Co vás na tvorbě Jindřicha Janíčka zaujalo natolik, že jste se rozhodla uspořádat jeho samostatnou výstavu?
Na západ severozápadní linkou jsem poprvé viděla u stánku CzechLit na Comic-Salonu v Erlangenu v roce 2024 a byla jsem okamžitě nadšená. Zaujala mě nejen Jindřichova práce s barvami, ale i to občas až překvapivé ticho jeho ilustrací. Reklamní panel u něj možná křičí, lidé však ne.
Jindřich vytvořil celou řadu ilustrací s různou tematikou. Proč jste se zaměřila právě na jeho kresby z Ameriky?
Amerika je v podstatě Jindřichovým životním tématem a Na západ severozápadní linkou jeho dosavadní nejrozsáhlejší autorskou knihou, která má vyjít příští rok u nakladatelství Rotopol v německém překladu Kathariny Hinderer. Slyšela jsem také o reportážích, které Jindřich udělal v listopadu 2024 pro Deník Referendum, a přišly mi jako zajímavá aktualizace toho tématu. Je to tak, že vzhledem k současné situaci v Americe spousta z těch starších kreseb, především se týkajících příhraničních přechodů, dostala nové významy. Je tam už další dimenze něčeho jako nostalgie.
Z rozhovorů s Jindřichem (např. pro ČT art) i z jeho reportáží je patrné, že má k Americe ambivalentní vztah. Promítá se tento rozpor i do samotného vyznění výstavy?
Určitě. Ve vystavených kresbách a ilustracích vidíme velké i malé věci, směšné a vážné, banální a absurdní – každodennost v celé své šíři. I název výstavy sugeruje něco z této ambivalentnosti. Na jedné straně vyjadřuje pocit ticha a odkazuje na slavný, byť ironický název románu Grahama Greena The Quiet American. Na druhé straně nemusí být slovo „quiet“ pouze adjektivem. Může znamenat také imperativ – ve smyslu „Mlč, Ameriko“.
Foto: Frances Jackson
Jindřichovy ilustrace nepotřebují nutně bílé stěny klasické galerie
Jaký vztah máte vy osobně k Americe? Promítl se do vaší práce coby kurátorky výstavy?
Mám asi docela podobný vztah k Americe jako Jindřich – znám ji hlavně z literatury, hudby a filmů. Dobře tak chápu, co tím myslí, když mluví o tom, že v tvorbě hledá něco, co neexistuje a vlastně nikdy neexistovalo. Ale samozřejmě je mi jako Britce tato země do určité míry blízká, protože nás spojuje (anebo, jak to okomentoval jednou George Bernhard Shaw, možná spíš rozděluje) společný jazyk.
Jak se vám s Jindřichem při přípravě výstavy spolupracovalo?
Spolupráce s Jindřichem byla skvělá. Potkali jsme se osobně v prosinci 2024 v Praze, kde mi ukázal i různé přípravné skici a sešity, které měl u sebe během prezidentských voleb. Pak jsme byli několik měsíců v pravidelném kontaktu přes e-mail.
Café Kosmos má výraznou industriální atmosféru. Čím si vás tento prostor získal?
V roce 2023, kdy Česko bylo jako vyvrcholení několikaletých aktivit Českého centra v oblasti komiksu hostující zemí Comicfestivalu München, jsme tam měli skupinovou výstavu českých autorů a autorek komiksu: Moniky Baudišové, Štěpánky Jislové, Tomáše Kučerovského, Vojtěcha Maška a Lenky Šimečkové. S majitelem Café Kosmos se spolupracovalo velice příjemně. Měla jsem ale také pocit, že ilustrace z Jindřichových cestopisů se tam dobře hodí – že nepotřebují nutně bílé stěny klasické galerie.
Součástí festivalového programu bylo i společné skicování s Jindřichem Janíčkem, kdy se účastnice a účastníci vydali přímo do ulic, aby zachytili atmosféru města a naučili se, jak vnímat a přenášet drobné detaily do svých kreseb. Foto: Frances Jackson
Chtěla jsem ukázat stylistickou a barevnou rozmanitost jeho tvorby
Řídila jste se při koncepci výstavy konkrétním klíčem? Členila jste ji například do tematických celků? Můžete přiblížit, jak celý proces vzniku výstavy probíhal?
Hlavní část výstavy tvoří ilustrace z knihy Na západ severozápadní linkou. Věnovala jsem jim celé první patro podniku. Chtěla jsem ukázat i stylistickou a barevnou rozmanitost jeho tvorby, a proto jsem výstavu doplnila o kresby z knih Who You Gonna Call a Hokej se zrovna nehrál, stejně jako z reportáží o prezidentských volbách. Ty poslední jsem rozdělila do tří částí: každodenní život, volební cedule a slogany, a samotný den voleb.
Máte mezi vystavenými ilustracemi osobního favorita?
Kresba cedule s nápisem „Make America Cherokee Again“ je samozřejmě hodně silná, ale líbí se mi i ty bílé náklaďáky z knihy Who You Gonna Call. Jsou zároveň roztomilými ilustracemi i výmluvným dokumentem současného stavu americké společnosti. Právě z nich jsem vytvořila sérii pivních tácků, které sloužily jako reklamní předměty pro výstavu. Měly úspěch na Comicfestivalu München i v Café Kosmos.
Rezonuje podle vás současná česká ilustrace v zahraničí? Má šanci oslovit i publikum mimo Česko, například v Mnichově?
Talentovaní umělci jsou vždy schopni oslovit publikum – bez ohledu na to, odkud jsou. Jazyk umění je sám o sobě mezinárodní a mnohotvárný.
Rozhovor s kurátorkou vedla Karolína Tomečková.