Eli Beneš, narozený v roce 1976 v Praze, studoval anglistiku, amerikanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a žurnalistiku na tamější Fakultě sociálních věd. Pracoval jako moderátor Radia 1, založil label pro elektronickou hudbu a sám komponoval. Jako redaktor působil v různých novinách, v současné době pracuje pro portál seznam.cz. Ve svém debutovém románu Nepatrná ztráta osamělosti (Unmerklicher Verlust der Einsamkeit, 2023, německý překlad Raija Hauck 2025) čeká chlapec, který se vrátil z koncentračního tábora, v Praze marně na návrat své rodiny a musí se sám vypořádat se svým traumatem a novou poválečnou realitou. Následujíc svou německo-židovskou přítelkyni se nakonec vydává na nebezpečný útěk do Palestiny. Román byl oceněn českou cenou Magnesia Litera jako debut roku.
Ze setkání vzniklo také video a níže najdete i autorův text.
Budování koncentráku
Eli Beneš
Je nás pět: Ála, Anča, Štěpi, Frido a já. Vedou nás po schodech dolů, k hlavní budově velitelství SS před apelplacem.
„Je tu ukrutná zima, prý je tu vždycky chladnějš než jinde,“ stěžuje si kdosi a do nás se okamžitě pustí mrazivý vítr, konec září tady působí jako začátek prosince. Přitom svítí jasné slunce a na protějším kopci se rýsuje impozantní zřícenina hradu Flossenbürg. Ale tu nikdo nekomentuje, jako by byla neviditelná. Nasadíme si vše, co jsme si na cestu vzali. Zavazujeme šátky, dopínáme poslední knoflíky. Choulíme se do sebe. Vytahuju čepici, přece jen už s tábory nějakou zkušenost mám. Projdeme obloukovitým průchodem kamenné budovy velitelství, které připomíná vjezd do Osvětimi, a pak rovnou na úplně prázdný apelplac, kde se seřadíme. Duje takový vítr, že není slyšet slova.
Je nás pět: Ála, Anča, Štěpi, Frido a já. Všichni máme jednu věc společnou, vlastně dvě. Nejméně dvě, to můžu říct, i když se prakticky neznáme. Za a) píšeme knihy. Takový zvláštní koníček. Za b) píšeme (aspoň trochu) o Němcích. Ne o všech samozřejmě, jen o těch, které můj malý syn označuje jako „zlý Ňamci“. Měli bychom asi psát i o Rakušanech, ale ti z toho vždycky nějak vyklouznou. Proč píšeme o Ňamcích? Každého z nás se to nějak týká: Álin děda byl jedním z nich, dlouho to jako Češka nevěděla. Můj děda řádění jejího dědy čirou náhodou přežil (ale jeho sestra ne). Štěpi pochází ze Sudet a jeho město bylo kdysi z osmdesáti procent německé a je to samozřejmě dnes znát. Němci Frido a Anča mají zase své jiné důvody. Děláme, že nás to nějak enormně neovlivňuje, opak je pravdou. Ostatně: všichni píšeme proto, že nás něco tlačí.
Není válka, respektive ne tady, ne teď: je rok 2025. Je zima, i když není ještě ani pořádný podzim, a my se klepeme chlady uprostřed bývalého koncentračního tábora Flossenbürg na setkání českých a německých spisovatelů. Samotné setkání, dalo by se říct družba, probíhá hladce, rozumíme si. Pořád mluvíme, podporujeme se, stěžujeme si na stejné věci: přestože se naše knihy docela prodávají, nedokážeme se tím uživit. I tak s tím nedokážeme přestat. Ta naše družba se koná sedmdesát kilometrů jinde, ale to nevadí - sem nás vzali na výlet. A teď tu stojíme a chvíli máme pocit, že cítíme, jak příšerné to tu bylo. Ale to by bylo přehnané – víme, jaké to tu bylo, ale ten opravdový pocit prožít nemůžeme.
