Co všechno zahrnuje práce literární agentky?
Musím říct, že se jako literární agentka úplně necítím. Profese literárního agenta v českém kontextu téměř neexistuje, až na čestné výjimky. Literární agent totiž obecně zastupuje autory a autorky nezávisle na nakladatelstvích, tak funguje například agentura Marie Sileny. V Česku je běžnější role manažera zahraničních práv působícího přímo v konkrétním nakladatelství. Takové pozice dlouhodobě budují například v Albatrosu (Tomáš Jodas), Hostu (Dana Blatná), Argu (Veronika Chaloupková) nebo Labyrintu (Petra Nováková). Od roku 2022 se o totéž aktivně snažíme i my v Pasece. Česká literatura zatím nedokáže literární agenty a agentky uživit výhradně z provizí prodeje práv. Běžnější tedy stále je, že manažeři zahraničních práv působí přímo v nakladatelství a často zastávají více rolí zároveň: například se věnují i redaktorské práci nebo jiným agendám.
Určitě vnímám rozdíl mezi literárním agentem a manažerem v konkrétním nakladatelství i v tom, že kromě zastupování autorova díla zastupuji i samotnou knihu – tedy její fyzickou podobu. Uvědomila jsem si to při prezentování Flory od Jonáše Zbořila. Kniha má nádhernou obálku a uvnitř působivé ilustrace od grafické designérky Nikoly Janíčkové, která s Pasekou dlouhodobě spolupracuje. Při prodeji práv jsem proto začala doporučovat a propagovat také naše talentované grafické designéry a designérky. Původní grafické zpracování Flory zatím převzala čtyři zahraniční nakladatelství. Samozřejmě to při prodeji práv nemůže být podmínkou, ale jde o skvělý benefit – může v zahraničí zviditelnit český knižní design, který je svébytnou disciplínou. V Pasece se o něj ukázkově stará Vojta Sedláček, který ve spolupráci se svým externím týmem dokáže přenést gró knihy na obálku a jejím vizuálním ztvárněním čtenářům naznačit například atmosféru příběhu.
V čem tedy spočívá vaše práce v nakladatelství Paseka?
Zastupuji Paseku v zahraničí a snažím se pro naše knihy budovat funkční síť vztahů se zahraničními nakladateli. To zahrnuje účast na knižních veletrzích a festivalech, aktivní vyhledávání a oslovování zahraničních partnerů a nabízení našich titulů. V některých zemích se kontakty navazují snáze. Například v Polsku je o českou literaturu obecně zájem. Velké oblibě se tam těší třeba knihy Petra Šabacha nebo trilogie Prašina od Vojtěcha Matochy s ilustracemi Karla Osohy. S jinými zeměmi jsou kontakty naopak sporadické a často se vážou jen ke kanonickým autorům, jako jsou Kundera, Hrabal nebo Čapek – tak je tomu například v Estonsku. O to větší radost mám, že se nám s knihou Rozložíš paměť od Marka Torčíka podařilo tuhle cestu prošlápnout a chystá se (mimo mnohá další) právě estonské vydání.
Jaké vlastnosti nebo dovednosti by měla mít dobrá manažerka zahraničních práv, aby v zahraničí uspěla?
Z osobní zkušenosti bych vyzdvihla tři: komunikativnost, znalost cizích jazyků a komparativní myšlení. Je určitě potřeba být komunikativní, nebát se knihy aktivně nabízet a s nabídkami se průběžně připomínat. Komunikace se zahraničními partnery se neobejde bez jazykové vybavenosti – angličtina je základ, další jazyky jsou velkou výhodou. Zahraniční nakladatelé totiž často lépe reagují, když jim o knihách vyprávíte v jejich mateřském jazyce. Mám pocit, že jsou pak vnímavější, otevřenější a ochotněji naslouchají. S tím pak úzce souvisí i znalost konkrétní země a knižního trhu, kam knihu nabízíte. Vždy se vyplatí český titul zasadit do místního (nebo i světového) kontextu, ať už tematického, společenského nebo literárního. Takové komparativní srovnání může ovlivnit, zda daný titul vzbudí zájem.
