Je český trh na hostování připraven? Množství vycházejících titulů výrazně převyšuje počet literárních agentek a agentů. Jak z této situace ven? Proč není na české scéně více možností zastoupení a může si být autorstvo v této věci nápomocno samo?
Množství vycházejících titulů jistě výrazně převyšuje počet agentů všude na světě. Ale máte pravdu, že u nás fungují asi dva a půl. Je to dáno zejména ekonomickou realitou, tím, že prodejem práv do zahraničí se v Česku neuživíte. To mají autoři a agenti společné, že literatura obvykle není jejich hlavní zdroj příjmů. Možnosti autorů prodávat se sami jsou každopádně ještě menší, na to bych nespoléhal. Kromě toho to samozřejmě není jejich úkolem. Není to ani úkolem překladatelů, ale rozhodně v tom jsou schopnější.
Které české autory a autorky si dokážete představit na mezinárodní scéně?
Nejsnáze ty, co se tam už pohybují, a několik dalších. Možná bychom se však měli ptát, co to znamená, pohybovat se na mezinárodní scéně. Autor není kapela, aby každý rok musel jezdit na turné. Domnívám se, že to podstatné jsou překlady konkrétních knih – to, jestli vycházejí v kvalitních překladech a v nakladatelstvích, která je dokážou dostat ke čtenářům. To poslední se nám zatím moc nedaří, právě na tom však záleží. Literatura v tomto smyslu není ani tak cestovka jako spíš pošta. Daleko důležitější než přímý kontakt s francouzským čtenářem je pro mě to, aby si francouzský čtenář mohl v knihkupectví na rohu koupit moji knihu.
Máme v současné české literatuře témata, která mohou rezonovat globálně?
Myslím, že to funguje jinak. Nebo se domníváte se, že Houellebecq je globálně úspěšný díky tomu, jak francouzská témata zpracovává? Nebo Sally Rooney, že je tak autenticky irská? Jedna z dobrých věcí na literatuře je, že může kašlat na národní iluze a iluze národnosti.
Nakladatelé, kteří záměrně vydávají méně knih, ale snaží se o ně dobře postarat, jsou mi čím dál sympatičtější
Existuje něco jako specificky „česká perspektiva“, kterou můžeme nabídnout světu?
Ne. Nebo takto: je to vždy hra srovnání. Poláci nás vidí určitým způsobem, protože sami akcentují jiné věci, my nějak vidíme Němce a tak dále. Ve skutečnosti jsou to všechno jen příběhy, které si o sobě vyprávíme. Občas je jistě můžeme vyprávět i druhým a někdy se na to chytí. Ještě víc se nám obvykle líbí, když někdo jiný vypráví o nás, například Mariusz Szczygiel nebo teď Dan Brown. Obecně jsem však přesvědčený, že světu lze nabízet spíše literaturu světovou než českou. Co je české, zajímá jen Čechy nebo turisty.
V Česku vyšlo jen za rok 2023 celkem 13 000 knih, z nichž pouze jednotky uspějí jako bestsellery. Je nadprodukce knih specificky český problém, nebo se s ním potýkají i větší literární trhy, jako například ten německý?
To sugeruje, jako by smyslem každé knihy bylo stát se bestsellerem. Ale máte samozřejmě pravdu, že i v případě knižního trhu existuje nesmyslná nadprodukce. Co vím, je to tak všude v Evropě a má to své důsledky: knihy se na pultech knihkupectví točí stále rychleji, jejich recepce je čím dál povrchnější, a ani ekonomicky to často nedává smysl. Mně osobně jsou čím dál sympatičtější nakladatelé, kteří záměrně vydávají méně knih, ale snaží se o ně dobře postarat. My se vždy zděsíme, když se nějaká distribuce nebo nakladatelství dostane do potíží, ale pravda je, že knižní trh je přesycený. Nebezpečí je spíš v tom, aby se ještě více nemonopolizoval.
Dokáží ocenění jako Magnesia Litera nebo Cena literární kritiky upozornit na knihy vhodné k prezentaci v zahraničí?