Průvodkyně vypráví: „Památník tábora tu není dlouho, ve vesnici nebyl zájem si něco připomínat. Na apelplacu stávala továrna na hračky. Musela se strhnout, což se nikomu nelíbilo. A tady nahoře se postavily rodinné domky.“
Ukazuje na rozlehlou stráň, kde se krčí desítky úhledných vilek bez plotů na místě, kde se nalézaly typické baráky pro tisíce vězňů. Že současní obyvatelé bydlí prakticky na hřbitově, to nikomu nevadí. Zbourání nepřipadá v úvahu. Vlastně celé je to tady dnes úhledné: apelplac je pokrytý bílošedým štěrkem, velitelství SS jako by postavil někdo včera, všude zelený trávník, vzrostlé stromy, šumění smrků na stráních, horský vzduch. Vůbec to tu nepůsobí skličujícím dojmem. I když se tu jedno temné místo vzadu u lesa jmenuje Pyramida popela nebo Údolí smrti. Je hned vedle krematoria, které tu později během války nutně museli vybudovat.
Průvodkyně pokračuje: „Nebylo snadné to prosadit. Architekti chtěli něco monumentálního. Historici co nejvíc autenticity. Obyvatelé vesnice chtěli hlavně, aby to nebylo vůbec.“
Když projdeme celý tábor podél strážních věží (ty jediné vypadají zlověstně) ocitneme se v jedné ze dvou zděných budov. A teprve v interaktivních částech výstavy se před námi rozvíjí příběhy v kusech textů, fotkách, videích nebo audiu a působí na nás…asi tak, jak mají.
Na konci (nebo začátku) expozice, jak se to vezme, je osvětlená stěna, na ní svítí reakce návštěvníků, promítají se tam jako modernější verze návštěvní knihy. Jeden vzkaz zní: Je to tady příliš hezké.
Snažíme se připomínat události, aby se na ně nezapomínalo. Přestože by se všem spíš hodil opak. Snažíme se popsat věci tak, jak jsme jim porozuměli, a přidat do toho směsici jistých odpozorování a silného příběhu, aby je pocítil i čtenář. Stejně jako stavitelé tohohle památníku musíme učinit mnoho rozhodnutí. Někdo tu přece nařídil, že továrna musí pryč. Že tábor má vypadat takhle a ne jinak. Že támhle budou stát informační tabule a tady ne. Tady bude trávník a tady bude světlý štěrk, tady bude světlo a tady bude tma. Stejně jako my rozhodujeme, co dáme do románu a co vynecháme. A nakonec nám na něm někdo vystaví něco úplně jiného, i když to tak být nemělo. A pak se dočkáme hodnocení „Je to příliš líbivé“ nebo taky naopak: „Proč musí být umění stále tolik depresivní?“. Už nechceme číst o koncentrácích!
Bylo by lepší, kdyby byl tábor zpustlý nebo v příšerném stavu tak jako za války?
Tenhle památník je konstrukt, stejně jako naše knihy. Na příbězích vidíme, že fungují, samotné kulisy nestačí. Píšeme a rozhodujeme se nad každou větou, co ukázat a co ne. Tahle scéna ano, tahle nikoliv. Tady čtenář zaslechne výkřik, tady ticho. Tady bude metafora, tady nepřikrášlený fakt. Někdy si nejsme jistí, zda to má smysl. Nebo účinek. Někdy prostě nevíme. Skoro nikdo z nás nevěří v okřídlený citát o historii, ze které se lidé poučí. Ale píšeme, protože jedinou alternativou je nepsat vůbec, a to by byla určitě ta nejhorší varianta. Píšeme a na našich slovech budujeme koncentráky, a kreslíme Údolí smrti, abychom je (přestože tomu nevěříme, ale doufáme – to zas ano) nemuseli stavět doopravdy.
Úvodní foto: Václav Mašinda