Some Days
1
Je dopoledne, zase sedím za stolem, který jsem si od stěny přestěhovala k oknu. Pouštím Simona Mavina a jeho album Some Days, začínám s ním teď každý den, přitom pár dnů zpátky jsem ho vůbec neznala, narazila jsem na něj na jednom francouzském rádiu. Říkám si, jak je zvláštní, že zatímco on je teď součástí každého mého dne a vlastně pro mě hodně znamená, on vůbec neví, že existuju.
Než začnu psát, jen tak popíjím čaj a dívám se do oken obecního úřadu, ženy pracují už nějakou dobu, já teprve začínám. Aniž by to věděly, každý den si i s nimi vytvářím takový malý vztah, společně sedíme za stoly, tlučeme do klávesnic, a když v poledne zvoní kostelní zvony, jdeme se naobědvat.
Dívám se taky dolů do ulice, rozpoznávám místní a turisty. Zatímco ti, co tady žijí, jen prochází, turisté se na ulici před bytem zastavují a fotí si ho společně s kostelní věží, kterou mám za zády. Říkám si, na kolika fotkách cizích lidí jsem, aniž by to věděli, jsem tam někde vevnitř za oknem, plochá fotografie má vevnitř prostor, kde sedím a dívám se na ně. Aniž by to věděli, i spolu máme takový malý vztah.
2
Každé ráno taky pozoruju, jak pokojem proudí sluneční světlo. Židli si posouvám trochu doprava, aby mi nesvítilo do obličeje, ale nemůžu odtrhnout oči od toho proudu, který se jako řeka valí z okna po stole, přes popsané papíry, mé koleno, až dolů, na světle hnědou podlahu. Točím si to na video, fascinuje mě, že je sluneční energie pohyb, proud, nikoliv statická věc. Říká mi, ať taky nejsem statická, ať jsem v pohybu, a tak na tu energii ještě chvíli koukám a pak už píšu.
3
Kromě světla na stole začínám mít taky fetiš na zvuk zvonů kostelní věže. Odbíjí každých patnáct minut a nejvíc duní v sedm ráno, v sedm večer večer a v poledne. Zbožňuju, jak zvonění z plné hlasitosti pomalu utichá, zvoní, zvoní, až pomalu, pomalu, není. Poprvé v životě mám pocit, že ubíhající čas může být můj přítel, když zní jako kostelní zvony.
(Ať už pak budu kdekoliv, tohle zvonění mi bude navždycky chybět.)
4
Jednou týdně jdu do Tesca na velký nákup, jsem na sebe pyšná, že se dostávám do rytmu normálního člověka, který si nakoupí vše, co potřebuje, a uvaří si chutný oběd třeba na dva dny dopředu. „Co si dáš, lásko?“ ptá se v supermarketu u pečiva žena muže, který stojí vedle ní. „Tak jestli si něco zasloužím…,“ odpovídá on provinile, na tváři i těle jde vidět, že hodně pije, asi se kvůli tomu včera pohádali, možná že to tentokrát přehnal víc než jindy. Pozoruju, jak se staví do role oběti, je z něj malý kluk, který ví, že něco provedl.
Ženě se ten pocit, že jí dává za pravdu, líbí, je to lepší, než když ji v noci budí, jak si ožralý lehá do postele vedle ní. Teď má pocit zadostiučinění a moci, zatímco sune bochník chleba do papírového sáčku, tváří se, že neví, jakou hru společně hrají.
5
Přímo od stolu v pokoji vidím plakát na své čtení. Je nalepený na velkých oknech policejní stanice, jsou v úrovni chodníku, pracovníci jimi vchází dovnitř a ven, otvor zakrývají dlouhé látkové žaluzie. Líbí se mi to. Stejně jako proudy slunce i ten plakát ke mně mluví, říká, ať sedím na zadku a píšu. Tak to dělám, od listů papíru a počítače se jen občas podívám na ulici, a jednou tam vidím ženu, která jde přímo do rytmu hudby, co mi zrovna hraje v pokoji.
(Už to není Simon Mavin, ale Nelia Masengu, taky jsem ji objevila na tom francouzském rádiu.)
6
Zjišťuju, co znamenají slova vůle a harmonie. Tohle se mi děje v poslední době často. Slova, která znám celý život, najednou opravdu chápu. Stávají se součástí mého systému, pronikají do mých molekul, tkání, přeskládávají tektonické desky. Když se to stane, najednou pak cítím, myslím, vnímám, žiju a píšu jinak.
7
Místní kapela Koleno v neděli večer zahrála koncert. Mám obří radost, protože jsem o něj jeden večer žadonila v hospodě a oni to fakt udělali. Potkávám tady skvělé lidi, chci ta setkání popsat, ale nejde mi to. Možná to vlastně ani popsat nechci, možná nechci vyprázdnit tu magii, nebo mi spíš přijde absurdní popisovat něco tak základního, jako to, jak je skvělé, když se k sobě lidi chovají hezky, na nic si nehrají a navzájem si přejí jen to nejlepší.
8
Jedno ráno vidím v meditaci postavu, která drží v ruce dlouhou hůl. Nevím, co to je za postavu ani co je to za hůl, jen cítím, že je ta postava mocná. Vzpomenu si na Měsíčníka, Větrníka a Slunečníka z pohádky Princ a Večernice, taky měli v ruce dlouhé tyče. Obraz mi říká, že ta hůl tady není od toho, abych s ní rýpala do věcí, které neovlivním. Říká mi, že nejsem Bůh. Prostoupí mnou velký klid a důvěra v to, jak se věci v mém životě dějí, i když se třeba dějí jinak, než bych si zrovna přála.
9
Ztrácím řetízek, který měl pro mě velkou citovou hodnotu. Tektonické desky se zase hýbou, cítím, jak neovlivním ztrátu lidí, kteří mají pro mě velkou citovou hodnotu. Je to bolestivé, brečím, nemůžu spát, ale vím, že jedinou úlevou je přijetí.
10
Poslední den zjišťuju, že mám naproti bytu obchod. Směju se. Je schovaný, žádná velká cedule, prý jsou tam ale nepříjemné prodavačky, tak mi to nevadí. Na okně naproti zůstaly po plakátu na mé čtení jen čtyři stopy po izolepě. Krosnu už mám sbalenou, opřu ji o postel a jdu si ještě před polednem vylézt na kostelní věž. Stojím nahoře, pode mnou zvoní zvony, dívám se na město, které mi bylo celý měsíc domovem. Loučím se s ním a nechápu, jak rychlé to je, že jeden někam přijede a hned zase odjíždí, ale je to tak v pořádku, jen mi tyhle časově ohraničené pobyty připomínají, jak je důležité být opravdu tam, kde člověk zrovna je.