Antoníne, co se stane, když rejpnete do solární bouře?
Slunce bude ubývat a člověk ucítí sluneční vředy pod kůží a uhlíky pod nohama. Slepec zakřičí soleil, soleil, opelichané sluneční paprsky opadají na zem. Takhle by, myslím si, odpověděla báseň, ve které se titulní verš sbírky nachází. Solární bouře je dovádivý rej a nic není možné říct s určitostí, na každé straně sbírky rej probíhá jinak a ne vždycky příjemně.
Co pro vás znamená poezie?
Poslední dobou pro mě znamená hlavně strach, že jí nedokážu dát veškerou péči, kterou si myslím, že si zaslouží a kterou jí dlužím. Strach ve mně vzbuzuje neklid a pak v sobě už nemám dost místa na její zachytávání, točím se v bludném kruhu. Věřím ale, že z kruhu najdu cestu ven, že objevím tajné dveře anebo prokopnu poklop v jeho podlaze. Budu potom moct zase zčerstva zachytávat a zapisovat. Chtělo se mi napsat, že bych zachytával poezii jako motýla do síťky – ale přesně tak to nejde, poezie potřebuje svobodně poletovat a když bude sama chtít, doletí ke mně a zůstane dost dlouho na to, abych ji mohl propsat na papír.
Odkud berete inspiraci?
Básně ke mně přicházejí samy, ale abych je mohl zachytit a zapsat, musím být klidný, nezahlcený, dostatečně prázdný a prostorný na to, aby se ve mně mohly usadit. Mám pocit, že spíš než inspirace je pro mě při psaní zásadní klid nebo odpočatost. Básně se inspirují samy jinde, ve mně se už usazují téměř hotové. Možná potom ještě slovně dorůstají, získávají přesnější tvar. Jinak mám ale dojem, že nevycházejí přímo ze mě, a že já jim nedodávám krmivo zvenčí (inspiraci). Jsem jenom jejich zapisovatel. Když okolo mě projde báseň a já jsem dostatečně čerstvý na to, abych si jí byl schopný všimnout, zaznamenám ji.
Pro vaše básně je myslím vystihující surreálnost. Je tento směr něco, v čem jste se našel? Co je vám inspirací? Nemusí jít nutně o literaturu.
Básně ke mně přicházejí samy, takže je možná víc vystihující otázka, co je přiměje přijít a proč jsou to zrovna tyhle básně, které přicházejí. Často si zapisuju nejzásadnější verše těsně před usnutím anebo těsně před probuzením, v tom je psavý proces nepochybně blízký surrealismu. Ty nejstěžejnější části přicházejí z okrajů snů. Pokud bych se měl držet představy inspirace, hlavní inspirací je mi vzdálení se bdělému stavu.
Máte nějaký literární vzor? Co rád čtete?
Čtu texty, které se nebojí utrhnout se ze řetězu, jsou mírně chaotické, zhuštěné, živelné. Takové texty, které se touží vyhnout všednosti, sahají pod povrch a podvratně nakládají se „světem kolem nás“, ať už to znamená cokoliv. Mám rád, když se člověku psaní vzpříčí v ústech a skoro ho zadusí.
Literární vzor nemám, ale nabídnu několik knih, které mě v posledních letech zasáhly (ty, které se mi vzpříčily v ústech a skoro mě zadusily – to píšu s vřelostí a úctou k nim). Nejčerstvější přidušení mi způsobilo Muzeum sebevražd jedné trans holky od hannah baer, kruté, průzračné, pateticky i nepateticky srdceryvné čtení. Také jsem se milerád nechal podusit Knihou krve od Kim De l’Horizon, která zlobí, umí jazykově pohladit, roztříštit svět a znovu ho seskládat, upřímně a hluboce kvířit, rozbíjet hodnoty a sestavovat nové, ale hlavně obejmout, když se člověk nechá. Pomáhá najít si maličkou trošku místa ve světě, který sám o sobě žádný prostor nenabízí. Potom je to Teorie o čínské duši Carlose A. Aguilery, ke které ani nevím, co bych napsal, ta knížka je opiový úlet, v nejlepším slova smyslu. A z české literatury mě dodnes dusí Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy, které se nejlépe čte nahlas v zachumlání s partnerstvem v posteli (tak jsem ji já přečetl prakticky celou), pokud máte dostatečně ochotné a bláznovství milující partnerstvo. Nakonec, abych neopomenul, rozdýchávám Kobolda Radky Denemarkové. Živelné čtení, jazykově rozdmýchávající. Čte se jako se prožívá hadí uštknutí.
