Šest autorek a autorů, šest děl, jedna stěna 6 × 3 m. Každé dílo vzniká ve dvou vrstvách: robotický tiskový systém Wall Ink nanese předkreslenou část přímo na stěnu v pavilonu, autor ji pak před diváky dokresluje ručně. S koncem dne se dílo přetře, jako by ho smyl odliv. A druhý den na ní vzniká dílo nové. U vybraných děl přechází část kompozice na samostatné plátno, které zůstává Moravské zemské knihovně.
„Uf, to je ale hic!“ Za mužem město, komíny kouří, motor ještě chladne. Nechá auto na břehu a jde se zchladit. S každým krokem do vody se začíná proměňovat — mění se vzpřímená chůze, povrch těla, tvary končetin morfují. Než dojde tam, kde už se nedá stát, je z něj zase tvor, který moře nikdy neopustil.
Setinský vnímá břeh moře jako příležitost podívat se, odkud jsme přišli — a hraje si tak se skutečností, že území dnešního Česka bylo kdysi dnem skutečného moře. Moře už dnes v Česku nemáme. Paměť po něm ale nezmizela. Stačí horký den a příležitost zanořit se do jejích hlubin. Návrat je tu zároveň úlevou: od horka, od města, od všeho, co člověk za ty miliony let stihl.
