V reportáži pro Český rozhlas jste uvedla: „Táta říkal, že je postavička Maxipsa Fíka taková jeho Lolita. Na jedné straně bez ní nemůže být a na druhé straně je to šílený.“ Jaký vztah jste měla vy sama k Maxipsu Fíkovi – a jak se ten vztah v čase proměňoval?
Maxipes Fík vyplnil v mém dětství jen jistou část, ne takovou, jakou asi čekáte. Těsně předtím, než vešel do světa dětí roku 1976, jsem konečně dostala tolik toužebně chtěného pejska. Dle mého názoru náhody neexistují – vypadal zcela stejně jako Fík. Vybrala jsem si jej sama. A táta už nejspíš nedokázal odmítnout, protože to byla přesně ta rasa, podle které Fíka nakreslil – bobtail. Samozřejmě ten náš nebyl až tak velký, ale když k nám přišel, máma omdlela. Nečekala, že by čtyřměsíční štěňátko mohlo být velké jako stará truhla na peníze.
Doma jsme neměli televizi, a tak jsem viděla s Fíkem jen pár dílů u sousedů v domě. Teprve postupně jsem se s ním seznámila blíže a dnes mohu říct, že je to skvělý chlapík po boku milé a správné holčičky. Jeden z mála dětských seriálů, kde se nikdo nikomu nemstí ani nikoho neutlačuje. A to je mi navýsost blízké a milé.
Váš otec se veřejnosti nejvíc zapsal do povědomí ilustracemi Maxipsa Fíka. Jeho tvorba je ale mnohem širší, ilustroval například Hobita, Pana Taua nebo Kroniku Pickwickova klubu. Co byste z ní vyzdvihla – a máte mezi jeho ilustracemi nějakou, která je vám osobně nejbližší?
Můj otec nakreslil spoustu knih a všechny mi přijdou skvělé. Samozřejmě jsou takové, které naprosto vyčnívají, ale podstatou jeho tvorby je, že hledal, jak kterou uchopit, a nacházel vždy nová řešení. Zmíněná Kronika Pickwickova klubu – to jsou pérovky s barevnou tuší a někde doplněné akvarelem či temperou – a v ní zachycená reálná prostředí a typy, po šalamounsku zjednodušené, jsou o dost jiné než ilustrace v Posledním Mohykánovi (mimochodem vloni byl zvolen druhou nejkrásnější českou knihou 20. století), ve kterém se střídají hned čtyři způsoby výtvarného pojetí, od naprosto realistických map či popisných reálií, jako je dělo nebo oblek dragouna, až po zjednodušené, brutální tušové kresby Indiánů.
Naprostým opakem je malá knížečka Tracyho tygr od Williama Saroyana s podivně skroucenými a z různých malých částí složenými postavami – něco zcela jiného. Jen ta jistá drsnost je stejná. Pokaždé jiný přístup, a přesto vždy Šalamoun.
Také vaše maminka byla grafička. Jaké bylo vyrůstat v tak tvůrčím prostředí?
Moje maminka tvořila stejně jako táta velmi krásné litografie. Byla ale především ilustrátorkou dětských knih, a to jak pro české čtenářstvo, tak pro to německé. Zároveň přes 20 let, ze začátku společně s tátou, byla grafickou designérkou časopisu Film a doba, jehož vizuál si spolu vymysleli. Zařadili do něj i kapitolu o animovaném filmu, do které pak máma často přispívala svými informacemi z různých významných animovaných festivalů, jako byl ten v Annecy či Solothurnu.
Když jste dítě a jste v tom neustále, nepřijde vám to nijak výjimečné. Naopak někdy si zoufáte, protože byste chtěla také něco obyčejného, co dělají jiní. Ale prostředí jako takové bylo fajn. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří spolu pracovali a ve volnu pak vymýšleli legrační scénky pro kolegy. Vyhlášené byly oslavy narozenin v litografické dílně v Říční ulici, nejstarší tiskárně této grafické techniky u nás. V době, kterou jsem zažila, ji vedli dva muži, a to Tomáš Svoboda a Jiří Lípa. Tam bylo vždy veselo, stejně jako na vernisážích, které si občas výtvarníci vzájemně zahajovali.
Vše mne samozřejmě ovlivňovalo. S tátou jsem často kreslila v jeho ateliéru v Pařížské ulici. Občas mi dal překreslit své kresby a díval se, jak na to coby dítě jdu, a myslím, že se tím i inspiroval.
Byl Fík inspirován vaším bobtailem, kterého jste si u rodičů v dětství prosadila? Nakolik jste se otiskla do postavy protagonistky Áji?
Nikoliv. Fík byl inspirován bobtailem, kterého táta kdysi spatřil v Anglii. To, že jsme jej potom měli ve stejnou dobu, kdy přišel Fík do Večerníčku, byla – a možná také nebyla – náhoda. Literární předlohou Áji byla dcera autora textu, pana Čechury. Ale nedávno jsem se z jednoho rozhovoru, jenž se dá vyhledat v archivu ČT, doslechla přímo z otcových úst, že Ája má výtvarnou podobu podle mne, až na tu mašli. Není divu, vždyť jsem byla veselá, fajn holka (smích).
Když se podíváte na současnou knižní ilustraci: co vás z dnešní produkce nejvíc zaujalo – a co myslíte, že by dokázalo oslovit i vašeho otce?
