Proč jste si zvolila právě Brno pro svou překladatelskou rezidenci?
Brno jsem si nevybrala já, Brno si vybralo mě! Původně jsem se hlásila do Prahy, protože tam mám více kontaktů než v Brně. Z nějakého důvodu to v Praze nevyšlo, tak jsem skončila v Brně. I tak jsem byla ráda, protože si myslím, že Brno je zvládnutelnější a také se tu cítím tak nějak doma, jako rodilá Moravanka.
Do jaké míry považujete pobyty v zahraničí za důležité pro překládající osoby? Co konkrétně vám Brno nabídlo z hlediska práce na překladu?
Pobyt v zahraničí vám má poskytnout potřebný odpočinek od každodenních povinností, abyste se mohli soustředit na svou práci. Uděláte opravdu velký pokrok. Kromě toho máte možnost zajít s místními autory a dalšími lidmi z literárního světa na kafe a diskutovat o svých projektech. Samozřejmě je vždy příjemnější setkat se osobně, než komunikovat e-mailem nebo po telefonu.
V čem se tahle zkušenost lišila od vaší předchozí rezidence v Brně před sedmi lety?
Tehdy jsem ještě neměla tolik zakázek jako dnes. Měla jsem s sebou kratší text – Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel Sylvy Fischerové, neuvěřitelně poetickou knihu, ale bylo to také hodně práce. Čas jsem také využila k získání nových zakázek a k navázání kontaktů v klidu a v pohodě. První víkend jsem s sebou měla také své děti, kterým bylo v té době šest a devět let, což bylo samozřejmě dobrodružství a o práci nemohla být na chvíli řeč!
Jako překladatelka máte vždy oči a uši otevřené
Jak jste se dostala k překladu knihy Vrány od Petry Dvořákové?
V posledních letech jsem opakovaně psala ukázky překladů Petry Dvořákové, velmi se mi líbí její styl psaného projevu. Když mě Ruben Höppner z Anthea-Verlag loni oslovil, zda bych se nechtěla pustit do překladu románu Vrány, byla jsem nadšená.
Narazila jste během překladu na konkrétní jazykové nebo kulturní prvky, které bylo obtížné převést do němčiny?
Ano, ve Vránách hraje „zuška“ ústřední roli. V Německu něco takového není běžné, většinou jde o soukromou iniciativu. Ale nedávno jsem na internetu náhodou našla termín „Jugendkunstschule“, takže to u nás existuje. Jako překladatelka máte vždy oči a uši otevřené. Překládat ročníky je obecně problém, protože školský systém zde funguje jinak – děti po čtvrtém ročníku odcházejí na gymnázium nebo jinou střední školu. Na rozdíl od angličtiny, kde „High School“ zůstává prostě „High School“, musíte hledat nové termíny.
Konzultovala jste některé pasáže s Petrou Dvořákovou? Jak důležitá je pro vás přímá spolupráce s autory a autorkami vámi překládaných knih?
Ano, měla jsem štěstí, že autorka Petra Dvořáková působí v Brně, takže jsme se mohly setkat a pracovat na několika pasážích. Ale bylo to jen na několika místech, text je napsán velmi čtivě. Obecně se to liší kniha od knihy. Jsou knihy, kde mi spousta věcí není jasná, například jazyk mládeže v knize Petra Hanela O hvězdách víš hovno, což je můj další projekt. Obávám se, že tam bude o čem mluvit! Ale těším se i na poznávání nových věcí.
Knihy z menších zemí to mají v Německu obecně velmi těžké
Co považujete za největší výzvu při překládání současné české prózy do němčiny?
Především jsou to idiomy a přísloví, které jsou v české kultuře hluboce zakořeněné. Dále jsou to každodenní zkušenosti ve specifickém kulturním kontextu, okořeněné humorem a ironií, které jsou obtížně přenositelné, což bude případ i výše zmíněného titulu od Petra Hanela. Bohužel německý jazyk mládeže není tak kreativní jako čeština a teenageři-puberťáci používají hodně anglicismů. Je třeba hledat kreativní řešení, jak zachovat emocionální obsah těchto výrazů.
Existují v německy mluvících zemích specifická témata nebo žánry z české literární produkce, které mají větší šanci na komerční úspěch?
Knihy z menších zemí to mají v Německu obecně velmi těžké – výjimkou jsou skandinávské detektivky. Abyste zaujali, musíte být alespoň Jaroslav Rudiš, autor s neuvěřitelným rozsahem. Jeho knihy byly zfilmovány, žije v Berlíně, a dokonce už píše německy a byl vyznamenán Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo jako „jeden z nejoddanějších stavitelů mostů mezi Německem a Českou republikou“.
Jak vidíte budoucnost literárního překladu v době rostoucího vlivu umělé inteligence – zvlášť když se zvyšuje tlak na rychlost, dostupnost i ekonomickou efektivitu překladů?
Jako literární překladatelka z toho nemám obavy, protože překlad tvůrčího obsahu nebo i hovorového jazyka vyžaduje hloubokou interpretaci. Jsem interpretem, který činí tvůrčí rozhodnutí a snaží se zachovat plynulost textu.
Foto: Kocar Production, Rezidence Café Kaprál
Moje objednávková kniha je plná až do jara příštího roku
Pociťujete s blížícím se Frankfurtským knižním veletrhem, kde bude Česko v příštím roce čestným hostem, narůstající zájem o českou literaturu?
Ano, to mohu potvrdit. My překladatelé máme nyní to štěstí, že nám nabízejí práci, aniž bychom museli sami chodit s texty a prosit o publikaci. Donedávna to bylo pravidlem.
Projevuje se to i ve vaší práci?
To mohu také potvrdit. Moje objednávková kniha je plná až do jara příštího roku.
Jak vypadá současná finanční situace literárních překladatelů a překladatelek? Je vůbec reálné živit se výhradně literárním překladem?
A nyní přichází velké ale. Nikdo neví, co se stane po čestném hostování České republiky ve Frankfurtu nad Mohanem, zda bude situace s objednávkami i nadále tak dobrá. Osobně vnímám knižní veletrh jako příležitost přispět k šíření české kultury a literatury. Nevím, jestli mě samotné překládání uživí, Česká republika není tak velká, aby všichni překladatelé měli vždy dost práce. Osobně bych to ani tak moc nechtěla. Celodenní dumání u stolu není nic pro mě. Být mezi lidmi mě baví, také proto učím češtinu ve vzdělávacím centru pro dospělé nebo vodím školní třídy do muzeí. Stejně jako překlady. S kombinací těchto profesí se nikdy nenudíte.
Rozhovor s autorkou vedla Karolína Tomečková.