Jak se vám v Mikulově jeden měsíc žilo a tvořilo?
Žilo se mi tu moc hezky, tvořilo taky. Přijela jsem sem psát, ale nakonec jsem se věnovala hlavně rešerším. A na to je to klidné prostředí skvělé. Opravdu jsem si to tu užila.
Byla jste už někdy na rezidenčním pobytu?
Ne, tohle byl můj první. Dřív jsem byla trochu limitovaná tím, že jsem neměla žádnou prozaickou knihu. Ne že by to byl vždy nutný požadavek, ale když jsem o tom uvažovala, došlo mi, že jako autorka jediné básnické sbírky bych asi neměla moc velkou šanci. Teď už prozaickou knihu mám, a tak jsem si říkala, že bych se mohla zkusit někam přihlásit. Nakonec mi rezidence po udělení ceny tak trochu spadla do klína.
Plánujete po této zkušenosti zkusit další rezidenční pobyty?
Možná někdy ano, ale ne v blízké době. Mám pocit, že jsem tu udělala, co jsem potřebovala, a teď potřebuji odstup. Rezidence je určitý výpadek z běžného režimu – člověk se vytrhne ze struktur, na které je zvyklý. Je to skvělé na soustředění, ale dlouhodobě bych takhle fungovat nemohla. Potřebuju být součástí světa, který znám, vídat lidi, které mám ráda, a taky pracovat.
Na estetično si potrpím
Jakou roli pro vás během rezidence sehrálo samotné místo – Mikulov? Když jsem před měsícem mluvila s Petrem Borkovcem, říkal, že u spisovatelských rezidencí nezáleží na tom, jestli je místo hezké. Mnohem důležitější je získaný prostor a čas tvořit někde, kde autor nebo autorka nikoho nezná. Jak to vidíte vy?
Jsem jeden z těch lidí, kteří si na estetično docela potrpí. Mám pocit, že si pod slovem „estetika“ spousta lidí představí spíš něco podbízivě líbivého. Něco, co není nutné k přežití a co si nemůže dovolit kdekdo. Na co dosáhnou jen ti, kteří disponují časem, energií a prostředky. Dobře se přitom chceme cítit všichni. Pod estetičnem tedy rozumím spíš vlastnosti, určitý řád, harmonii – kombinaci, ve které mi bude hezky. To může být leccos.
V Mikulově jsem si hodně oblíbila zdejší hřbitov a jeho klid. Působí jako časová skulina daleko od ruchu světa.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla, že při psaní jste velmi organizovaná a držíte se režimu. Dařilo se vám to i tady?
Tady jsem od toho úplně upustila. Můj režim je totiž navázaný na běžný život, a tady jsem si udělala měsíc volna a chtěla pozorovat, co to udělá se mnou i s psaním. Hodně jsem chodila na procházky. Sledovala jsem i to, jaký to má na mě fyzický vliv. Doma většinou sedím celý den u stolu, kdežto tady jsem si nuceně prožila zjištění, že pohyb prospívá inspiraci. Takže jsem doslova rozhýbala představivost tím, že jsem se hýbala já.
Na čem jste během pobytu v Mikulově pracovala? A kam jste se během měsíce posunula?
Pracuju na textu s pracovním názvem Nachýlené století – je to román, spekulativní text zasazený do současnosti. Ujasnila jsem si, kam chci dějově směřovat, vytvořila jsem základní časové body a dělala jsem rešerše k události, která s knihou souvisí. Potřebuju ji pochopit z různých úhlů, abych ji dokázala literárně zpracovat.
Bude text podobně experimentální jako váš první román?
Naopak bude mnohem tradičnější. Narušení děje mělo formu danou tím, že jsem chtěla zkoumat ich-formu – to „já“. Teď pracuju na soudržnějším románu, který má tradičnější strukturu. Takže tam nemám tak volné pole působnosti jako předtím.
Fikce unese v podstatě cokoli, co na ni autor „navalí“
V rozhovoru pro Radio Wave jste zmínila, že váš román je těžko popsatelný a že jste chtěla zkoumat, co všechno fikce unese – prozkoumat pružnost média. K čemu jste při tom zkoumání nakonec dospěla?
Unese toho vlastně docela dost. Během psaní se ukázalo, že fikce minimálně unesla ten koncept, se kterým jsem do toho šla – průzkum lásky jako mýtu. Chtěla jsem zkoumat, za jakých podmínek, nebo kdy se z lásky může stát něco mýtického. Sama jsem vlastně úplně nevěděla, jak ta kniha skončí. Neměla jsem ani přesný plán průběhu. Měla jsem pár bodů, o které jsem se opírala, ale jinak jsem děj nechala volně plynout.
