Na Lipském knižním veletrhu jste představil několik titulů z produkce nakladatelství Kétos. Podle čeho vybíráte české knihy, které chcete představit publiku v německojazyčném prostoru?
Nakladatelství Kétos je na českou literaturu přímo zaměřené. Soustředíme se na díla a směry, kterými je česká literatura výjimečná. Jednak vydáváme postupně průřez českou literaturou, který je zajímavý z perspektivy poetismu: tedy to, co poetisty inspirovalo, od Máchy přes symbolisty, pak české poetisty a surrealisty samotné, a pak všechno možné, co bylo poetismem ovlivněno nebo co je mu jakkoli příbuzné, ať už v undergroundu, nebo v současné tvorbě. Zároveň klademe velký důraz na všechny možné vedlejší koleje a výrazné solitéry, na něž se třeba pozapomnělo i u nás. Mezi nimi jsou třeba Váchal, Kocourek, Nevšímal atd.
Jaké konkrétní tituly jste v Lipsku představil? Můžete krátce přiblížit, proč jste zvolil právě je?
Pozvali jsme na akce do Lipska básnířky Ivetu Ciprysovou a Radku Rubilinu. Iveta Ciprysová je mladá básnířka, která se nebojí vázaného verše ani znatelných odkazů třeba na Nezvala nebo Hlaváčka, což nám bezvadně zapadá do programu. Radka Rubilina, ředitelka Českého centra v Sofii, zas kloubí antickou mytologii se subjektivním, současným osudem svého poetického já. Způsob jejích zkratek a přirovnání nám připomíná Ingeborg Bachmannovou. Přesně to jsou naše další velké zájmy: starověk a propojování německé s českou kulturou. Pak ještě představíme novelu Jensen a Lilie Josefa Kocourka, jíž doplňujeme svůj program surrealistických a dobrodružných románů, a nakonec i mou novou básnickou sbírku.
Nakladatelství Kétos se výrazně zaměřuje na poezii. Čím vás právě tato oblast české literatury přitahuje?
Pro převyprávění nějakého děje nepotřebuji literaturu: to umí i umělá inteligence nebo televizní dokument. Poezie je zajímavá v tom, že ideálně čerpá ze všelijakých možností jazyka, aby ten čistý děj zesílila, zviditelnila, zhudebnila. Česká poezie – v máchovské a poetistické tradici – v tomto směru vyniká. Je ovšem obzvlášť náročná na překlad, protože maximálně využívá specifik češtiny. Právě to mě ale láká a inspiruje i pro psaní v němčině.
Poezie v Česku nepatří mezi masově čtené žánry. Jaká je situace v Německu a obecně v německojazyčném prostoru? A jak se tam česká poezie přijímá – má podle vás šanci oslovit i širší publikum?
Poezie v Česku patřila mezi masové žánry daleko déle než v německojazyčném prostředí. V Rakousku a Německu se poezie skoro nečte ani na gymnáziích, protože k maturitě už v podstatě není povinná. V německojazyčném prostředí je situace poezie daleko horší než v ČR. A k tomu máme ještě ten problém, že se za uplynulá století podařilo Rusku etablovat se jako jediný kulturní národ na východ od východního Německa. Ano, od roku 2022 se čtou i současní ukrajinští autoři, což je dobře. Ale základy ani ukrajinské, ani české literatury v německém prostředí skoro nikdo nezná. Přitom byla zrovna česká literatura s tou německou – přes všechny veliké rozdíly – až do nástupu nacistů úzce propojená. Zkrátka: oslovení širšího německojazyčného publika českou poezií je běh na dlouhou trať, ale je to podle mého úsudku důležitější a pro obě strany přínosnější než psát romány na export podle nynějšího německého vkusu.
Vedle současné tvorby vydáváte i starší texty. Podle čeho je vybíráte a v čem mohou být aktuální pro dnešní čtenářky a čtenáře?