Existují zhruba dvě odpovědi, jedna pragmatická, druhá kritická. Ta pragmatická: jasně, literární ceny jsou jeden z mála nástrojů, kterým rozumí každý. Když to dostalo cenu, nemůže to být špatné! Nemyslete si, i zahraniční nakladatelé se obvykle rozhodují na základě prodejů, cen a krátké ukázky. No, špatné to samozřejmě v některých případech být může, ale to zjistíte, až si to přečtete, a to už málokomu ze zúčastněných vadí. Což je ta kritická odpověď. Jestliže nějaká kniha dostane cenu, nestane se o nic lepší nebo horší, než byla už předtím.
Jakou roli hrají na současném českém literárním trhu literární časopisy a odborná kritika? Podílí se ještě výrazně na tom, jak čtenářky a čtenáři reálně kupují knihy, nebo je jejich vliv v době sociálních sítí a „amatérských recenzí“ spíše marginální?
Pokud vím, tvrdá data na to nemáme. Zjevně to také bude trochu jinak u generace Z nebo u těch, kterým je dnes šedesát. Ale trend je zřejmý: role literární kritiky a odborné recepce vůbec slábne. Souvisí to s tím, že knihy jsou dnes spíš součástí životního stylu, případně well-being než výzvou k myšlení. Není asi třeba to rozvádět, o mizení literární kritiky z mainstreamových médií už toho bylo napsáno ažaž.
Příjmy z tvůrčí činnosti obvykle tvoří jen menší část celkového příjmu
Zlepšuje se reálně ekonomická situace českých spisovatelek a spisovatelů, nebo je to stále spíše výjimka, že se autor či autorka psaním uživí, než pravidlo?
Celková ekonomická situace spisovatelstva se v posledních letech jednoznačně zhoršila, v souladu s tím, že se zhoršila v případě většiny obyvatel. Je to dáno právě tím, že příjmy z tvůrčí činnosti obvykle tvoří jen menší část jejich celkového příjmu. Pokud bychom se zaměřili jen na ně, není odpověď jednoznačná. Knihy se v absolutních číslech prodávají o něco hůř než před pěti lety, ale zase jsou dražší a zmizelo DPH, což nepřímo pomohlo i autorům. Trh je však pouze jedním zdrojem příjmů, tím druhým jsou veřejné rozpočty. Tady lze nejvíc želet nastavení statusu umělce, které spisovatele v podstatě diskvalifikuje. Z důvodů, které jsou příliš technické, než abychom se tu jimi chtěli zabývat, je to tak, že osvětlovač v divadle bude mít na status umělce větší nárok než držitelé Litery.
Co by bylo možné pro české autorstvo dělat více? V čem se například můžeme inspirovat u velkých zahraničních trhů?
To nejdůležitější přenést nepůjde: jsou to ty velké trhy. Pokud se trochu náročnějšího titulu v Česku prodají 2 000 kusů, v Německu to bude čistě aritmeticky 12 000, a pokud k tomu přidáme i kulturní faktor, tak možná 25 000. Větší trh však nejsou jen vyšší prodeje, ale celkově lepší infrastruktura: víc autorských čtení, širší nabídka stipendií, další druhy sekundárních příjmů. Zmínil jsem status umělce, to je konkrétní nástroj, který by býval pomohl, kdyby byl připraven nikoli kvůli tomu, aby se vyhovělo závazkům k evropské legislativě, ale s péčí o podstatu věci. Naopak nabídka tvůrčích stipendií je dnes oproti situaci před deseti lety výrazně lepší, je to však jen ostrov pozitivní deviací uvnitř dysfunkčního ekosystému.
Jak může mezinárodní úspěch českých autorek a autorů pomoci situaci na domácím trhu?
Samozřejmě jde o pozitivní zpětnou vazbu. Úspěch na domácím trhu zvyšuje šanci být překládán a případný úspěch v zahraničí zase zvyšuje šance být vnímán jako podstatný hlas doma. Často je to relativně jednoduché: stačí se naučit německy. Ve Frankfurtu se to jistě bude hodit.
Autorkou úvodní fotografie je Adéla Waldhauserová. Rozhovor s Janem Němcem vedla Karolína Tomečková.