Ve sbírce se objevuje motiv tělesnosti. Je pro vás tělesnost důležitý rozměr té sbírky, nebo spíš jeden motiv mezi dalšími? A když píšete o těle a tělesné zkušenosti, je v tom pro vás i něco osvobozujícího?
Tělesnost! Ta je pro mě ve sbírce naprosto zásadní, aspoň při zpětném pohledu. Když jsem ji psal, nepřemýšlel jsem nad tím, ale kdybych si měl teď představit tutéž sbírku, ze které by byla tělesnost (a všechny její podoby) vyňatá, připadá mi, že by z ní zbyl krátký málomluvný letáček s několika přilepenými tygřími chlupy.
Spíš než osvobozující bych řekl nevyhnutelné, co se týče psaní o tělesnosti. Nebo skrze tělesnost. Nebo kvůli tělesnosti. Hlavně asi skrze tělesnost – prožívám psaní hodně tělesně, vnímám často, že se mi usadí v těle; stává se mi, že nemůžu usnout, protože v sobě cítím báseň. Nemám na výběr, musím v takových chvílích psát a dovést text do přiměřeně dokončené podoby, aby mi, tentokrát už víc na papíře než v těle, dovolil odpočinek. Všechny moje básně přicházejí zvenčí a skrze tělo na papír, takže se v nich tělo uchycuje (stejně jako básně v těle). Do některých se propíše víc, do některých méně, ale myslím, že ho nakonec mám v každé básni.
Když jsem procházela vaši sbírku, zaujalo mě, jak často se v ní objevuje motiv tygra. Hned mi na mysl vytanula asociace na Tracyho tygra (William Saroyan), který je hlavní postavě spíše symbolickým společníkem. Jaký je váš tygr? Co zosobňuje ve vaší sbírce?
Tygr je mohutná hemživá víceprstá dlouhonehtá noční můra (ale nejenom!). Tygr je hluboké prožívání různého druhu. To dokážu říct až s výrazným odstupem od napsání sbírky, dlouho jsem na otázky týkající se tygra nedokázal odpovídat, ačkoli jsou první na ráně, když se mě lidé na sbírku ptají. Nějakou dobu jsem i prosil před rozhovory, aby se mě vyptávající osoby neptaly na symboliku/význam tygra, protože bych nejspíš způsobil trapné ticho anebo bych přišel s kusou odpovědí, která vůbec neodpovídá tomu, co všechno tygr znamená. Teď už ho dokážu jednoduše shrnout do hlubokého prožívání. Podstata tygra je taky důvodem, proč je tygr tak vratký a proměnlivý, hluboké prožívání je nestálé a pestré.
Ve sbírce pracujete kromě češtiny i s jinými jazyky, na Karlově univerzitě jste vystudoval hispanistiku. Píšete i v jiných jazycích?
Čistě v jiných jazycích nepíšu, v mateřském jazyce mám nejpevnější půdu pod nohama. Věřím v jiných jazycích spíše překladatelstvu než sám sobě. Jsou ale některá slovní spojení, pojmenování, zachycení, která čeština neumí na první dobrou tak dobře vystihnout, nebo je její zvuková stránka pro to, co pojmenovávám, nedostačivá a jiný jazyk nabízí hladší řešení; potom se nebráním cizojazyčnosti, když do básně zapadne. Nesmí ale mít všeobsažný český ekvivalent. Když ho má (a postřehnu ho), volím raději ten. V první sbírce jsem byl otevřený všem jazykovostem, které se do mě umějí propsat, v chystané druhé sbírce jsem se záměrně omezil na základovou češtinu a doplňkovou španělštinu. Básně druhé sbírky jsou v něčem sevřenější a potřebují proto i sevřenější jazykovou stránku.
Jste aktivní v LGBTQIA+ komunitě. Jak se tato zkušenost propisuje do vaší tvorby? Může být nástrojem v hledání vlastní identity?
