Miroslave, váš románový debut Letnice, oceněný Magnesií Literou, nyní vychází v německém překladu a setkává se s výbornými reakcemi literární kritiky i čtenářstva. Napadlo vás při psaní, že bude mít takový ohlas?
Jsem vcelku pokorný člověk a nerad předjímám, ale přiznám se, že mne to napadlo, protože jsem měl pocit, že jsem, aniž by to byl primární cíl, napsal něco trochu jiného než to, co se v současné české literatuře běžně vyskytuje, ale nebral jsem to zas tak vážně. Po prvních reakcích jsem si však říkal, že kdybych tušil, jaký to bude mít ohlas, napsal bych to lépe. S trochu studu se musím přiznat, že knížku jsem napsal intuitivně z první vody načisto, v podstatě jsem ji po sobě ani nečetl, spolehl jsem se na to, že vše do sebe zapadá, a nehrál jsem si ani se stylem, ani s formou, ani s obsahem. Dnes bych něco trochu zkrátil, něco vypustil, něco možná přepsal.
Co konkrétně?
Aby nedošlo k omylu, nemyslím si, že by v Letnicích bylo „něco navíc“, jen bych to možná napsal jinak – ale to je asi normální. Na mnoho možných úprav jsem přišel v době, kdy jsem upravoval Letnice pro Český rozhlas a musel jsem je krátit o 30 %, kvůli vysílacímu času. Docela mě to bavilo, ale neužíval jsem si to tolik jako samotné psaní.
Vy ve spojitosti s literaturou mluvíte o zázracích. Je to, že je vaše knižní prvotina tak úspěšná, také zázrak?
Ano. Je to svým způsobem zázrak, protože do toho, jak je dílo vnímáno, vždy vstupuje hodně moc okolností, náhod a souběžných dějů, které sám autor mnohdy nemůže ovlivnit. Ale ve vesmíru se holt všechny náhody i nenáhody někdy potkají na tom správném místě. A v tomto případě se to tedy povedlo.
Vaše dílo bývá řazeno k magickému realismu. Vnímal jste při psaní tento směr jako vědomou inspiraci, nebo se takové čtení objevilo až zpětně? Jak byste svůj román popsal vlastními slovy?
Díla magického realismu mi byla vždy blízká, ale já – a myslím, že to má tak každý autor – jsem nepsal primárně něco, co má jako magický realismus vypadat. Napadl mne námět a ten si vyžádal formu, jazyk a styl. No a v tomto případě to byl styl blízký magickému realismu, trochu archaizující a poetičtější jazyk, trochu fantazie a nereálných představ konfrontovaných s realitou. Můj román je takovou radostnou féerií o světech, co odcházejí a přicházejí, a my nevíme, kam doputují.
Když jsem si pročítala recenze i úryvky vaší knihy, místy mi na mysl vytanul norský spisovatel Jostein Gaarder. Znáte jej? Mohl vám být v něčem inspirací? Případně kdo jiný vám byl a je inspirací? A nemusí jít nutně o literaturu.
Přiznám se, že jsem od Josteina Gaardera zatím nic nečetl – napravím to. Ale určitě by mi inspirací být mohl, jako téměř všechno, co jsem pročetl a dočetl. V inspiracích budu naprosto banální a vyjmenuji jména až trapně notoricky známá: Márquéz, Alejo Carpentier, Allendová, Doctorow; z těch českých a slovenských Vančura, Čapek, Jaroš, ale já se hodně nechávám inspirovat filmem, takže třeba i Buñuel, Fellini, Tarrantino, Tarkovskij. Člověk posbírá spoustu atomů z různých hvězd, které cestou potká… Samozřejmě čtu i současnou českou literaturu, moc si vážím Kateřiny Tučkové, Jiřího Padevěta, Pavla Kosatíka, přesto, že píši úplně jinak.
V rozhovoru pro Lit na Radiu Wave jste uvedl: „I literatura je zázrak. Pomáhá léčit, pomáhá lidem být lepšími, klidnějšími a zamýšlet se i nad sebou. To považuji za druh terapie.“ Co znamená literatura pro vás? S čím vám pomáhá? Co chcete, aby „vyzařovala“ vaše kniha?
Literatura je pro mne zdroj radosti, zažívání jiných světů a životů, k modelování možného, materiál k rozvíjení fantazie i poznání. A doufám, že něčím podobným je i má kniha pro její čtenáře. Chtěl jsem do ní dát radost ze psaní, která se snad promění v radost ze čtení, a taky naději a laskavost. Možná se to povedlo.
