Lyx carpatiensis
Být v Berlíně, ale zároveň ve městě, o kterém chci psát. To jsem si dala za úkol, když jsem odjížděla na rezidenci. Ale půjde to? A jak to udělám? To jsem netušila. Věděla jsem jen, že potřebuju to vzdálené město celou dobu udržet přítomné ve své blízkosti, v sobě. Musela jsem projet celý Berlín, ze západu na východ a potom dolů na jih. Přejela jsem při tom bezpočet říčních kanálů a přešla mnoho křižovatek a samozřejmě to trvalo mnohem déle, než jsem si spočítala. Protože Berlín neznám a neustále ho podceňuju, podvědomě v duchu počítám s pražskými vzdálenostmi.
Nakonec jsem ho našla, v maličkém tatérském studiu zarostlém divokým vínem. Pronajali si ho na pár dnů s kamarádkou, Polkou, řekl mi. Studio působilo umělecky a bylo světlé, takže jsem úlevně vydechla. On sám na mě působil taky světle, asi proto, že byl zrzek a měl šedivé, velmi laskavé, oči. Řekl, že nevadí, že jdu pozdě, protože kromě mě dnes nikoho nemá. Potykali jsme si a rychle našli společnou řeč.
Ze zpráv už věděl, že toužím mít na paži fragment fasády Sofijského chrámu, přesněji jeho blankytně-bílé zvonice. Podivné barokní tvary připomínající podmořské rostliny, lidská pohlaví nebo stopy neznámého zvířete. Nedivil se a neptal se, bylo mu hned všechno jasné. Protože co je divného na tom, že holka žijící v Praze vyhledá v Berlíně ukrajinského tatéra a chce po něm, aby jí vytetoval na paži kyjevskou zvonici? Možná se tatéři ze zásady neptají, možná je to pravidlo, možná ctí tajemství, nevím, neznám tuhle subkulturu. Neznala jsem ji do té doby, než jsem zatoužila mít na těle kousek svého někdejšího města.
Když jsem viděla jeho obrázky, hned jsem věděla, že jemu můžu svou paži svěřit. Byly lehké, přesné, provedené tenkými precizními liniemi. Nejčastěji lidem tetoval bytosti z ukrajinských pohádek: rusalky, tančící nahé lesní víly-mavky, chlapečka sedícího obkročmo na letící huse, tlustého vousatého kocoura s plným džbánkem smetany. A pak desítky tančících, křepčících Huculů a Huculek, s vatrami, píšťalami, koníky. A karpatské rysy, spoustu karpatských rysů, u kterých, aby nedošlo k mýlce, někdy stálo „lyx carpatiensis“. Když mi řekl, že je z Haliče, z Ivano-Frankivsku, a že otec je Hucul a on sám vyrostl v horách, všechno do sebe zapadlo. „Chtěla bych také mít na noze tančící Huculy,“ řekla jsem upřímně, protože na Huculy byl on machr. Ale ke Karpatům nemám žádný vztah. Zato mám vztah ke kyjevské zvonici.“
Foto: Marie Iljašenko
Stříhali jsme obrázek fasády na malé kousky, zkoušeli různé varianty a u toho si povídali. Ukázalo se, že máme mnoho společných oblíbených knížek. A že známe jejich autory. On s mnohými chodíval v Ivano-Frankivsku na pivo, já jsem řadu z nich potkala – některé překládala, s jinými vystupovala, dalším moderovala jejich pražská čtení.
„A líbí se ti v Berlíně? A v Praze? A v Krakově?“ zeptala jsem se, protože odtud sem přijel.
Zavrtěl hlavou. „Berlín mě přestal bavit. Všechna evropská města mě přestala bavit.“
„Jak to?“
„Čím dál tím víc chci domů. Stavěl jsem si dům v horách, ale už tři roky jsem tam nebyl.
Kývla jsem, že rozumím.
„Někdy tolik chci domů, že to nejde vydržet,“ pokračoval, „párkrát jsem si už málem koupil jízdenku. Ale přátelé mě přemluvili, ať neblbnu, ať to nedělám. Mně v tu chvíli bylo všechno jedno…“
„Oni by tě povolali do armády, viď?“ řekla jsem opatrně.
„Hned, na hranici. A poslali by mě rovnou někam do zákopů. Takhle se to teď dělá. Naše vláda je totálně barbarská.“
„Copak je to vina vlády? Není to spíš vina Rusů, kteří za válku můžou?“ namítla jsem.
