Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se prosadil na zahraničním trhu?
Na to si asi ani nevzpomínám, která knížka byla první. A myslím, že ani to slovo „prosadil“ bych nepoužil, já to takhle nevnímám. Pro mě je to spíš příjemná představa, že někde v Japonsku teď nějaký Japonec čte Pepíka Střechu, kde jsou odkazy na Rychlé šípy. Nebýt Dany Blatné, šlo by to mnohem hůř. Spíš by to nešlo vůbec.
V čem konkrétně vám Dana Blatná pomohla a jak se to celé rozběhlo?
Dlouhodobě vydávám u nakladatele Petra Novotného, zakladatele nakladatelství Petrkov. Spolupracujeme skoro dvacet let. Začali jsme knihou Muž, který sázel stromy, pak přibývaly další tituly a některé vyšly i v zahraničí, třeba v Itálii nebo ve Francii.
Asi před pěti až šesti lety se mi ozvala jedna paní, že se vrací z Itálie do Česka a řeší, jak v zahraničí zastupovat svoje knihy. Říkala, že nejlepší je prý Dana Blatná. Danu jsem tou dobou znal a věděl jsem, že se kolem knížek pohybuje, tak mě napadlo, že se jí při té příležitosti opatrně zeptám i na ty moje. Nejdřív říkala, že dětské knížky běžně nedělá, ale že se na ně podívá. Půjčil jsem jí kolem třiceti knih. Díky ní se některé z nich nakonec dostaly asi do patnácti zemí. Umí je představit tak, aby zaujaly.
Kde jste se se svými knihami v zahraničí cítil nejvíc „jako doma“?
Myslím, že v Dánsku vyšly asi tři knihy a uměli je moc pěkně vypravit. Byl jsem tam s Danou a člověk cítil, že se jim to opravdu líbí, že to vydávají z čistého přesvědčení, že je to dobrá knížka. Někdy člověk cítí kalkul, že se to bude hodně prodávat, ale někdy je z toho znát opravdové nadšení. Těch knih je tolik, že mi připadá skoro jako zázrak, že zrovna v Dánsku to takhle vyšlo.
A dobrý pocit jsem měl i z toho, že před rokem vyšel Pepík Střecha ve Francii. Francie je „mekka“ komiksu a komiksů je tam neuvěřitelné množství. Byli jsme na podepisování v Angoulême se synem Františkem, který umí francouzsky. Je pro mě příjemná představa, že si i v zemi s tak silnou komiksovou tradicí knížka našla čtenáře.
Velké dobrodružství Pepíka Střechy bylo ve Francii nominované na nejlepší dětský komiks. Jak jste tu nominaci prožíval?
Byl to příjemný pocit. Ale vlastně nevím, jak to dopadlo, protože jsem se pak nezajímal, jestli se to nějak umístilo, nebo to bylo „jen“ nominované. Každopádně si toho vážím, ale že bych skákal deset metrů do vzduchu, to ne. Jsem v tomhle rezervovaný. A myslím, že v tom hraje roli spousta náhod. Někdo tu knížku vybral, protože otevřel na straně 75 a něco mu tam připomnělo babičku, nebo tam byla pomněnka, kytička, kterou má rád od dětství… Takové náhody.
Kdybyste tam byla na tom festivalu, je neuvěřitelné vybrat z těch statisíců knih jen pár nominovaných. Nechápu, jak to mohou přečíst. Tradice je tam obrovská. Fronty na sto metrů, festival na dvaceti místech, v kostele, na náměstí, všude tisíce komiksů, některé nádherné. Já byl úplně ohromený, kolik toho je.
Čím si vysvětlujete, že vaše dílo zaujalo v tak silné konkurenci a obrovském množství titulů?
Já opravdu nevím, to by měl říct někdo jiný. Autor je málo objektivní, protože s tou knížkou žije dlouho. Nápad mi třeba tři roky zraje v hlavě, pak se s tím půl roku nebo dva roky peru. Odhadnout, jestli to má nějaké kvality, neumím a hodnocení je poslední věc, do které bych se chtěl pouštět.
