Iryno, ve vaší předposlední sbírce Jak se líčit v nemoci – nominované na Magnesii Literu a oceněné Cenou literární kritiky – se mimo jiné vracíte k traumatům války i k prožitku vážné nemoci. Teď vám vychází nová sbírka Propaganda. Jaká témata v ní otevíráte a v čem je pro vás jiná než předchozí kniha?
Propaganda je slovo, které používáme, když mluvíme o politice a společenské situaci. Přesně o tom tato sbírka je, a tím pádem se dá říct, že navazuje na předchozí knížku, kde jednou ze zásadních myšlenek bylo, že osobní je politické. Básně z Propagandy vznikly během let 2023–2025 a většinou byly reakcemi na zcela konkrétní události a situace, ať už společenské, nebo z osobního života.
Vnímáte Propagandu jako aktivistickou knihu?
Je to angažovaná poezie a považuji ji za formu aktivismu pomocí umění. Stojím si za tím a nebráním se tomu, i když občas slýchám, že slovo „aktivista“ není pro české občany lákavé. Slovo „propaganda“ asi také ne, ale mně se chtělo s tímto pojmem hrát. Chci ukázat, že mám také co propagovat – například své hodnoty nebo zamyšlení nad nepříjemnými tématy.
Knížka má ale i druhou část, která posouvá „propagaci“ do roviny osobních zkušeností, zejména erotických. A ještě přesněji – queer erotiky. Dělám tedy vlastně to, co by tradicionalisté a pravicoví radikálové nazvali „propagací genderové ideologie“, „gay propagandou“ nebo „zvráceností zkaženého Západu“. Taková rétorika mě fascinuje a bojovat proti ní s vážnou tváří zkrátka není možné.
Jak se líčit v nemoci má vyjít v německém překladu. V jaké fázi se překlad právě nachází a kdy by se měl objevit? Čím si vysvětlujete, že kniha zaujala i v zahraničí?
Kniha vyjde koncem léta a momentálně se pracuje na jejím překladu. Vizuální podoba je už ale známá – bude v podstatě totožná s českým vydáním. Společně s nakladatelstvím chystáme novinky už na lipský veletrh; půjde o jednoduché, ale krásné letáky-leporela s informacemi o knize.
Za zájem v zahraničí vděčím Ceně literární kritiky a Českému literárnímu centru, které pečuje o tituly, jež v Česku získaly uznání. Ve dvou případech ze čtyř patří zásluha za překlad mým překladatelkám, které v knize po přečtení spatřily potenciál. Toho potenciálu jsem si vědoma i já. Jde o témata, která lze relativně snadno přenést do kontextu jiné země. Napomáhá tomu i forma, zejména přítomnost deníkových záznamů. Žánry jako confessional poetry a autofikce v próze jsou teď na západní literární scéně velmi populární, a to hlavně u čtenářstva.
Uvědomuji si také, že osobnost autorky, která se přestěhovala do jiné země a začala psát v novém jazyce, může být pro publikum zajímavá. Navíc jde o autorku z Ukrajiny. Nehodnotím, zda je to dobře, nebo špatně, ale je pravdou, že v dnešní době může osobnost autora*ky dodat tvorbě na hodnotě – a občas ji i snížit.
Ve vaší poezii je výrazně přítomné tělo a tělesnost, často velmi přímo, až neuhýbavě. Cítíte se někdy zranitelně, když takhle „jdete s kůží na trh“ před cizími lidmi? A může to být naopak i osvobozující?
Jak před vydáním knihy Jak se líčit v nemoci, tak u Propagandy jsem se cítila zranitelná. Měla jsem obavy, zda dělám pro sebe dobrou věc, když píšu o tak osobních a tělesných tématech. U první jmenované knihy to bylo náročné především proto, že šlo o nemoc a místy o čistě fyzické utrpení. Bála jsem se necitlivých otázek, které by mi lidé mohli po vydání pokládat.
Některé otázky – zejména v mediálních rozhovorech – mě pak skutečně svou necitlivostí překvapily. Měla jsem ve zvyku posílat je kamarádce s dotazem, zda i jí připadají necitlivé. Občas jsem totiž měla pocit, že už nedokážu adekvátně posoudit, co je ještě v pořádku a co už ne. Časem jsem se ale naučila odpovídat na cokoli tak, abych se u toho necítila zraněná – občas tedy odpovídám trochu drsně a tak, aby to bylo nekomfortní pro tazatele. Právě v tom spočívalo ono osvobození, které teď cítím i v souvislosti s Propagandou.
