K technice jsem se dopracovala tak, že jsem kreslila své dceři deníčky, a mapovala, co děláme. Ráda jsem experimentovala a těsně před tím, než začal lockdown, jsem tuto techniku objevila. Zkoušela jsem rýt do papíru a zatírat to barvami. Tak mě to nadchlo, že když jsem najednou viděla nějakých těch deset dvacet obrázků, říkala jsem si, že by z nich bylo krásné vyprávění v knize. Vlastně mě ani nenapadlo, že by k tomu byl potřeba text. Byla to taková náhoda. Pak jsem se sama učila vyprávět bez textu. Tehdy jsem propadla silent books, třeba od Shauna Tana nebo Sydneyho Smitha, a nesmírně mě zajímalo, jak se dělají příběhy beze slov. Zabývala jsem se tím tři roky, vyhodila jsem spoustu obrázků, hledala cestu. Moc mě to bavilo, protože tato technika má zvláštní dynamiku. Člověk musí používat detaily i vhledy do celku, aby všechno řekl.
Je to trochu jako návrat do období, kdy se lidé dorozumívali pomocí piktogramů.
Nedokázala jsem si představit, že by ilustrace měl doprovázet nějaký text. Dřív jsem toho o tichých knihách moc nevěděla. Moc se mi líbilo, že toho beze slov jde říct možná mnohem víc. Každý používá fantazii trochu jinak, představuje si něco jiného a propojuje to jinak. Baví mě, když mi lidé říkají, jak je kniha vedla nebo jak si o ní povídají s dětmi, protože děti jsou spontánní.
Jak se příběh líbil vašim dětem?
Alenka ho se mnou prožívala a povídaly jsme si o něm, když vznikal. Dávala mi podněty k tomu, co by mohlo být, ale byla tehdy hodně malinká. Doteď má tu knížku moc ráda a pro ni znamená, že si pamatuje svou prababičku. Má ji vtisknutou v sobě i skrze ty obrázky a hodně na ni vzpomíná, ačkoliv jsme se v tom intenzivním věku nemohly vidět třeba půl roku i tři čtvrtě. Alence byly dva až tři roky, babičce už bylo devadesát dva, a navíc se nevídaly. Knížka jí zintenzivnila setkávání, které následovalo. Celá kniha vznikla z mých deníků. Kreslím si dcerky, i proto, abych připomněla sobě i jim, jaké bylo jejich dětství v mých očích. A přišlo mi, že i babičku potřebuji zachytit pro sebe a takto si ji vtisknout do paměti.
Jsou vaše deníky založené ryze na kresbách, nebo k nim i něco píšete?
Ty první jsem jenom kreslila a teď už i píšu, protože jsem zjistila, že zapomínám některé věci, které bych si chtěla pamatovat. Nemají jednotnou techniku. Baví mě hledat pro nějaké období nebo projekt knihy pokaždé jiný přístup. Tato technika patří vyloženě Babi, ale jinak dělám třeba sprejované ilustrace nebo maluju akrylem, je to různé.
Vaše ilustrace jsou často poetické a plné emocí. Máte při práci na knižních projektech nějaký specifický rituál nebo metodu, jak se do příběhu dostat a vtisknout mu tu správnou atmosféru?
Když jsem pracovala na Babi, byla jsem celý den doma s dcerou a nebyl žádný prostor tvořit. Pak usnula a já jsem věděla, že mám dvě hodiny, a jestli si udělám kafe, tak přijdu o deset minut. Věděla jsem, že když udržím rytmus, zvládnu jeden až dva obrázky denně. A takto kniha vznikala tři roky. Můj rituál byl, že jsem vlastně žádný neměla. Rituál byl samotná kresba.
Dařilo se vám rozvrh dodržovat?
Docela dlouho ano, protože lockdown byl velmi štědrý v tom, že nic jiného dělat nešlo. Takže jsem se soustředila na příběh, na kreslení, a nic mi neutíkalo, neměla jsem pocit, že bych měla dělat něco jiného. Myslím, že se to do knížky promítlo. Je úplně tichá a pomalá. Je v tom čekání babičky, na kterou jsem myslela. Že je sama a dny plynou a nic se neděje.
