Jak se vám v Mikulově na rezidenci líbí?
Je to snad až příliš krásná rezidence, nachází se skoro v kostele; ten byt je opravdu báječně položený. Člověk chodí kolem bytu a vidí velice různé scenérie, takové střihy, trochu jako ve filmu. Jdete a najednou se objeví průzor na skály, které vypadají jako v Jižní Americe: Andy rámované nárožími měšťanských domů. Nebo se podíváte směrem k dietrichsteinské hrobce a Kristus na římse jako by drží ten kopeček s kaplí a vypadá to trochu jako v jižní chudé Itálii. Různorodě tady padají ulice, je to pěkné.
Máte tu nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Našel jsem tady jedno místo, takový mokřad, který se nachází mezi Sedlecí a Mikulovem. Nikoho tam nepotkávám, říční ramena a plochy jsou plné spadaných stromů, kanály, stojaté vody, ostrůvky. Je tam spousta vodních ptáků. Když se dívám do kanálů, velmi silně mi to připomíná severní Itálii, deltu Pádu. Tam jsem potkal muže, který stahoval nutrii a komentované stahování natáčel na video, aby ho umístil na své stránky, na nichž „učí“, jak správně žít v přírodě. Za každou třetí větou říkal slova „pokora“ a „úcta“. Nespřátelili jsme se – jen jsme se jeden druhého strašně polekali.
Půvab stipendia spočívá v režimu
Trávíte v Mikulově čas i jinak než prací?
Nikam nechodím, jenom když za mnou přijede moje žena nebo některá z dcer, děláme výlety. Chodím odpoledne jen kolem bytu nebo do toho mokřadu. Snažím se mít režim, který nemůžu doma tak snadno pravidelně dodržovat. Půvab stipendia spočívá v režimu, který si stanovím, a celou dobu ho, pokud možno, dodržuju. Vlastně bych řekl, že nespočívá v ničem jiném.
Kolik se vám toho za pobyt v Mikulově podařilo napsat?
Celkem dost. Trochu jsem překládal, ale méně, než jsem plánoval. Víc jsem psal vlastní věci. Čtyři krátké povídky, dvě dlouhé, a ještě jednu rozepsal. Krátké povídky jsou tak do pěti tisíc znaků, pak jsem napsal něco, co se spíš podobá eseji. K překládání se dostanu obvykle večer, protože večer se mi hůř píše; večer dokážu psát jen když mám hořící termín. Většinou píšu od sedmi do jedné a pak od pěti odpoledne do sedmi, večer už ne. Největší radost mám, když je začátek týdne a hnusně.
Pomáhá vám špatné počasí se soustředěním na práci?
Pomáhá. Samozřejmě když vidíte fasády, do kterých praží jarní slunce, nebo rozsvícenou skálu, tak je poměrně těžké odolávat a nejít do toho.
Petře, proč vám na pracovním stole leží ptačí hnízdo se dvěma vajíčky?
Donesl mi ho Filip Brichta. Myslím, že četl text Naši ptáci, kde píšu o kradení vajíček z hnízda a Bossem z Dětí z Bullerbynu. Filip mi to hnízdo přinesl den dva po mém příjezdu do Mikulova. Později mi ještě donesl další věci. Je to výborný muž, který vede řeči stejně zajímavé jako ty dárky.
Povídka není nižší forma. Jen ji musíte umět
Máte už představu, co ze vzniklých textů bude?
Mám. Přijel jsem sem uspořádat a dopsat knihu povídek a krátkých próz. Nevěděl jsem, jestli to budou dvě knížky, nebo jedna. Texty po sobě musím znovu přečíst a některé už napsané dopisuju pro knižní vydání. Velmi často napíšu třístránkovou prózu, která končí – ale mám k ní poznámky, jak ještě pokračovat. A pak, místo, aby šel dál, začnu nový text. A ty texty s možným pokračováním zůstávají ležet a kupí se. I proto jsem si o ten měsíc tady požádal – abych se vrátil.
Dříve jste psal i poezii. Pokračujete v tom stále?
Psal jsem dřív a dlouho pouze poezii. V posledních letech ji víceméně jen překládám. Ale letos vyjde sbírka Malé lodě, která je pro starší děti, ale já myslím, že jsem si v ní objevil tvar, v němž budu ještě pokračovat, a nebude už určen jen starším dětem.
Proč jste od poezie upustil?
Neupustil. Jen jsem zjistil, že věty nějak jdou. Vidím spíš příbuznosti s poezií, příbuzná témata, motivy a tak. Já nemám vůbec pocit, že jsem dal něčemu sbohem.
Láká vás napsat i delší prózu, třeba román?
Píšu, jak to zmůžu a jak si to řekne. Lákalo by mě napsat něco na sto stran, abych vám odpověděl – ale to, jestli mě něco láká, není koneckonců příliš důležité.
Povídka ale rozhodně není žádná „oddechová“ forma.