Vystudovala jste teoretickou fyziku. Věnujete se vědě i nadále? Prolíná se nějak téma vědy i ve vaší literární tvorbě? Nelákala vás někdy poetizace vědy?
Nelákala, stejně jako „zvědečňování“ poezie. Tyto dva světy se prolínají v procesu mé literární práce, ale nikoliv v textech samotných. Jsem schopna pracovat systematicky, reflektovat svůj tvůrčí proces, všímat si určitých vzorců a plánovat. To mi samo o sobě přijde jako docela vědecký přístup.
Vědě se aktuálně nevěnuji, ale své znalosti využívám k tomu, abych svému kamarádstvu vysvětlovala různé fyzikální zajímavosti. Lidi opravdu zajímají věci jako Schrödingerova kočka, černé díry nebo fakt, že se vesmír neustále rozpíná. Občas jsem ale vysvětlovala i to, jak funguje magnetická rezonance nebo telefonní signál. Věda mě vždycky zajímala a zajímat bude.
V Jak se líčit v nemoci tematizujete řadu velmi bolestných zkušeností. Vznikaly ty texty už v průběhu toho prožitku, nebo spíš s odstupem? A není pro vás návrat k těmto tématům někdy retraumatizující?
Retraumatizující to není, možná proto, že nešlo o jednu událost, ale spíše o trvající proces, který jsem mohla průběžně reflektovat. Nebo možná proto, že stále nemám pocit, že by to všechno bylo dávno za mnou. Z určité části v tom totiž žiju dál: válka stále trvá a v roce 2022 mi byla diagnostikována deprese, která byla později přediagnostikována na úzkostně-depresivní poruchu. Tato diagnóza však není jen důsledkem války a prožité nemoci. K tomu se přidává velký menšinový stres – jsem migrantka, jsem queer a žiju ve světě a na kontinentu, kde znovu pomalu rozkvétá fašismus. Bolestná zkušenost trvá.
A co vlastně znamená samotný název: máme se „líčit v nemoci“? Může make-up zakrýt to, co prožíváme – nebo je to spíš berlička, která nám může pomoct projít těžkou situací? Jak ten název vznikl?
Je to verš z básně ze sbírky. Pracovní název byl však Netvářím se, protože jsem chtěla navázat na svou předchozí sbírku Tváření. A myslím, že se mi to i tak podařilo. Bizarní fakt: v popisku u jednoho internetového knihkupectví se píše, že je v knize důsledně vysvětleno, jak si správně nanášet make-up v průběhu nemoci. Já si ale myslím, že knížka ukazuje spíše opak. Je sice možné použít berličku, ale samotnou berličku člověk neschová. Samozřejmě to myslím metaforicky – berličkou může být i úsměv nebo způsob chování, který skrývá skutečné prožívání.
Co v současné české poezii ráda čtete vy sama, co vás inspiruje? Je to právě mladé básnířky a básníky, které jste doprovázela na nedávnou akci v Berlíně?
Inspiruje mě, jak dynamická je v Česku básnická scéna. Ráda sleduji začínající autory*ky, nemusí být ale nutně queer. To, že většina těch, kteří četli v Berlíně, jimi byla, mi došlo, až když jsem seděla v sále a poslouchala je. Nebyl to tedy záměr. Konceptem onoho večera bylo seznámit německé publikum s českým básnictvem, kterému zatím vyšla jen první sbírka.
Co myslíte, že by v dnešní vysoké konkurenci nemělo zapadnout – ať už autorstvo, konkrétní knihy, nebo určitý typ psaní?
Rozhodně by neměl zapadnout pocit sounáležitosti a komunity. Básnická scéna není tak konkurenční jako ta prozaická. O co také konkurovat? O těch pár tisíc, které ti nakladatel dá za autorská práva? O honorář dva tisíce včetně cestovného? O účast na hodinovém rozhovoru zdarma? Jsme spíše spojenci*kyně v nešťastné situaci podfinancované kultury než konkurenti*ky. Teď se to určitě trochu proměnilo díky projektu Czechia 2026 a blížícímu se Frankfurtskému veletrhu. Jako komunita a spisovatelská obec samozřejmě od dramaturgické rady očekáváme rozhodnutí, která prospějí české literární scéně a ukážou diverzitu jejích osobností i témat. S tím ale také není spojena konkurence, spíše společné obavy a trochu nedůvěra.
Foto: Tereza Škoulová, Tomáš Vodňanský
Rozhovor s Irynou Zahladko vedla Karolína Tomečková.