Vím, že pro mě je to důležité z osobních důvodů. A do knížky se podepisuje všechno, jestli jsem smutný nebo veselý, jestli svítí slunce, jestli jsem slyšel rozhovor v tramvaji, nebo se mi zdál sen. Tu fázi tvorby mám strašně rád, když mám „klapky na očích“, nic nevnímám a jsem ponořený. Jestli se to povedlo, nebo ne, to nechávám na jiných.
Když jste mluvil o dánském nadšení, projevilo se to i na podobě vydání? Třeba výběrem papíru, vazbou nebo celkovým zpracováním?
Ano, já jsem stará škola. Mám rád vázanou knížku a čím větší, tím je pro mě přitažlivější, asi i proto, že mi slábne zrak. Moje knížky často vycházejí ve dvou variantách, malé a velké. A když někdo chce podepisovat nebo kreslit do těch malých, už na to špatně vidím. V Dánsku to vyšlo opravdu moc pěkně.
Na rozdíl třeba od Polska, kde vyšlo A malé a brožované. Autor je vždycky potěšený, když je dobrý papír, kvalitní tisk… A když si vyberou jinou obálku, znamená to, že o tom přemýšleli, co je pro jejich trh atraktivnější. A musím říct, že někdy jejich obálka dopadne lépe než ta česká.
Kdyby člověk pořád přemýšlel, co mohl udělat jinak, zbláznil by se
Bylo někdy potřeba některou knihu pro konkrétní trh obsahově upravit, např. kvůli kulturním odlišnostem nebo citlivým tématům?
Nevím o tom, nevzpomínám si, že by se něco vypouštělo nebo překreslovalo. Jen vím, že třeba u nakladatelství Brio ve Francii a – jak jsem pochopil – i v Anglii a Německu mají dětské knížky dost striktně dané na počet stran. Pro nejmenší děti je tam stránek opravdu málo, u nás podobný typ knih nebyl obvyklý.
A když tam měla vyjít kniha O zahradě, chtěli ji zkrátit o několik stran. To jsem se postavil na zadní. Nepřipadalo mi možné, aby některá stránka chyběla. Říkal jsem: Když to zkrátíte, tak to nevydáme. Nakonec to vzali celé a vyšlo to v původní podobě.
Kdybyste se na své knihy podíval s odstupem, je něco, co byste dnes přemaloval nebo udělal jinak?
Ano, někdy by to bylo ku prospěchu věci. Když knížka vyjde, jste přesvědčený, že jste do ní dal všechno, ale za dva roky ji vezmete do ruky a zjistíte, že by někde chtělo přidat políčko nebo že něco není srozumitelné. Ve všech knížkách najdu něco, co bych dnes udělal jinak. Tady bych doplnil, tady obrázek nedal, tady je divný úsměv, tady velká hlava. Člověk je vždycky rozpolcený.
Ale netrápí vás to pak pořád?
Ne. Kdyby člověk pořád přemýšlel, co mohl udělat jinak, zbláznil by se. Moji synové si někdy vezmou knížku po letech a řeknou: „Tady je to divné, tomu nerozumím.“ A já říkám: „Ale ne, to bylo jasné, ukaž.“ A pak musím uznat, že je to matoucí, nesrozumitelné.
Dokázal byste uvést konkrétní příklad?
Třeba nedávno byl u mě starší syn, je mu 24. Dělám poslední díl Pavouka Čendy. Měl jsem tam čmeláka a u něj Čendu. Ukázal jsem mu to a on říká: „Dobrý, ale Čenda je moc malý proti tomu čmelákovi. Vypadá to, že čmelák je obr.“ A měl pravdu. Zrovna jsem to domaloval. Jasně, mazat se mi to nechtělo, ale nakonec jsem to přeci jen přemaloval. A jsem rád.
Je skvělé, když vám do toho někdo mluví během tvorby, ještě než to vyjde. Dá se to opravit. Horší je, když to vyjde a vám to dojde za rok. Já svoje knížky moc nečtu, protože vím, že narazím na něco, čeho budu litovat.
Je podle vás dobře, když má kniha drobné nedokonalosti?
