Alice Horáčková, narozená v roce 1980 v Praze, vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze a pracuje jako nezávislá novinářka a autorka. Román Rozpůlený dům (Geteiltes Haus, 2022, německý překlad Sophia Marzolff 2026) je její druhou beletristickou knihou, vícehlasným rodinným románem, do kterého vkládá rodinné příběhy, vzpomínky a archivní dokumenty. Román, který popisuje život jedné vesnice v Krkonoších před a během druhé světové války a jasně ukazuje neadekvátnost národních přiřazení vzhledem k nárokům, které život klade na lidi. V roce 2024 získala stipendium Mörike-Preis.
Ze setkání vzniklo video a níže najdete i autorčin text.
Sběratel
Alice Horáčková
„Vy ste taky Němka, že jo?“ nakloní se ke mně pan Štěpnička. Za tu náhlou důvěru vděčím hodině. Je šest ráno a mžouráme přes mantinel na ledovou plochu, kde se právě s pukem prohánějí naši Pastrňákové.
„No jak se to vezme. Děda byl poloviční Němec a po válce si změnil jméno z Hollmanna na Horáčka,“ říkám po pravdě a rozespale Štěpničku pozoruju: rozložitý muž ve středních letech, na sobě má béžovou péřovou bundu. Přijel z městečka u řeky, kde se právě opravuje most. „No co vám mám říkat, katastrofa! Na rok si to zašpérujou a my abysme se plavili na člunech!“ rozčiluje se Štěpnička. Na tréninky teď nejezdí dvacet minut, ale dvě hodiny, a někdy dorazí domů až pozdě v noci. Každé ráno doprovází syna šest kilometrů do školy pěšky: „On by to kluk dal i sám na kole, ale pendlujou tam furt kamiony se dřevem, tak jsem si říkal, co kdyby to poleno vypadlo?“
„A není lepší si něco pronajmout jinde?“ navrhuju.
„To jo, ale v těch prdelích chtěj najednou za byty víc než v Praze!“ uleví si Štěpnička a přes plexisklo zařve: „Nečum a brusli!“
Budoucí Pastrňák těžce zvedá nohy a dělá, že otce neslyší. Možná ho přes helmu opravdu neslyší.
„Takže kluk si dává před tréninkem ještě pochoďák do školy… No nedivte se, že je vyždímanej,“ povzdychne si Štěpnička a vrátí se zpátky do minulosti: „A to víte, že se moje prabába taky psala Stepnitchková? Sloužila na zámku a po válce spáchala sebevraždu. Oběsila se.“
Mlčky přikývnu. „Můj praděda se o sebevraždu pokusil a jeho bratr ji spáchal. Kyanid.“
„Taková byla doba,“ povzdychne si Štěpnička.
„A kolik jí bylo? Té vaší prababičce?“
„No asi tolik co vám,“ změří si mě Štěpnička, „v Praze měla céru, teda už skoro dospělou, ta pak skončila v lágru...“
„Proč myslíte, že to udělala?“
„No proč. Bála se Rusáků, bála se gardistů, bála se vlastních lidí. Konec války byl jak divokej západ. Vyřizovaly se účty, převlíkaly se kabáty. Z těch nejhorších udavačů byli ty největší revolucionáři!“
„No u nás v Krkonoších bylo taky dost sebevražd, možná v tom byl i pocit viny…“
„Prosímvás, lidi toho měli dost. Dyť se odsouvali i Němci, co se zrovna vrátili z koncentráků! Protože se lidi třásli na jejich majetky!“
„A vaše prababička… byla nějak angažovaná?“ ptám se opatrně. „V mý rodině těch angažovaných bylo dost.“
„Angažovaná, angažovaná…“ odfrkne si Štěpnička. „To byli původem sedláci, dřeli se na polích, ty nějaká politika absolutně nezajímala!“
„No u nás ve Vrchlabí volilo Henleina víc než devadesát procent obyvatel, i ženy…“
„No jo, no, ale to bylo ve Vrchlabí,“ mávne rukou Štěpnička a zírá, jak si jeho Pastrňák právě dává vlastní gól. Naštěstí je to jenom trénink.
