V době, kdy je knižní trh přesycen novinkami, mám nutkání se zeptat – máte pocit, že váš debut stále rezonuje?
To se mi těžce posuzuje. Co tak vím, jsou lidé, kteří knihu četli vícekrát nebo několikrát navštívili divadelní představení. Myslím, že to téma je natolik neuchopitelné, že stále vyvolává nové otázky a možná se do lidí zarylo. Ale rozhodně to není tak, že by má kniha působila obrovskou literární bouři, myslím, že se to tak může zdát spíš zvenčí.
Čím si myslíte, že Srpny zaujaly?
Myslím si, že to zčásti bylo hlavním tématem a jeho všudypřítomností. Jestli jsem něco na literárních besedách slýchal, byla to věta: „To se mi stalo taky.“ Každý máme pocit, že nám někdy někdo nedal za pravdu a manipuloval námi. Druhá věc je, kolik je mezi lidmi obětí psychického týrání – kniha mi bohužel ukázala, že víc, než by si člověk myslel.
Je podle vás jedním z důvodů úspěchu Srpnů i to, že se dotýkají tématu, které je univerzální a může oslovit čtenářstvo bez ohledu na jazyk nebo prostředí?
Je to možné. Někteří literární kritici v době vydání psali, že text kromě tématu nic nenabízí, a aniž bych se chtěl vůči podobným reakcím zhrzeně vymezovat, mně osobně na románu vždycky přišlo důležité i to, jakým jazykem o gaslightingu vypráví. Snažil jsem se ukázat, že se vlivem traumatu naše pocity, myšlení, a tím pádem i jazyk samotný může cyklit, ale i rozpadat. Každý ale vnímáme literaturu po svém a pro někoho může být důležitější právě příběhová složka.
Foto: Blanka Novotná
Čeští spisovatelé a spisovatelky by zasloužili, kdyby mohli víc tvořit a míň se věnovat propagaci
Byl jste na tak silnou odezvu připravený?
Samozřejmě jsem si přál, aby se kniha četla a o manipulaci se diskutovalo, ale rozhodně jsem nečekal, kolik čtenářek mi bude psát, že si prošly tím, čím si prošla moje protagonistka. V prvních dnech jsem nevěděl, jak s jejich zprávami naložit, protože jsem nikoho nechtěl poučovat, ale ani odmítat. Nakonec jsme spolu často sdíleli vlastní zkušenosti, strachy či úzkosti. Vážím si toho, že mi ty ženy tenkrát napsaly, ale sám bych si přál, aby lidí s podobnou zkušeností bylo co nejméně.
Strávil jste pár měsíců na studijním pobytu v Anglii. Promítla se tato zkušenost do vašeho psaní, do způsobu, jak o textech uvažujete?
Myslím, že mě ani tak neovlivnil pobyt v Anglii jako spíš láska k angličtině. Rodiče mě jako dítě dost brzo zapsali do jazykových kurzů a to zapříčinilo, že jsem se jí chtěl věnovat i v dospělosti. Díky tomu si dnes můžu přečíst téměř cokoliv – a to je pro mě ta největší spisovatelská výhoda. Už dlouho mám pocit, že je překladová beletrie v Česku jednotvárná. Mám oblíbené spisovatele a spisovatelky, jejichž díla buďto nebyla přeložená vůbec, nebo jen velmi omezeně. Myslím, že kdybych měl být odkázaný pouze na to, co vyjde u nás, přemýšlel bych a psal jinak.
Letos v únoru vydalo nakladatelství Anthea Verlag německý překlad Srpnů. Jak jste prožíval chvíli, kdy jste se dozvěděl, že kniha vyjde na německém trhu?
Měl jsem obrovskou radost. I proto, že mám v Německu kamarádky, s nimiž jsme se seznámili v Anglii, a já si celou dobu přál, aby si mohly knihu taky přečíst.
Jak probíhala spolupráce s překladatelem Mirkem Kraetschem? Konzultovali jste konkrétní pasáže, nebo měl při práci naprostou volnost?
Mirko Kraetsch je výborný a hlavně důsledný překladatel. Příběhem i jazykem se mnohdy zabýval do větší hloubky než já sám a e-mailové diskuze, které jsme spolu vedli, pro mě byly obohacující. Ptal se mě na detaily, které mně samotnému unikly, zkoumal jazyk v jednotlivých pasážích. Ač německy neumím a nemůžu jeho práci posoudit naplno, zahrnoval mě během překládání otázkami, které mi sloužily jako důkaz, že mu můžu naplno důvěřovat.
Byl jste zapojený i do výběru nakladatelství nebo do propagace knihy na německém trhu?
Zatím nijak zvlášť a jsem za to upřímně rád. Myslím, že by si čeští spisovatelé a spisovatelky zasloužili, kdyby mohli víc tvořit a míň se věnovat propagaci a dalším provozním záležitostem.
Foto: Pavel Němec, MZK
Pro spisovatele je jednou z největších odměn, když jeho dílo překročí hranice jazyka
Máte už ohlasy na německé vydání? Jak se překladu daří?