Ano. Nechci říkat „vady“, spíš nedokonalosti. Všechno by mohlo být lepší. Nejsem žádný Zdeněk Burian ani Kája Saudek. To jsou pro mě vzory, byli strašně šikovní. Ale i oni měli své slabiny a měli zase svoje vzory. A jistě byli i oni s něčím ve své tvorbě nespokojeni.
Myslíte si, že obrazová stránka dokáže zahraniční publikum oslovit snáz? Že vizuální jazyk překonává kulturní rozdíly lépe než slova?
Samozřejmě. Ale já to mám hodně z dětství. Co jsem tehdy četl, co mě bavilo, to v sobě nosím a dávám do knížek odkazy, pomrknutí na české čtenáře mojí generace. Jsou tam hříčky, kterým rozumí třeba dva tři lidi. Spousta věcí zůstane v zahraničí nepochopená, to je normální.
Ale obrázky jsou univerzální. Lidé kreslili už po skalách v jeskyních, já v tom jen pokračuju. V Altamiře se říká, že to je první komiks, jak je tam rozpohybované divoké prase. A člověk podvědomě myslí na to, že to někde v dálce čte nějaký osmiletý kluk a něco to s ním dělá. Takže obraz je možná univerzálnější jazyk než slova.
Mám pocit, že v Česku je komiks pořád trochu okrajový žánr, zatímco v zahraničí je to mnohem silnější médium. Jak to vnímáte vy?
Můžu to posoudit třeba podle Boloně, kde jsem byl asi desetkrát. Je to největší dětský knižní veletrh v Evropě a komiksů je tam spousta, hlavně u Italů a Francouzů.
A když říkáte, že je to u nás okrajový žánr, tak já pamatuju časy, kdy tady vycházel Čtyřlístek a jinak nic. V dětských časopisech byl Barbánek, Saudek byl zakázaný, Rychlé šípy taky, nic se skoro nedalo sehnat. Kdo měl francouzské komiksy Pif nebo sešity Strip Oteka z bývalé Jugoslávie, byl král. Když jsem maloval obrazy a někdo si chtěl koupit obrázek, přišel do ateliéru a viděl, že tam mám komiksy, nebo jsem se chtěl pochlubit, že pracuji na komiksu, moje hodnota v jeho očích okamžitě spadla.
Dnes je to úplně jiné. Komiksů je u nás obrovské množství. Jen mě mrzí, že to převálcoval Marvel a americké filmy. Dnes si malý kluk pod komiksem představí Fantastickou čtyřku, Hulka, Spidermana, ne naše české postavy. A to je škoda, protože tady byli úžasní umělci jako Born, Karel Franta, Saudek nebo Václav Kabát, jen toho vycházelo málo. Ale právě díky tomu jsme to jako kluci napodobovali a dělali svoje komiksy.
Všichni jsme začínali jako nadšenci a první věci jsme dělali zadarmo
Kdo ze současných komiksových tvůrců nebo tvůrkyň vás dnes nejvíc zajímá?
Třeba Jirka Grus. Je to úžasný malíř, myslím, že by uspěl kdekoliv na světě.
Máte pravdu, že komiksem se dá živit těžko. A hlavně komiks je časově nesmírně náročná disciplína. Všichni jsme začínali jako nadšenci a první věci jsme dělali zadarmo. Já jsem to vydržel, ale spousta lidí zjistí, že to dál nejde, narodí se děti, přijdou jiné povinnosti a je konec. A všechny ty projekty nakonec skončí na nedostatku financí.
Myslím, že je to podobné i ve Francii, i tam uspěje jen mizivé procento, jen to možná mají víc podpořené a tradice je silnější. U nás do toho zasáhl komunismus. Čtyřicet let se nic nemohlo vydávat. Po revoluci vycházely komiksové časopisy, ale že by se najednou vyrojili geniální tvůrci, co by vytahovali věci ze šuplíků, to se moc nestalo. Byl tady Saudek, fenomenální génius, samouk, Lomová, Skála, možná ještě pár jmen, ale moc jich nebylo. Teď už ani nevím, na co přesně odpovídám, ale…
Je podle vás něco specificky českého, co může v zahraničí zaujmout? Čím je český komiks výjimečný nebo typický?
