Podzim v Mikulově
(ze zápisníku, říjen 2025)
Přijíždím do Nikolsburgu/Mikulova začátkem října, na Jom kipur, svátek smíření. Při vycházení ze synagogy po obřadech se ten večer všichni Židé loučí tradičním přáním: „Příští rok v obnoveném Jeruzalémě!“ Ale kde jsou ti všichni? Synagoga v N/M je zavřená, další temply zbořené, hřbitov zamčen. Všichni už jsou v Jeruzalémě? Proběhne kolem zatoulané psisko, ochčije roh templu a běží dál.
+++
Velbloud. Vybíhající. Velbloud renesanční. Ze sgrafita domu U rytířů na rynku – kamsi klusá a mizí. A ty jeho hrby? Spíš vymačkané ranečky, váčky, prázdné nahnuté sáčky.
Ale víte vy co – má jen tři nohy.
A jeho hlava připomínající ovečku.
Daleko nedoběhne, možná že se teď pase na úbočí Tanzbergu, možná na fíkovníku v zahradě za kurty.
+++
Na zahrádce pod stromy mi do sklenice s vlašským ryzlinkem spadl zralý kaštan. Víno tím dostalo podzimní příchuť.
+++
Starý německý hřbitov byl na počátku sedmdesátých let zrušen, zůstalo jen několik náhrobků a torz, mezi nimi anděl s žehnající rukou. A tu si do nového parku vyšel na procházku místní soudruh předseda MNV nebo soudruh plukovník velitel místní pohraniční posádky a zjistil, že anděl prý rukou nežehná, ale hajluje. A tak vzal kladivo a ruku pro jistotu urazil.
Amputovaný anděl – symbol zparchantělé historie tady na hranicích.
+++
Suky a součky v dřevěné desce stolu v hospodě U Golema – tvary a tváře a plody.
Jeden mi připomíná rozkrojenou cibuli – stačí si o ni opřít horké čelo, a budeš zdravej!
A druhý souček: To je úplněk, plující mezi mraky, mezi lesy:
Luna luňák
luna tulák v mlhách v nocích
plave vesmírem
na patách a na kloboucích
visí jako na poutku – dosvitne i třeba sem
na stůl knajpy U Golema.
Není to luna,
je to šém.
(Dovětek: Hospoda je součástí domu, který býval rabinátem. Právě tady žil dvacet let rabín, kabalista, učenec Maharal – Jehuda Arje ben Becalel – rabbi Löw, tvůrce Golema, který tu působil jako vrchní zemský rabín; tento textík věnuji Vítězslavu Vrbkovi, který hospodské stoly s deskou ze smrkového dřeva v devadesátých letech vyrobil, jak jsem se dozvěděl přímo od něj).
+++
Foto: Miloš Doležal
Občas debatuju s hlídačem Židovského hřbitova, pomohl mi najít v soupisu tisíců náhrobků ty s uroborem – hadem, který pozřel svůj ocas (symbol plynutí času). Potkávám se s hlídačem i na ulicích, vypomáhá u popelářů. Ve svitu poledního slunce mi s plechovkou piva v ruce povídá: „Kamaráde, tady bylo až deset synagog, deset! Víš co to znamená? Víš to? To je skoro stejně jako v Jeruzalémě!“ Ptám se: „Jak to víte, znáte Jeruzalém?“ Odpoví obratem: „No jasně že znám, procházím se v něm po večerech v gůgl mapě! A nejvíc vždycky postojím u Zdi nářků.“
(A již si představuji, jak projíždí Jeruzalémem na stupátku popelářského auta, jak se vyklání a počítá synagogy.)
+++
Dnes pod okny, kde bydlím a kudy vedou schody k bráně a ke kostelu – nejdříve se lidé v černém scházejí na pohřeb. Pláč, mlčení, stisky rukou, lesklá rakev. A za několik hodin jiná skupina na další obřad – tentokrát na křtiny. Křik dětí, smích, barevné oblečení, dítě v měkké peřince. Život v N/M je převrácený – směřuje od smrti k narození.
+++
Stále mě něčím fascinuje renesanční ochoz na věži kostela sv. Václava. Až po pár dnech mi to dojde: z různých pohledů – třeba z Lornova náměstí (od galerie Závodný) nebo z cest, které obkružují zámek – vykukuje věžní ochoz ze střech a mezi korunami stromů a vypadá jako podloubí, jako nová ulička, vznášející se a levitující. Města, kterými protéká řeka, se zmnožují odrazem na hladině, zato tady novou ulicí v podnebesí.
+++
Jestliže básník Jan Skácel kdysi uviděl na Židovském hřbitově v N/M neočesanou meruňku, „protože se lidé ostýchají ujídat mrtvým zlatá jablka a desítky malých sluncí kutálí se v trávě u hrobu Simona a Rebeky“, uviděl jsem já hrob s 21 zavražděnými maďarskými Židy, ponořený ve slivoňovém sadu. A na náhrobek a těla mrtvých padaly přezrálé švestky (oči modrookých Židovek z Belzu a Segedu). A pomyslel jsem, jakou chuť by měla pálenka z těchto plodů. A došlo mi, že by to byla chuť a vůně starého haličského štetlu, chuť skořicových krámů, vůně drahobyčských náleven a vinopalen, šouletů a nekvašených chlebů. Byla by v té pálence tisíciletá síla a urputnost ovského národa.
+++
Na hlavním rynku na infocentru visí pamětní deska z roku 1974, věnovaná místními mladými soudruhy ze Socialistického svazu mládeže památce 21 maďarských Židů, zavražděných na konci války v dubnu 1945. Co se vlastně tehdy stalo? Začíná mě ta kauza zajímat. Ale něco mi na té desce od začátku nesedí. Pominu, že se tam píše o „slavné Rudé armádě“, ale proč je tam na místo šesticípé Davidovy hvězdy vyvedena rudá pěticípá hvězda komunismu? Postupně začínám pátrat – v místním archivu mi umožní procházet politické a situační zprávy z konce války. Objevím v archivu spis a fotografie z exhumace hromadného hrobu, výpovědi svědků a stíhání zločinců, za války příslušníků okupační policie Schupo. A když znovu čtu desku, zjišťuji, kolik je tam lží a nepravd a polopravd:
Že prý se stalo v místě „zdejšího“ JZD – není pravda, bylo to u cihelny, která pařila Židovské rodině; že byli zavražděni pro své vlastenecké přesvědčení – povražděni proto, že byli Židé, dle zákonů velkoněmecké říše podlidi a otroci, tedy věci; že zavražděny německými fašisty – rakouskými nacisty; 21 mladých občanů – mladí z těch 21 byli tři.
Jaký to ironický škleb, tahle deska – to opravdu 35 let po pádu železné opony se nenašel nikdo, kdo by opravil a uvedl na pravou míru?
+++
Dvě stě čtyřicet jedna…. dvě stě čtyřicet dva…dvě stě čtyřicet tři…. Odkrokovávám od bývalé cihelny, dnes jezdecké školy, tři sta metrů. K místu, kde byl v listopadu 1945 nalezen masový hrob s 21 zavražděnými Židy. Museli si ho sami vykopat. Byl mezi nimi advokát, středoškolský profesor, číšník, hodinář, obchodník s koberci, dítě, beznohá žena... Tady je stříleli do týlu a některé i polomrtvé pak házeli do jámy. Teď nízké nebe, ve vinicích dozrávají zbylé trsy hroznů, co chvíli se ozve „pum prásk buch“ – zahánění hejna špačků. Duch místa však stísněný. Budu o tom psát povídku.
Úvodní fotografie: Michaela Vostalová