Napsala jste už řadu knih, několik z nich se stalo bestsellerem. Jak se díváte na svůj dosavadní literární vývoj?
Na začátku svého psaní jsem neměla žádná velká očekávání. Když jsem vydala první knížku, prodalo se jí asi patnáct set kusů. Nevěděla jsem, jestli je to úspěch, nebo ne. Vážila jsem si toho – mít na trhu knihu bylo něco velkého. Když jsem začala v roce 2005 psát, svět byl jiný – nebyly rozšířené sociální sítě a internet se používal jinak. Každá recenze v tisku byla událost, čekalo se na ni, nebyly všude dostupné informace o tom, co je bestseller nebo jaké knihy právě uspěly. Neexistovali influenceři, nedělalo se tak rozsáhlé promo jako dnes. Dodnes mě překvapuje, kam až mě psaní dovedlo a kolik lidí si k mým knihám našlo cestu.
Vzpomínáte si na svůj první překlad?
Už si nejsem úplně jistá, který to byl. Myslím, že moje první knížka vydaná v zahraničí byl Flouk a Líla, dětská knížka, která vyšla v Albánii. Z nějakého důvodu tam prý mají rádi kočky a na veletrhu viděli obálku s kocourem Floukem, tak se jim to asi zalíbilo. Takže Flouk a Líla byla, myslím, úplně první přeložená knížka. Možná pak ještě Julie mezi slovy do slovinštiny. Takhle to asi začalo – dětskými knihami.
A máte představu, do kolika jazyků už byly vaše knihy přeloženy?
Myslím, že do sedmi nebo osmi. Teď naposledy mi vyšla kniha právě v Německu.
Když jste zmínila němčinu, ráda bych se u ní na chvíli zastavila. Vaši knihu Vrány do němčiny přeložila Hana Hadas. Jak se vám s ní spolupracovalo?
Osobně jsme se poprvé potkaly tady v Moravské zemské knihovně, kde jsme se bavily mimo jiné o překladu. Mám obrovský respekt k její preciznosti a k tomu, jak k jazyku přistupuje. Je nesmírně otevřená, pečlivá a zároveň lidsky moc příjemná. Ta komunikace s ní je přirozená, milá a přitom profesionální. Byla to opravdu skvělá spolupráce.
Je to tedy váš první německý překlad? To je velká věc, německý trh je přece jen obrovský. Jak to prožíváte?
Ano, je to první překlad do němčiny a mám velkou radost, že Anthea Verlag dalo mé knize šanci. Samozřejmě si uvědomuju, že realita překladů je vždycky trochu ošemetná. Jedna věc je, že zahraniční nakladatel získá grant a knihu vydá, ale druhá věc je, jestli si tam knihu někdo opravdu koupí a přečte. To je už úplně jiná rovina. A to, že kniha uspěje doma nebo v jedné cizí zemi, neznamená, že uspěje v další. Každý trh je jiný. Vidíme to i obráceně u nás – český vydavatel koupí zahraniční bestseller a u nás se třeba vůbec nechytí. A tak to může být kdekoliv.
Takže k Německu přistupuju s vděčností, ale i pokorou. A taky už vím, že autor musí přiložit ruku k dílu a v propagaci pomoci. To jsem se naučila právě v Polsku.
Foto: Barbora Procházková, České centrum Berlín
Vrány nesou univerzální a pro čtenáře aktuální téma
Jakým způsobem jste se tam na propagaci podílela?
Vrány se tam nejdřív rozšířily hlavně mezi „instagramovou generací“. Hodně se o to zasloužil Mirosław Śmigielski z nakladatelství Stara Szkoła. Komunikoval se čtenáři a přirozeně budoval komunitu kolem Vran. Trvalo skoro půl roku, než bylo zjevné, že kniha se chová na trhu jinak než další české překlady. Mladí lidé ji začali doporučovat a Mirosław nakonec pošťouchl i mě, abych se do komunikace se čtenáři víc zapojila.
Součástí toho byly i veletrhy – třeba v Poznani nebo nedávno v Krakově, kde jsem měla opravdu mnohahodinové autogramiády. Bylo to úžasné, vyčerpávající, ale zároveň silné. Ten zájem byl obrovský a vlastně to splnilo i mé přání, aby se Vrány rozletěly do světa a otevřelo se ve společnosti téma skrytého násilí na dětech ve zdánlivě spořádaných rodinách.
Kolik výtisků se v Polsku prodalo?
Přesná čísla teď nemám, jsou to desetitisíce. Hranice polského bestselleru je podobná jako u nás, kolem pěti až deseti tisíc prodaných výtisků. Polský knižní trh je velikostí srovnatelný s naším, protože mají až čtyřikrát méně čtenářů.
To je zajímavé, protože z různých průzkumů vyplývá, že i u nás čtenářství spíš klesá.
Ano, dívala jsem se nedávno na výzkumy, které dělá Jiří Trávníček. Můj polský vydavatel žije zde v Česku a má tedy docela dobré srovnání. Říkal mi, že v Polsku sleduje ještě rapidnější pokles čtenářství než u nás. Řada i větších měst tam už třeba nemá knihkupectví, navíc podmínky distributorů a obchodních řetězců jsou tam extrémně tvrdé.