Byly jste v kontaktu alespoň telefonicky?
My jsme si samozřejmě telefonovaly. Chybělo mi ale fyzické setkání. Ze začátku jsem z kreseb dělala pohledy a ty jí posílala.
Jak na to vlastně reagovala, že o ní tvoříte knihu?
Samozřejmě se tomu bránila, ale myslím, že to pro ni znamenalo hodně. Bohužel se knížky nedočkala, ale část příběhů viděla a měla je doma v podobě těch pohlednic a kreseb.
V Česku se ilustrované knihy pro děti těší velké oblibě, ale zároveň čelí velké konkurenci. Co podle vás rozhoduje o tom, že kniha skutečně zarezonuje u čtenářů i odborné veřejnosti?
Vidím, po jakých knížkách děti sahají. Pro mě je důležitá titulní strana. To jsem hodně řešila, aby zaujala hned a zároveň neříkala mnoho, nebo naopak vytvořila spoustu otázek. Tak to je jedna z věcí, která určitě vede k tomu, že někdo tu knížku otevře. U Babi jsem se naopak bála toho, že lidi knihu otevřou a leknou se, že v ní není text. Samozřejmě zpočátku se hodně zdráhali si takovou knížku odnést, protože měli pocit, že potřebují zaplatit za slova, která tam nejsou. Ale teď už je to trochu jinak. Lidé mou knihu chtějí právě proto, že si ji dotvoří.
Myslíte si, že u české čtenářské veřejnosti stále dominuje slovo, nebo už je ilustrace srovnatelně důležitá?
U dětských knížek je ilustrace velmi důležitá, ale šok z toho, že v knize opravdu není ani jedno slovo, je pořád velký. Myslím, že u dětských knih často rozhoduje moment, kdy si rodič uvědomí, že vlastně neví, jak s tichou knihou pracovat. Neví, jak ji číst dětem, a obává se, že to bude složité a náročné. Tiché knihy jsou postavené na dialogu a práci nebo otevření se. Někteří rodiče nemají rádi otázky dětí, protože neví, co na ně odpovědět. A Babi jich samozřejmě vzbuzuje spoustu. Když se to povede, je to o to krásnější.
Jaký význam pro vás mají ocenění, například nominace na Zlatou stuhu nebo prestižní cena na veletrhu v Bologni? Ovlivňují tyto úspěchy vaši další tvorbu?
Zlatá stuha byla veliká radost, o té jsem věděla. Bolognu jsem vůbec nečekala, a o to větší radost z ocenění mám. Zaprvé, je to dva roky po tom, co knížka vyšla. Zadruhé, když jsem knížku dělala, hodně jsem myslela na to, že je beze slov a může ji číst kdokoliv. A tajně jsem si přála, aby se dostala do zahraničí a přečetl si ji třeba nějaký ilustrátor, kterého mám ráda. Tajně doufám, že vyjde někde v zahraničí, ale už to, že se dostala na veletrh k nahlédnutí, je velká radost. Pojedu tam také osobně a moc se na to těším.
Věnujete se hudbě, ilustraci i psaní – prolínají se tyto tvůrčí disciplíny i ve vaší práci na dětských knihách? Máte třeba tendenci „slyšet“ rytmus příběhu při tvorbě ilustrací?
Je to podobný způsob imaginace, ale trochu jiné v tom, že v písni používám slova. Mám i píseň Babi. Když ji hraju na koncertě, můžu povídat o knížce. Celé se to propojuje a lidé si pak přijdou knížku prohlédnout. Jinak se mi v životě střídají období, kdy jsem hodně zaměřená ven, a v tu chvíli hodně koncertuju, hraju a zpívám. A pak mám období, kdy se uzavřu do sebe a potřebuju ticho a maluju. Teď teda dominuje hudba, protože jsem vydala nové album, ale velmi dlouho jsem malovala, protože celé to mateřství s první dcerou jsem strávila v tichu s kresbou.