To je velmi těžká otázka. Myslím, že dnešní produkce je kvalitativně velmi různorodá, protože se v ní objevují i lidé, kteří nejsou profesionálními výtvarníky a ani to neumí. A komerční stránka věci nutí talentované kreslit mile tak, aby to bavilo všechny čtenáře bez rozdílu vkusu a ochoty se s daným výtvarným názorem poprat. Myslím, že se to netýká jen nás. Existují i malá nakladatelství, která se snaží jít každé svou cestou, ale i zde se mi občas jeví, že si tyto cesty začínají být v poslední době podobné.
Jdete ve stopách svých rodičů. Lákaly vás někdy i jiné profese nebo jiné směry? A jste dnes ráda, že jste nakonec zůstala u výtvarného umění?
Měla jsem své představy. V dětství mne velmi lákali koně, jednu dobu jsem dokonce přemýšlela o učebním oboru v Kladrubech. Bohužel jsem se nikdy nenaučila na nich jezdit.
Od začátku, a trvá to dodnes, mě zajímal svět detektivů. Vážně jsem uvažovala stát se kriminalistkou. Chtěla jsem vědět, co vede lidi k tak strašným krokům a činům, a protože jsem sociálně založený člověk, měla jsem pocit, že tato profese má smysl, že alespoň dopomůže obětem najít spravedlnost. Dle otce to v té době nebylo možné, aniž by člověk vstoupil do KSČ. Nejsem si tím tak jistá, ale ta šance je pryč.
Později, v době střední školy, mne velmi bavil hraný film a uvažovala jsem o studiu produkce. Zároveň jsem byla od dětství fanouškem komiksů a animovaných filmů a v kině tehdejšího Domu dětí na Příkopech, kde běžely každý víkend ve smyčce, jsem byla velmi častou divačkou. Nakonec jsem animovaný film i vystudovala, ale zabývám se širším spektrem výtvarných oborů. Baví mne hledat a nacházet. Nejsem typ člověka, jenž celý život pracuje pouze jedním směrem.
Ilustraci také učíte. Co podle vás charakterizuje nastupující generaci českých ilustrátorek a ilustrátorů? V čem jsou jiní než dřív – a máme se na co těšit?
Od roku 2019 už neučím, a tak nemám, popravdě řečeno, zcela přehled. Je to také tím, že jsem nyní pohroužena do pozůstalosti svých rodičů, která je obrovská a zaměstnává mne z 80 %. Ten zbytek se snažím věnovat workshopům či práci na svém.
Ale v době mé aktivní učitelské dráhy jsem měla řadu šikovných studentů a studentek. Nicméně, jak jsem se již zmínila, v současném trhu knižní kultury je méně kladen důraz na výraznou osobnost a spíš na líbivost. Je pro mne dost bolestné, že vzhled knihy, zejména obálky, mohou určovat lidé z marketingu a jdou podle toho, co je na trhu „in“. Je to jako nosit dříví do lesa. Stále věřím tomu, že by výtvarník měl vést čtenáře, a nikoli čtenář určovat, co se bude kreslit. Představte si, že byste říkala chirurgovi, jak má držet skalpel a kudy vést řez, protože byste to chtěla mít po svém.
Druhou, dle mého názoru, složitostí dnešního knižního trhu je, že vzniklo a vzniká příliš mnoho výtvarných škol a ne každá má dobrou úroveň. Tím pádem se chrlí nadbytek lidí, kteří se pak těžko mohou uživit. Nejsme žádná velká země a to je potřeba vzít v potaz.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste také zmínila, že váš otec kreslil prakticky neustále. Jak to máte vy s vlastní tvorbou? Nosíte s sebou taky pořád blok a tužku?
Ano, ale nyní si spíš své nápady či postřehy zapisuji. Už méně kreslím na místě, protože všude se mnou běhá moje psí Alma a s ní to dost dobře nejde.
Tvorbu vašeho otce brzy představíte na Lipském knižním veletrhu. Myslíte, že by mu to udělalo radost? Jaké pro něj bylo vystoupit z ateliéru, kde trávil většinu času sám, a jít mezi lidi mluvit o své práci? A jak tuhle událost prožíváte vy?
Určitě. Lipsko měl velmi rád, vždyť zde studoval jako „Meisterschüler“ na Vysoké škole knižní tvorby. Vlastně mu bylo blízké celé Německo. Často pro ně pracoval, a to jak na poli ilustrace, tak v porotách či při vystavování. Od města Lipska dokonce získal Gutenbergovu cenu za přínos v oblasti knižní ilustrace.
Můj otec, na rozdíl ode mne, dokázal trávit víc hodin v ateliéru sám se svou tvorbou. Tak jsem jej vnímala jako dítě. Nyní, kdy nacházím různé jeho deníky, čtu, že rád tuto opuštěnou část své práce vyměnil za společenský život, práci v kolektivu, jako například na zmíněném Maxipsu Fíkovi či při tvorbě svých litografií, anebo prostě jen tím, že šel někam do hospody s přáteli. Asi mezi svými o své práci mluvil, ale jinak nebyl z těch, kdo pořád mluví jen o sobě. Toho jsem si na něm cenila. Zajímal se o druhé, o jejich život a práci.
Nyní s věkem naopak snáším samotu lépe, asi i díky své fence. Ne však tak, že bych přestala být společenská. Práce se studenty mne ohromně bavila a baví mne i teď učit, a to jsem tuto profesi nikdy dělat nechtěla.
Foto: archiv Barbary Šalamounové
Rozhovor s ilustrátorkou Barbarou Šalamounovou vedla Karolína Tomečková.