Jaké věci lze v češtině vyjádřit, které jsou v němčině těžké nebo nemožné?
Jako člověk jazyků musím říct, že ve všech jazycích mohu v zásadě vyjádřit vše, co vyjádřit chci. Liší se pouze prostředky. Zdánlivě významově shodné výrazy mají ve skutečnosti vždy poněkud odlišné odstíny. A někdy také musím pro něco, co lze v jednom jazyce vyjádřit jedním krátkým slovem, v jiném jazyce použít spíše rozvláčnou frázi.
Mění se charakter postavy, když ji přenášíte z češtiny do němčiny?
Ne. A pokud se to přece jen stane, pak jsem zřejmě udělal něco špatně. Nebo – což není o nic méně závažné – jsem něco špatně pochopil.
Přemýšlíte při překládání spíše v obrazech, ve významu, nebo ve slovech?
Překládám texty. Ty se nejprve skládají ze „slov“, ale to se zaměřuje jen na povrch. Slova totiž mají – nebo získávají – významy a samozřejmě také při recepci textu u publika vznikají obrazy. V ideálním případě se snažím převést všechny významové detaily do cílového jazyka, ale obecně je mým cílem, aby při čtení německého textu vznikaly, pokud možno, stejné nebo alespoň velmi podobné obrazy, aby vyvolaly podobné pocity. Stručně řečeno: nemohu přeložit jeden z těchto tří aspektů bez ostatních.
Co je na českém humoru obzvlášť těžké převést do němčiny? Které české vtipy v němčině vůbec nefungují?
Humor je obecně velmi těžko přeložitelný. Často totiž zakládá na narážkách a nedorozuměních. Jejich referenčním bodem bývá regionálně podmíněný jev (známé osobnosti z minulosti i současnosti, historické události, popkultura a každodenní kultura), který je v kontextu cílového jazyka zcela neznámý. Tím je vtipu odebrán základ – a já pak musím rozlousknout pořádný oříšek.
Nebo je založen na jazykovém přeřeknutí, což je pak velmi problematické. Pokud totiž v textu, který se odehrává v českém prostředí, použiji přeřeknutí převzaté z němčiny, vzniká tím určitá nerovnováha. (Nemohu ale vyloučit, že jsem to ještě nikdy neudělal.)
O obsahových a/nebo stylových aspektech se zde nechci rozepisovat, protože bych se tím okamžitě dostal do oblasti zatížené stereotypy. Stereotypy – zejména ty, které si vzájemně přisuzují kultury výchozího a cílového jazyka – nejsou při překladu sice nepodstatné (spíše naopak, je třeba je znát), ale jako kategorie se pro něj nehodí.
Co máte na češtině rád, co vám v němčině chybí?
Kompaktnost. Počet znaků v textu přeloženém z češtiny (nebo slovenštiny) do němčiny může být o 25 až 30 procent vyšší. Slovanské jazyky fungují v zásadě jako latina – vztahy mezi větnými členy jsou jasně vyjádřeny pomocí koncovek. Díky tomu má čeština navíc mnohem větší volnost ve slovosledu.
Kromě toho mi v němčině chybí možnost jednoznačně zapsat správnou výslovnost slova.
Jak překládání ovlivnilo vaši vlastní němčinu?
Německý jazyk je můj nástroj. Musím se tedy starat o to, abych ho stále udržoval v dobrém stavu a připravený k použití. To znamená, že čtu – kromě českých a slovenských knih – především literaturu psanou německy. Stejně důležité je ale také číst díla přeložená do němčiny. Spisovatelé a spisovatelky jsou tak jako překladatelé a překladatelky autarky či autory svých německojazyčných textů a tím pádem pro mě představují důležitý zdroj inspirace.
Jaká jsou vaše oblíbená slova v němčině a v češtině?
Mám slabost pro expresivní výrazy. V němčině jsem velkým fanouškem saského multifunkčního povzdechu „Ooohr näääj!“, který vyjadřuje velmi vysokou míru nesouhlasu. Bohužel jeho zvukové kvality nelze na papíře plně zachytit. (Viz také moje poznámka výše.) A samozřejmě je tento výkřik doprovázen i odpovídajícím „našpuleným“ výrazem obličeje.
V češtině existuje mnoho výrazů s německými kořeny, které navíc často mají expresivní nádech. Mým favoritem je „rambajs“, označení pro ohlušující hluk v přítomnosti chaoticky se chovajících lidí (často ve větším počtu). Typicky si pod tím představuji scénu z alemanského karnevalu: disharmonicky hrající (plechové) dechové nástroje plus bicí v kombinaci s bizarními kostýmy a hlasitým pokřikováním.
Na čem právě pracujete a jaký projekt vás čeká dál?
Momentálně probíhá redakční úprava románu Marka Tomana České sklo, který vyjde v nakladatelství Drava pod názvem Böhmisches Glas.
Paralelně pracuji na projektu MYKO, jakémsi druhu grafického románu, který vyjde v hamburském nakladatelství Ankerwechsel. Jeho premisa zní: „Houby vyprávějí pro houby o houbách“, a to ve formě časopisu MYKO, jehož ročník – deset výrazně barevných sešitů (ilustrace Daniela Olejníková), včetně dvou dvojčísel – je soustředěn do sborníku. Obsahuje zajímavosti o světě hub, historická témata, mykomytologii, ale také básně (texty napsal Jiří Dvořák). Je to velká zábava, ale zároveň i vysoká koncentrace oříšků, které je třeba rozlousknout.
A poté se opět pustím do jednoho slovenského projektu: Arpád Soltész ve svém románu Sviňa (německy Dreckschwein) zpracovává případ vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové z února 2018, spolu s politickým pozadím a mafiánskými vazbami na Slovensku (za vlády Roberta Fica), a přetváří jej do drastického hard-boiled textu. Berlínské nakladatelství Voland & Quist knihu vydává s cílem upozornit na tato bohužel stále aktuální témata.
Foto: Pavel Němec
Rozhovor vedla Annika Grützner.