Takže si myslím, že fikce unese v podstatě cokoli, co na ni autor „navalí“ – pokud jí k tomu postaví dostatečné lešení. Nebo ještě jinak: pokud jí vytvoří dost pevnou oporu, tak zvládne i hodně neobvyklé věci.
Jak se vyvíjel samotný příběh – nosila jste ho dlouho v hlavě, nebo vznikal spíš intuitivně za pochodu?
Všechno začalo ve chvíli, kdy mi můj vlastní život přestal připadat jako příběh. A to je něco, s čím často pracuju – přemýšlím o věcech, včetně vlastního života, právě skrze příběhy. Snažila jsem se najít způsob, jak si ten pocit příběhovosti vrátit.
Napadlo mě vytvořit protagonistku, která se mnou bude nějak souviset – a která se s tímhle pocitem ztráty příběhu také potýká. Obklopila jsem ji podobnými postavami a jevy. Zároveň jsem už od začátku věděla, že tomu chci dát rámec pomocí metafikční roviny. Chtěla jsem, aby v textu zaznívaly věty jako magické formule – třeba že si ten příběh namlouvám, nebo že naše životy nám někdy přestávají připadat jako příběhy. Tyhle formulky pak někdy sklouzávají třeba i k patosu, ke kýči. I v tom ale byl záměr. Moje protagonistka začíná u hlavy a končí u srdce. Rozdělování na vysokou a nízkou literaturu už podle mě dnes neobstojí, to se propisuje i do jejích záležitostí srdce.
Foto: Kocar Production, Rezidence Café Kaprál
Vystudovala jste současnou kulturu, literaturu a kritickou teorii na King’s College London. Ovlivnil vás tento kontext natolik, že se váš styl psaní přiklání spíše k anglickému přístupu než k současnému českému literárnímu proudu? Dá se to tak vůbec říct?
Ono se to nabízí myslet si, že můj pobyt v Anglii ovlivnil, jak píšu. Já jsem ale takto psala už předtím bez ohledu na to, kde jsem zrovna pobývala. Česká literatura mi sice odjakživa přišla zajímavá, vnímám mezi námi ale jistou mentální vzdálenost. Možná to je dané tím, že já sama čtu nejen o věcech, co jsou přímo na té stránce, ale zajímá mě, co je mezi těmi řádky. Velká část soudobé české tvorby podle mě tematizuje naši žitou současnost nebo prožitou minulost. Mě to čtenářsky prostě a jednoduše vždycky táhlo ke spekulativnější literatuře, obecně ke knihám, kde je tenká hranice mezi realitou a fikcí. Vidím se být součástí jiných trajektorií, ale to vůbec neznamená, že nejsou autoři nebo autorky, se kterými bych necítila určitou provázanost.
Mám kupříkladu moc ráda jednu exilovou autorku, Miladu Součkovou, o které se často píše jako o zakladatelce intelektuální linie české literatury. Vnesla do ní také modernistické vlivy jako je třeba Joyce, a to je něco, s čím spíš vnímám sounáležitost. Ne že bych svoje psaní připodobňovala k tomu jejímu, ale cítím tam blízkost.
Je důležité, že už tu není jen jedna velká literární cena
Za Narušení děje jste obdržela Cenu literární kritiky. Proměnilo toto ocenění váš vztah k vlastnímu textu – například v tom, jak o něm přemýšlíte nebo jak se k němu vracíte?
Pochybnosti jsou přirozenou součástí celého procesu. Já o sobě pochybuju neustále. Zároveň se ale snažím nebrat si příliš k tělu ani kritiku, ani chválu – a tedy ani tu cenu. Vnímám to jako výsledek uvažování konkrétního člověka nebo skupiny lidí v určitém čase a kontextu. Beru to pragmaticky. Měla jsem štěstí, že to tehdy padlo na mě.
Magnesia Litera reflektuje i čtenost a širší čtenářský ohlas, což se pak promítá do výsledků. O to víc mi bylo sympatické, že Cenu literární kritiky udělují čistě na základě textu – bez ohledu na popularitu nebo kontext. A myslím, že je důležité, že už tu není jen jedna velká literární cena. Když se na jednu soutěž soustředí všechna pozornost, klade se na ni až nepřiměřené množství očekávání. Je zdravé, když tu vzniká konkurence a prostor pro větší rozmanitost.
Myslíte, že váš debut má potenciál oslovit i mezinárodní publikum?
Myslím, že ten potenciál má – ostatně doufáme v to asi všichni. Překlady si přeje každý autor. Dana Blatná se té knížky ujala moc hezky, a právě jsem prodala práva do Švýcarska, takže ambice tu určitě jsou. Ale člověk nikdy neví. To mě na literatuře fascinuje – můžete napsat knihu, o které si myslíte, že dobude svět, a nakonec se to podaří někomu jinému.
Rozhovor s autorkou vedla Karolína Tomečková.