„Ale než přišel Henlein, tak spolu Češi a Němci celkem vycházeli,“ říkám, aby řeč nestála, zatímco Štěpnička sleduje, jak se jeho syn předklání, aby ho trenér přetáhl hokejkou přes zadek. Není to dnes ráno na ledě ani první, ani poslední výprask.
„Ono se to česko-německý soužití taky dost přeceňuje,“ vzpamatuje se Štěpnička, „lidi spolu vycházej, akorát když jeden druhýmu neleze do zelí. Slyšela jste, jak to dopadlo na Luční boudě? Jakmile si tam Němec chtěl otevřít konkurenci, skončil v hašeným vápně! A to bylo už v osmnáctým století!“
„Aha,“ řeknu, zrovna když Štěpnička dělá přes plexisklo legrační gesto: vypadá to, že strašně rychle startuje klikou motor. „Kopni do tý vrtule!“ křičí. Neměla bych taky něco udělat? A tak na svého Pastrňáka aspoň nesměle zvednu palec.
„Víte, ta moje prabába sloužila na zámku, kterej vlastnila židovská rodina. Měli křišťálový lustry, porcelány a obrazárnu, a když v osmatřicátým utíkali před Němci, tak tý naší prabábě řekli, ať si něco vybere...“
„A vzala si něco?“
„Představte si, vobraz!“
Představuju si prababičku Stepnitchkovou, jak místo zbytků z kuchyně vleče domů z práce obraz. Chodí pak na zámek, tak jak byla zvyklá, a uklízí ve stejných místnostech jiným majitelům, ale i ti si jednoho dne sbalí kufry. Možná jim s tím paní Stepnitchková ještě pomáhala. Anebo už věděla, že si nic balit nebude, že to dál nemá cenu?
„Ale von ten vobraz není zas tak špatnej,“ uvažuje nahlas Štěpnička, „je na něm bledá holka a tváří se smutně…“
„A víte, kdo to asi tak je?“
„Ti řikám, jestli chceš hrát hokej, brusli!“ zbrunátní Štěpnička. Pastrňáci nejspíš zas něco zkazili, protože právě za trest dělají kotrmelce na ledu a dva z nich přelézají mantinel sem a tam…
„Pardón, to bylo na kluka. Dneska je jak zpomalenej film,“ poznamená Štěpnička. „No já se po tom obraze už trochu pídil a zjistil jsem, že ta židovská rodina měla šest dcer, a jedna z nich byla neduživá… Tak to bude vona.“
„Že vy jste tak trochu historik,“ popíchnu ho.
„To ani ne, ale zajímalo mě, kdo na tom obraze je, když kolem něj každej den chodím, ne?“
„Vy ho máte pořád doma?!“
„No tak já bych ho tý rodině i vrátil, ale kam? Stopa končí v Brazílii...“
„Nechcete ho dát radši do muzea?“
„Prosimvás, do muzea? Přijde povodeň a je po vobraze!“
„A co do archivu?“
„Tam to rozkradou! Jako u nás ve veslařským klubu,“ Štěpnička ztiší hlas. „To víte, že veslování vzniklo dřív než fotbal? Měli jsme tam přenádherný věci jako vlajku z historicky prvních závodů… No a pak se jednou na závodě zapomněly fábory, a někoho napadlo, že se na regatu vyvěsí ta sto let stará vlajka. Jako kus hadru! Tak jsem tu vlajku navečír odvázal, copak todle je vztah k historii?“
„A tu vlajku máte taky doma?“
„Kdybych ji neměl doma já, tak by dávno nebyla. Klub je zadluženej, v exekuci, a co mělo cenu, zmizelo. A pak tady máte někomu věřit… Já už věřím jenom sám sobě.“
V tu chvíli přijde rána z boku, zavrávorám a otáčím se. Ukrajinka Světlana mě ze strany nabrala ramenem. „Nezlobte se, páni Alice, já bruslit se synem,“ omluvně zvedá ruce. Nejdřív nechápu, ale když se ještě jednou zhoupne v bocích, tak mi to dojde: Světlana kopíruje za mantinelem pohyby svého syna Ivana na ledě… Prožívá to tak, že zapomíná na všechno kolem. „Páni Alice, já myslet, že tady víc místa,“ znovu se omlouvá Světlana. Z vybombardovaného Charkova přijela před rokem a nedávno mi ukázala fotografie, jak to u nich vypadalo před válkou: měli krásný, nový dům a byla o dvacet kilo lehčí.