Myslím, že české specifikum bylo, že se to nebralo úplně vážně. Bylo to ve stylu Limonádového Joe. I Saudkovy komiksy měly nadsázku a recesi. My asi těžko napíšeme Supermana nebo hrdinské komiksy se superschopnostmi a budeme to myslet vážně.
Možná by mě to bavilo jako dítě, ale dnes mi to přijde trochu směšné, nebaví mě to číst. Na českém komiksu obdivuju lehkost a humor. Ať už lidi z mojí generace, nebo současnou scénu kolem Aargh!, je tam řada šikovných lidí, hodně žen. Já to už moc nesleduju, jen co mi někdo doporučí. Ale právě ta lehkost a humor, to mám rád a myslím, že je to snad i v mých věcech.
Takže by se dalo říct, že je to hlavně specifický český humor?
Ano, ten v mnohých českých komiksech i dnes nacházím.
S kým se vám dlouhodobě nejlépe spolupracuje, ať už u nás, nebo v zahraničí?
Jediný, s kým dlouhodobě spolupracuju, je Petr Novotný. Pro Albatros jsem něco dělal, ale jinak zakázky odmítám. Ilustrace do cizích knih, animované filmy, všechno jsem odmítal, protože si cením svobody. Animovaný film vyžaduje, aby člověk na pár let nechal všechno a žil jen tím, a stejně půlka věcí zkrachuje na penězích. Bavilo by mě to, ale nechávám to být. Možná bych se dnes už i bál. To jsem raději po chvílích animoval se synem Františkem. Vzniklo asi deset nedokonalých amatérských krátkých filmů. Na YouTube jsou na stránce Studio Rychlá veverka.
Petr nemá ediční plány. Když udělám knížku a líbí se mu, vyjde. Je to jednoduché, nečeká se na granty. Knížka dostane krásný papír, vazbu, péči. Já se z toho raduju. Nemám důvod chodit jinam, kde se počítá každá koruna a smlouvy mají deset stran. My s Petrem nic takového nemáme.
Takže žádná z těch knih nevznikla s podporou Ministerstva kultury ČR?
Myslím, že ani jedna. Vím, že některá nakladatelství to uvádějí u každé knihy, ale u nás myslím žádná dotovaná nebyla. Cesty do Boloně taky bez toho.
Zastavila bych se u Boloně, jakou roli pro vás podobné veletrhy hrají? Jsou důležité kvůli kontaktům, propagaci, setkávání…?
Pro mě tohle nehraje roli. Pro mě je to jen inspirace.
Inspirace v jakém smyslu?
Všechny ty věci, co během dvou dnů vidím, se mi v hlavě spojí. Řeknu si: tady je pěkná barevnost, tady skvělý nápad. Ne že bych to kopíroval, ale spojí se to s něčím mým a nakopne mě to. Je to jako výstava. Někdy vás něco tak zasáhne, že výslednicí je jen chuť být v ateliéru a malovat. Z Boloně se to usadí a člověk by rád dohnal ty největší šikuly.
A je v tom pro vás ještě něco dalšího?
Je to zdravé. Když jste pořád zavřená v ateliéru a tři dny něco pipláte, začne vám to připadat dokonalé a říkáte si „to se mi povedlo“. A může vám narůst hřebínek. Pak přijedete do Boloně a zjistíte, že vlastně nic neumíte. Poprvé to byl hrozný šok, chtělo se mi zahodit štětce. Ale pak pochopíte, že ty nejkrásnější knížky jsou tam pořád, jen v jiných vydáních. Celý svět ví, že to jsou klenoty. A není jich nekonečně. Je tam 99 % věcí, které mě nezajímají a nebavilo by mě je dělat. Ale to 1 % je umělecky tak krásné, že z toho padám na zadek.
Když jedete do Boloně nebo na jiné veletrhy, kreslíte si po cestě?
Dřív jsem si psal deníky, skoro celý život. Ale v Boloni spíš ne. Nechám to v sobě doznít.
Ovlivnil mezinárodní úspěch nějak vaši pozici na domácí scéně? Vnímáte v tom změnu?
