Bába Bedla vyšla v Česku v roce 2021. Dokážete se na tu knihu dnes znovu „naladit“ – a čtete ji teď jinýma očima než v době vydání?
Kniha vyšla těsně před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu a když jsem ji psala, neměla jsem tušení, že ji budu často číst i před ukrajinskými dětmi, které k nám uprchnou před válkou a budou chodit do českých škol. Mám v knize postavu mladičkého ruského dezertéra, který už nechce bojovat ve válce, což v současné situaci příběhu dodává silnější vyznění, o kterém jsem nemohla mít ani tušení, když jsem knihu psala. Tím, že se jedná o válečný příběh, začali knihu rodiče a učitelé dětem kupovat, aby jim dokázali vysvětlit, co se kolem nás vlastně děje, přestože jde o příběh z druhé světové války. To jsem při psaní knihy nemohla tušit. A je zajímavé, že s knihou pořád jezdím několikrát měsíčně už pět let do škol, teď i do těch německých.
Konkurence v zahraničí je velká. Čím podle vás mohou české knihy oslovit mladé zahraniční čtenářstvo?
Jsme země, kde se vždycky střetávalo více kulturních tradic, je v nás západ i východ. A možná i díky tomu máme velmi specifický smysl pro černý humor, ironii a grotesku a obojí má v naší literatuře velkou tradici, což je znát i v současných českých knihách – např. v knihách Jaroslava Rudiše, komiksech Lucie Lomové nebo románech Jáchyma Topola či Marka Tomana. A smysl pro humor, zejména ten černý, je vždycky neodolatelný.
Výtvarnou podobu knize dala Martina Trchová. Jak se vám s ní spolupracovalo? Uvažujete o dalším společném projektu?
S Martinou máme rozpracovaný komiks o soužití malého chlapce a jeho robotického dvojníka, je ale nesmírně náročné najít čas na společnou práci na komiksu, protože je to něco jiného než ilustrace k již hotové knize. Snad se nám to povede. Také mám v hlavě třetí díl Báby Bedly, který by se měl jmenovat Bába Bedla a dítě v síti a odehrávat se bude v Japonsku. S Martinou se mi spolupracuje výborně, protože jsme blízké přítelkyně a nemusíme si nic sáhodlouze vysvětlovat, jsme naladěné na stejnou vlnu, a to je obrovská výhoda.
Bába Bedla pracuje mimo jiné s tématem války. Máte pocit, že v dnešním společenském a politickém kontextu ji čtenářky a čtenáři čtou jinak než v době vydání?
Myslím, že příběh je dnes mnohem aktuálnější kvůli válce na Ukrajině. A když z knihy čtu ve třídě, kde sedí malí Ukrajinci, je to často velmi emotivní. Zpočátku jsem měla strach, jak to vezmou, jestli je to třeba nebude traumatizovat, když v knize mladičký ruský voják zvolá „Ruky věrch!“, ale je to naopak, často se hlásí s dotazy, jsou rádi, když s nimi o jejich zkušenosti někdo mluví.
Z vaší zkušenosti: dokážou knihy – zvlášť ty pro děti a mladé čtenářstvo – posilovat empatii? Vnímáte to třeba při diskuzích na besedách či ze zpětné vazby na vaše knihy?
Knihy posilují empatii naprosto jistě, ale především dokážou léčit bolest nebo ji alespoň otupit hrany tím, že vás přenesou do úplně jiného světa, než je ten váš. Dokážou pomocí příběhu zprostředkovat určité zkušenosti, které by se jinak zprostředkovat nedaly. Asi nejhezčí reakce na moje knihy zažívám v poslední době opět od malých Ukrajinců – velmi se ztotožňují třeba s jednou mou hrdinkou, malou japonskou holčičkou Kiko, která žije v České republice a neumí česky a musí se popasovat nejen s češtinou, ale také s českou realitou, a nemá to lehké. A dnešní děti také mnohem více cestují a jsou otevřenější k věcem, které přesahují český kontext, a k jinakosti jako takové. Mám pocit, že právě to vykročení z českého prostředí někam dál v mých knížkách děti nalézají a oceňují a často o tom na besedách a čteních mluvíme.
Loni jste byla na literární rezidenci v Berlíně. Co vám tahle zkušenost dala? Promítlo se to nějak do psaní nebo do témat, která vás teď zajímají?
Zajímá mě teď především prostředí Berlína, kde se bude částečně odehrávat můj nový román Ukradený Bauhaus o fotografce Lucii Moholy, která pocházela z Prahy, ale působila v německém a anglickém prostředí. A proto mě pobyt v Berlíně nesmírně ovlivnil a pomohl mi ujasnit si strukturu románu. Když píšu, potřebuju nějaký čas žít v prostředí, v němž se román odehrává, nedokážu psát o něčem jen tak od stolu.
Magický realismus je ve vaší knize výrazně přítomný a objevuje se i ve vašem nejnovějším románu Hnízda. Čím je vám tento způsob vyprávění blízký?
Myslím, že nejsem schopná akceptovat realitu jen takovou, jaká je. Mám vždycky pocit, že je ještě něco za ní, něco, co úplně nejsme schopni dešifrovat, ale víme o tom. A to mě vlastně na psaní knih zajímá nejvíc – stopování onoho záhadného, tajemného, co je kolem nás, co vychází z reality, ale zároveň to úplně reálné není.
Jste nesmírně činorodá v literární oblasti. Můžete prozradit, na čem nyní pracujete?
Pracuju na románu Ukradený Bauhaus o fotografce Lucii Moholy, ale vždycky, když píšu román, mám paralelně rozepsanou nějakou dětskou knihu, a tak do konce měsíce musím odevzdat knihu, která se zabývá tématem smrti. Měla by se jmenovat Loď, opička a kukátko a odehrává se na největším českém hřbitově na světě, který je v Chicagu.
Foto: David Konečný
Rozhovor s autorkou Markétou Pilátovou vedla Karolína Tomečková.