Foto: Pavlína Juračková
Devízou knihy je napětí mezi lokálním a univerzálním poselstvím, které daný titul nabízí
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Každý den je trochu jiný, tahle práce je opravdu pestrá. V období knižních veletrhů jde často o maraton schůzek se zahraničními nakladateli. Mimo veletrhy je to zase maraton e-mailové komunikace. A v té se schová úplně všechno: od hledání nových kontaktů a vytipovávání vhodných nakladatelů, přes přípravu konkrétních nabídek a podkladů, až po oslovování potenciálních překladatelů nebo zahraničních bohemistů. Jsou to insideři, mnohdy vstupní brána do dané země. Důležitou roli hraje i spolupráce s externími partnery, například se sítí Českých center nebo s Českým literárním centrem. Díky nim se daří české knihy lépe představovat v zahraničí a mnohdy jsou pak klíčovými partnery při zvaní našich autorů a autorek na literární besedy a prezentace vydaných knih v zahraničí.
Když se zaměříme na české autory a autorky v zahraničí, co je jejich největší devizou a co naopak bývá překážkou při prodeji práv?
Těžko shrnout pár větami, ale například polští čtenáři mají velmi rádi český humor, který může být čtenářům z asijského světa naopak zcela vzdálený. Devízou knihy je podle mě jakési napětí mezi lokálním a univerzálním poselstvím, které daný titul nabízí. Podle mě se to výborně povedlo Marku Torčíkovi v románu Rozložíš paměť, kde se právě lokální a univerzální roviny přirozeně prolínají. Pro zahraničního nakladatele je atraktivní jak ona odlišnost a český kontext, tak i témata, která jsou obecně srozumitelná a přenositelná do jiné kulturní provenience.
Největší překážkou bývá jazyková bariéra. Ukázka v anglickém překladu často nestačí k tomu, aby próza zaujala. Důležitou součástí mé práce je proto příprava podrobného shrnutí – knižní synopse –, kde zazní vše podstatné: od děje přes motivy až po hlavní témata. Ideální by samozřejmě byl kompletní překlad do angličtiny, ale ten si coby propagační materiál mnohdy nemohou dovolit ani velká nakladatelství nebo agentury v zahraničí.
Když se ohlédnete za posledními roky, jaké trendy sledujete v zájmu o českou literaturu?
Pokud jde o českou ilustraci a komiks, tak s dovolením odkážu sem. A když se zaměřím na prózu, čeští autoři a autorky mají rozhodně co nabídnout. Podle mě není stěžejní, co vyprávíte, můžete psát prakticky o čemkoli, ale jak celé vyprávění uchopíte a zda jej zvládnete komplexně pojmout po všech stránkách. Velmi mě inspirovala jedna dánská redaktorka, která mi na otázku, co je pro ni při výběru titulů klíčové, odpověděla jediným slovem: komplexita. Autoři a autorky se nemají bát být komplexní, a tohle podle mě splňuje například novela Flora Jonáše Zbořila.
V čem konkrétně?
Jonášovi se na poměrně malém prostoru podařilo vystihnout širokou škálu témat: environmentální otázky, role v rodičovství, problematiku neplodnosti, život na městských periferiích a napětí mezi divočinou a civilizací. A to vše postihl nádherným básnickým jazykem. Opět se zde podařilo skloubit lokální a univerzální, což z knihy dělá komplexní text, k němuž se čtenáři mohou stále vracet a je skvělé, že v příštích letech to nebudou jen ti čeští. Floru mimo jiná nakladatelství koupil například prestižní nizozemský nakladatel Nijgh & Van Ditmar a redaktorka Floru s radostí zařadila do jejich portfolia k Sayako Murato nebo Han Kang.
