Kniha Město pro každého zaznamenala od vydání v roce 2020 řadu úspěchů – mezinárodní ocenění, překlad do němčiny i aktuální výstavu ve Frankfurtu nad Mohanem. Očekávali jste takový ohlas?
Je fakt, že ke všemu, co děláme, se snažíme přistupovat poctivě, naplno a současně novým tvůrčím, často dosud i neprobádaným způsobem. Je to samozřejmě v něčem riskantní, ale dává nám to takto smysl. Přestože jsme měli od začátku určité mezinárodní ambice, domluvili jsme se, že knihu připravíme, jako by byla určena jen a pouze pro české čtenářky a čtenáře. A až po dobrém ohlasu doma, a po prvním ocenění v zahraničí na Boloňském knižním veletrhu, jsme se postupně pustili do dalších obsahově lokalizovaných verzí, které jsou vždy textově, některé i obrazově, upraveny pro další teritoria, do kterých byla kniha prodána. Každé vydání je svým způsobem unikátní, lokalizované, šité na míru, nehledě na to, že i při dotiscích aktualizuji vždy data a informace obsažené v každé jednotlivé jazykové mutaci tak, aby byly stále relevantní. Například v němčině jsem teď připravoval podklady pro už třetí dotisk.
Jak vznikla spolupráce na stejnojmenné výstavě ve Frankfurtu?
Oslovilo nás přímo Německé muzeum architektury (DAM), které už roky spoluorganizuje spolu s Frankfurtským knižním veletrhem mezinárodní ocenění pro deset nejlepších architektonických knih roku – DAM Architectural Book Award. Díky ocenění naší knihy odbornou porotou, ve které byli i lidé z muzea, se jim Město pro každého dostalo do rukou. Zajímavostí je, že podle jejich slov jde o první případ, kdy v této soutěži uspěla kniha určená primárně pro mládež. Mám radost, že se naše výstava, reflektující speciálně i vybrané fenomény spojené s městem Frankfurtem, stala otevírací výstavou muzea po tříapůlleté generální rekonstrukci. Pro DAM a pro místní architektonickou komunitu je to opravdu velký svátek, na zahájení přišly stovky lidí – a spolu se mnou a Peterem Cachola Schmalem, ředitelem DAM, ji zahajoval i hlavní architekt města Frankfurtu Marcus Gwechenberger.
Když se vrátíme na úplný začátek — kde vznikl nápad napsat knihu? Proč jste měli potřebu představit urbanismus právě v tak přístupné formě?
Po své krátké projekční praxi hned po škole jsem se posunul do oblasti profesionálních architektonických médií – jako šéfredaktor časopisu ERA21 jsem se sedm let snažil šířit dobrou praxi napříč odbornou architektonickou komunitou. Získal jsem však postupně pocit, že i sebeinovativnější architekt nic nezmůže, pokud chybí vzdělaný investor. Tak jsem dalších pět let programově vedl mezinárodní konference reSITE o městském plánování, určené pro politiky, developery, aktivní občany i architekty. Je to už skoro 15 let – a tehdy to nebylo vůbec běžné.
Jak jsem se postupně posouval od menších měřítek jednotlivých staveb k městskému plánování, bylo mi víc a víc jasné, že dobrá projektová zadání od politiků mohou přijít jen na základě zájmu a podpory občanů, kteří je volí. A odtud byl už jen krůček ke vzdělávání nejširší veřejnosti. To, jak je možné hovořit o složitých urbanistických tématech s mládeží, jsem poprvé viděl naživo během svého fulbrightovského pobytu v Chicagském centru architektury. Zatímco u nás podobné vzdělávací iniciativy před sedmi lety teprve vznikaly, oni už za sebou měli několik desítek let praxe.
Každý urbanistický plán je svým způsobem utopie
Inspirovala vás již existující literatura?
Velmi konkrétní inspirací pro mě byla kniha No Small Plans, zpracovaná ve formě urbanistického komiksu. Ale na úplně osobní rovině mnou otřásla hlavně totálně dysfunkční podoba amerických měst: Detroitu, ale částečně i Chicaga, kde se na ulici střílelo na denní bázi. Došlo mi, jak je evropské město kvalitní, vysoce obyvatelné a inkluzivní, a že to není vůbec samozřejmé. A také, že je potřeba o tom i takto mluvit, jako o něčem výjimečném, čeho je potřeba si vážit a dále to kultivovat.
„Město pro každého“ – je to utopie, nebo dosažitelný cíl? Co toto označení v praxi vlastně znamená?
