Marku, váš románový debut, odehrávající se do velké míry v moravském Přerově, míří na německý trh a na Lipský knižní veletrh. Jak se ohledně toho cítíte? Napadlo vás při psaní, že může román vzbudit mezinárodní ohlas?
Myslím, že konkrétní rysy města, i některé jeho problémy, které se v románu vyskytují, nejsou nijak specifické. Problém s dostupností bydlení, uzavřené a upadající industriální komplexy a místa zarůstající novou divočinou nejsou jen v Přerově nebo v Česku. Mně osobně baví číst texty zasazené do konkrétních míst, pohybovat se na stránkách v prostoru, který si dokážu představit, a to i přesto, že ho třeba zatím neznám. Nevím, jestli se mi něco podobného podařilo, ale rád bych si myslel, že ano.
Váš román je současně nyní jeden z nejpřekládanějších v Česku. Čím si tento úspěch vysvětlujete? A jaké jsou reakce napříč zeměmi? Jak se vůbec přenáší zkušenost z moravského Přerova např. do španělštiny?
To je spíš otázka na nakladatele, a ještě konkrétněji na překladatele. Já si trochu myslím, že je to především práce Pavlíny Juráčkové, mé literární agentky, která pro nakladatelství Paseka zahraniční práva řeší. Literatura je myslím celý ekosystém. Jednotlivé autorstvo může napsat sebelepší knihu, ale bez práce a nadšení dalších lidí, ať už editorů, překladatelů, agentů a tak dále, se knihy nemusí ke čtenářům dostat. Tím spíš, pokud jde o literaturu z malých jazyků, která má oproti angličtině obrovské znevýhodnění. Mě osobně pak fascinuje to, jak pečlivě překladatelé čtou a co se od nich v procesu můžu naučit.
Přerov nemá v Česku nejzářnější pověst. Přesto, vracíte se tam rád? Má město co nabídnout?
Ano, vracím. Přerov mě fascinuje, je to industriální město v srdci Hané a obklopuje ho jedinečná příroda; třeba se i stáčí s řekou Bečvou a já tak nějak přirozeně gravituju k městům, kterým řeky dominují. Je to pro mě město, na kterém dokážu nahmatat tlakové body současné společnosti. Ať už to je narůstající oddělení lidí od přírody, samota, prohlubující se rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími obyvateli. Je to město-laboratoř nebo město výstavní skříň. Myslím, že problémy, se kterými se potýká, jsou problémy všeobecné a strukturální, systémové: souvisí s odlivem pracovních míst a vzdělaných lidí z regionů nebo třeba s opomíjením z centra.
Románů s queer tematikou dnes vychází víc než kdy dřív. Čím může nový text zaujmout, když se určité motivy opakují? A co nárůst této literatury vypovídá o dnešní době?
Ale ne-queer románů vychází také mnoho a my se neptáme, co nového můžou nabídnout čtenářstvu, neřešíme opakující se motivy, považujeme je za univerzální sdělení lidské zkušenosti. Tím jsou i ony „queer“ romány, jen je tak zatím skrz tenhle filtr neumíme číst. Můj román je z poloviny příběhem matky samoživitelky, ale z nějakého důvodu vše překryje queer zkušenost vypravěče. Pro mě coby pro queer člověka tento aspekt mého románu ale nebyl nijak zásadní, šlo mi o to popsat třídní zkušenost, popsat, že pocit jinakosti a vyčlenění nemusí být jen na rovině sexuální identity, ale právě i té třídní. Ten nárůst je pak myslím především otázkou poptávky: jsme hladoví po příbězích, které reflektují celé spektrum lidské zkušenosti, ne pouze jeden omezený výsek.
Jaké jsou reakce čtenářstva na knihu? Obrátil se na vás někdo s tím, že mu kniha dodala kuráž otevřít téma své identity a genderu vůči okolí?
Různé, a to je v pořádku. Baví mě. A ozval, ano. Ale co mě těší a překvapuje nejvíc, je, když knihu čtou lidé s naprosto odlišnou zkušeností a dokáží si z ní vzít to, o co mi šlo především – o nějakou reflexi vlastní paměti a nemožnost nahlédnout do prožívání druhých.
