Štěpán Kučera, narozený v roce 1985 v Jablonci nad Nisou, vystudoval žurnalistiku a mediální vědu na Karlově univerzitě v Praze a pracuje jako redaktor literární přílohy Salon deníku Právo. Jako autor je mimořádně všestranný, vydal několik sbírek povídek, mezi nimiž je i Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (Judas war ein Ufo … und andere Geschichten, 2016). Jako spolueditor a spoluautor se podílel na česko-polské antologii Z obou břehů/Z obu brzegów (Z obou břehů, 2023). Ve své knize Gablonz/Jablonec (2022, německý překlad Mirko Kraetsch) listuje v kronice svého rodného města v letech 1900 až 2020 a vytváří živý, citlivý a originální portrét tohoto do roku 1945 multikulturního a dvojjazyčného města.
Ze setkání vzniklo také video a níže najdete i autorův text.
Milý pane Blaschko
Štěpán Kučera
Milý pane Blaschko,
možná se podivíte, proč Vám dnes píšu, když uvážíme, že jste zemřel 1. května 1939. Nestihl jste začátek druhé velké války a nevíte ani, jak na jejím konci bombardování zničilo Vaše město Drážďany, rozmetalo na střepy první skleněné modely mořských sasanek, které vytvořil Váš otec a které byly uloženy v drážďanském přírodovědném muzeu, ani jak jedna zbloudilá bomba zasáhla Váš dům.
Promiňte, dovolím si teď encyklopedickou odbočku, protože je možné, že tenhle dopis budou číst lidé, kteří Vás neznají; a vlastně myslím, že i Vás takové encyklopedické heslo potěší. Takže: Váš otec a Vy – duo uměleckých sklářů Leopold a Rudolf Blaschkovi – jste byli nejlepšími tvůrci skleněných modelů fauny a flóry na světě. Vaše modely mořských bezobratlých živočichů – chobotnic, medúz, olihní nebo mřížovců – vystavovala muzea po celé zeměkouli od Mexico City či San Francisca přes Londýn a Paříž až po Tokio nebo Melbourne (bylo to v dobách, kdy vystavení skleněných modelů bylo jediným způsobem, jak návštěvníkům plně zprostředkovat krásu těch mořských tvorů, jejichž těla bez obratlů se nedala vycpat ani přišpendlit). Kompletní sbírku Vašich modelů rostlin zase opatruje bostonská Harvardova univerzita a dodnes tam ta kolekce Vašich Glass Flowers patří k nejoblíbenějším návštěvnickým atrakcím – má příznačné motto „Zázrak umění ve vědě a zázrak vědy v umění“. Vaše díla jsou k nerozeznání od svých živých předloh a ani současní skláři po století technologického pokroku se nedokážou plně vyrovnat Vašemu mistrovství.
Teď už ale k tomu, proč Vám vlastně píšu. Na setkání německých a českých spisovatelů při příležitosti osmdesátého výročí konce druhé velké války (to setkání mělo zase motto „Nikdy více je teď“) se vedla diskuse, jak zabránit tomu, aby se válečné hrůzy ještě někdy opakovaly, a jestli nám v tom zabraňování může pomoci umění. A já si při tom vzpomněl na Vás.
Pravda, je to taky tím, že jsem o Vás a Vašem otci čerstvě dopsal knížku, takže na Vás myslím docela často.
Na tom německo-českém spisovatelském setkání zazněla i otázka, jestli se dokážeme poučit z minulosti. Odpověď by mohla znít, že poučit se samozřejmě dokážeme, potíž je v tom, že každý jinak. Dějiny k nám mluví pomocí příběhů, které se dají číst různě – a různí lidé je můžou různě vyprávět. Nebudu Vám ani dopodrobna psát o jednom současném prezidentovi, který se zaklíná cílem „denacifikovat“ sousední zemi, a přitom tam bombarduje nemocnice a unáší děti. I tenhle prezident by jistě podepsal větu, že „nikdy více je teď“ a že válečné hrůzy se nesmějí opakovat.
