Proč vlastně Asociace spisovatelů vznikla a co je jejím posláním?
Asociace spisovatelů byla nápadem Petry Hůlové, která si uvědomila, že tu chybí funkční spisovatelské profesní organizace, protože ty stávající jí připadaly nedostačující. Oslovila kolegy a kolegyně, o nichž věděla, že by to mohli cítit stejně. Koncem roku 2014 pak ustavující schůze zvolila výbor ve složení Adam Borzič, Pavel Göbl, Emil Hakl, Petra Hůlová a Jan Němec, který se stal také jejím prvním předsedou. Posláním AS je být někým, kdo je tu pro spisovatelstvo a jeho práva – vystupovat za ně navenek vůči různým institucím, sdílet navzájem profesní zkušenosti, ale také třeba poskytovat právní servis.
Nedávno jste publikovali výsledky průzkumu „Jsou rezidence skutečným nástrojem podpory spisovatelstva?“ Jaký byl hlavní cíl tohoto výzkumu a proč vznikl právě teď?
Poté, co členka našeho výboru dostala Cenu literární kritiky a možnost v rámci tohoto ocenění odjet na rezidenci, se ukázalo, že to pro ni z různých důvodů není možné. Položili jsme si tedy otázku, zda je forma rezidence v takovéto podobě něco, co autorstvu vyhovuje a bere v potaz jejich reálnou situaci, kdy si často autoři a autorky nemohou dovolit vyjet buď kvůli práci nebo rodině. Chtěli jsme tedy získat konkrétní data a názor autorstva a díky tomu informace, které můžeme sdílet s institucemi, a pokusit se tak najít nějaký průsečík, který by lépe reflektoval potřeby autorek a autorů. Rezidence samy o sobě nejsou špatná věc a nejsou úplně špatně nastavené, jen se v současné době ukazuje, že je potřeba dělat kroky, které povedou k větší inkluzivitě.
Co pro autorstvo rezidence reálně znamenají a v čem jsou pro ně největším přínosem?
Odjet na rezidenci znamená pro většinu spisovatelstva možnost konečně se věnovat pouze psaní, ať už je to psaní samotné, rešerši k tématu, o němž hodlají psát, inspirace na místě či cokoli jiného. Ukazuje se, že toto vytržení z běžného chodu života bývá pro spisovatelskou práci neobyčejně plodné. Kromě toho literární rezidence mívá dopad i lokální – spisovatel*ka může mít v místě rezidence autorské čtení, hovořit do médií, navštívit místní kulturní centrum či školu, mnohdy o daném místě dokonce něco napíše, a tak dojde k vzájemnému obohacení mezi místními a rezidentem*kou.
Jaké jsou dnes typické podmínky rezidenčních pobytů v Česku a v čem jsou pro autorstvo limitující?
Jednoduše řečeno: odjet na určitou dobu na určité místo, což si ale v době prekarizovaných pracovních úvazků ne každý může dovolit, zvlášť pokud nehodláte veškerou pracovní dovolenou, respektive „volný čas“ věnovat psaní. Limitující je často také to, že pobyt málokdy počítá s přerušením či spolupobýváním rodiny. To se ale může změnit, pokud budeme různé alternativy rezidencí pojmenovávat a prosazovat, místo abychom přijímali status quo s tím, že to „prostě nejde“. Dalším aspektem je otázka, kdo je na rezidence zván. Lze si povšimnout jisté pravidelnosti ve výběru autorek a autorů, což je ovlivněno konkrétními komisemi, kde často dlouhodobě zasedají titíž vybírající, kteří mají poměrně rigidně stanovená výběrová kritéria a otázku inkluzivity explicitně (zatím) nereflektují, rezidence se málokdy udělují těm, kteří by měli dostat šanci takříkajíc „v klidu psát“. Mnohem častěji tuto příležitost dostává etablované spisovatelstvo.
Výzkum ukazuje, že největší překážkou jsou rodinné závazky, hlavně péče o děti. Jaké vidíte možnosti, jak tuto bariéru odstranit?
Situace každého autora*ky je jiná, a proto se k ní musí přistupovat, pokud možno, individuálně. Není tak těžké autorstvo oslovit a zeptat se, co by bylo potřeba zařídit, aby se rezidence bylo možné účastnit – pro někoho to může být možnost přerušení rezidence, pro někoho jiného příplatek na hlídání dítěte či dětí na místě nebo možnost spolupobývání někoho, kdo část dne pečuje o potomky. V zahraničí například existují rezidence, které jsou rodinným pobytům přizpůsobené. Základem je samozřejmě důstojný finanční příspěvek spojený s rezidencí.