Investice do zahraničních veletrhů je důležitá a z našich zkušeností se tyto kontakty časem vyplácejí
Cítíte, že je o českou literaturu větší zájem v souvislosti s chystaným hostováním Česka na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026? Jak by se dala tato událost podle vás co nejlépe využít?
Co se týče nakladatelů, kteří vydávají knihy v němčině, tak rozhodně ano. Pro zvanou zemi je zásadní, aby na veletrhu prezentovala co nejvíce titulů právě v německém překladu. U beletrie to ani jinak nejde. A u komiksů a dětských knih sice mohou zaujmout ilustrace a čtenář může ze zvědavosti po knize sáhnout a prolistovat ji, nicméně pokud není přeložená, nelze očekávat větší prodeje. Doprovodné akce s českými autory a autorkami, různá literární čtení a debaty pak často motivují německé (ale i rakouské či švýcarské) čtenáře, aby si knihu v překladu zakoupili a odnesli si ji z veletrhu domů. Pokud jde o ostatní zahraniční nakladatele, je situace individuální. Někteří na hostování reagují pozitivně, ale pro mnohé to není rozhodující faktor při zvažování, zda knihu vydat.
Považujete hostování za velkou příležitost pro českou literaturu?
Hostování je však bezpochyby příležitost. Pokud se výběr české literatury uchopí správně a podaří se namíchat to nejlepší, česká literatura se může zviditelnit a nově navázané kontakty lze udržet i do budoucna. V Pasece se na Frankfurt 2026 připravujeme už tři roky. A zatím to vypadá, že českým organizátorům, kteří vybírají, kdo na veletrh pojede, budeme skutečně moct nabídnout crème de la crème z naší produkce v německém překladu. Obecně mohu prozradit, že se nám povedlo udržet žánrovou pestrost (román, novela, povídka, komiksový román), ale i inkluzivní hledisko (mužský, ženský, queer hlas), a to pro dětské i dospělé čtenáře. A s trochou komparativní nadsázky lze dodat, že ladíme i se sloganem našeho hostování „Česko: země na pobřeží.“ Pozorní čtenáři prvního dílu zmiňované Prašiny si možná vzpomenou, že jeden z hlavních hrdinů, Jirka, si v tomto tajuplném „ostrůvku“ uprostřed města v jednu chvílí říká, že se tam spolu s En cítí „jako dva trosečníci uprostřed nehostinného, studeného moře.“ Knihu v německém překladu plánuje ve Frankfurtu představit prestižní nakladatelství Hanser.
Jak velkou roli hraje osobní networking na knižních veletrzích? Může dnes literární agentka uspět i bez pravidelné účasti na těchto akcích?
Účast na veletrzích je při prodeji knih obrovským benefitem – kromě naplánovaných schůzek člověk často narazí na nové kontakty i v neformálních situacích. Myslím, že investice do zahraničních veletrhů je důležitá a z našich zkušeností se tyto kontakty časem vyplácejí. U vzdálenějších veletrhů se navíc mnohdy stává, že se nakladatelé večer sejdou ve větší skupině u společné večeře – i díky těmto momentům se nám mnohé prodeje podařily.
Například?
V listopadu 2023 byla Evropská unie čestným hostem na knižním veletrhu v mexické Guadalajaře. Ze všech členských zemí se přitom vybírala vždy dvě nakladatelství, která na veletrh budou pozvaná, a Paseka v tomto výběru obstála. Během veletrhu jsem se pak seznámila nejen s hispánskými nakladatelstvími, ale také s celou řadou evropských nakladatelů, včetně jednoho redaktora ze známého portugalského nakladatelství Infinito Particular. I po veletrhu jsme zůstali v kontaktu, a byť v Portugalsku téměř žádná současná česká literatura nevychází, nakonec se podařilo, že na jaře letošního roku nakladatel koupil práva na Rozložíš paměť od Marka Torčíka. Zároveň dnes samozřejmě existuje možnost celou řadu věcí vykomunikovat i ve virtuálním prostředí. Videohovory s nakladateli z celého světa si můžete domlouvat prakticky odkudkoli. Ideální je podle mě kombinace obojího: osobního setkávání i online komunikace.