Nestihl jste začátek druhé velké války, ale prožil jste dobu, která k ní vedla – první velkou válku, éru Výmarské republiky, hyperinflaci, hospodářskou krizi i vznik Třetí říše. A ještě předtím vyvrcholení průmyslové revoluce, drancování zámořských kolonií i období, kterému se tehdy ještě neříkalo „belle époque“, protože lidé tenkrát nevěděli, že je to jen krásná epocha, že to nebude napořád. A taky růst různých nacionalismů, o kterých jste jako český Němec narozený v Českém Dubu a žijící v Drážďanech věděl své, ale příliš Vás nevzrušovaly – jestli můžu soudit z Vašich dopisů, cítil jste se být světoobčanem.
V mládí jste zažil vzestup sociálního darwinismu a koncem života i jeho praktické uplatnění v nacistickém Německu. Přátelil jste se s profesorem Ernstem Haeckelem, kterého jeho smysl pro krásu mořských živočichů dovedl k děsivým úvahám o lidech (Haeckel Vám a Vašemu otci dokonce věnoval výtisk své přednášky o dělbě práce v přírodě a lidské společnosti – v ní na základě studia kolonií mořských trubýšů usoudil, že kulturní rozvinutost lidských společností je v přímé úměře k rozvinutosti jejich dělby práce; v Haeckelově pojetí se na vrcholu lidstva ocitá rasa Homo Mediterraneus, tedy běloši, kteří se prý jako jediní pyšní skutečnými dějinami, zatímco na dně skončí mouřeníni ze zámoří). Vážil jste si biologické práce profesora Haeckela, ale nikdy jste nevstoupil do jeho vratké loďky teorií o lidech. Pročetl jsem stovky stránek Vaší korespondence a nenašel ani náznak snahy uplatňovat poznatky biologie na lidstvo, ani náznak náklonnosti k sociálnímu darwinismu, eugenice nebo rasové hygieně.
Vy a Váš otec jste přírodu nerozřezávali, nechtěli se jí dostat do vnitřností. Věděli jste, že není potřeba zmocňovat se a zabíjet, stačí dívat se a vnímat. Celý život jste si uchoval čistotu vidění. Nepokoušel jste se zformulovat žádnou teorii o souvislostech kolonií žahavců a lidské společnosti, zato jste dokázal zachytit ty nejdrobnější žilky v listu kopřivy.
„Práce Blaschkových mají ducha a kouzlo, citlivost a styl, sahající daleko za mechanickou imitaci přírody. Stává se z nich gestalt samotné přírody, její duše,“ napsala jedna badatelka zabývající se Vaším dílem. Jinde jsem zase četl, že náš starý jazyk nestačí k popsání nových výzev světa, takže jazyk umění může být přesnější. Třeba to platí i pro umění zvířat a rostlin.
Příběhy my lidé potřebujeme, protože drží naše společnosti pohromadě. Ale snad bychom se měli učit vidět i bez nich. Možná by Vás zajímaly výzkumy zraku hmyzu. Ty studie ukázaly, že mravenci nebo včely vidí svět jinak než my, že vidí i věci, které jsou našim očím skryté. Díky tomu si můžeme plně uvědomit, že i svět, jak ho vidí lidé, je jenom jednou verzí skutečnosti. Je to možná největší lekce z filosofie, jakou kdy dal hmyz člověku.
Nevím, jestli lze zabránit opakování válečných hrůz; asi ne. Sám jste vpředvečer první velké války napsal: „Sami sebe klameme, když si myslíme, že dnešní, nebo spíš budoucí lidstvo bude směřovat k větší civilizovanosti a společenskému smíru. Ne, skryté divoké instinkty člověka můžou kdykoli vyhřeznout jako u zkroceného dravého zvířete. Stačí, když fanatismus a zloba přebijí zdravý rozum a ohleduplnost. Děsuplné zločiny a krvavé války, jaké se odehrály před sty a tisíci lety, se budou opakovat znova a znova, dokud budou existovat lidé“.
Nevím, jestli nám může nějak pomoci umění; třeba ano, aspoň někomu. Léčivé umění možná znamená dívat se jako Vy, bez příběhů, které si nosíme v hlavách, bez předem daných výkladů. Nezdvihat prapory, nejít s dobou, nevyprávět, co se očekává. Vnímat to, co jinak přehlížíme. Jako krásu obrazů stvořených cizopasnou houbou.
Díky za to, jak jste se uměl dívat.
Štěpán Kučera