Všichni žijeme v současnosti, která jako každé období podléhá módě. Chceme-li najít něco nového, něco překvapivého, pochodíme paradoxně snáz v minulosti, která dnešním módám nepodléhala. Vystudoval jsem starořečtinu a latinu a četl jsem romány z dob, kdy ten žánr byl zcela nový a neohmataný. Literatura je pro mě něco jako přírodověda: v různých jazycích a různých dobách dospěli služky a sluhové Múz k různým poznatkům například ohledně rytmu, zvukomalebnosti či obrazotvornosti, které nás mohou dnes v našem jazyce inspirovat, abychom nebyli paka.
Působíte jako překladatel, nakladatel i autor. Jak se vám daří tyto role skloubit – a v čem se navzájem obohacují (případně si i překážejí)?
Překlad je inspirací pro psaní a psaní je tréninkem pro překlad. Překládání a nakladatelství mi berou čas na vlastní tvorbu, ale na druhou stranu nevím, jak bych sám psal, kdybych se necvičil překládáním. Zároveň je překládání určitou překážkou pro vlastní tvorbu v tom smyslu, že mile rád hovořím o nových překladech a odpovídám na otázky, ale své vlastní nové básně nezmiňuji. Tak aby se neřeklo: píši českou sbírku v různých časoměrných verších, protože schopnost časomíry je specifikem češtiny a mám zapotřebí tu časomíru prozkoumat. V němčině mi zas v nakladatelství Limbus právě vyšla sbírka Die Kinder der Riyun – Riyuniny děti. Je ovlivněná japonskou mangou a jde tam o bezčasý boj proti démonům. Taky je hodně o Praze.
Stává se vám, že některé české texty v němčině „fungují“ jinak než v originále? Překvapila vás někdy reakce německojazyčných čtenářek a čtenářů?
Jasně. A v určitých případech je nutné to anticipovat a psát patřičné doslovy. Extrémním příkladem jsou Egon Bondy a Ivo Vodseďálek, již porovnávali Rudou armádu s Wehrmachtem a oslavovali Wehrmacht tak, jak si stalinistická propaganda přála, aby byla oslavována Rudá armáda. Je to náramný fór, který my Češi hnedle pochopíme, ale Němci se zaleknou.
Jak důležitá jsou podle vás veřejná čtení, veletrhy a festivaly pro to, aby si publikum našlo cestu k překladové literatuře?
Na čteních a na veletrzích mám prostor, abych čtenáře nakazil svým vlastním nadšením. Také mohu číst v obou jazycích, abych ukázal, jak jsou oba – čeština i němčina – krásné a jak jsou vlastně kompatibilní. Němčina nemá v Česku zrovna pověst zvukomalebného jazyka – a totéž platí pro češtinu v německém prostředí. Krásu jazyka je nutné slyšet.
Na čem v současnosti pracujete?
Právě pracuji na překladu eposu Astronautilia Jana Křesadla. Je to monumentální dílo: sci-fi epos o skoro 7000 verších, jejž Křesadlo napsal v roce 1994, a to původně ve starořeckých hexametrech. I takovými úlety je česká literatura výjimečná. A já jsem holt klasický filolog a k tomu umím česky, takže jsem se do toho musel pustit. Dílo vyjde trojjazyčně v českém a řeckém originálu s německým překladem a bude to mít přibližně 900 stran. Řecký originál vydáme v kritické edici, na které pracuje specialista na homérské eposy z Vídeňské univerzity Georg Danek.
Máte mezi současnými českými autory nebo autorkami osobního favorita či favoritku?
Kdybych zmínil jednotlivé současné české autory nebo autorky, naštval bych asi ty ostatní. Mými favority jsou zkrátka ti, které vydáváme v Kétosu. A vydáváme je, protože píší tak, že je to pro německojazyčnou literaturu neobvyklé. Jednoho autora bych ale asi zmínit mohl, protože je tak podivný a neznámý, že tím nikoho neurazím: je to Erwin Fellner, specialista na bezpečnostní technologie z české rodiny původem z Terstu, který si mezi vojenskými veletrhy, kde představuje drony a rakety a lobuje za podporu Ukrajiny, střihl dost erotickou a zároveň parodickou básnickou sbírku, ovšem v němčině. I takové Čechy vydáváme.
Foto: Sabine Felber, Literaturtest
Rozhovor s nakladatelem a překladatelem Ondřejem Cikánem vedla Karolína Tomečková.