V naší zemi se má, zdá se mi, nyní za to, a někteří romanopisci to veřejně podporují, že povídka je oddychovka nebo vyplnění času mezi dvěma romány. Anebo snadný výdělek do tematických antologií. Něco nižšího. Tomu vůbec nerozumím. Myslím, že kdyby spousta českých spisovatelů napsala místo svých románů dvě povídky, bylo by to prospěšnější.
Často bývá vnímána jako literatura „do vlaku“, bez hlubšího ponoru.
Ano, ten ponor je tak důležitý, být v tom dlouho – o to současní čtenáři stojí. „Ponořit se“, to je slovo! Nechat se unášet, ponořený! Oči, uši, nos – všechno plné příběhu! Páni! Nemám rád texty, kde ani na desáté straně nenajdu větu, která mě vzrušuje, tím, že je plně v příběhu a zároveň odkazuje někam jinam.
Estetika místa není důležitá
Jak jste se dozvěděl o možnosti pobývat na této rezidenci?
Chodí mi novinky z Českého literárního centra a sleduju, co dělají. Dlouho jsem o žádnou delší rezidenci nežádal a do Mikulova jsem chtěl také proto, že už jsem tu loni nebo předloni týden byl. Rezidenční stipendium čtyřicet tisíc korun je podle mých měřítek navíc vysoké, mohl jsem některé práce odmítnout nebo odsunout.
Je podle vás Mikulov vhodné místo pro spisovatelskou rezidenci?
Na to vlastně nemyslím. Jednak se mi příčí ověřovat, jestli a co má město nabídnout mně, to spíš já bych se měl snažit něco nabídnout jemu. Důležité na tom všem je, že někam přijedete, příliš se v místě nevyznáte, nikoho neznáte, jste tam sám, vytržený, odstřižený, když už jsme mluvili o filmových střizích. To je podstatné. Mě nezajímá, jestli je to město hezké. Všude je něco zajímavého. Je to tu hezké, ale pro mě to nehraje větší roli.
Máte za sebou i řadu zahraničních rezidencí. Jak je hodnotíte v porovnání s těmi českými?
Všude to bylo zajímavé. Žil jsem přes rok v Berlíně, pobýval ve Francii, v Bruselu, v rakouské Kremži nebo třeba v Lotyšsku. První rezidenční pobyt jsem dostal v roce 1995 v rakouském Ottensheimu u Lince. Dřív žádné rezidence v Čechách nebyly, jezdil jsem – díky své překladatelce do němčiny Christě Rothmeierové a svým rakouským nakladatelům – jenom do zahraničí. Vždycky to pro mě znamenalo mít víc peněz, než když jsem byl tady. Vždycky jsem si cenil toho, že se můžu odříznout na měsíc nebo déle. Byly to šťastné měsíce. A vždycky jsem tam toho napsal a přeložil a připravil si tolik, že jsem s tím pracoval další rok dva.
Podmínky pro literární tvorbu se zlepšují
Sledujete vývoj podpory pro autorky a autory i u nás? Vnímáte v posledních letech nějaký posun?
Samozřejmě, velký. Byl jsem u toho, kdy se tu nic nedělo. Konec devadesátých let a období pak – bylo úplně šílené, kolik toho pro autory nebylo. Pokud se týká poezie, byla to naprostá katastrofa. Až sami autoři to museli vzít do svých rukou, založili kluby a kavárny, kde se četlo. Když jsem dřív jezdil na čtení, často se na mě obraceli lidé z těch prostor, kde se četlo, na koho se mohou v Čechách obrátit ohledně spolupráce – a já musel bohužel říct, jedině na Ministerstvo kultury. To už dávno neplatí. Mám radost.
Jak se vám podařilo prosadit v zahraničí?
Náhodou. V roce 1995, to mi bylo 25, po čtení v Praze v Památníku písemnictví za mnou přišla zmíněná Christa Rothmeier a řekla mi dost neuvěřitelnou věc: „Ráda bych tě pozvala na dva měsíce do Rakouska na stipendium, v rámci kterého ti vyjde kniha, kterou přeložím.“ Neměl jsem v tu chvíli žádné překlady do němčiny, ani v časopisech, nic. No ale stalo se to: kniha z nakladatelství Thanhäuser byla velice krásná. Začal jsem dostávat víc nabídek na čtení, publikování v časopisech, na různá stipendia.
Jak to pomáhá spisovatelské kariéře, když začnete být vidět na zahraničním trhu?
Dost, myslím. Tam, kam jste díky překladům pozván, potkáte například básníky, kteří jsou mnohem lepší než vy, dokonce mnohem lepší než všichni básníci, které jste do té doby osobně znali. Uvidíte například, že se čtení poezie obejde bez flétny. Vidíte, jak se věci dělají jinde – nikdy bych nezačal s autorskými čteními v kavárně Fra, kdybych neměl zkušenost z německojazyčných akcí. Všechno podstatné jsem tam okoukal.