Marito, čím si myslíte, že vaše kniha v Německu zaujala i v dnešní silné konkurenci?
Myslím, že jedním z důvodů může být to, že queer témata pro děti a mládež nejsou v literatuře dostatečně zastoupená, a přitom je společnost připravená hlouběji poznat trans zkušenosti.
Německo může mít oproti Česku určitý náskok v destigmatizaci a systematičtějším otevírání sociálních témat. Zároveň si ale nemyslím, že by Česká republika byla „pozadu“ v lidském rozměru věci. I u nás je mnoho lidí, kteří se snaží vytvářet bezpečný a otevřený prostor pro děti – ať už jde o učitelky a učitele, knihkupce, knihovnice a knihovníky nebo umělkyně a umělce. Právě díky nim se důležitá témata dostávají do škol, knihoven i rodin.
Ze své zkušenosti s mimoškolním vzděláváním mohu říct, že například v Itálii existuje více podobně zaměřených knih, pomůcek i institucí. Rozdíly mezi zeměmi ale často nejsou jen otázkou nabídky titulů, ale spíš systémové podpory. Pokud je tu prostor pro zlepšení, pak podle mě spočívá především v dlouhodobé podpoře lidí, kteří tuto práci dělají – aby měli dostatek zázemí, metodických materiálů i společenského uznání.
Je podle vás něco, čím mohou právě české knihy oslovit mladé čtenářky a čtenáře v zahraničí? Co jim mohou nabídnout?
Pro mě jsou atraktivní romány a komiksy od českých tvůrkyň a tvůrců, jako je Štěpánka Jislová, Marek Torčík nebo Jakub Stanjura, kteří staví na osobní zkušenosti odehrávající se v současnosti. Podle mě dokážou minimálně v Evropě snadno rezonovat.
Ve vašem portfoliu mě zaujalo, že jste absolvovala stáže v Portu, Chicagu, Paříži nebo Římě. Co vám tyto zkušenosti daly a jak se promítly do vašeho současného stylu?
Na všech stážích jsem přirozeně poznala lidi, kteří se věnují literatuře a umění, a dovolím si říct, že mi pomohli přemýšlet všestranně. V Portu jsem trávila čas s mladými ilustrátorkami a ilustrátory, v Paříži jsem díky umělci Gérardu Lo Monacovi poznávala, jak zkombinovat hravost a profesionalitu, a v Římě jsem objevovala, jak se dá s knihami a jejich tématy pracovat.
Ve své knize zpracováváte téma života nebinárních a trans lidí. Myslíte si, že je tohle téma v české literatuře stále nedostatečně zastoupené?
Rozhodně ano. Přeji si být přímo obklopená tuzemskými knihami, komiksy a ziny, které vyprávějí různé queer zkušenosti. Těch příběhů je spousta, ale realizovaných je málo.
Pracujete s barevnými ilustracemi, často v pastelových odstínech. Experimentovala jste i s jinými výtvarnými přístupy (například minimalističtějšími, černobílými)? Co vás baví na hravých, barevných ilustracích, které jsou pro vás typické?
Ty barvy mě samy doprovázejí. Vybírám je podle svých pocitů, které mi napovídají, jak by měl projekt vyznít. Kresba je pro mě minimalismus. Tmavou nebo černou linkou tvořím pevné základy a se zbytkem si už hraju.
Černobíle jsem vytvořila snad jen jednu autorskou knížečku, moc mě to bavilo a dokážu si představit, že opět narazím na projekt, kde budu moci od barvy upustit.
Vaše kniha nabízí dětem prostor zkoumat identitu bez tlaku na jednoznačné odpovědi. Jak podle vás děti pracují s otázkou „kdo jsem“, když jim společnost často nabízí jen dvě škatulky? A jak může literatura vytvářet bezpečné místo, kde si dítě může dovolit nevědět?
Děti s otázkou „kdo jsem“ pracují přesně tak, jak jste popsala. Vybírají si z konkrétních možností. Věřím, že nejen ony, ale všichni si zaslouží možnost se v jakémkoli věku proměnit a vyzkoušet si různé aspekty toho, co život nabízí.
Jaké máte na knihu ohlasy – od mladších čtenářů a čtenářek i od rodičů?
Především se ke mně dostává pocit docenění, že taková kniha o trans lidech existuje. Mladší čtenářstvo v příbězích nachází potvrzení své existence ve společnosti a rodiče i všichni ostatní, kteří děti vzdělávají, mají pomůcku, jak jim představit queer téma.
Dostala jste někdy reakci typu „tohle jsem potřeboval*a“?
Občas dostanu milou zprávu od teenagerů na Instagramu nebo od rodičů a sourozenců queer dětí. Například mě potěšilo, když kniha někoho inspirovala k tomu, aby vyzkoušel používat nové jméno nebo přezdívku, anebo mu pomohla dodat odvahu svěřit se se svým přáním jednomu z rodičů.
A co vaše další plány: jakým tématům se chcete v literatuře a ilustraci věnovat dál?
Řekla bych, že mě stále zajímá, co tvoří charakter člověka, a jednou z těch věcí jsou vztahy. S rodiči, kamarádstvem, partnerstvem nebo třeba i se sousedkou. Tomu bych se chtěla alespoň jako ilustrátorka věnovat.
Foto: Nikola Uhle
Rozhovor s autorkou Maritou Kelbl vedla Karolína Tomečková.