Myslím, že ne. Nemá to žádný dopad. Hlavně bych to nenazval mezinárodním úspěchem. A já ani nechci, aby mi chodily další nabídky na ilustrování. Lidé mě přemlouvají, že by to bylo krásné, ale musela by to být látka, která mi opravdu sedne. Dělat něco kvůli penězům už bych asi nikdy nechtěl. Dřív ano, ale teď už ne. Rád dělám to, čemu věřím a co mě baví. Když vím, že do toho nepůjdu naplno, tak to odmítnu, jinak bych se trápil.
Máte nějaký tip pro začínající komiksové tvůrce a tvůrkyně, kteří by se chtěli prosadit?
Na jednu stranu to mají těžší, protože komiksů je strašně moc. Na druhou stranu je to možná lehčí, protože když to bude kvalitní, pošlou to přes internet nakladatelům a uvidí to spousta lidí. Dřív to nešlo. Když vám to nevydali, nikdo to neviděl, maximálně se to někde nakopírovalo.
Ale u komiksu vydrží jen „magoři“. Samotáři, co zalezou do skrýše. Nestačí občas něco načmárat. Musíte v tom být úplně ponoření. Když to vydržíte pár let a pořád vás to nabíjí a máte třeba vedlejší příjem, tak to jde. Jakmile je to vlažné, nemá cenu to zkoušet. Je to sebezničující, trochu kamikadze. A všichni vyhoří.
Kdo chce peníze a rychlou kariéru, měl by asi dělat něco jiného
Takže doporučujete „vyhořet“?
Ano, jinak to nemá cenu. Zní to sebedestruktivně, ale je to jako s maratonem. Když běháte jen sto metrů kolem baráku, maraton nedáte.
A co vám osobně pomohlo, abyste nevyhořel úplně?
Protože jsem „hloupý“. Nikdy jsem neplánoval a nekalkuloval. Tatínek mi říkal: „Udělej obraz, přidej modrou oblohu, to lidé chtějí“, ale já se mordoval půl roku s komiksem zadarmo. Mně bylo v ateliéru dobře. Jsem samotář od dětství, les a samota mi sedí. Kdyby byl někdo extrovert, v ateliéru mu dobře nebude, i kdyby uměl malovat sebelíp.
Je to složité, ale když vám to přináší uspokojení, tak je to ten „lístek“. Když moc nepřemýšlíte, jestli se to vyplatí. Já opravdu nepočítal a díky tomu se mi to časem vyplatilo. Dělal jsem to pořád, až si toho někdo všiml, objevil se nakladatel, galerista. Knížky jsem dotoval obrazy. Pepíka Střechu jsem dělal dva roky. Kdyby se to rozpočítalo, vyšlo by to na deset korun na hodinu.
Musíte mít rádi knížky a vyprávění. Kdo chce peníze a rychlou kariéru, měl by asi dělat něco jiného.
Dá se podle vás ta situace nějak zlepšit?
Možná ano. Kamarád Jindra Čapek říkal, že v Německu jsou ilustrátoři dětských knih osvobození od daní. Nějak to tam podporují. Možná by to šlo podporovat i u nás, školou nebo systémem.
Když je někdo šikovný a zabejčený, asi nakonec uspěje. Animovaný film je ještě těžší. Se synem jsme animovali dva roky a je to výborná zábava. Postava se hýbe, kouká na vás. Strašně mě to baví. Ale filmů je víc než komiksů, ve Zlíně je jich každoročně obrovská záplava.
Teď už se ani vlastně nepovažuju za komiksového tvůrce, většinou pracuju na obrázkových knížkách. Právě dělám pátého Pavouka Čendu a tím jsem úplně naplněný.
Na závěr, když se dnes díváte na komiks nebo ilustraci, co je pro vás důležitější? Technika a pracnost, nebo příběh a nápad, i kdyby byl výtvarně úplně jednoduchý?
Pracnost je poslední, co mě zajímá. Může to být minimalistické, jen kontury, a když je příběh dobrý, funguje to. Ani mě nezajímá, jestli někdo „umí kreslit“. Někdy je to úmyslně jednoduché a příběh je zvláštní a nadchne mě to víc než dokonalá kresba. Dřív jsem řešil řemeslnou stránku mnohem víc. Když se setkám s něčím, co mě osloví, začne se mi chtít malovat.
Rozhovor s Pavlem Čechem vedla Karolína Tomečková.