Co vás inspirovalo k napsání románu Nepatrná ztráta osamělosti?
Vždycky jsem chtěl psát, ale přes všechny životní peripetie jsem se k tomu dostal relativně pozdě. Původně jsem chtěl napsat intimní existenciální příběh o samotě, a nakonec jsem sáhl po epičtější lince, která se ukázala jako mně přirozená a nosná. Román není o holocaustu, jak jej mnozí označují – naopak jsem se vyhýbal už napsaným tématům, jak jen jsem mohl.
Jaký význam pro vás má zařazení knihy do prestižního výběru Books at Berlinale?
Samozřejmě mě to těší, je to první česká kniha ve výběru a moje ego se určitě tetelí radostí. Ovšem je to jenom začátek a taky to nemusí dopadnout dle představ, nemusí se stát nic.
Čím si myslíte, že právě vaše kniha zaujala?
Myslím, že je epicky silná, něco, co se dnes možná už tolik nepreferuje v literární fikci, dnes dominují intimnější osobní dramata. A taky, doufám, nabízím neotřelý pohled i téma.
Napadlo vás už při psaní románu Nepatrná ztráta osamělosti, že by se mohl dočkat filmového zpracování?
Psát román jako filmový obraz by byla chyba, ale je fakt, že plno lidí mi to rovnou po přečtení říkalo: tohle by bylo dobré pro Netflix. Nicméně jak jsem říkal, jsem na začátku, nemusí se to vůbec realizovat.
Pokud by k adaptaci došlo, koho byste si dokázal představit v hereckém obsazení hlavních rolí?
To už je hodně domýšlivé – ale jako autor mám v hlavě obrazy nebo předobrazy protagonistů, takže by se tomu měly blížit. A určitě je to skvělý prokrastinační námět o tom přemýšlet!
Máte představu, kdo by mohl vytvořit hudbu k případné filmové adaptaci?
Jsem původně hudebník s velmi širokým a trochu snobským vkusem – co by mě mrzelo, kdyby opravdu ke zfilmování došlo, pokud by zvuková složka byla uchopena standardně – nějaké ty tklivé smyčce, trocha klavíru ve vyšším rejstříku. Něco, co se stalo v adaptaci Jsou světla, která nevidíme – přitom předloha dostala Pulitzera. Chtěl bych, pokud bych si mohl vybrat, aby soundtrack byl kontr, něco současného, elektronického, ovšem klidně ve spojení s klasickými nástroji. Potřeboval bych asi propojit Maxe Richtera a Fred Again, pokud bych mohl.
A je nějaký režisér či režisérka, kterým byste svěřil ztvárnění příběhu?
Zase trocha domýšlivosti, ale mám rád režiséry s přesahem, kteří netvoří jen skvěle vystavěný příběh. Z „našich“ by se mi líbila třeba Agnieszka Holland.
Existuje pro vás nějaký konkrétní film, tvůrce či tvůrkyně nebo styl, který byste považoval za ideální inspiraci pro filmové ztvárnění románu Nepatrná ztráta osamělosti?
Jak jsem už zmiňoval: mám rád tvůrce, kteří umí natočit příběh a dát tomu hlubší obsah. A takových je docela dost a spíš z Evropy než Ameriky. Ale vidím teď hodně silně seriálovou scénu, takový Mike White, což je zrovna Američan, to je to, co se mi hodně líbí po všech stránkách.
Jaká očekávání máte od hostování Česka na veletrhu ve Frankfurtu? Ve smyslu významu, přínosu pro českou literaturu?
Malé literatury to mají těžké, asi se dá říct, že pokud autor není napojený na nějakou větší literární scénu nebo zemi, je téměř nemožné prorazit. Spisovatelů a knih je mnoho, každá země si hýčká své autory. Z tohoto pohledu jsme možná měli zůstat v Rakousku-Uhersku, ovšem tohle tvrzení by se asi obrozencům nelíbilo. Každopádně Frankfurt znamená hodně, je to významná událost a věřím, že se z toho něco pro českou literaturu urodí. Za cokoliv pro kohokoliv budu rád.
Jak přijímá vaše knihy (resp. přeloženou knihu) německé publikum? Cítíte nějaký rozdíl oproti českému čtenářstvu? Rezonuje téma více nebo jinak?
Ano, v plno odlišnostech. Němci, na rozdíl od své pověsti, jsou mnohem vřelejší, samozřejmě jsou i bohatší a knižní kultura je tam téma a patří k bontonu – jejich spolkový život je nesrovnatelný… Ale ke knize: myslím, že jsou hrozně rádi, že nenaskakuju na obvyklou šablonu, kterou jim každý předhazuje: Němci = špatní, ostatní = dobří. Oni už tak myslím mají někde vzadu v hlavě tu věčnou vinu… a těžko se s tím srovnávají. A tak jim raději říkám: poslali jste mé předky do koncentráku, ale zrovna vy za to nemůžete, v klidu, vám, jak tady sedíte, nic nevyčítám.
Rozhovor s autorem vedla Karolína Tomečková.