Každý člověk je unikátní a důležitý, jsme nadáni různými talenty a máme i různé praktické zkušenosti. Společnost, která dokáže těžit z tohoto bohatství, se stává odolnější. Je to komplexnější ekosystém. A příroda je nekonečně bohatá. Největším ohrožením bohaté části světa je rostoucí nerovnost ve společnosti, která v posledních letech dosahuje extrémních rozměrů. Alespoň to říká ve své zprávě o stavu planety Organizace spojených národů. Rostoucí nerovnost vyvolává sociální napětí, které může přerůst v nepokoje. Lidské dějiny jsou jich plné.
Jádrem ideje města je vzájemná spolupráce ku prospěchu vlastního i všech ostatních obyvatel – sousedů. Vždy se vynořují také odstředivé, autoritářské nebo sebestředné tendence, které městskou pospolitost rozbíjí, oslabují nebo exploatují. „Město pro každého“ je úběžníkem, kterého není možné nikdy dosáhnout, ale stojí za to o něj usilovat. Každý urbanistický plán je svým způsobem utopie. Málokterý městský plán je realizován jako celek a v nezměněné podobě. Město pro každého můžeme vnímat jako knihu-manifest. Ukazuje, že město pro každého dokonce už existuje, jen je ve fragmentech jednotlivých příkladů dobré praxe rozptýlené po celé planetě.
Co považujete za vzorový příklad „města pro každého“?
Díky velkorysému a již sto let systematicky rozvíjenému programu městského bydlení je to určitě rakouská Vídeň. Na dalších příčkách měst nejlepších pro život, jejichž hodnocení zahrnuje třeba i kvalitu a finanční dostupnost škol, lékařské péče nebo nízkou míru kriminality a korupce, je Kodaň a Curych. Další příčky obsazují, pro Evropany možná překvapivě, největší australská, kanadská a japonská města. Německo si vede také velmi dobře.
Jak jste obsah knihy převáděli do výstavní podoby? A co výstava nabídne navíc oproti knize?
Protože jsme byli k výstavě osloveni čtyřmi různými institucemi současně, rozhodli jsme se každou z nich řešit jinak. Pro frankfurtskou výstavu jsem vybral z knihy ty kapitoly, které jsou pro město nejpalčivější: monofunkční městské zóny, dopravní problémy, gentrifikaci, nedostupnost bydlení a privatizaci města. Společně s muzejním týmem a ve spolupráci s archivem Úřadu pro plánování města Frankfurtu jsme je doplnili o relevantní fotodokumentaci. Ilustrátoři knihy, David Böhm a Jiří Franta, vyrobili a na místě sestavili obrovské centrální umělecké dílo, instalaci, s mnoha významovými rovinami a přesahy i do dalších oborů.
K současně probíhající výstavě ve Středočeském muzeu jsme pro změnu přizvali asi 15 současných českých umělkyň, umělců a uměleckých kolektivů, pracujících ve své tvorbě soustavněji s tématy města, bydlení, veřejného prostoru nebo dopravy – a výstava vrcholí velkým „betlémem“ nejlepší české současné veřejné architektury.
Náctiletí jsou skvělá, ale často podceňovaná cílová skupina
Ocenění Bologna Ragazzi Award se tradičně uděluje dětské literatuře. Jak důležité je podle vás, aby se o městech učily už děti?
Kniha byla od začátku koncipována pro středoškolskou mládež. Proto bych nemluvil přímo o dětech. Naopak jsme se z mladých snažili děti už nedělat. To se odrazilo například ve způsobu práce s odborným výrazivem, kterého jsme se nebáli, ale vždy je v knize při prvním výskytu srozumitelně vysvětleno. Náctiletí jsou skvělá, ale často podceňovaná cílová skupina. Mladé myšlení charakterizuje rychlé vstřebávání a zpracovávání podnětů, kritický pohled až rebelství, odvaha myslet jinak a tvůrčím způsobem, energie se do něčeho smysluplného pustit. A mladé myšlení nemusí ani souviset s věkem. Rád říkám, že naše kniha Město pro každého je určena mladým lidem všeho věku. Nadšeně ji čtou i dospělí, menší děti zase milují její ilustrace.
Kniha vyšla v českém originále v roce 2020 a o dva roky později v německém překladu Leny Dorn. Překvapilo vás, že zaujala i v německy mluvících zemích?
