Mikulvov
Když se ocitnu na novém místě, žiju prvních pár hodin s těmi, které zahlédnu z okna provizorního domova. Dost možná, že pozorovaní o tom nemají nejmenší tušení. A nejspíš pro tu letmost spatřím ty, co vstoupí do mého života, se zvláštní intenzitou.
Aspoň tak se mi to přihodilo v Mikulově.
Dokonalý městský spisovatelský byt k dokončení divadelní hry; tiché večerní ponoření do práce a šumění hlasů z Kostelního náměstí. Zvony svatého Václava přestávají po sedmé odbíjet, turisti se vytrácí, kolem půlnoci usínám.
A v tom zaslechnu ten hlas.
Vyskočím k oknu a spatřím ho v osvětlení pouliční lampy: na náměstí postává starší muž v rybářském, opírá se okolo a hřímá do ticha: „Holka modrooká nesedávej u potoka“. Pak vzhlédne k oknu mé pozorovatelny, upře na mě ostrý pohled (zdá se mi to, nebo mu oči svítí v noci jako kocourovi?) a zakřičí: „Armáda sem přinde, brzo sem přinde armáda, všecko tady bude armády!“ Tohle zaklínadlo mě zneklidní, schovám se za závěs a když znovu vykouknu, muž si mě nevšímá.
Začíná slejvák.
A ráno je po dešti.
Věštění nočního opilce. Nezdálo se mi? Z okna pozoruju už zase jen mírumilovné turisty, ne davy; spíš hloučky a dvojice, co si fotí kostel.
Napadne mě hrát s turisty takovou hru. Schovaná za oknem si jako neškodná sniperka fotím turisty, co si fotí kostelní věž, a tak zatímco oni objektivem kamer míří přitom přímo na mě, sedící u stolu za oknem, fotím je, jak si fotí věž. Takže budou mít turisti fotky věže s malou hlavičkou osoby, co provedla něco lehounce podvratného a tím navždy vstoupila do jejich životů, nebo aspoň do okamžiku, než fotky pohltí delete a koš a definitivní delete…
Po týdnech strávených v mikulovské rezidenci mám pěknou sbírečku turistů a jednoho městského policajta, který z nepochopitelného důvodu místo dveřmi vycházel na ulici ze své kanceláře oknem v přízemí.
Nikdo z pozorovaných mě ovšem nezaujal tolik jako muž s kolem v rybářském, kterého jsem z nepochopitelných důvodů vyfotit nedokázala. Ne že by se mi později nezjevoval, dokonce hřímal naprosto stejné zaklínadlo, ale kdykoliv jsem ho chtěla vyfotit, něco mi do toho vlezlo: telefon od mámy, komár na předloktí, vroucí voda na čaj. Zkrátka – ten muž byl nezachytitelný.
Dopisovala jsem poslední věty divadelní hry:
Nevím, odkud jsme a proč.
Melodram je mrtvola, promiň, to byl žert.
Nedopusť mrtvolo, aby tě zabily drony.
a chystala se na cestu do Lvova.
Foto: Dora Kaprálová
V první lvovské noci se mi o něm zdálo znovu… o mikulovském muži v rybářském. A sen to byl tak intenzivní, až jsem se leknutím vzbudila, vykoukla lucidně z okna a zahlédla ho kolem šesté ranní ve Lvově… holka modrooká nesedávej u potoka.
O hodinu později se město rozbzučelo, bylo krásně, Lvov v letním pohybu, zdánlivý klid a pak, pak udeřila devátá a nastal ten okamžik:
Слава Україні! Героям слава! minuta ticha za padlé hrdiny, zvony a nekonečný smutek.
Smutek z okna provizorního domova.
Je to tak. Ještě pořád o Lvově nedokážu nic kloudného napsat. Když se o to pokouším, vychází mi z toho jen nanicovaté žížaly, slova se kroutí a pateticky mlží, jsou ubohá a nemotorná.
Poslední dny myslím navíc na neznámou charkovskou čtenářku, která napsala v reakci na jednu českou knihu o válečném Charkovu: Když se ruiny stávají pozadím pro cizí fantazie a bolest milionů lidí je jen nástrojem „emocionální hloubky“, pak se umění mění v pohrdání.
Uctít padlé. Uctít je. To jediné mi hučí v hlavě beze studu.
Turisté se pod okny Kostelního náměstí prochází v Mikulově dál o deváté ráno jakoby nic.
Rybář věští nočním zpěvem, že armáda sem přinde.
Nechceme si to připustit, ještě pořád ne.
Mikulvov.
Úvodní fotografie: Ondřej Němec