Petro, v Česku se aktuálně řadíte mezi hrstku bestsellerových autorek a autorů a vaše knihy se daří prodávat i do zahraničí. Kdy přišla první nabídka na překlad a co jí předcházelo? Je důležitý předchozí úspěch na domácí literární scéně?
Přišla společně s první knihou vydanou v nakladatelství Host a s ní spojeným začátkem spolupráce s agenturou Dany Blatné. Určitě je potřeba mít na domácím trhu alespoň trochu pozornosti a pak samozřejmě někoho, kdo se bude nabízení vašich knih v zahraničí profesionálně věnovat. Což jde obvykle ruku v ruce.
Do kolika jazyků už byla vaše díla přeložena? Který z těch překladů vás osobně nejvíc překvapil?
Existují překlady v polštině, italštině, francouzštině a makedonštině. Práva jsou prodána také do Srbska a Egypta, což je v případě mých knížek o zasněžené Šumavě i trošku úsměvné. Takže za mě asi největší překvapení právě ten Egypt. Těžko si představuju tamní čtenáře zabrané do stránek o závějích, Králích Šumavy, německém odsunu a katově šlehu.
Na kterém trhu se vašim knihám daří nejvíce co do počtu prodaných výtisků?
Určitě Polsko, tam je jasná ta kulturní i historická blízkost. A momentálně Francie s knihou U severní zdi. Ta mě překvapila. Jak moc je naše smutné dějiny 50. let zajímají, jak se knize daří a to, jak francouzští čtenáři chápou poselství knihy i do dnešních dnů. To mě opravdu potěšilo.
Někde jsou obálky snové, jenom naznačují. Jinde jde nakladatel do brutality
Existuje trh, na který byste ráda vstoupila, ale zatím se vám to nepodařilo?
Německo. Asi bych měla být k Němcům ve svých knížkách míň přísná. A samozřejmě anglicky mluvící země, ale to je pro české autory asi to nejtvrdší sousto, silně „chráněný“ trh, kam se málokomu podaří proniknout.
Pocházíte ze Šumavy, která byla před odsuny převážně německá. Dostáváte ohlasy i od potomků sudetských Němců a Němek?
Ještě dnes je na obou stranách hranic mnoho rodáků, kteří mluví jak česky, tak německy. Řada z pamětníků nebo jejich potomků se mnou na příbězích mých knih spolupracovala, vyprávěla. A setkávám se s nimi i na besedách, jak v Čechách, tak teď už i v Německu. I když v němčině mé knihy zatím nevyšly, například na besedě v Chemnitzu stála fronta těch, kteří si se mnou chtěli povídat o vzpomínkách rodičů i vlastních. Zase jsem slyšela spoustu smutných příběhů, ale z jejich strany i pochopení viny a naději v odpuštění. Kniha Prameny Vltavy je zaujala, tak si budu držet pěsti, třeba se nějaký překlad poštěstí.
Máte zkušenost s tím, že zahraniční překlad změnil způsob, jakým byla vaše kniha přijímána? Stalo se, že v jiné zemi rezonovala úplně jinak než doma?
Moje knihy v Česku občas otvírají debatu, jestli tomu chceme říkat takto kultivovaně. Někdy se zkrátka čtenáři mezi sebou hádají, každý brání tu svou vizi minulosti a spravedlnosti. To právě v cizině nemají, jich se to osobně nijak nedotýká. Takže mě třeba překvapila Francie, jak z knihy o minulosti berou poznatky pro dnešek, zatímco my se dohadujeme, kdo byl tenkrát větší parchant.
Baví mě, jak v Itálii čtou Prameny Vltavy pouze jako čistou detektivku, zajímá je pouze ta kriminální zápletka, všechno to naše šumavské historické pozadí berou jenom jako nezbytnou kulisu. Ne jako hlavní část knihy, jak je tomu u nás.
V Česku vycházím u renomovaného nakladatele, v cizině jsou to někdy úplně maličká nakladatelství
Pozorujete rozdíly ve zpracování vašich knih, třeba v kvalitě papíru, druhu vazby a podobně napříč jednotlivými zeměmi?
Každá kultura je jiná, nakladatelství ale znají své čtenáře nejlépe, takže se jim snažím do toho nijak nezasahovat, i když se mi třeba některá z obálek tolik nelíbí. Tam vnímám největší rozdíly. Někde jsou obálky snové, jenom naznačují. Jinde jde nakladatel do brutality, i značně se lišící od textu, protože musí zaujmout. Kopeme ale všichni na jednu branku, takže já dávám zcela volnou ruku. Samozřejmě co se kvality papíru či vazby týče, v Česku vycházím u renomovaného nakladatele, v cizině jsou to někdy úplně maličká nakladatelství, která nemohou investovat do tisku nějaké výrazné částky. Každý ale dělá své maximum.
