Barbara Šalamounová (1964) je česká ilustrátorka, autorka a výtvarnice v oboru animovaná tvorba a hraná tvorba, autorka komiksů a pedagožka. Narodila se v německém Halle-Saale, ale vyrůstala v Praze v německo-české umělecké rodině. Oba rodiče, Jiří a Eva Natus-Šalamounovi, byli výtvarníci a vysokoškolští pedagogové.
Matka Eva Natus-Šalamounová pochází též z Halle-Saale a po studiu na HKD Burg Giebichenstein studovala postgraduální studium v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru u prof. Hoffmeistera, v oboru filmová a televizní grafika. Později byla profesorkou na HKD Burg Giebichenstein v Halle-Saale, kde založila ateliér pro ilustraci a animaci.
Její otec Jiří Šalamoun působil, mezi svým pražským studiem na AVU, ještě tři roky jako Meisterschueler na Lipské vysoké škole knižní tvory a grafiky (Hochschule fur Grafik und Buchkunst Academy of fine Arts Leipzig). Oba rodiče pracovali jak pro německá, tak pro česká nakladatelství.
Barbara Šalamounová vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér televizní a filmové grafiky, kde ve druhém ročníku vytvořila postavu ropáka pro film Jana Svěráka Ropáci. Film byl oceněn na mnoha festivalech a v roce 1988 mu byl v Los Angeles udělen studentský Oscar.
Externě pracovala pro americkou agenturu Young and Rubicam a jako kreslířka storyboardů pro další agentury, ilustrovala pro časopisy, např. Reflex. Poté odešla do Halle-Saale na postgraduální studium na Vysokou školu umění a designu Burg Giebichenstein (Burg Giebichenstein Kunsthochschule).
Jako první v Čechách spojila 2D a 3D digitální animaci ve svém animovaném filmu Copak není moucha mojí sestrou? (2006), který vznikl za česko-německé finanční kooperace.
Pracuje na volné noze. Její poslední velkou komiksovou prací je kniha Trampoty člověka Sekory (2024), která byla nominována na cenu Muriel 2024 za nejlepší scénář a získala cenu pro děti a mládež Zlatá Stuha 2025 v kategorii komiks.
Sama též vyučovala, naposledy na plzeňské Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara, kde založila ateliér komiksu a ilustrace pro děti, který až do roku 2019 vedla. Kromě své práce se stará o výtvarnou pozůstalost svých rodičů, Jiřího a Evy Natus-Šalamounové, a disponuje všemi autorskými právy, jako např. k Maxipsu Fíkovi. Pro jejich díla založila Nadační fond Šalamounovi.
Zlatá stuha (2025)