„Já mám taky za ženu Ukrajinku. Ale řikám vám, ty uprchlíci nás ještě přijdou draho,“ kroutí hlavou Štěpnička, jen co Světlana odejde. „No nechtěli jsme Němce, tak tu máme Ukrajince… Nevím jak vy, ale já budu volit Okamuru.“
Překvapeně se na něj podívám: „A to vám nevadí, že to je cizinec, který bojuje proti cizincům? Je to populista.“
„To sice jo, ale dyť von je taky voběť! Víte, že mu teď chtěj dát tři roky natvrdo za nějakou fotku na sítích? A já tu už mám se soudama svý zkušenosti, já vím, jak tady soudci souděj. Deset jedenáct let se to táhne, copak je to normální? Pěkně jsme to vod tý sametový revoluce dopracovali. Dyť to ani nebyla revoluce, já u toho byl, to všechno režíroval Sovětskej svaz.“
„No já nevím,“ ošívám se, „já si myslím, že takový lidi by se neměli volit. Z malých věcí dělaj velký křivdy a rozeštvávaj lidi. Někdy si říkám, že kdyby nebylo toho Henleina, tak by třeba můj praděda ani nevstoupil do toho NSDAP...“
„Vy taky pořád s tím svým pradědou. No tak byl nácek, no a co? A změnilo vás to nějak? Že to jako teď víte? Co kdybyste si nakrásně žila v domnění, jakej to byl hodnej člověk a jak ho nespravedlivě odsunuli?“ kontruje Štěpnička.
„O tom jsem nepřemýšlela. Ale vím, že to byl šok, když jsem se to dozvěděla.“
„A vono je to taky možná šumafuk,“ trumfuje Štěpnička, „na tý historii je totiž zajímavý akorát to, co z ní zbyde. Tak třeba můj strejc, ten chtěl za komančů emigrovat do Německa, ale protože ho někdo udal, tak ho chytli. Musel pak do dělnický profese a jednou v Litoměřicích boural zeď. A víte, co v tý zdi bylo? Zbraně z Wehrmachtu!“
„A co s nima udělal?“
„No nic. Přijeli estébáci a zabavili to. Nechtěli, aby se o tom jako moc mluvilo, tak strejcovi nechali aspoň pár stříbrných lžic, který v tý zdi byly zazděný taky…“
„A ty stříbrný lžíce máte teď doma, že jo?“ zavtipkuju.
„No a taky tam mám cedule tuhle z hokejovýho klubu. Víte, jak rušili výzdobu a nechali to tady pohozený…“
„Teda pane Štěpničko, vy jste opravdickej sběratel,“ řeknu, ale to už Štěpnička buší do manťáku: „Kam to hraješ? Támhle máš spoluhráče!“
A malý Pastrňák ho konečně vyslyší: dává krásný gól bekhendem.
Štěpnička zas roztočí imaginární vrtuli a září mu oči: „Když jsme si tak krásně popovídali, tak já vám vypálím takový cédéčko. Jsou tam unikátní záběry, jak u nás ve městě popravovali Němce na náměstí. No na konci války. Mám ho z muzea, jako pod rukou.“
O pár dní později na mě Štěpnička na stadionu mává: „Už pro vás to cédéčko hrabu. Příště už to bude!“
Ale žádné příště není. Ze skupinového chatu se dozvím, že mladý Štěpnička přestoupil do jiného klubu. Rozhlížím se po stadionu. Že by si odsud Štěpnička nevzal nic na památku?
Úvodní foto: Jan Křikava