Jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy
V pět hodin ustal provoz vyhlídkových lodí.
Večer byl velmi tichý.
Občas proplul člun s vesly,
volavka na černém slizkém kůlu čechrala si peří.
Později zvláštní atmosférické jevy:
Růžové a oranžové páry, měnící se tvary lesa, zahrady.
. . .
„Haló! Jak je ti? Píšeš něco?
Já dělám z hlíny a poslouchám Vltavu.
Dávají četbu ze Vzpomínek a snů, ty je znáš, ale třeba by sis je chtěl pustit.“
Ano, chtěl.
Moje matka se mnou jela do Thurgau na návštěvu přátel. Měli zámek u Bodamského jezera. Tam mě nemohli dostat od břehu. . . .
Jezero se rozprostíralo do nedohledné dálavy a tato dálava byla nepředstavitelným požitkem, nádherou, jež nemá sobě rovné. Tehdy se ve mě utvrdila představa, že musím žít u nějakého jezera. Bez vody, myslel jsem si, člověk nemůže vůbec být.
. . .
V noci se přehnala studená fronta,
sedlo kola bylo v sedm ráno mokré.
Šlapal jsem kolem zeleného jezera-močálu
s trčícími stromovými kmeny porostlými mechem,
po Alemannenstraße,
kolem bronzové sochy nahé lučistnice
a odbočky k Nymphen Ufer,
na Spanische Allee a po Zu Schlachtensee,
potom dolů:
mezi stromy se už zrcadlově třpytila voda,
tu a tam pára jako vatový chomáč.
Našel jsem si místo v proluce rákosí, kde byl písčitý břeh.
Drobné mušle, spirálovití pískoví hádci.
Křišťálová průzračnost, čistá hlubina
jako v dávném snu.
Plaval jsem na druhý břeh.
Poprchávalo, nahoře nad jezerem zvonil zvon.
Ulice Alemanů. Břeh nymf. Nahá lučištnice.
. . .
Po setmění na terase hovor,
daleko ve tmě druhý břeh.
Světla, jejich odrazy na vodě,
dlouhé bílé záblesky.
Slova, věty, modulace hlasu, významy,
krátký smích, odmlka, otázka a odpověď,
konverzace...
Vpravo ve tmě stále svítil druhý břeh.
. . .
Atmosférické jevy nad jezerem.
Atmosférické jevy nade mnou.
Atmosférické jevy kolem mě.
Atmosférické jevy ve mně.
. . .
„Haló! Nepodíváš se prosím, jestli je ve Snových symbolech situace, kdy někdo ve vlaku stojí u okna, takže snícímu zakrývá výhled na jezero? Měl by to být sen číslo dva.“
„Mám to. Ne, je to naopak: Snící ve vlaku zakrývá výhled postavám za sebou.“
. . .
Na mělčině velké perleťové škeble,
rak s deformovaným klepetem,
vzpomněl jsem si na snící ženu,
které veliký rak bránil přejít.
Na druhém břehu scénérie jako inscenované sny:
Sochy a nábytek na zahradách vil
střídavě nabubřelých, elegantních, honosných.
Některé domy připomínaly
ten s věžičkou v Küsnachtu na fotografiích,
s nápisem Vocatus atque non vocatus deus aderit u dveří.
Robot sekal trávník,
popolézal jako brouk s lesklými krovkami.
Lovecký zámek. Hrad z jiné planety
s věží trčící jako dlouhý ukazovák.
Palác tak povědomě vsazený do krajiny –
jako ve staré Anglii?
Kostel s arkádami a hranatou útlou zvonicí,
tak toskánský.
Antické sloupy a bohové,
kamenné nymfy a satyrové.
Za mostem v Neuer Garten
mezi stromy kamenná pyramida, tesané hieroglyfy.
Na samém břehu malý řecký chrám: Apollóna, Herma, Afrodity?
Nazí volejbalisté. Nahé nymfy a bohové na pláži, živí.
Kdysi ve snu jsem byl nahý mezi oděnými,
a byl to sen zneklidňující.
Sny řinou se do bdění.
Sen o Řecku. Sen o Itálii. Sen o velikosti.
Sen o bohatství a štěstí.
Sen o věčnosti.
Noční můry moci.
Démoni chtění.
Trojice zel, kterým je třeba se bránit.
Sny o tom, kdo jsme my.
U zámku Cecilienhof náhle přímo proti mě
kráčí strážce hranice
mezi sněním a bděním.
Hledí mi do očí, chce mi něco významného sdělit,
musím zastavit.
„Prosím?“
Mluví slavnostně, já však nerozumím.
„Prosím?“
Opakuje slova stále stejným slavnostním tónem.
Konečně jsem pochopil:
Tady se na kole nesmí jezdit,
mám sestoupit.
Řecké sloupy. Věže. Parky. Atleti.
Na Glienicker Brücke
hondy, volkswageny, suzuki.
. . .
„Na horním toku byl stržen most.
Utonulo čtrnáct lidí, kteří byli odplaveni žlutými vodami k Rýnu.
Našel jsem mrtvolu muže středního věku v černém svrchníku, zřejmě šel právě z kostela…
Hrával jsem si sám a svým způsobem…
Hrával jsem si s ohněm, můj byl živý, posvátný…
Na konci pravítka jsem si vyřezal mužíčka. Vybarvil jsem ho inkoustem, odřízl ho od pravítka a uložil ho do pouzdra na pera. K němu jsem položil hladký, podlouhlý, načernalý rýnský oblázek, který jsem pomaloval pestrými vodovými barvami, takže byl rozdělen na horní a dolní část...
Ve všech obtížných situacích jsem myslel na svého zastlaného mužíčka a jeho krásně pomalovaný kámen.
. . .
Příjezd poslední vyhlídkové lodi.
Večer nebyl tichý, dýdžejové to v zahradní pivnici rozjeli.
Muž s mikrofonem povzbuzoval tanečníky:
Alle Hände hoch! Alle Hände hoch!
Ruce nad hlavou, vteřina vytržení.
Jsme tady. Jsme. Živí.
Občas proplul člun s vesly. Za soumraku nad opačným břehem nezvyklé,
prchavé atmosférické jevy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
dálava byla nepředstavitelným požitkem,
nádherou, jež nemá sobě rovné,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy
Poznámky
Pasáže psané kurzívou jsou z knihy Aniely Jaffé: C. G. Jung. Vzpomínky, sny, myšlenky.
Snové symboly: celým názvem Snové symboly individuačního procesu (C. G. Jung).
Rak bránící v přechodu toku je zmiňován v knize Psychologie nevědomí (C. G. Jung).
Dům v Küsnachtu je dům rodiny Jungových.
Úvodní fotografie: David Konečný