A tady je nutné dodat, že mnohé zahraniční výjezdy po evropských veletrzích částečně financuje CzechLit, který nabízí nakladatelům finanční příspěvek, aby mohli na veletrhy vyjet a své knihy odprezentovat, což je velká pomoc. A velký dík patří vedení Paseky, paní ředitelce Anně Horáčkové, a také šéfredaktorovi Jakubovi Sedláčkovi, kteří prodej zahraničních práv podporují a vnímají jako součást mozaiky, kterou našim autorům a autorkám coby jejich nakladatel nabízíme. A to v českém kontextu zatím rozhodně není žádná samozřejmost.
Jako jeden samostatný nakladatel můžete jen těžko konkurovat velkým agenturám, které zastupují angloamerické, francouzské nebo severské autory
Jak důležitá je pro úspěšný prodej české knihy její předchozí mediální a čtenářská odezva v Česku? Přihlíží k tomu zahraniční nakladatelství, nebo je pro ně klíčové něco jiného?
Faktorů, které vedou k úspěšnému prodeji knihy do zahraničí, je celá řada. Mediální ohlasy a domácí čtenářská recepce jsou jen jedním z mnoha hledisek, která zahraniční nakladatel může vzít v potaz. To, co funguje u nás, totiž nemusí v zahraničí vůbec rezonovat. Při výběru titulu hrají roli například osobní preference zahraničního redaktora, ediční profil daného nakladatelství, téma a způsob zpracování knihy, ale také přehled již prodaných práv, domácí ocenění, posudek překladatele či bohemisty, případně i audio formát knihy, divadelní nebo filmová adaptace. A v neposlední řadě také možnost tuzemské grantové podpory od Ministerstva kultury České republiky. A to je jen zlomek z celé mozaiky rozhodovacích kritérií.
Můžete popsat nějaký konkrétní příběh, kdy se podařilo české knize uspět na zahraničním trhu? Co bylo klíčové pro její úspěch?
Za Paseku bych rozhodně vypíchla již zmíněný román Rozložíš paměť od Marka Torčíka, který měla v příkladné péči coby odpovědná redaktorka Barbora Klimtová. Podle mě jde o ideální „balíček“ pro zahraniční trh. Jak už jsem zmiňovala výše, autor v knize citlivě propojuje lokální a univerzální roviny, osobní příběh i současná společenská témata. Román získal řadu literárních ocenění (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena, Cena Susanny Roth) a zaujal jak odbornou veřejnost, tak široké čtenářské publikum. Marek Torčík je navíc anglista, takže je skvěle vybavený na debaty se zahraničními čtenáři, a zároveň je v tuzemsku výrazně slyšet ve veřejném prostoru. Zkrátka ideální kombinace.
Kniha je k dnešnímu dni prodaná do 27 jazyků a věřím, že se podaří otevřít dveře ještě do dalších jazykových oblastí. Už teď mohu prozradit, že se chystá například překlad do arabštiny, japonštiny, čínštiny, vietnamštiny či korejštiny.
Jak se liší přístup k prodeji práv v různých zemích?
