Wannsee; neděle
Dopoledne psaní. V osm už na terase u „svého“ stolku, což je ten poslední vlevo. Terasa tu říkají vydlážděnému prostranství před vilou, obrácenému do zahrady a k jezeru. Dům stojí na svahu, výhled je tak stejně pěkný, jako by šlo o skutečnou terasu. Když jsem před odjezdem četla popis LCB, udělala jsem si o ní chybnou představu. Skutečnost je mnohem lepší. Člověk píše obklopený přírodou, skoro jako na chalupě. Tady ale koukám na vodu, můžu pozorovat labutě, volavky a nejrůznější kačeny. I spoustu zpěvného ptactva, nejvíc tedy vran, ze všech stran zní hlasité krákání. Jinak je po ránu ticho. Část stipendistů snídává venku, ale přicházejí o dost později. Většina z nich jsou překladatelé a mají trochu jiný režim. Snídani chápou jako příležitost ke konverzaci. Nespěchají, tráví u ní dlouhou dobu. Zkusila jsem to, zvyk je silnější. Potřebuju si ke psaní sednout hned, jen s kafem, snídám až potom. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi tu do ničeho nemluví, jen mně samotné to přišlo trochu hloupé. Cítila jsem potřebu, poskytnout jim nevyžádané vysvětlení, že nejsem takový asociál, že je to jen zvyk, ale natolik pevný, že když se ho nedržím, nic mi pak nefunguje…
Vrány pochodují kolem. Neohroženě přicházejí až do té nejtěsnější blízkosti, vyskakují i na stoly. Z mé přítomnosti si nic nedělají. Ostatní ptáci taky moc ne, o hmyzu nemluvě. Mravenci, brouci, nepatrní červení pavoučci, přecházejí sem a tam přes stůl, i přes můj otevřený sešit, a věnují se svým věcem. Dneska jsem do jedné zasáhla. Luční kobylce se do nohy zakousl mravenec. Nemohla se ho zbavit. Nevím, jestli měl vražedné úmysly. Nevím ani, jestli by se do toho člověk měl plést, asi ne. Jenže drama se odehrávalo přímo přede mnou, mezi tužkou a gumou. Nedokázala jsem zachovat neutralitu. Zkusila jsem se ho sundat. Delikátní operace, zabralo to dost času. Ani mravenci jsem nechtěla ublížit. Po několika marných pokusech se to podařilo. Doufám, že jsem tím v mraveništi nezpůsobila hladomor. Ale příroda je teď koncem června štědrá, tak snad ne.
Foto: Irena Dousková
Víkendová rána jsou nejklidnější. Kromě vran a brouků přišla i veverka. Šustilo to, jak sestupovala korunou dubu. Nakonec seskočila na malé pódium pod ním. Chvíli postála, prohlídla si mě, a zase odešla. Bylo to tváří v tvář, ale fotit jsem se neodvážila, aby ta chvíle byla co nejdelší.
Do centra se mi dnes nechtělo, užila jsem si ho v minulých dvou dnech. (Předevčírem Potsdamer Platz a Neue Nationalgalerie, včera Ku'Damm a fotky v C/O Berlín). Místo S-Bahnu pár stanic busem a pak ještě kousek přívozem na Pfaueninsel. Nedávno ho po úpravách znovu zpřístupnili. Chráněné území, množství návštěvníků omezené. Dlouhá procházka, dvě hodiny ve vůni jasmínu a lip. Průhledy na vodu a na všelijaké eklektické stavbičky. Zámeček, loděnice, bažantnice, vodotrysk, umělá zřícenina, řecký chrám… Vše, čeho si aristokratická srdce a dobová móda žádaly. Fridrich tu původně choval králíky, pak to zkusil s divou zvěří, nakonec zůstalo jen u pávů. Opravdu je potkávám, prý potomci těch původních, uvolněně korzují mezi stromy i lidmi. Občas motorizovaná hlídka, kontrolující, aby je nikdo nekrmil a nevytrhával jim velkolepá ocasní pera. Zejména děti viditelně, a některé i slyšitelně, touží po obojím. Tentokrát fotím, ale mizerně. Žádný páv se mi do záběru nevejde celý. Všichni ti Fridrichové se mi přes veškerou snahu pletou. Naše mocnářství zvládám líp. Vzpomínka na loňský červen, student, provádějící po hořovickém zámku, celou dobu říká kuřfiřt. Není to pokus o vtip, jak si původně myslím. Hrozí mi záchvat smíchu, jen tak tak se ovládnu. Na blbosti mě užije.
Čas tady běží rychle. Už jsem za půlkou. Stále ještě jsem nebyla v té vile na protějším břehu, kde se v roce 1942 konala ona neblaze proslulá konference. Tuhle část historie znám víc než dobře. Pořád to odkládám. Ani ne podvědomě, vím, že se mi tam nechce. K vyvolání depresivních nálad stačí libovolné zpravodajství. Do Liebermannovy vily, na kterou denně koukám přes vodu, už jsem ale zašla. Kouzelné místo. Hra světel a nespočetných odstínů zelené. Dokonalá harmonie. Slavný malíř tu prožil řadu plodných a utěšených roků. Měl štěstí, stačil zemřít včas. V únoru 1935. Jeho žena za pár let spáchala sebevraždu. Druhý den ji čekal transport do Terezína. Bylo jí šestaosmdesát. Dotek hrůzy. Ne, vyhnout se tomu nedá, ale zítra zas radši Postupim a pár kuřfiřtů…