Dá se tedy říct, že přispíváte k rozvoji čtenářství v Polsku.
Doufám v to, protože Vrány tam čtou především mladí lidé. Knížka je tam taky zařazená do doporučené četby pro střední školy.
Čím si úspěch v Polsku vysvětlujete?
Asi tím, že Vrány nesou univerzální a pro čtenáře aktuální téma. Někdy o zájmu o české překlady mluvím s lidmi v zahraničí a pochopila jsem, že naše představa, že si někdo koupí knihu, protože je to „česká literatura“, je poněkud naivní. To si koupí ti zainteresovaní do české tvorby, kultury a filmů, ale těch je velmi málo. Ostatním čtenářům musíte nabídnout něco, co je přitáhne třeba proto, že to koresponduje s jejich zájmy, zkušeností, prožitkem… I s překladovou knihou se musí odehrát celá ta alchymie, která knihu udělá bestsellerem – musí se sejít téma, nějaká potřeba mezi čtenáři, do toho musí být správně načasované vydání… Překlad to má o to těžší, že je v zahraničí sám za sebe. Doma můžete jezdit po besedách, média vás znají, máte na sebe navázané influencery. V zahraničí začínáte od nuly.
Myslím, že v Polsku téma Vran silně zarezonovalo i proto, že je to pořád dost tradiční, katolická společnost. Navenek působí hodně spořádaně, ale pod povrchem se často dějí těžké, temné věci. A právě to napětí mezi tím, co se ukazuje, a tím, co se skrývá, čtenáři velmi dobře cítí. Myslím, že proto tam Vrány tak zasahují.
Foto: Barbora Procházková, České centrum Berlín
Chce to trpělivost, velkou pokoru a uvědomění si, že knížka vydáním nekončí, ale naopak začíná
Pozorujete rozdíly v kvalitě použitého papíru nebo zpracování?
V Česku máme velmi vysokou knižní kulturu – i co se týče designu knih a materiálů. Zvlášť v Hostu je ta péče pořád velká. Pevná vazba vůbec není v zahraničí standardem, samozřejmě to souvisí i s tím, že vydavatelé vědí, jak obtížné je českou knihu prodat. Některá zahraniční vydání jsou proto poměrně úsporná. Právě ale v Polsku, kde se Vrány vícekrát dotiskovaly, mám knihu jak v brožované, tak i pevné vazbě, dokonce tam mám i audioknihu.
Která z vašich přeložených knih vás nejvíce zaujala svým fyzickým zpracováním?
Asi to budou opět Vrány. Některé země přebraly českou obálku, ale třeba Německo nebo Chorvatsko udělalo svoji verzi. Někdy koukám na tu rozličnost výtvarných pojetí a fascinuje mě, že všechna provedení fungují skvěle.
Máte možnost podobu obálky ovlivnit?
V Polsku je to třeba úplně stejné jako v Hostu. O obálce mluvíme, ladíme ji společně, zohledňují i můj názor. Stejně tak v Německu jsem dostala čas k obálce promluvit. V některých zemích je to ale jiné – pošlou hotový návrh a nebývá moc času na ladění drobností. Obvykle návrh zahraničního vydavatelství nijak nerozporuji, myslím, že je potřeba věřit, že zahraniční vydavatel má důvod pojmout knihu tím konkrétním způsobem. Navíc i u nás považuji za velmi neprofesionální, když se autor snaží používat grafika jen jako nástroj k tomu, aby si vyrobil obálku podle svých představ.
Co byste doporučila začínajícímu autorstvu, které se chce prosadit – ať už u nás, nebo v zahraničí?
Chce to trpělivost, velkou pokoru a uvědomění si, že knížka vydáním nekončí, ale naopak začíná. Nejde sedět a čekat, že vydáte knihu a stane se zázrak. Nebo že to za vás odpracuje vydavatel. Nestane a neodpracuje. Doma je knižní trh extrémně přeplněný a v zahraničí si málokdo jen tak koupí českou knihu. Je potřeba přiložit ruku k dílu – jezdit na besedy, být v kontaktu se čtenáři a když s nimi nemůžete mluvit osobně, komunikovat s nimi třeba i na sociálních sítích. Reagovat na to, co vám píší, dát do toho energii a čas.
Máte už nějaké zprávy, jak se německému překladu daří?
Knížka je tam zatím na trhu krátce, myslím, že sotva dva měsíce, takže jsou to zatím jen střípky – pozitivní zprávy nebo recenze, které ke mně doputovaly. Jak se knize bude skutečně dařit, to se teprve uvidí.
Nedávno jste čerstvý překlad představila v Berlíně na akci Tschechien erlesen. Jaké byly ohlasy?
Pozvání do Lipska a Berlína od Českého centra si velmi považuji a byla to skvělá zkušenost. Autorské čtení je tam událost, vše je perfektně a s největší péčí připravené. Lidé se skutečně zajímají o knihu, mluví se hlavně o jejím tématu, může se v té debatě jít do hloubky. V Berlíně jsme se také poprvé osobně potkali s mým vydavatelem Rubenem Höppnerem, bylo to moc fajn.
Autorkou úvodní fotografie je Věra Marčíková. Rozhovor s Petrou Dvořákovou vedla Karolína Tomečková.