Vaše předposlední kniha Směna reflektuje mimo jiné nepříznivou ekonomickou situaci českých umělců a umělkyň. Jak se vaše osobní zkušenost s profesí spisovatelky promítla do psaní tohoto díla?
Ve Směně zrcadlím svoji zkušenost architektky. I když se zdá, že je to práce snů, není to tak jednoznačné. Kromě velké zodpovědnosti a stresu je to až na výjimky špatně placená práce. Každodenní monotónní rýsování projektů mě proto inspirovalo k vytvoření postavy umělkyně–prodavačky, která se s jednotvárností také potýká, ale přitom touží po opaku. Literatura je na tom sice finančně ještě hůř než architektura, ale v psaní se cítím mnohem svobodnější – a to je pro mě důležité.
Vnímáte v posledních letech posun k lepšímu, pokud jde o podporu stran státu či trhu?
Postavení spisovatelstva je mnohem lepší, než bylo třeba před deseti lety. Pamatuji se na dobu, kdy mi nikdo honoráře za autorská čtení nenabízel, dneska jsou ale až na výjimky samozřejmostí. Roli v tom hraje vznik Asociace spisovatelů a dobrovolnická práce členstva výboru, které podmínky zlepšilo a zlepšuje – kromě jiného i vyjednáváním grantů, jejichž vyplňování je dostatečně přístupné a nekladoucí zbytečné překážky.
Co by podle vás mohlo nejvíce zlepšit postavení spisovatelek a spisovatelů v ČR?
Kromě podpory čtenářství by to mohly být dlouhodobé tvůrčí granty, které nejsou vázané na rezidenční pobyty. Protože když člověk pracuje na knize nepřetržitě dva až tři roky, tak jednorázových několik desítek tisíc nepokryje ani ty nezbytné životní náklady. A když má někdo rodinu, tak zase nemůže nikam odcestovat. Kdybych neměla manžela, který vydělává, nemohla bych si dovolit do tvorby dávat tolik času a energie.
Jakou roli v tomto ohledu hraje status umělce a umělkyně?
Od statusu umělce v Česku lze očekávat legitimizaci umělecké práce a snazší přístup ke grantům, v jiných evropských zemích je ale tento status spojen také s větší sociální a ekonomickou ochranou.
Vaše knihy vyšly také v překladech do několika jazyků (můžete prosím upřesnit, do kolika a do kterých?). Promítlo se to nějak do vaší ekonomické situace?
Pár povídek z knihy Nemísta měst bylo přeloženo do téměř všech evropských jazyků. Směna vyšla v italštině (Bonfirraro Editore) a makedonštině (Muza), v němčině (Geparden) by měla vyjít každým týdnem, a do angličtiny (New Cross Press), srbštiny (Treći trg) a arabštiny (Albayan Alarabi) se momentálně chystá. Nejnovější román Víry byl prodán do italštiny snad téměř okamžitě, kdy vyšel.
Částka za prodej práv určitým přínosem je, obzvlášť u němčiny nebo angličtiny. Ale není to nic obrovského – vyrovná se to zhruba několika honorářům za autorské čtení.
Nevím, čím to je, ale právě v Německu znám hned několik umělkyň, které nikdo v umělecké sféře nebere vážně, takže si musí vydělávat podobně jako moje postava ve Směně
Kdy přišla první nabídka na překlad – a co jí předcházelo? Je důležitý úspěch na domácí literární scéně?
Za překlady povídek vděčím mezinárodnímu projektu CELA, do kterého jsem byla vybrána před několika lety. Za překlady Směny a Vír jsem vděčná agentce Daně Blatné z nakladatelství Host. Dana je velmi profesionální, empatická a moc dobře se mi s ní spolupracuje. Nevím přesně, co úspěch na domácí scéně znamená, někdy je to velmi subjektivní pocit. Každopádně si myslím, že při vyjednávání překladů na něm až tolik nezáleží.
Který z překladů vás osobně nejvíc překvapil?
Angličtina, protože je to jazyk, do kterého se téměř nepřekládá. Zatímco v Česku tvoří překladová literatura šedesát až sedmdesát procent, v Anglii a USA jsou ta procenta pouze tři. To je neuvěřitelně málo.
Na kterém trhu se vašim knížkám daří nejvíce? Např. počtem prodaných výtisků – a čím si to vysvětlujete?
Na tuhle otázku zatím nemám odpověď, ale snad už v příštích letech budu vědět.
Je nějaký trh, na který byste chtěla „proniknout“, ale stále se to nedaří?
Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Jsem vděčná za každý překlad a pokaždé znovu mě překvapí, že se něco takového děje. Sama bych neuměla vyjednat prodej ničeho, ani knih ze zlata. Takže se raduju z toho, co je, obdivuji dovednosti Dany Blatné a přemýšlím hlavně nad tím, jak vystavět příběh další knihy.
