Jiří, váš román Rybí krev, s nímž nyní vystoupíte na Lipském knižním veletrhu, vyšel před čtrnácti lety. Od té doby jste napsal několik dalších próz, ale i například haiku. Jak se vám dnes k Rybí krvi vrací a jak se vám o ní s odstupem času mluví? Dá se do ní ještě „vcítit“, nebo už jste jako autor „někde jinde“?
K tomuto románu mám trochu sentimentální vztah. Příběh se odehrává na přelomu 80. a 90. let ve vesnicích kolem Temelína a je zasazen do autentického časového rámce, kdy se začínala budovat jaderná elektrárna. Znal jsem příběhy místních lidí, v jedné z vesnic postižených výstavbou jsem kdysi sám bydlel. V okolí zaniklo pět obcí, lidé byli vystěhováni, a to je silné téma pro jakoukoli dobu. Konkrétní příběhy lidí z románu jsou podle mě pochopitelné i dnes. Ale jako autor už jsem samozřejmě trochu jinde.
Více než deset let od vydání knihy přímo vybízí k bilancování. Udělal byste dnes něco jinak?
Je pár věcí, které bych udělal dnes jinak. Ale příběhy lidí a vesnic kolem Temelína, myslím, v románu fungují i po těch letech. Nakonec, od vydání v roce 2012 je kniha pořád k dostání v českých knihkupectvích. Takže se nad ní ještě úplně nezavřela voda.
Co konkrétně byste změnil?
Píšu teď více úsporně, a proto by byl román možná kratší.
Poslední dva roky jste se intenzivně věnoval scénáři k filmovému zpracování Dešťové hole. V jaké je projekt teď fázi? Zaznamenala jsem, že už sháníte obsazení. V čem se psaní scénáře lišilo od psaní prózy a poezie? A co o chystaném natáčení můžete prozradit?
Minisérie Dešťová hůl se natáčí právě v těchto dnech. Na scénáři jsem průběžně pracoval zhruba tři roky. Režisérem je Bohdan Sláma. Pro filmové zpracování se některé dějové linky původního románu nehodily, jiné jsem naopak připsal a prohloubil některé z postav. Jsem sám zvědavý, jak bude příběh vypadat na obrazovce.
Jednu filmovou adaptaci už máte za sebou – Zloděje zelených koní. Co vás přesvědčilo jít do toho znovu? V čem je vznik nového filmu jiný než tehdy?
Pro film Zloději zelených koní jsem scénář nepsal, nechal jsem filmaře, ať si román adaptují po svém. Teď jsem v roli scénáristy a nesu za výsledek větší odpovědnost.
Je důvodem, proč si scénář píšete sám, i to, že výsledek předchozího filmu neodpovídal vaší představě?
Film o hledačích vltavínů jsem si představoval jako pomalý baladický příběh, který více využije možnosti románové předlohy. Ale jedním z důvodů, proč jsem tentokrát psal scénář sám, je to, že Bohdan Sláma je tvůrcem převážně autorských filmů. Píše si scénáře sám a nerad adaptuje předlohy. Nabídl mi roli scénáristy.
Dešťová hůl uzavírá takzvanou trilogii morálního neklidu, ale mám pocit, že v jistém smyslu volně pokračujete i v nejnovějším románu Drak na polní cestě, kde se mimo jiné věnujete majetkovým restitucím a privatizaci na venkově. Je pro vás společenská kritika něco, co je pro vaši prózu typické? Slouží vám literatura jako způsob, jak formulovat kritický pohled na společnost?
Pohybuji se v žánru společenského románu, jsem založením autor realistických próz, takže určitá analýza společnosti k tomu patří. Můj zatím poslední román by se dal k oné zmíněné volné venkovské trilogii přiřadit. V určitém smyslu navazuje na román Selský baroko. Sleduje totiž další osud drobného vesnického majetku a potomků někdejších sedláků. Dnes dochází v agrárním byznysu k dalšímu přeskupování majetku a kapitálu a o tom ten román mimo jiné je.
Věděl jste od začátku, že chcete psát tento typ prózy? Nebo jste k němu dospěl až s psaním? A není „škatulkování“ spíš svazující?
Neberu to jako škatulkování, jako čtenář se nevyhýbám ani jiným žánrům, ale baví mě psát realisticky. Cítím se v tom nejsilnější.
Vaše knihy se často odehrávají na jihočeském venkově. V rozhovoru pro Hospodářské noviny jste uvedl, že vás přízvisko „jihočeský spisovatel“ neuráží. Čím vám jihočeská krajina učarovala? A co vám i po tolika letech stále dává – jako autorovi i jako člověku?
Můj pohled je silně lokální, stejně jako dějiště mých próz. Nepovažuji určitou lokálnost – tématickou, historickou – za nevýhodu. Snažím se o přesah vypravováním příběhů lidí a míst, odkud sám pocházím, a vždycky doufám, že příběh z jižních Čech může zaujmout i čtenáře odjinud a s jinou zkušeností.
I vy rád čtete lokální příběhy? Co vás z nedávné prózy zaujalo?
Sleduji třeba svého kolegu a souseda z ulice Jana Štiftera, který taky zkoumá jižní Čechy.
Rybí krev se vrací na přelom 80. a 90. let 20. století, do doby debat o výstavbě Temelína, a tematizuje odpor, který se proti projektu zvedl. Nakolik je kniha dnes aktuální?
Téma vysidlování vesnic mi přijde nadčasové, děje se i v dnešní době, jen za jiných společenských a ekonomických okolností. Opouštění domovů je pro spisovatele vždy silné téma. Tehdy v 80. letech měli vesničané minimální šanci ubránit své chalupy, nakonec zjistili, že ani politický převrat jim k zachování vesnic určených k demolici nepomohl.
Jak se vůbec tato zkušenost přenáší do německého kontextu? Nakolik je téma univerzální, zprostředkovatelné?
To by mě taky zajímalo. Na román vyšlo několik recenzí v německých nebo švýcarských novinách, hodnotily především obecný lidský příběh za tehdejší železnou oponou. Takže pro západní publikum asi trochu exotika. Čeká mě letos několik prezentací v Německu, jsem zvědavý na reakce čtenářů.
Foto: David Peltán
Rozhovor s autorem Jiřím Hájíčkem vedla Karolína Tomečková.