Naplňování prázdnot obřích sudů
Cesta z mikulovského vlakového nádraží na Kostelní náměstí, kde se nachází rezidenční byt, vede středem ponurého špalíru paneláků, nad nimiž se hrdě tyčí barokní zámek (kdysi) rodu Dietrichsteinů jako vítězství křivek nad pravými úhly. Připadám si jako zeměměřič K., který přichází vyměřit svůj osud.
Byt se nachází v prvním patře krásného (a památkově chráněného) renesančního domu na Kostelním náměstí. Miluji klenby, ta cihlová nebesa, věčná škoda, že nejsou i uvnitř bytu. Z jedné strany bytu je krásný výhled na náměstí a Svatý kopeček v pozadí, z opačné strany přiléhá starobylý kostel svatého Václava. Každou čtvrthodinu se na kostelní věži činí zvony hodinového cymbálu a já si připadám jako Quasimodo: „Ach, ty prokleté zvony!“
Tak tady mám strávit příští měsíc svého života a proměnit ho v (kaloricky) hodnotnou literaturu. Tomu se říká chřestění potravního řetězce.
Začínám dělat to, proč jsem do Mikulova přijel – totiž psát text s pracovním názvem Třicetiletá válka obřích sudů, inspirovaný skutečným obřím sudem, vytvořeným roku 1643 bednářským mistrem Kryštofem Špechtem, který se dodnes rozvaluje ve sklepení mikulovského zámku. Když jsem už upsaný, vyrazím na procházku po okolí.
Mikulov je luzné město a v dobrém mi připomíná můj rodný Rychnov nad Kněžnou. Tady i tam modulují energii města hierarchické vlny: kopec, zámek, okolní zvrásněná krajina.
Kostelní náměstí se úředně jmenuje jen Kostelní nám. To „nám.“ možná ve skutečnosti znamená námahu, námel nebo námořníka. Kostelní námořník každého rána posnídá námel a s velikou námahou vyplouvá na zvukových vlnách zvonění.
Před prvním usnutím pod mikulovským nebem mě napadá otázka: vozí si člověk svoje sny s sebou, nebo se mi budou zdát místní?
Ráno, jen o setinu vteřiny dříve než budík, mě vytrhává ze snu hodinový cymbál z věže: „Ach, ty prokleté zvony!“ Ale už si začínám zvykat.
Mikulov je město povýtce inspirativní. Zápletka Třicetileté války obřích sudů se rozvíjí jako puntíkovaná frkačka z poutě, znaky v souboru utěšené přibývají. Jen tak dál!
Foto: Petr Stančík
Vyrážím na výšlap po schodech na vyhlídkový ochoz kostelní věže. Cestou míjím zvony a vystavené obrazy místních umělců. Nikde ani noha. Shora je nádherný pohled po kraji i po městě, ač bystré oko pozorovatele narazí i na několik kazů: třeba klasicistní budova pošty je shora a zezadu zhanobená brutálně brutalistní přístavbou. Přitom z uliční úrovně si toho člověk nepovšimne.
Sestupuji z výšin a nořím se do víru maloměsta.
Moje milovaná Dietrichsteinská hrobka je bohužel zavřená, neboť ji soud navrátil Dietrichsteinům. Tedy Dietrichsteinům živým, nikoliv Dietrichsteinům zde pohřbeným, ač by to bylo nejspravedlivější. Mohli by svou vlastní hrobku spravovat jako družstevní dům.
Už zase sedím u počítače a píši. Když už jsem Války obřích sudů přesycen, odpočívám změnou činnosti: píši libreto opery Zlatý hrom o prvním elektrofonickém nástroji v historii lidstva s názvem Denis d'or, který vynalezl Prokop Diviš na faře v Příměticích u Znojma, což je jen padesát kilometrů odsud. Když mám Denis d'or plné brýle, píši šestý díl dobrodružné sci-fi pro mládež H2O a otázky zrcadlové sfingy. Když mám H2O plné zuby, vracím se k Třicetileté válce obřích sudů. A tak stále dokola, da capo al fine. Capo di tutti capi!
„Ach, ty prokleté zvony!“ Vlastně je to docela hezké.
Rezidenční pobyt se láme jako hůl, napůl ponořená do vody. Ve skutečnosti (rovná se ve věčnosti) pobyt i hůl zůstávají vcelku, lomí se jenom jejich vnímání. Záchvat zenového buddhismu rozháním vlastnoručně uvařeným chilli con carne.
Všudypřítomné vedro láká k cachtání ve vodě, ovšem městské koupaliště je plné lidí, což mne odpuzuje, neboť v otázce koupání jsem zatvrzelým solipsistou. Naštěstí stačí pěknou procházkou dojít na okraj Mikulova k zatopenému vápencovému lomu U Mariánského mlýna, kde je jen hrstka lidí, průzračná voda a vůkol hojnost fauny i flóry. Přeplavu celý lom tam i zpět po délce, a jako obvykle medituji nad záhadou, proč je cesta zpět vždy kratší než cesta tam, přestože v zatopeném lomu nemohou být žádné proudy.
Pobyt se chýlí ke konce a mne večer čeká setkání s místními literáty a čtenáři v kavárně a galerii Konvent. Vyvracím mylnou domněnku, že jsem špión (rezident je tajný agent, který sám řídí několik agentů), ve skutečnosti jsem totiž literární rezident. Poslouchám čtení mikulovských kolegů a sám předčítám. Lidé jsou milí a empatičtí, atmosféra je skvělá až báječná, jen při některých obzvláště hororových pasážích je nutno odvést z doslechu malé děti, které by si to ovšem chutě poslechly, neboť z Červené karkulky mají nejraději pasáž, kdy myslivec vlkovi rozřízne břicho, zaživa mu vyvrhne útroby, na jejich místo dosadí těžké kameny a znovu zašije, vlk po operaci dostane žízeň, jde se napít, kameny ho převáží do studny, kde utone, a studnu je nutno dezinfikovat.
Blíží se konec – už jsem v Mikulově napsal, ušel, snědl a vypil, co mi bylo vyměřeno.
„Ach, ty prokleté zvony!“ Bim, bam, budete mi chybět.
Úvodní fotografie: David Konečný