Ruben Höppner z nakladatelství Anthea Verlag mi nedávno říkal, že reakce, které mu na knihu v Německu chodí, jsou podobné těm v Česku. Lidé si uvědomují, že něco takového sami zažili, a cítí potřebu o tom říct ostatním, očistit se od té bolesti a konečně ji pojmenovat. Bavili jsme se taky o tom, že by bylo možná vhodné ke knize v dalším vydání přidat trigger warning, což je věc, která se v Česku zatím neřeší, ale myslím, že svůj význam má a bylo by dobré o ní víc diskutovat.
Budou i překlady do dalších jazyků?
Ano, zatím se chystá lotyština, makedonština, arabština a srbština.
Na jaře jste Srpny představil na Lipském knižním veletrhu – jedné z největších literárních akcí v Evropě. Jak knihu přijalo tamní publikum?
Osobně mě překvapilo, že se na besedách vůbec někdo objevil. Po té první za mnou ale několik diváků a divaček dokonce přišlo, aby si se mnou popovídalo. Připadal jsem si skoro až nemístně – já a mluvit v zahraničí o něčem, co jsem splácal po nocích u sebe v pracovně? Ale právě tyto diskuze mě pak nabily energií do dalších dní. Myslím, že pro spisovatele je jednou z největších odměn, když jeho dílo překročí hranice jazyka a může o něm debatovat i s lidmi, které už pravděpodobně nikdy neuvidí. Reakce na knihu ale posoudit nemůžu, protože na veletrhu byli hlavně ti, kteří ji ještě nečetli a po besedě si ji šli teprve pořídit.
Před pár dny jste také vystoupil na literárním večeru u berlínského jezera Wannsee, kde se sešli autoři a autorky z Česka a Slovenska. Jaká tam panovala atmosféra?
Protože neumím německy, je pro mě vždycky trochu zvláštní účastnit se diskuze, které nerozumím. Občas to ale bývá i úleva. Všechno prochází ještě tlumočením překladatele Mirka Kraetsche a to mi dává jakýsi pocit bezpečí – vím totiž, že moje myšlenky musejí projít ještě myšlenkami jeho a to znamená, že je v tom všem se mnou, pomáhá mi.
Kdybych měl ale zhodnotit literární večer jako takový, byl jsem opravdu unešený z místa, kde probíhal. Dlouho jsem nezažil takový klid, jaký byl u jezera Wannsee. Slyšel jsem, že se zde dá vyjet na literární rezidenci – a to musí být sen.
Foto: Pavel Němec, MZK
Naučil jsem se, že je dobré při tvorbě myslet spíš na to, co právě probíhá
Nedávno jste dokončil nový román. Navazuje tematicky nebo formálně na Srpny, nebo se vědomě vydáváte jiným směrem?
Nějaká podobnost mezi prvním a druhým románem je: hlavní postavou bude opět žena. Jinak je ale příběh odlišný. Snažil jsem se vyzkoušet něco nového, a tak jsem dlouho promýšlel kompozici, formu vyprávění, jazyk i psychologii postav. Ještě chvíli potrvá, než bude práce na rukopise uzavřená, takže nemám odstup potřebný k tomu, abych o něm mohl mluvit, ale sám jsem zvědav, jak na něj lidé zareagují. Jedna z mých nejbližších kamarádek, které jsem román dal číst jako první, mi po dočtení volala se slovy: „Co to ***** bylo?!“
Změnila něco na vašem přemýšlení o psaní zkušenost s překladem a zahraničním publikem? Vstupuje do tvorby vědomí, že text může dosáhnout mezinárodního ohlasu?
Takhle ambiciózní nejsem. Všech překladů si vážím, ale kdybych měl psát s představami, že se mé knihy budou číst v dalších jazycích, asi bych u psaní zažíval ještě silnější úzkosti. Naučil jsem se, že je dobré při tvorbě myslet spíš na to, co právě probíhá, než na to, co teprve bude, co by mohlo být. Člověka to pak rozdvojí a neví, na co myslet dřív.
Máte na závěr postřeh nebo radu pro začínající autorstvo, které by se rádo prosadilo na tuzemském i zahraničním trhu?
Psaní je náročné. Kromě toho, že na něj prakticky nikdo v téhle zemi nemá tolik času, kolik by si přál, je taky nepříjemné. Člověk zažívá neustálé pochyby a frustraci a mně osobně pomohlo, když jsem si uvědomil, že jsou tyto projevy normální. Ještě nikdo nenapsal dobrou knihu na první zátah. Já se o to ale u Srpnů pokoušel, neustále jsem je editoval a první draft jsem se snažil mít co nejkvalitnější. U druhé knihy jsem na to šel jinak – řekl jsem si, že napíšu ten nejpříšernější první draft, který kdy kdo viděl. Needitoval jsem ho, dokud jsem nenapsal všechno, co chci. Bylo to otřesné, dívat se na všechny ty cesty, které nikam nevedly, a slovní obraty, z nichž mi bylo trapně po celém těle. Ale pomohlo mi to získat celkový obraz toho, co je potřeba říct. Pak jsem text zeditoval poprvé, pak ještě jednou, a až poté jsem ho posílal do nakladatelství. Zpětně musím říct, že mi tenhle průběh dal mnohem víc. Takže kdybych měl někomu něco poradit, bylo by to: Dovolte si napsat ten nejzrůdnější první draft, jaký dokážete.
Rozhovor se spisovatelem vedla Karolína Tomečková. Autorkou úvodní fotografie je Věra Marčíková.