Ve vašem posledním románu Pasáže, který zanedlouho představíte na Lipském knižním veletrhu, se část děje odehrává v lipských pasážích. Proč jste si jako dějiště vybral právě je? Čím vás zaujaly?
Na začátku většiny mých románů bylo setkání s nějakým místem, které mi připadalo, že by se na něm mohl začít rozvíjet nějaký děj. Tak tomu bylo i v Lipsku. Když jsem procházel místem, kde se setkávaly tři pasáže, měl jsem pocit, že je to místo přichystané pro setkání dvou lidí, kteří se k sobě blíží z opačných stran a které přitom z další pasáže pozoruje třetí člověk, a že by se z této zárodečné situace mohl rozvinout děj románu.
Vaše popisy města jsou velmi detailní a přesné. Rodí se spíš z přímého pozorování konkrétních míst, nebo z imaginace?
Někdy píšu o vymyšlených městech, ale pokud se děj odehrává ve skutečném městě, je to vždy město, které znám z vlastní zkušenosti.
Víte už, kam se literárně vydáte příště? Nebo je na tuto otázku příliš brzy?
V současné době se nevěnuji beletrii, ale teoretické práci. Jestli se ještě dostanu k psaní beletrie, je dost možné, že na začátku bude opět nějaká zkušenost z cizího města. Vzhledem k tomu, že devadesát devět procent všech měst, která jsem navštívil, jsem poznal v rámci pozvání na různá čtení, počáteční místo další knihy bude nejspíš záležet na tom, kam budu pozván.
Vaše romány bývají řazeny k magickému realismu, filosofickému románu nebo fantastice. Která z těchto „nálepek“ je vám nejbližší? A jak byste svou tvorbu popsal vlastními slovy?
Nemyslím si, že bych nějakou takovou nálepku potřeboval, ale kdybych si musel vybrat, nejvíc by se mi líbil surrealismus, cítím spřízněnost zejména s tou jeho oblastí, do níž patří tvorba Juliena Gracqa nebo André Pieyra de Mandiarguese, aniž bych se chtěl s těmito mistry psaní jakkoli srovnávat.
Vaše knihy do němčiny překládá a vydává Veronika Siska. Jak tato spolupráce započala?
Veronika nabízela mé knihy různým německým nakladatelstvím, ale žádné je nechtělo vydat, tak se rozhodla založit nakladatelství vlastní. Vydává v něm ovšem i knihy jiných autorů.
V rozhovoru se Štěpánem Kučerou jste uvedl, že „každá kniha je výpovědí o skutečnosti, dokonce o dějinně určené skutečnosti“. Jakou výpověď o dnešním světě se – vědomě či nevědomě – snažíte ve svých knihách zachytit, předat?
Obrazy, které jsou výtvory imaginace a nejsou vytvářeny podle nějaké předem dané myšlenky, vyjadřují zkušenost, z které uzrály, a protože ta zkušenost je zkušeností v určitém historickém, společenském a politickém prostředí, vyjadřují určitým způsobem i toto prostředí. K tomu není třeba, aby byly jeho explicitním realistickým obrazem – plodem jabloně není malá jabloň, ale jablko, které se jí vůbec nepodobá. Myslím, že není nijak obtížné v příbězích mých knih najít rovinu, na níž poukazují k jevům historické chvíle, kdy byly knihy psány, a to často i předtím, než se tyto jevy staly doopravdy aktuálními. Například v románu Cesta na jih dějová linie, která se odehrává v imaginárním městě Parka, ukazuje, jak nepravdy systematicky ve společnosti rozšiřované za určitým skrytým účelem mohou vytvořit naléhavou fiktivní realitu, která má sílu radikálně změnit život společenství; v jihoamerické epizodě v témže románu jde mimo jiné o dilema, které je aktuální zrovna nyní, totiž o dilema rozhodování, zda se v boji za správnou věc spojit s ne zcela správnými spojenci, nebo si raději zachovat čisté ruce i za cenu prohry; příběh o robotovi v Pasážích se vztahuje k otázce, jestli tvorbě umělce bude skutečně konkurovat tvorba umělé inteligence; příběh rodiny Stoneovy v románu Města se týká historické proměny techniky 1.0 v techniku 2.0 atd.
