Šest autorek a autorů, šest děl, jedna stěna 6 × 3 m. Každé dílo vzniká ve dvou vrstvách: robotický tiskový systém Wall Ink nanese předkreslenou část přímo na stěnu v pavilonu, autor ji pak před diváky dokresluje ručně. S koncem dne se dílo přetře, jako by ho smyl odliv. A druhý den na ní vzniká dílo nové. U vybraných děl přechází část kompozice na samostatné plátno, které zůstává Moravské zemské knihovně.
„Sednu k papíru a začnu skicovat. Co by tak mohlo fungovat na té zdi? Šest krát tři metry. Začínám kreslit mořské příšery. Nevím proč. Pravěké. No jasně — Zdeněk Burian. Toho mám v hlavě pořád. A ty příšery stejně byly i tady. U nás. Proháněly jiné tvory možná právě tam, kde je dnes Praha.
„Až později, na jejich kostrách, se zvedlo to známé pobřeží. Ale mamuta a Venuši tam ještě dám! Vždyť to jsme přece taky byli my! Z hlubin pravěku se pak pomalu zvedají útesy naší historie. Rytíři a uťaté hlavy. Pořád dokola. Samozřejmě že jde o zjednodušení, omlouvám se za něj. Ale metry čtvereční rychle mizí. Státnost úplně na vrcholku. A ještě nějaký maják, abychom byli vidět. Aby k nám lidé našli cestu. Takže díky, Vašku. Díky, mnozí další.
„Ještě snad dokreslím nějaká letadla. To já musím vždycky. A je to.“