Když jste prožíval to, o čemRozložíš paměť pojednává, co vám tehdy pomáhalo uvědomit si, čím si procházíte? Kde jste hledal informace, inspiraci nebo „záchrannou kotvu“? Sehrála v tom roli i literární tvorba? Ať už vaše, či jiných.
Rozložíš paměť není moje autobiografie. Román funguje trochu jinak, a přestože v něm zpracovávám spoustu věcí ze svého života, pracuju s nimi dost volně. Co mi ale pomáhá celý život, jsou knihy druhých lidí; nacházím v nich útěchu – ne ve smyslu chlácholení a pochopení, spíš je úlevné prožívat chvíli svět jinak, skrze oči a jazyk cizích lidí a vědět, že tu nejsem jen já...
V románu otevíráte několik velmi těžkých témat – třeba šikanu, domácí násilí nebo alkoholismus. Umím si představit, že o takových věcech může být náročné mluvit, zvlášť před lidmi, které neznáte. Co vám pomáhá o těchto tématech mluvit veřejně tak, aby to pro vás bylo bezpečné a únosné, ne retraumatizující? A přináší vám to někdy i pozitivní emoce?
Ano, ale všechno je vnímané skrz prizma paměti – a ta má tendenci nám vše vracet zpětně zesílené pomocí pravidla silnější vzpomínky. Při psaní jsem se vracel ke krátkému filmu La Jetée od Chrise Markera, zajímalo mě, jestli může jediný násilný obraz předznamenat celý život konkrétního člověka. Proto často šedivé dny bez výrazu zapadnou; co zůstane, jsou ty výrazné „zářezy“. Budou zkreslené, vypointované a nepřesné, a zároveň budou formovat to, kým jsme. Já nechtěl napsat bezpečnou knihu, nevěřím v literaturu jako bezpečné místo, i když si myslím, že je médiem empatie. Ale k té vede cesta právě přes sdílenou bolest, přes to, že druhé vidíme, i když třeba ne v líbivém světle.
V recenzích jste srovnáván s francouzským literátem Edouardem Louisem. Kdo další z autorstva je vám, ať už tematicky, stylem psaní (příp. čímkoliv jiným)?
Těch lidí je. Mám rád, když jsou spolu knihy v konverzaci, dokonce když si odporují. Mám blízko k poezii Anne Carson, k románům Virginie Woolf, W. G. Sebalda, Ann Quin nebo Clarice Lispector. Při psaní se celkově mnohem častěji vracím k poezii a k teorii než k próze jako takové.
Vedle prózy píšete i básně a do médií (například Respekt nebo Druhá směna) přispíváte komentáři k sociálním a politickým tématům. Máte pocit, že jste se v publicistice našel? A v čem je pro vás jiná než psaní románu, kde se také dotýkáte právě např. třídních nerovností, jen jiným způsobem a na větší ploše?
Publicistiku píšu proto, že pobývám ve světě. Nejsem extrovert, bojím se davů, ale mám potřebu alespoň nějak bojovat proti narůstajícímu fašismu, proti zvětšujícím se nerovnostem a čím dál častějším útokům na lidská práva a občanskou svobodu. A tak mi zbývá jen psát. Poezie a próza jsou pro mě ale pomalejší média. Fungují na základě obrazu, příběhu, jsou mnohem víc o povaze jazyka, o tom, jakou má moc a kdy ji ztrácí. Mají úplně jiné cíle než publicistika, i když se můžou občas protnout.
Na čem pracujete nyní? Co vám dělá (nejen) po literární stránce radost?
Dokončuji druhý román, pracovně nazvaný Náhlé změny počasí. Je o tom, nad čím přemýšlím už delší dobu – tedy nad narůstajícím pocitem samoty, izolací a jakousi neschopností vystoupit z vlastní hlavy. Je trochu o mikrobiologii, o osévání mraků, hodně o počasí, a taky o koncích světa. Těch soukromých i těch společenských.
Foto: Paseka
Rozhovor s autorem Markem Torčíkem vedla Karolína Tomečková.