Zažil jste několik etap vývoje české literatury. Co soudíte o té aktuální? Má co nabídnout světu?
Myslím, že úkolem spisovatele není nabízet něco světu, ale psát tak, jak to nejlépe dovede, o tom, co je pro něj důležité.
Co je pro vás osobně důležité? Jaká témata a hodnoty chcete prostřednictvím knih především předávat?
Témata románu předem neplánuji, rodící se román si o ně postupně řekne sám. Prostřednictvím knih bych chtěl především předávat radost ze čtení.
Do roku 1994 jste se živil různými manuálními pracemi – od sálového dělníka v Obecním domě přes nočního hlídače a domovníka až po čerpače vody u Vodních zdrojů. Jak vás tato zkušenost ovlivnila v tom, co píšete a jak to píšete?
Nezdá se mi to nějak zvlášť významné. Do mých knížek se otisklo hodně zkušeností z té doby, ale myslím, že kdybych dělal něco jiného, otiskly by se do nich zase jiné zkušenosti.
Knižně jste debutoval poměrně pozdě, až v roce 1989 titulem Vražda v hotelu Intercontinental. Psával jste už i dřív – třeba do šuplíku? A co rozhodlo o tom, že jste se tehdy poprvé vydal?
I když jsem se pokoušel psát už na střední škole, doopravdy jsem s psaním začal poměrně pozdě, až někdy po pětatřicátém roce, tedy v polovině osmdesátých let. Psal jsem tehdy opravdu „do šuplíku“, ale zrovna v roce 1988, kdy už napsaného bylo tolik, že by z toho mohla vzniknout knížka, dospělo určité uvolnění v kultuře v rámci jakési nápodoby Gorbačovovy „perestrojky“ do takového bodu, že jsem se rozhodl sestavit z textů knihu, dát ji do obálky a poslat do nakladatelství. Kniha pak vyšla v týdnu, kdy začala „sametová revoluce“.
Když jsem si pročítala recenze, zaznamenala jsem, že vaše romány na některé čtenářky a čtenáře působí jako jeden dlouhý, postupně se rozvíjející příběh. Je to záměr, nebo spíš vedlejší efekt toho, jak uvažujete o světě a postavách? A pokud pracujete na dalším románu, kam by se v tomhle „celku“ mohl zařadit?
Jak už jsem řekl, na začátku mých knih je nějaký pocit, často spojený s nějakým reálným místem. Protože nic není předem naplánováno, rozvíjí se děj z tohoto beztvarého začátku a v rámci takového psaní přicházejí ke slovu různé archetypy (jako například vztah tvaru a beztvarého nebo vztah látky znaku a jeho významu), které jsou osobní, ale i dějinně formovanou zkušeností, a ty pak zajišťují jednotu všech knih. Pokud jde o souvislosti mezi jednotlivými knihami, nejsou naplánované, uvědomím si je, až když je kniha hotová. Například jsem si dodatečně uvědomil, že knihy Prázdné ulice, Cesta na jih a Města tvoří jakousi trilogii o cestách, ve které se zápletka týká v prvním případě minulosti, v druhém přítomnosti a ve třetím budoucnosti.
V Německu vás v poslední době čeká už několikáté literární vystoupení během poměrně krátké doby. Jak se vám vystupuje před německým publikem? A jaké reakce na knihu v Německu zatím převažují?
Mám rád setkání se čtenáři, protože se často dozvím interpretace svých knížek, na které jsem při psaní nemyslel, ale které mi připadají tak dobré, že je přijmu za své (v Bulharsku jsem se například dozvěděl, že v knize Cesta na jih je zpracována teorie množin Georga Cantora). V Německu jsem cítil zvědavost vyvolanou dosud zcela neznámým autorem, také jsem měl pocit, že se do recepce knihy promítla únava z přívalu autofikcí a podobných věcí. (Když je spisovatel důsledně konzervativní, dočká se chvíle, kdy se stane novátorem.)
Foto: David Konečný
Rozhovor s autorem Michalem Ajvazem vedla Karolína Tomečková.