Vy máte poměrně neobvyklou profesní cestu: vystudoval jste klinickou farmacii v Bratislavě, pak režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze a nyní pracujete v medicínském výzkumu a vývoji buněčných biotechnologií. Jak se tyto světy potkávají v psaní? Vidíte mezi vědou a literaturou nějaké podobnosti – a čerpáte při psaní z vlastní práce, nebo je držíte spíš odděleně?
Hlavu mám jen jednu, takže se v ní ty světy samozřejmě potkávají – nebo lépe řečeno prolínají, protože si myslím, že to vlastně vůbec nejsou dva světy, jen jeden nahlížený z různých úhlů. Používají trochu jiné nástroje, ale směřují neustále k témuž – k poznání, popisování a vyjadřování pravdy.
Umíte si představit, že by vaše kniha byla zfilmována? Bavilo by vás k ní psát scénář?
O zfilmování mělo zájem několik produkcí. Já si jednu vybral. Jsme domluveni na tom, že ji zatím nebudu jmenovat a nebudu jmenovat ani koproducenty, ale vzhledem k tomu, že kniha je psána jako film, který se čtenáři odvíjí před očima, dovedu si audiovizuální dílo vycházející z námětu samozřejmě i představit. Scénář bude psát profesionální scénárista, který bude mít od předlohy žádaný odstup, což je dobře, ale těším se na to, že na něm snad budu spolupracovat; takové dobrodružství bych si nerad nechal ujít. V září bude mít v Městském divadle v Brně premiéru dramatizace napsaná na základě mé knihy v dramaturgii Jana Šotkovského a režii Stana Slováka a Letnice mají za sebou také velice úspěšnou dvacetidílnou rozhlasovou adaptaci, kterou si poslechlo více než 420 tisíc posluchačů, a taky hezkou audioknihu.
Kniha nyní vychází v němčině, jak probíhala spolupráce na překladu?
Spolupráce s překladatelkou Raijou Hauck byla výborná – i když nám k tomu stačilo pár e-mailů. Dalo se z nich poznat to, jak zodpovědně a pečlivě k překladu přistupuje. Na cestě je dalších 13 překladů, které vyjdou postupně v průběhu následujících dvou let. Letos to bude ještě polština, jihoamerická španělština, arabština a slovinština.
Debutujete v téměř šedesáti letech. Muselo ve vás rozhodnutí dozrát, nebo přišel konkrétní impulz? Uvažoval jste o debutu i dříve? Jak dlouho ve vás dozrával?
Já si vlastně píšu celý život. Ale v jedné chvíli jsem si řekl, že to pošlu do nakladatelství. Tak jednoduché to bylo. Ano, možná jsem trochu dozrál a možná ne, kdoví, jak by vypadal můj debut před dvaceti lety; možná by nebyl zas až tak moc odlišný. Mám v notýscích, šuplících a jiných úložištích několik rozpracovaných, dokonce i dokončených projektů různých žánrů a je docela možné, že jeden historizující román a jednu bláznivou sci-fi nakonec připravím i k vydání. Vlastně i knihu, kterou chci letos dokončit, román ze současnosti s pracovním názvem Dům, ze kterého se dobře odchází, jsem si v hlavě poskládal už před mnoha lety.
V Lipsku to bude vaše první velké zahraniční vystoupení, je to tak? Jaké z toho máte pocity? S jakými očekáváními na veletrh vyrážíte?
Je to mé první zahraniční vystoupení na velkém knižním fóru, i když už jsem měl asi šest vystoupení na Slovensku, jednu telekonferenční besedu se slovenskými čtenáři a rodáky v Berlíně a jednu besedu v Londýně. V loňském roce jsem absolvoval víc než 50 různých čtení a besed v ČR, ať už malých v knihovnách a knihkupectvích, nebo velkých v rámci literárních festivalů. Samozřejmě účast na velkém zahraničním veletrhu je dalším příjemným milníkem. Rád bych prospěl mému německému nakladateli v propagaci knihy a také knihu představil možná i dalším zájemcům o její vydání. A taky doufám, že i skrze tento veletrh Letnice budou důstojně reprezentovat českou literaturu a Česko vůbec.
Foto: Paseka
Rozhovor s autorem Miroslavem Hlaučem vedla Karolína Tomečková.