Důležitou roli určitě sehrál náš německý vydavatel Hans-Gerd Koch z nakladatelství Karl Rauch Verlag. O knihy, které si vybere, se stará velmi osobním a pečlivým způsobem. Ať už to je skvělý překlad německé bohemistky Leny Dorn, předmluva od architektonické redaktorky Laury Weißmüller ze Süddeutsche Zeitung nebo četné recenze v kvalitních médiích v Německu, Rakousku i Švýcarsku. Současně je ale také zřejmé, že kniha zarezonovala i svým tématem. Pro zajímavost – měl jsem s vydavatelem delší diskusi nad překladem názvu knihy do němčiny, všimněte si, že je trochu odlišný od českého originálu. Právě již zaužívaným spojením „stadt für alle“ se úspěšně napojujeme na již existující dlouholetou silnou kritickou diskusi uvnitř německé společnosti nad současným směřováním měst.
V knize je patrná silná orientace na vizuální prezentaci. Jaký význam mají grafické a ilustrační prvky pro hlubší pochopení problematiky urbanismu?
Městské plánování bylo donedávna vnímáno jako extrémně komplikovaná, komplexní a širší veřejnosti zcela tajuplná a hermeticky uzavřená disciplína, které rozumí pouze několik zasvěcených mágů – urbanistů. To se snažím nabourat. Nejde o to, že městské plánování je skutečně velmi komplexní činností týmu odborníků, navíc ve spolupráci s mnoha dalšími klíčovými aktéry. Jde mi o to, aby skrze lepší pochopení nejzákladnější abecedy, v našem případě jsem vybral čtrnáct klíčových výzev současného města, bylo dosaženo vyšší základní úrovně gramotnosti, a tím i vyššího zájmu o tuto oblast rozhodování. Díky tomu se zvyšuje i šance, že vyšší pozornost společnosti vyústí v lepší společné rozhodování o kvalitě prostředí, které sdílíme. V krizí města postiženém Chicagu aplikují řízeně demokratizaci navrhovacího procesu a soustředí se na masovou výuku designového myšlení.
Demokratická kultura potřebuje čas
Vnímáte rozdíly v přístupu k urbanismu v Německu a u nás? V čem bychom se mohli inspirovat, pokud jde o práci s veřejným prostorem?
Řekl bych, že v Německu se spíše než na formální restrikce klade větší důraz na přebírání osobní odpovědnosti. Lidé se méně bojí se ozvat, když jsou s něčím nespokojení. Kvůli vzrůstající nedostupnosti bydlení se třeba nebojí vyjít do ulic. Podobně jako se už v šedesátých letech hlasitě vzbouřili proti bourání zbytků historického Berlína, který měl zcela ustoupit modernistické zástavbě. Demokratická kultura potřebuje čas. Multikulturní každodenní realita v Německu navíc vyžaduje vyšší míru tolerance vůči odlišným názorům. Také díky většímu měřítku, silnější ekonomice a dlouhodobě hromaděným finančním prostředkům je německé městské plánování i architektura výrazně velkorysejší. Ve veřejném prostoru nelze nezmínit německé strategické investice do vlakové dopravy a do městské veřejné dopravy – nebo do skvělých veřejných parků a krajinářské architektury.
Knihu vydalo nakladatelství Labyrint v edici Raketa určené pro děti, přesto má podle recenzí velký ohlas i u dospělých. Bylo vaším záměrem vytvořit publikaci, která překročí generační hranice a umožní diskusi o městech napříč věkovými skupinami?
Nebyl to prvotní záměr, ale stalo se. Jsem za to opravdu rád.
Ve Frankfurtu jste měl současně naplánované workshopy k výstavě. Můžete o nich říct více?
Workshopy byly vedeny prakticky, prostřední část probíhala přímo v terénu města. Studenti se během série aktivit učili kriticky analyzovat své město, seznamovali se se základními výzvami současných měst tak, jak jsou popsány v naší knize, a lépe si uvědomovali vztah mezi vlastním chováním ve městě a jeho podobou. Během městského safari detailně rozebírali jednu městskou křižovatku, aby v závěrečné části nabyté zkušenosti využili při návrhu městské čtvrti pro každého. Průběžně pracovali v různě namíchaných týmech, přičemž počet účastníků v týmu se postupně zvyšoval a narůstala i komplexita jednotlivých rolí.
V pondělí jsme společně s Petrou Syrovou ze spolku Pěšky městem školili místní pedagogy. Od úterý do čtvrtka jsem vedl výuku čtení města a návrhů jeho zlepšení pro gymnazisty z Mohuče a z frankfurtského Sachsenhausenu. V pátek jsem se věnoval mezinárodním studentům z Frankfurtské univerzity aplikovaných věd a v sobotu jsem vedl workshop pro nejširší veřejnost. Celý průběh navíc zachytil televizní štáb z kulturního kanálu 3sat, který dorazil ve čtvrtek.
Rozhovor s architektem vedla Karolína Tomečková.