Na úvod trochu provokativně: komu „patří“ Franz Kafka?
Čtenářům. Chápu, že narážíte na letitý spor mezi českou a německou stranou, ale Kafkovy texty je, myslím, důležité číst, a to se vlastně neděje. Každý ví, že se Řehoř Samsa jednoho dne probudí jako obrovský brouk, kdo ale Proměnu četl? Lidé znají příběh jeho závěti, ale Kafkovy romány a povídky dnes studenti, které učím, neznají a až na výjimky nikdy nečetli.
Proč nás Kafka pořád tak přitahuje i po více než sto letech?
Nevím, jestli nás přitahuje, obávám se, že nikoli. Kafka je spíš jako obrázek Švejka na každé druhé hospodě v centru, Haška taky nečteme a na Kafku se chodíme spíš dívat – na jeho bustu poblíž Národní třídy. Přitahuje nás jako pojem, nikoli jako autor, jehož texty by hýbaly světem.
O Kafkovi už vzniklo mnohé: filmy, knihy, odborné práce, výstavy... V čem je Rok proměny jiný – co přináší nového?
Nevím, zda literatura musí nutně přinášet něco nového, já sama ji vnímám naopak jako silnou v prověřování starého. Rok proměny je od jiných uměleckých výpovědí s podobným tématem odlišný v intimitě, doufám. Kniha je vhledem do autorovy mysli několik měsíců předtím, než napsal asi nejlepší povídku dvacátého století. Usilovala jsem o naslouchání autorovi s oporou v denících a historických materiálech.
V anotaci stojí „O Proměně svěže jinak“. Co si pod tím má čtenářstvo konkrétně představit?
Není to jen příběh o spisovateli, který nemůže psát. A o světě a o jeho otci. A možná že právě je, avšak jinak. V tom je ta svěžest, doufám: nikoli skandální příběh, že vše bylo jinak, ale nenápadný vhled do známého příběhu v očekávaných kulisách.
S Kafkou se pojí slovo „kafkovský“. Zažila jste někdy nějakou absurdní situaci, kdy jste si připadala jako v jeho románu?
Myslím, že je to trochu zneužívaný, rozhodně nadužívaný pojem. Absurdita je všude kolem nás od rána do večera, neomezuji ji na situace a ani ji nevnímám jako něco negativního. Myslím, že absurdita je velká zábava, v životě nutná a vítaná.
V čem je Kafka podle vás dnes nejaktuálnější?
V tématu, které pro literaturu objevil, tedy ve vztahu, lépe řečeno napětí mezi institucí a člověkem. Pro mě je to v současném světě silnější než před sto lety.
Německý překlad Roku proměny vyšel loni – jaké byly reakce? Liší se od českých?
V zahraničí je jiná tradice diskusí s autory, takže v tom je reakce odlišná. Lidé se mnou pořád chtějí mluvit. Ale kniha nevyšla ve velkém nakladatelství a neměla, respektive nemá zatím takový ohlas. Jeden rozdíl ale je: české prostředí se zdá trochu přesycené Kafkou, zatímco Němci chtějí o Kafkovi stále slyšet a číst víc a víc.
Z čeho jste čerpala a jak jste s materiálem pracovala?
Přípravy byly trochu podobné jako na přednášku – detailní čtení uměleckých textů, znalost historického kontextu a sekundární literatury – a pak mohla přijít imaginace. Vždy, když pracuji s korespondencí nebo s deníky, pociťuji ostych. Možná že mi ten pocit pomohl s jemností textu, dávala jsem si velký pozor, abych se nedopustila nějaké vulgarity ve smyslu zneužití, využití či zesměšnění tak osobních výpovědí.
Je nějaká další literární osobnost, do které byste se chtěla podobně „ponořit“?
Ne, Kafka byl výjimka. Kroužila jsem kolem něj jak vědecky, tak čtenářsky, pak jsem si ho nějak ohmatala ve fikčním světě a to stačí. Právě jsem dokončila román na základě dochovaných dopisů dívky vězněné v Terezíně. Teď si vědomě a nutně dávám oddych od skutečných příběhů a reálných osobností. Už si budu jen vymýšlet.
A na závěr: na čem nyní pracujete?
Teď si právě radostně a svobodně a báječně vymýšlím. Mám dvě kapitoly nového textu a je mi v tom fikčním světě strašně dobře – o večerech se nemůžu dočkat, až se do něj ponořím. A to je dobré znamení, jen to nezakřiknout. Třeba z toho za pár let bude něco hmatatelného, s čísly stránek, uvidíme.
Úvodní foto: Miloš Urban
Rozhovor s autorkou Zuzanou Říhovou vedla Karolína Tomečková.