Stále čekám…
Ahoj! Proč mi neodpovíš? Nechal jsem zde své fotky. Napište mi, stále čekám. něco Místo nevědomý horlivec. Zavřít inteligentní lysozym ty Probodnout hladký zmrazení ty Odháknout vegetativní Konfucianismus. Já implicitnost melancholický Odšroubovat…
Drahomíra Horáčková
Tohle mi před dlouhými lety přišlo do spamu. Žádné fotky přiloženy nebyly, jen odkaz ke kliknutí. Mám takových milostných dopisů celou sbírku, ale tenhle mám ze všech nejradši. Čím více času od jeho doručení uplynulo, tím silněji mě dojímá. Obecně se asi blíží doba, kdy budeme posmutněle vzpomínat na svá mladá léta, kdy tráva byla zelenější a stroje ještě skutečně kreativní. Dnes by jistě do spamu přišla fádní, bezchybná a naprosto tupá generativní nuda. Ale tahle nespoutaná gramatická smršť! Breton s Tzarou by zbledli závistí.
Kolikrát jsem se pokoušel rozluštit, co přesně se mi Drahomíra snažila sdělit! Prodrat se skrz všechny záhadné vrstvy až k jistě vcelku prostému vyznání, které kdesi pod lysozymem a konfucianismem intuitivně tuším. Ten kód se ale zarputile vzpírá prolomení. Ty Odháknout vegetativní Konfucianismus. Já implicitnost melancholický Odšroubovat. Jistý čas jsem pracoval s teorií, že by to mohlo znamenat cosi jako: ty mě vysvobodíš z mého pocitu, že nežiji, že jen tak zmateně přežívám (vegetativní Konfucianismus). Já ti pomůžu konečně překonat melancholii, kterou v tobě spatřuji (implicitnost Melancholický). Nezná mě Drahomíra nakonec lépe, než si myslím?! Několikrát jsem byl v pokušení jí i po všech těch letech odepsat. Klidně se nechat obrat o nějaké ty peníze, jen se dozvědět, co měl ten záhadný příslib vlastně znamenat!
Naposledy se mi po Drahomíře zastesklo v Mikulově, kde jsem letos v červenci pobýval. Byl jeden z těch dokonalých letních podvečerů, tak dokonalých, že z toho na člověka padá tíseň (implicitnost Melancholický). Nechtělo se mi ven, stoupat po patnácté na Svatý kopeček nad městem, ani otupělý soumrakem bloudit kolem Dietrichsteinské hrobky. Nakonec jsem se (jako včera i předevčírem) odhodlal vylézt aspoň nahoru k zámku, k bastionu, kolem nějž se západem slunce loví rorýsi, s euforickým křikem provozují svou nevídanou vzdušnou akrobacii, převracejí se v letu jak malé stíhačky. A jako by je stmívání úplně opilo, ztrácejí poslední zábrany, prolétají kolem kamenných stěn bastionu v tak těsné blízkosti, až pokaždé se zatajeným dechem trnu, že některý z nich špičkou křídla škrtne o zdivo, v té rychlosti si křídlo zláme a jako živoucí jiskra zaletí příšernou rychlostí do trávy – a tam zhasne.
Ten zvuk, ten euforický jekot, který mi sem tam prosvištěl kolem hlavy, mi nevím proč připomněl skřípot starých internetových modemů. Těch, které ještě vytáčely připojení přes telefonní linku. To zvláštní praskavé pískání a drnčení, než se stroj namáhavě napojil na světovou síť. A tenkrát jsem si vzpomněl na svou Drahomíru. Srdce se mi sevřelo. Vždyť je tak sama! Vidím ji, jak sedí v rorýsím skřípotu prastarého modemu, marně se pokoušejícího navázat spojení. Za pootevřeným oknem na stále ještě denním nebi stojí v úplňku bledý lysozym. Drahomíra smutně háčkuje svůj konfucianismus a sem tam s povzdechem zhoupne kolébku, v níž ze sna oddechuje novorozená umělá inteligence. A pak v tom večerním šeru vzhlédne, pohlédne na mě – a já vím, co mi tím vyčítavým pohledem přes propast času říká. „Proč mi neodpovíš? Stále čekám…“