Páni, hodně široká otázka a každá má odpověď nutně povede k paušalizaci. S jistotou ale mohu říct, že česká literatura rozhodně není jediná, pro kterou je průnik na zahraniční trh složitější. Jako jeden samostatný nakladatel totiž jen těžko můžete konkurovat velkým agenturám, které zastupují například angloamerické, francouzské nebo severské autory. Země, kde se mluví méně rozšířenými jazyky, si ale tuto konkurenční nevýhodu často uvědomují a mnohdy se sdružují do asociací, které jim pomáhají překonat překážky společně. Například ve Španělsku se knihy vydávají v několika jazycích: kromě španělštiny je to také katalánština, galicijština, baskičtina, nebo třeba aranština. Nakladatelé publikující v těchto menšinových jazycích se často musejí prosazovat v zahraničí přes dominantní španělštinu, a právě proto vznikla Asociace valencijských nakladatelů, která pomáhá jejich knihám získat větší mezinárodní vizibilitu. Pokud zastupujete knihu z méně rozšířeného jazyka, nestačí mít „jen“ místo v Rights Centre v Londýně nebo Frankfurtu. Jednak je to finančně velmi nákladné, jednotliví čeští nakladatelé si takovou prezentaci nemohou dovolit, ale také je to otázka značky. Na rozdíl od velkých agentur totiž v zahraničí nemáte tak silné jméno, aby k vám sami přicházeli zahraniční redaktoři ve velkém.
Bez kvalitních překladatelů a překladatelek se české knihy za hranice nedostanou
Jak tedy postupovat při zastupování „menšího“ jazyka?
Je potřeba zvolit jiný, udržitelnější přístup. Budovat pevnou síť vztahů a partnerů: od nakladatelů a překladatelů až po české instituce, které se podporou literárního exportu zabývají. Každý prodej do zahraničí je pak unikátní: někdy se vám podaří domluvit práva na veletrhu, jindy po videohovoru, někdy hraje roli překladatel, jindy zase motivace grantové podpory. Ale začátek je vždy stejný: mít silnou knihu v ruce a prodlouženou ruku směrem do zahraničí. O oba tyto aspekty v Pasece usilujeme.
Jaké jsou největší výzvy ve vaší práci?
Skvělých knih vychází po celém světě mnoho a konkurence je opravdu veliká. Dostat českého autora do zahraničí, zejména do anglicky a francouzsky mluvících zemí, je obrovský úspěch – u těchto jazyků je to totiž mimořádně obtížné, protože tamní literární produkce je bohatá, kvalitní a rozmanitá. Problémy ale často nastávají i v menších nebo geograficky vzdálenějších jazykových oblastech. Tam hraje zásadní roli stav zahraniční bohemistiky a počet překladatelů. Například v Portugalsku, Estonsku, Norsku nebo Švédsku téměř chybějí překladatelé z češtiny do místního jazyka, a právě jejich přítomnost je jedním ze základních předpokladů pro úspěšný prodej práv. Jinými slovy, je třeba mít vůbec překladatele. Velkou výzvou je tedy nejen samotná reprezentace českých autorů a autorek v zahraničí, ale také pěstování bohemistiky na univerzitách po světě. Bez kvalitních překladatelů a překladatelek se české knihy za hranice prostě nedostanou. A teď úplně opomíjím otázku AI, a to, jak s celým dosavadním (nejen) knižním byznysem vývoj v této oblasti zamává.
Jak se vypořádáváte s neúspěchy nebo obtížemi v procesu prodeje práv?
A jak se vypořádat s neúspěchem, tedy se zamítavým stanoviskem od zahraničního nakladatelství? Nenechat se tím nijak vykolejit, je to totiž přirozené. A nic to nevypovídá o kvalitě nabízené knihy. Zkrátka se titul nehodí do nabídky daného nakladatelství, nebo už mají plné portfolio na daný rok. Možná se jim sešlo více titulů s podobnou tematikou v edičním plánu, nebo zkrátka hledají něco jiného. Mně osobně velmi pomáhá, že tuto agendu mohu kombinovat také s redakční prací, protože pokud mě na chvíli přepadne skepse z odmítavých stanovisek, mohu se alespoň těšit z toho, že společně s překladatelem či překladatelkou pracuji na nějakém podnětném titulu pro české čtenáře. A myslím, že obě pracovní „židle“ se navzájem inspirují a vyžadují trpělivost, kontinuitu a radost, kterou naštěstí mám.
Rozhovor s manažerkou zahraničních práv a redaktorkou Pavlínou Juračkovou vedla Karolína Tomečková.