„To je jasný, to oba víme. Ale naše vláda je represivní a celá společnost je čím dál víc nemocná. Podívej, jak je rozdělená, jak nenávidí ty, co nenarukovali. Armáda chytá lidi v barech, na koncertech, dokonce v metru.“
„Za války je asi nutný povolat lidi do armády,“ pokrčím rameny. „Jak jinak bys to chtěl dělat? Jiná věc je, že je to nespravedlivý. Občanskou povinnost mají jen muži, kdežto ženy si žijou jako dřív. Neříkám, že by musely hned na frontu… “ dodám rychle. Z jeho obrázků jsem usoudila, že v tomhle bude spíš tradiční. Všechny jeho ženy jsou totiž křehké, ztepilé a dokonale krásné. A muži stateční, silní a mužní. Žádné území nikoho, žádná fluidita, žádný výběr. Týká se to dokonce i kocoura s džbánkem.
On mou poznámku o ženách přejde, není to pro něj důležité.
„V civilizovaných zemích se to dělá jinak, bojují rekrutové a stát se nemění na represivní aparát,“ řekne a pak naštvaně zavrtí hlavou: „Vyhýbač! Co je to za zvrácený termín! Kdo to vůbec vymyslel?!“
Mlčky pokývu hlavou a pomyslím si, že toho vím příliš málo, než abych na to něco odpověděla. Místo odpovědi nastavím paži, kam on obtiskne už třetí návrh. Doteď to pořád nebylo ono.
Dřív jsem si myslela, že všichni muži, kteří se vyhnuli odvodu emigrací nebo prostě tak, že sedí doma a nevytáhnou paty ven, cítí výčitky svědomí. Byla jsem si jistá, že se stydí sami před sebou, před svými ženami, dětmi, rodiči, před celou společností a celým světem. Ale po tom, co jsem mluvila s několika z nich, jsem postupně pochopila, že je to jinak. Nechtějí do války, nechtějí v ní bojovat a už vůbec ne umřít. A nepovažují to za svou povinnost. A proto nepociťují ani stud, ani disonanci. Svým jednáním, které vláda nazývá vyhýbáním se vojenské povinnosti, vyjadřují odpor vůči systému. Systém považují za represivní.
Foto: Marie Iljašenko
„Na začátku lidé narukovali dobrovolně. Nikdo je nenutil, dokonce se tvořily fronty. Měli to tak nechat, a všechno by bylo v pořádku. Změnilo se to, když zavřeli hranice,“ pokračoval. „Začali jsme se bránit násilí. Ukrajinci si nenechají líbit násilí shora. Vydrží hodně, ale násilí nesnesou.“
Zamyšleně jsem pokývala.
„Máme nejdelší a nejsilnější tradici anarchismu v Evropě. Kozáky. Volnou step. Měli jsme dokonce anarchistický stát!“ dodal, jako by mi četl myšlenky.
Potom se mi sklonil nad paží. Jehlička začala bodat rychle a přesně.
A co když bez regulérní armády by už byla Ukrajina nebyla? A copak všichni, kdo chtěli, už nenarukovali? A kde by vláda vzala tolik rekrutů? pomyslela jsem si, ale místo toho jsem řekla: „Je tam tolik černé. Bude to asi trvat. A bude to bolet.“
Dosud mě to vůbec nenapadlo. Asi za tím byla určitá domýšlivost. Pocit, že umím snášet bolest líp než jiní. Že trochu bolesti nestojí za řeč.
„Neboj, dělám to tolik let, že to mám v ruce. Bude to rychlé,“ uklidnil mě.
Měl pravdu, za necelou čtvrthodinu je hotovo. Jsem spokojená: je to přesně to místo a přesně ten obrázek. Tři podivné tvary, podmořská zvířata, lidská pohlaví nebo tropické rostliny. Do mé pražské paže se v Berlíně otiskl fragment mého rodného Kyjeva.
„Kolegové z rezidence budou koukat,“ řekla jsem. „A budou se určitě stydět zeptat, co to je.“
„Co to je?“ zeptal se a významně.
„Jsou to tři stopy rysa karpatského,“ odpovím vážně.
Věnováno Craigovi, Lusine, Markétě, Olivierovi, Pavlovi, Rumeně a Zuzaně
Úvodní fotografie: Ondřej Lipár