Myslíte si, že by pomohlo nabídnout flexibilnější délku a formáty rezidenčních pobytů?
Ano. Flexibilnější délka je jeden z konkrétních nápadů, který se objevil v odpovědích na otázku „Co by vám pomohlo účastnit se rezidencí?“. Stejně jako konkrétní potřeba rodinných rezidenčních pobytů. Letos České literární centrum vypsalo už dvě rezidence pro autorstvo v doprovodu rodinných příslušníků. Jsme ve výboru zvědavé, kolik lidí se přihlásí a jak to případně ovlivní situaci s dostupností rezidencí obecně.
Proč je pro většinu autorstva tak zásadní lokalita rezidence?
Místo a prostředí, ve kterém autorstvo pracuje nad projektem, zásadně ovlivňuje výsledky tvorby. Odjet na rezidenci znamená změnit své okolí. Můžeme si představit, že člověk z velkoměsta, který má doma velkou rodinu a nemá místo na klidné psaní, bude mít největší radost z rezidence v klášteře na vesnici. Ale například někdo jiný může doma psát v úplném klidu a během rezidence je pro něj/ni zásadní výměna zkušeností, inspirace, setkávání se s jiným umělectvem, protože to je to, díky čemu může psát, proto spíš vyrazí na rezidenci do většího města.
Odmítli jste někdy rezidenci z podobných důvodů?
Jedna z členek našeho výboru byla nucena odmítnout zahraniční rezidenci z toho důvodu, že jí bylo řečeno, že vzhledem k tenkým zdem by pobyt její rodiny v místě rezidence delší než týden příliš narušoval klid jiných autorů*ek nutný pro tvorbu.
Jak se podle vás situace kolem podpory autorstva a rezidencí v Česku v posledních letech vyvíjí – zlepšila se? Např. dle slov Petra Borkovce zcela zásadně.
Záleží, jaká „poslední léta“ máte na mysli. Situace se samozřejmě od 90. let zlepšila, a to i díky záslužné práci Českého literárního centra, ovšem to se zabývá spíše vývozem české literatury do zahraničí. S ohledem na nepovedený status umělce a data, která jsme díky dotazníku získali, a na to, čím žije a o čem skutečně přemýšlí české autorstvo, je podle všeho nutné, aby se udělaly další kroky, které spisovatelstvu usnadní práci. Pro někoho se situace zlepšila zásadně, jiný autor*ka nikdy na žádnou rezidenci nebyl přijat a neví vlastně proč.
Jakou roli mají rezidence v českém literárním prostředí, kde se většina autorstva psaním neuživí?
Jedná se především o to, že se mohou autorky a autoři v klidu soustředit na svou tvorbu, a v neposlední řadě jde o kulturní výměnu. Poznáte nové lidi, poznáte kontext, co se kde píše, jak se přemýšlí o literatuře jinde. Každý výjezd je pro autorstvo přínosný, protože zároveň získá odstup od svého psaní a nový pohled. Existují autoři*ky, kteří jezdí na rezidence a jejich psaní tím získalo kosmopolitnější rozměr.
Jak lze zajistit větší diverzitu autorek a autorů vybíraných na rezidence, když respondentky a respondenti vnímají opakující se „typy“?
Posílání autorů*ek na rezidence je i strategická záležitost, kdy se posuzuje vícero aspektů, jedním z nich je, co se instituci, která vás pošle ven, vrátí zpátky. Opakující se typy mohou nastat tím, že buď ti, kdo vybírají, ví, co čekat, nebo chtějí podporovat určitý typ literatury. Možným řešením by bylo zveřejnit kritéria, podle jakých se spisovatelé*ky vybírají, nebo zavést rezidenci, kde se cíleně podporují například debutanti s rozepsaným rukopisem či autoři*ky druhých knih a tak podobně.
Měla by se „rezidence doma“ stát oficiální součástí systému podpory literární činnosti a kam by se měl celý systém rezidencí do budoucna vyvíjet?
Rezidence doma by asi měla spíše podobu stipendia. Možným řešením je dostupnější udělování stipendií, což se s nepovedeným statusem umělce komplikuje. Autoři by neměli být neustále limitovaní tisícerem podmínek, za kterých se jim umožní pracovat. Jestli tím myslíte opravdu doma jako doma, pak to není rezidence, protože rezidence znamená především i mentální odpočinek.
Foto: David Konečný
Autorky rozhovoru: Karolína Tomečková, Veronika Bartošová