Marie, je mezi zvířaty (nebo rostlinami), která se ve sbírce objevují, váš osobní favorit či favoritka?
Mezi rostlinami je mi nejbližší filodendron xanadu, kterého trápí bytová krize a také vlastní zimomřivost. S tou ale nemůže nic dělat, protože je to tropická rostlina. Je to jedna z mála básní, kde jsem si dovolila projektovat své vlastní pocity a starosti do někoho jiného. Mluvím o rostlině a zároveň o sobě. Nebo jinak: ten filodendron v básni jsem já a já jsem ten filodendron. Ze zvířat jsou mí favoriti moje kočka Luna a kocour Ferenc. Také u nich jsem si dovolila být velmi osobní. Přece jen jsem napsala básnickou knihu, a nikoli ornitologickou příručku nebo atlas.
Vzpomínáte si na první impuls ke sbírce? Byl to konkrétní obraz nebo situace, nebo spíš dlouhodobé pozorování města?
Bylo to setkání s bažantem na staveništi v Bubnech. Ale předcházela tomu jiná setkání, některá ještě z dob dětství. A také určité vědomí, že naše vnímání přírody jako něčeho opačného vůči městu vychází ze zažitých zvyklostí a možná i z nějaké slepoty.
Když necháváte „promlouvat“ zvířata a rostliny, jak hledáte onu pomyslnou hranici, aby jejich hlas nepůsobil ani příliš polidštěně, ani příliš didakticky, ale stále autenticky?
Nechat „mluvit“ zvířata a rostliny je vždycky problematické. Hrozí tu nebezpečí přílišné antropomorfizace, čili promítání lidských vlastností nebo prožitků. Já jsem se přesto rozhodla některé básně napsat z pohledu zvířat. Jsou to třeba texty, kde o svém soužití s lidmi promlouvají potkani nebo pávi. Nebo text, kde netopýr má noční můru o tom, že se stal člověkem. Hodně jsem zvažovala, že někam dám poznámku, kde popíšu, jak dokonalý má netopýr organismus. Že jeho metabolismus spaluje všechny nemoci, které se u nás lidí rozvinou, a že v poměru ke své velikosti žije nesmírně dlouho. Proto ho děsí představa, že se stane člověkem. Ale toho jsem se nakonec musela vzdát, abych nebyla příliš didaktická… U podobných básní jsem se vždycky opřela o vědecká fakta a s těmi jsem pracovala. Když píšu, že potkani „pískají smíchy“, není to básnická metafora ani můj výmysl.
Tady je také důležité poznamenat, že zvířata jsou schopna věcí, které jsme dříve považovali za výhradně lidské. Víme, že se umí hrát, truchlit nebo se starat o starší členy smečky či hejna. Takže co je ještě polidštění a co přiznání vlastností, které jsme si dříve vyhrazovali jen pro sebe?
Básně psané z pohledu zvířat nebo ptáků jsem se snažila vyvážit texty s jinou perspektivou, kde je mluvčím a pozorovatelem člověk. Tam často spíš pokládám otázky, než na ně odpovídám. Nebo problematizuji jazyk, kterým o zvířatech mluvíme. S didaktičností je to podobné, vím, že někde jsem šla až na hranu. Věděla jsem o všech těchto nebezpečích a věděla jsem i to, že se jim nelze úplně vyhnout.
V básních se objevují městské biotopy jako potoky, rumiště, uliční kaňony nebo zelené koridory. Máte místo, které vás k nim nejvíc přitahuje, kam se ráda vracíte?
Mám ráda tyto rubové strany města. Když jsem žila v Libni, měla jsem moc ráda místa u řeky, kde dnes vyrostla nová čtvrť. Na Žižkově jsem milovala louky a křoviny, které se táhnou podél vlakové trati za Žižkovským tunelem. V knize je to spíš součet všech těchto míst, jakási jejich esence. Báseň o rumišti je psaná s myšlenkou na Kyjev, kde je hodně modernistických cihlových domů, které chátrají, a každá cihla na sobě má specifickou značku, která vypráví její historii. Mám také moc ráda městské potoky, přehlížené, často špinavé, svedené pod zem, které se jen občas vynoří. Pražákům se určitě vybaví Botič nebo Rokytka, ale dočetla jsem se, že jich je v Praze víc než sto.
Sbírka pracuje i s motivem pastí (sklo, světlo, mříže…). Bylo pro vás důležité ukázat, že soužití ve městě není jen idylické?
Ano, to byla jedna z mých motivací a je to jeden z leitmotivů knihy. Město je z hlediska ptáků a zvířat plné pastí. A lidé si to uvědomují jen pozvolna, ale přece jen si to uvědomují. A trochu se to začíná měnit.
Při čtení jsem si nejedenkrát vzpomněla na Garyho Snydera, také on silně tematizuje zvířecí motivy a vy ho citujete v úvodu. Byl pro vás inspirací? Kdo další vás při psaní ovlivnil?
Gary Snyder je pro mě jeden z nejdůležitějších autorů. Můj text o bažantech, kteří loví lidi, je přímo parafrází jedné jeho básně. Trochu jsem to posunula, ale význam zůstal stejný: lovec a lovený si v ní vyměnili role. Důležité pro mě byly také texty Louisy Glück a polské básnířky a přírodovědkyně Urszuly Zajączkowské, které obě mají básně o rostlinách. V závěru knihy je celý seznam odborné nebo populárně-naučné literatury, z které jsem vycházela. Věděla jsem, že mi to kritika vyčte, a přesně to se stalo. Ale byl to můj záměr a moje metoda: stavěla jsem své básně na faktech a na skutečných příbězích.
Sbírka teď vychází v německém překladu. Je to váš první německý překlad, že? Jak se ohledně toho cítíte? Nakolik jste byla do spolupráce na překladu zapojena?
Mám z vydání velkou radost. Na spolupráci jsem se poměrně úzce podílela, samozřejmě jen v takové míře, v jaké to lze bez znalosti cílového jazyka. S překladatelkou Julií Miesenböck jsme probíraly, jak vyřešit některá místa. Zároveň jsem ji nechala dělat, co uzná za vhodné, protože ji znám a důvěřuji jí.
Jak probíhala spolupráce s Mariko Gelman? Co podle vás ilustrace se sbírkou dělají a jak ovlivňují způsob, jakým ji čteme? Čím vás oslovila právě její tvorba?
Od chvíle, kdy jsem viděla její skici měst, jsem věděla, že bych s ní ráda spolupracovala. Myslím, že ilustrace obecně dávají knize další rozměr, a když se to povede, povyšují knihu na estetický artefakt.
Vaší tvorbou často prostupuje motiv cestování. Kde se nyní cítíte nejvíc doma? A která výprava do zahraničí vás naposled nejvíce inspirovala?
Můj domov je v Praze. Ale kategorii domova vnímám šířeji. Spíš než bod jsou to jakési soustředné kruhy. Díky svým kořenům a tomu, že ráda cestuji, se cítím doma v celé střední Evropě. A cesty po Evropě tento pocit rozšířeného domova často posilují. Velkou inspirací pro mě byl pobyt v Barceloně, Berlíně a také všechny cesty do Kyjeva, kam se pravidelně vracím. Kyjev považuji za svůj další domov a ještě jeden mám na Broumovsku.
Foto: Ondřej Lipár, Sabine Felber
Rozhovor s autorkou Marií Iljašenko vedla Karolína Tomečková.