Vratislave, název vaší nové knihy je poměrně odvážný. Měl jste o něm hned jasno? Jak vznikl? Byly v diskuzi i jiné varianty?
Spojení Wittgensteina a gay sauny je samozřejmě kontrastní, ale nezamýšlel jsem ho jako samoúčelnou provokaci. Má především vystihovat napětí, které kniha nese: tenzi mezi jazykem a tělem, mezi tím, co obvykle artikulujeme, a tím, co se odehrává beze slov. A protože ve všech textech sleduji mužskou homosexualitu na půdorysu střední Evropy, název funguje i jako úsporná zkratka. Sauna odkazuje ke gay kultuře a jejímu sexuálnímu rozměru, Wittgenstein zde figuruje i jako zástupný znak pro sledovaný region a zvolený autorský přístup.
Proč zrovna Wittgenstein? Čím vás ze všech těch filozofů a filozofek oslovil právě on?
Jeho význam v knize bych nepřeceňoval, respektive je jen jedním z řady myslitelů, kteří mě při psaní doprovázeli – kromě něj šlo mimo jiné o Evu Illouz, Byung-Chula Hana nebo Jacquese Lacana. Společně mi pomáhali zodpovědět otázky, které jsem si kladl.
Které to byly?
V čem spočívá přitažlivost berlínských klubů? A za jakých okolností si dovolíme být patetičtí? A ačkoliv mě k těmto dotazům přivedla středoevropská gay kultura, jejich význam už není vlastní jen homosexuálním mužům – a filozofický nebo sociologický arzenál mi pak pomohl k porozumění, které chce kniha zprostředkovat čtenářům. Ve Wittgensteinově případě jde konkrétně o přemýšlení o tom, jak prožíváme vlastní tělesnost.
Wittgenstein říká, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. Když to vztáhneme na prostředí gay sauny: o čem se tam vlastně mluví? Je to prostor, kde můžeme být konečně sami sebou, nebo je to místo, kde i naše myšlenky zůstávají schované pod ručníkem?
Upřímně řečeno, v gay sauně se většinou moc nemluví. Nabízí hlavně mimojazykový zážitek, protože člověka soustřeďuje na prožívání těla, nebo ještě spíš na prožívání těla dosahujícího slasti. A co se těch myšlenek týče… spíš než pod ručníkem jsou uložené hned do skříněk u vstupu a i samotný ručník je zde dost často na obtíž.
Vypadá to, že je to vaše první kniha, která se výrazněji dotýká témat sexuální a genderové identity. Proč jste se pro ně rozhodl právě teď?
Spíš než o revoluci šlo o autorskou evoluci, protože s gay motivy pracuje už novela O Žitovi v povídkové sbírce Smrt staré Maši a věnoval jsem se jim i v esejistické próze Goethe v Mariánských Lázních. Změna se zdá výrazná hlavně proto, že s novou knihou přecházím k non-fiction, a navíc bez historických kulis – a protože takový typ psaní předpokládá i silnější osobní zkušenost než klasická próza, mohl jsem se do něj pustit až ve chvíli, kdy určité zkušenosti začaly být artikulovatelné. Byl bych ale nerad, kdyby z těchto slov vzešel dojem knihy jako osobní zpovědi. Z ničeho se zpovídat nepotřebuji, jen tentokrát text nebuduji kolem příběhu, ale kolem myšlenky.
Vy o knize budete debatovat na Lipském knižním veletrhu. Jak se cítíte, když máte o těchto tématech mluvit veřejně před cizím publikem?
Intimita v literatuře není totéž co intimita v životě. Když se snažím pojmenovat určitý jev nebo zkušenost, dávám jí tvar, strukturu a pomocí psaného slova buduju odstup. Veřejná debata pak už není zpovědí, ale reflexí textu. Nicméně rozumím tomu, na co se ptáte. Samozřejmě že mluvit o intimitě může být citlivé, nota bene když jde o intimitu menšinovou. Zároveň je to ale dost osvobozující – když se se slovem homosexualita ve veřejném prostoru tak často pracuje, je na místě podívat se i na to, co se pod tím slovem vlastně skrývá. A pokud o ní mluvíme kultivovaně, jde o relevantní součást veřejné diskuse.
V knize kombinujete osobní výpověď s reportážními a místy až filozofickými úvahami. Může to působit jako náročnější čtení – pro koho je kniha určená? Koho může oslovit?
S Wittgensteinem v gay sauně kombinuje reportáž, esej i osobní rovinu, což může opravdu působit náročněji – ale zároveň to odpovídá tématu. Sexualita, jazyk a identita nejsou jednoduché ani jednovrstevné. Myslím, že osloví ty, kteří rádi vyhledávají literaturu i jako prostor myšlení, a nejen napínavých příběhů.
Dříve jste také vydal sbírky povídek Smrt staré Maši nebo Šaty z igelitu, za kterou jste získal Cenu Jiřího Ortena. Jsou právě tyto kratší formáty – ať už povídky, nebo reportáže – něco, co je vám literárně blízké?
Povídka, reportáž i esej mají něco společného: koncentraci. Nenabízejí moc prostoru pro rozvláčnost, protože každá věta musí nést přesný význam, a tenhle způsob psaní mi momentálně vyhovuje. Spektrum krátkých žánrů je navíc velice pestré a díky tomu umožňuje hledat nové kombinace, stylové fúze nebo, ještě jinými slovy, nové formy vyprávění.
Není to poprvé, co vystupujete před německým publikem. Cítíte se už v něm tak trochu jako doma?
Jsem český autor, v češtině píšu a v češtině myslím, takže domov je příliš silné slovo. Určitě ale platí, že se v německy mluvících zemích cítím rok od roku jistěji – velkou zásluhu na tom má překladatelka Lena Dorn a důvěra mého německého nakladatele Karl Rauch Verlag. Němčina je pro mě navíc přirozený prostředník poznávání a beletristické i vědecké texty, které nemají český překlad, čtu mnohem raději německy než anglicky – a ani nemusí jít jen o původně německé tituly. Zdejší překlady totiž prošly selekcí, jíž lze důvěřovat, protože je nám zdejší optika kulturně blízká. A k tomu všemu je tady ještě Německo samo. Víte… každý Čech, který se na svět rád dívá i z širší, řekněme historické perspektivy, nemůže Německo vynechat. Jeho regionální dosah je ohromný, jeho kultura po stovky let extrémně vlivná a naše spjatost kvůli geografické blízkosti nezrušitelná. Proto do SRN i do Rakouska rád jezdím – každá cesta je pro mě příležitostí, jak porozumět zdejší identitě, a tím i regionu, ve kterém žiji.
Foto: Věra Marčíková
Rozhovor s autorkou Petrou Dvořákovou vedla Karolína Tomečková.