Musela jste někdy na žádost zahraničního vydavatelství upravit příběh, postavy nebo reálie tak, aby byly srozumitelnější čtenářkám a čtenářům v jiné zemi?
Musela. Týká se to především států výrazně nábožensky zaměřených, kde prostě ta naše česká „nevymáchaná huba“ jen tak neprojde. Mají zkrátka svá tabu. V Polsku jsem odstraňovala příběh jednoho mrtvého děťátka, bylo by to prý na jejich čtenáře příliš. V Itálii se překopávalo mnohé, upravovaly se postavy, jejich akce i charaktery, kterým by tamní čtenář nevěřil. Žena tam nemůže být tak moc silná, děti tam nesmí tolik trpět a do církevních hodnostářů je lepší se nenavážet. Hodně se taky dovysvětlovaly reálie, protože pojmy jako „odsun, pionýrský šátek, kopečkáři, Pankrác nebo i hloupá rakvička se šlehačkou“ jsou pro ně neznámé.
Žijete dlouhodobě v Itálii – jaké je pro vás sledovat, jak vaši tvorbu přijímá italské publikum? V čem se podle vás liší reakce italských čtenářek a čtenářů od těch českých?
Oni o našich nedávných dějinách ví jen hrozně málo. Ostatně jako my o těch jejich. Jenom základy. Takže mě baví vidět, jak se mnou odhalují příběhy a skutečnosti, o kterých neměli ani tušení.
Kam se na nás hrabe nějaký skandinávský thriller. My máme Bruntál, Sudety, Šumavu, Švejka a nic nám není svaté
Vnímáte i rozdíly mezi českým a italským knižním trhem, třeba pokud jde o fungování nakladatelství, propagaci autorstva nebo preferenci určitých žánrů?
V Itálii se čte podstatně méně než u nás. Tamní kultura poslední roky více míří na snadnou zábavu, módní trendy, kult osobnosti z řad hvězd a hvězdiček. Takže když průměrný Ital čte tu svou jednu knihu za rok, obvykle to bývá nějaké velké zahraniční jméno nebo knížka psaná známou osobností, pokud možno ze světa showbusinessu. Tím má nakladatel usnadněnou propagaci, na trh se dostávají už hotové hity. Letí thrillery, detektivky, erotické romance. Pak příběhy mafie a problémy méně rozvinutého italského jihu. Tato dvě jsou víceméně hlavní témata lokálních autorů.
Samozřejmě je v Itálii celá řada kvalitních spisovatelů, mám ale pocit, že se jim doma dostává méně prostoru než venku. Za to jsem se dozvěděla, že boj mezi nakladateli může být skutečně drsný. Někdy si platí i balíčky falešných recenzentů, kterými chtějí shodit knihy jiného vydavatelství. Chci věřit, že tohle se u nás ještě neděje.
Sledujete přípravy Česka na čestné hostování?
Zas až tak to z pozice autorky neprožívám. Je to pořád ještě daleká budoucnost. Ale držím nám palce, a když se někde objeví nové informace, vždycky si je přečtu. Asi jako v Itálii čekání na příští mistrovství světa ve fotbale.
Co podle vás dělá současné české autorstvo konkurenceschopným v zahraničí? A existuje něco, co by se dalo nazvat specificky českým přístupem či tématem?
Humor, horor a temné dějiny. Všechno máme černé a ještě černější. Málokde to tak umí, nemají to v krvi. Kam se na nás hrabe nějaký skandinávský thriller. My máme Bruntál, Sudety, Šumavu, Švejka a nic nám není svaté.
Co byste poradila začínajícím autorkám a autorům, kteří se chtějí prosadit v zahraničí, ale nevědí, kde začít? Jaké konkrétní kroky by podle vás měli podniknout?
Kdyby byly, taky bych poprosila o jejich zaslání. Opravdu netuším. Potřebujeme tu lepší podhoubí, až na pár přetížených výjimek chybí literární agenti, co by se za nás venku prali, chybí silná propagace, taková ta válcující a hrdá, možná chybí i lepší podmínky pro psaní vzhledem k tomu, jak hodně se u nás čte a jak málo autorů se i přes to dokáže psaním uživit.
Jenže tohle všechno nezáleží na spisovatelích. Asi jsem poslední, kdo by měl někomu radit, ale za mě má autor zkrátka najít ten správný příběh, který ho chytne za srdce, věřit mu, poctivě si ho odpracovat, vyjádřit jeho duši, ne sám sebe, bez agitek a hnaní se za snadnými body. Psát o lidech, pro lidi, a pak už jen doufat.
Foto: David Konečný, Irena Karpíšková
Rozhovor se spisovatelkou Petrou Klabouchovou vedla Karolína Tomečková.