Máte zkušenost s tím, že nějaký zahraniční překlad změnil způsob, jakým byla vaše kniha přijímána? Stalo se, že v jiné zemi rezonovala úplně jinak než doma?
Všimla jsem si, že téma Směny docela rezonovalo na čtení v Německu a moc mě to potěšilo. Nevím, čím to je, ale právě v Německu znám hned několik umělkyň, které nikdo v umělecké sféře nebere vážně, takže si musí vydělávat podobně jako moje postava ve Směně. Přitom jsou velmi tvůrčí, eruptivní, možná trochu bláznivé, ale jejich styl se zkrátka s tím, co je teď v umění trendy, vůbec nepotkává.
Německého překladu se ujala Julia Miesenböck. Jak se vám spolupracovalo? Narazila při práci na nějaké fráze či kontext, které bylo těžké přenést do němčiny?
Julii znám už dlouhá léta, takže naše komunikace funguje perfektně. Ve vztahu k překladům ráda nechávám volnost, aby se nějaká česká specifika přizpůsobila jinakostem dané země. S Julií jsme v německém překladu řešili například jak přeložit výraz Kultura popelnicových polí. V textu si totiž v další části pohrávám s obrazy klasických popelnic. V němčině se to ale řekne jako Kultur der Urnenfelder, tedy kultura urnových polí. A to už tam ta hra s popelnicemi neseděla. Musela pryč.
S literaturou je to jako s přitažlivostí. Nikdy nevíte, kdy přeskočí jiskra a která kniha kde a čím zaujme
Pozorujete rozdíly ve zpracování vašich knih (např. v kvalitě papíru, druhu vazby apod.) napříč jednotlivými zeměmi?
Pozoruji zatím hlavně obálky. Třeba italské nakladatelství na ní umístilo dívku malující ve stínu italského paláce s hladinou moře v pozadí. A to i přes to, že ve Směně žádné moře není. Ale není to nic, co by mi vadilo, nebo bych měla potřebu měnit. Líbí se mi, jak se do každé obálky promítne charakter a specifika dané země. Ale nejkrásnější obálky jsou stejně ty české – od Aleny Gratiasové.
Sledujete přípravy Česka na čestné hostování?
Sleduju sítě czechia2026, ČLC i Asociace spisovatelů a občas tam na mě v tomto ohledu něco probleskne.
Když se potkáváte s dalšími autorkami a autory, rezonují přípravy mezi nimi?
Všimla jsem si mezi autorstvem větší poptávky po překladech. Sama jsem v Asociaci spisovatelů navrhovala nějaká témata k panelovým diskuzím, ale už jsem nezjišťovala, jak to s nimi dopadlo.
V čem podle vás mohou být současné české autorstvo konkurenceschopné? Co můžeme nabídnout? Je něco „specificky české“?
S literaturou je to jako s přitažlivostí. Nikdy nevíte, kdy přeskočí jiskra a která kniha kde a čím zaujme. Může to být eruptivní vypravěčský styl, obrazotvornost, bizarní forma, neslýchaný příběh nebo naopak příběh úplně prostý a jednoduchý. Určitě máme co nabídnout, ale záleží na okolnostech, během kterých se zahraniční čtenářstvo s knihami českého spisovatelstva potká. Nelze než doufat, že si padnou do oka.
Co byste poradila začínajícímu autorstvu, které se chce prosadit v zahraničí, ale neví, kde začít? Jsou nějaké konkrétní kroky, které by měli podniknout?
Poradila bych vydávat knihy v kvalitních nakladatelstvích, které mají své agenty*ky, nebo se s literárními agenty*kami spojit.
Nedávno vám vyšla nová kniha Víry. Mohla byste o ní říct více?
Je to kniha o hledání niterných duchovních nitek i přes to, že navenek se odehrává morální spoušť. Hlavní postavou je Ester – matka jedenáctiletého kluka, která se nepříznivými okolnostmi dostane do situace, kdy je nucená prodávat vlastní tělo. Ester má šílený strach z pohoršení, protože vyrostla v katolickém prostředí, které si na morálku potrpí. Sama má ale mnohem větší schopnost lásky, než všechny ostatní postavy dohromady.
Jaké jsou dosavadní ohlasy na knihu? Pobouřila někoho svým tématem?
Ohlasy jsou v drtivé většině pozitivní a nadšené. Když ale potkám někoho z katolického prostředí, kdo knihu nečetl, řekne mi, že jsem napsala něco amorálního, co si nebude kupovat ani číst. A protože jsem v katolickém prostředí vyrostla, brnká mi to právě na tu mojí citlivou strunu. Ocitnu se najednou na straně Ester a mezi těmi, kteří selhali.
Úvodní foto: Ladislav Zedník
Rozhovor s Annou Beatou Háblovou vedla Karolína Tomečková.