Necítím v sobě jednoznačné identity, pojmenovávám svoje části v identitárních kategoriích jenom pokud je to nezbytné pro mezilidské porozumění, tj. mimo mě. Sám v sobě vyhraněné identity / identitární prožívání necítím, často dokonce pojmenovávám svoje části tak, jak se mi to zrovna hodí, když se nacházím v kruhu lidí, kteří se nad tím dokážou pousmát a rozumí mi. Ale kvířivě píšu určitě stejně tolik, jako jsem kvířivý sám, v neidentitárním slova smyslu. Třeba rozklad těl, prolínání těl, proměny těl vnímám jako kvířivý prvek, stejně jako uchopování emocí zvířeckostí.
Pokud jde tedy o hledání mojí identity, psaní pro mě není ten nástroj. Co se týče ostatních lidí, nedokážu odpovědět, ale přál bych si, aby, když už by měla být moje poezie nějakým takovým nástrojem, byla spíš nástrojem pro radostné prožívání vlastního bytí v jeho nejpodvratnějších, nejživelnějších podobách.
Vy jste se podílel i na výtvarné podobě sbírky. Co bylo první – básně, nebo vizuál? Naopak? Či obojí za pochodu? Co udávalo směr?
První přišly básně a všechny měly už svoje konečné slovní zredigované ošacení, když jsem se pustil do ilustrací. Přál jsem si, aby ilustrace sbírku nedoprovázely, ale spíš rozšiřovaly, dodaly tygření další podoby a úrovně. To se mi, myslím, povedlo až při přípravě omalovánek.
Do sbírky jsou vloženy omalovánky. Je to způsob, jak ji učinit více interaktivní? Jak v čtenářstvu prolomit pasivitu? Nebo je důvodem něco zcela jiného?
Myslím, že by bez omalovánek byla sbírka nehotová, omalovánky jsou její součást, podobně jako ona je součást omalovánek. Ani jednu z jejích částí nevnímám jako doplněk té druhé. Sbírka bez omalovánek sice možná obstojí, není ale kompletní. Rejpnout do solární bouře si nesmím jen já, má-li být rýpání k něčemu dobré.
Vy jste nedávno vystoupil na akci v Berlíně. Jaké to bylo? Jaké reakce publika a dojmy si odnášíte? Byla to vaše první literární akce v zahraničí?
Berlínské čtení bylo příjemné! Četl jsem společně se třemi mladými básníky a básnířkami, se kterými se znám, takže nám bylo společně hezky nejenom na pódiu, ale i mimo něj. Ohlasů z publika si vážím, byly veskrze milé. Pamatuju si, že publikum ocenilo slovo mimosvětný, které jsem o svých básních použil. Potřeboval jsem říct něco určitého a nenacházel jsem ve svém běžném slovníku odpovídající výraz, tohle slovo byla poslední záchrana od vycpávkových zvuků. To vlastně dělám obvykle, že si vymýšlím slova. Ze začátku jsem se styděl, když jsem nedokázal (a děje se mi to často) skutečnosti pojmenovávat vhodnými existujícími slovy, zvlášť z pozice básníka. Teď už se ale nebráním, když ze mě chce ven slovo, které jsem si vymyslel. Ne vždycky si taky včas uvědomím, že je smyšlené, pak ani není, jak ho zadržovat. To je můj nejsilnější berlínský zážitek: zpětná vazba, že lidem tohle provizorní pojmenovávání nevadí, že ho dokonce umějí ocenit. Dělám takové jazykové potrhlosti i v básních, takže tu zpětnou vazbu vztahuju i k nim, ačkoli tak daleko nejspíš nebyla myšlená. A ano, berlínské čtení byla moje první literární akce v zahraničí, jsem za tu příležitost opravdu vděčný.
Minulý týden jste vystoupil na literárním večeru, který byl součástí české účasti na Lipském knižním veletrhu, to je velká věc. Čím myslíte, že právě váš text zaujal?
Hádal bych, že mohl zaujmout svojí nezřízeností. Rozprostírá se do všech směrů a neutíká z žádné ze započatých cest, i když cesta vede třeba k výraznému obrazu hnusu, patetičnosti, těžko uchopitelné změti polosmyšlených slov nebo horečnaté vášnivosti. Zároveň se ve svém nezřízení dokáže udržet pohromadě, protože ho ve svých spárech pevně svírá tygr, oheň a žlutá barva.
Foto: Sabine Felber, Literaturtest
Rozhovor s autorem Antonín Zhořcem vedly Karolína Tomečková a Annika Grützner.