Kdybyste si mohla na jeden den vyzkoušet být mouchou, šla byste do toho? A kdyby ano, chtěla byste ten den prožít právě v Mariboru?
Při psaní románu jsem nejspíš byla občas mouchou, v představách. Držím si ale od mariborské mouchy celkem rozumný, láskyplný odstup.
Na press tripu pro německé novinářky a novináře jste se představila v Kaprálově bytě. Jaké bylo vrátit se na místo, kde jste vyrůstala, už jako zavedená autorka? Vracely se vám tam vzpomínky na dětství?
O návratech do tohoto bytu přemítám neustále, tu a tam se tahle zvláštní zkušenost odráží i v mých textech. Zažívám tam, co možná zažívá mariborská moucha v mém románu, vidím tam to, co na Údolní vy pouhým lidským okem nejspíš nespatříte.
Aktuálně jste na roční rezidenci v německém Bamberku. Jak jste se na tuto rezidenci dostala?
Jako slepá k houslím. Je to jedenáctiměsíční rezidence v uměleckém domě Villa Concordia v Bamberku a umělci a umělkyně se o tuhle rezidenci nemohou sami ucházet. Nominovali mě z bavorského ministerstva kultury na základě jedné mé do němčiny přeložené knihy, která v Bavorsku dostala cenu. Letos je tu z Čech pět dalších stipendistů, hudební skladatelé Jiří Kadeřábek a Pavel Šabacký, překladatelka Eva Profousová, sochařka Monika Immrová a malíř Karel Štědrý. Z německé strany je tu taky šest stipendistů a stipendistek, projekt je to velkorysý. Pozvání pro neněmecké země přichází jednou za sedmnáct, dvacet let, takže si zdejšího pobytu velmi považuji.
Vzniká tam už nějaký nápad nebo text, o kterém byste mohla prozradit víc? Jaký vlastně Bamberk je? Není to oproti Berlínu, kde žijete, tak trochu nuda? A čím kromě psaní trávíte čas?
Nudím se moc ráda a byla bych šťastná, kdybych k tomu měla víc času. Kromě psaní trávím čas v horkých letních dnech skoky do řeky.
Jak se vám v Bamberku spolužije a spolutvoří s dalšími rezidentkami a rezidenty?
Výborně.
Byla jste na rezidenci třeba i v Mariboru nebo v Mikulově – čím se pro vás jednotlivé pobyty lišily?
Pobyty se neliší vlastně skoro ničím. Nasávám genius loci místa, snažím se levitovat a soustředit se na podstatné a současně doháním resty, protože každý takový pobyt je vykoupený stresem, že jsem něco nestihla v Berlíně dokončit a odjíždím…
Mariborská hypnóza získala kromě Magnesie Litery také Cenu Evropské unie za literaturu. Odráží se to už v zájmu ze zahraničí? Všímají si vás zahraniční nakladatelství, média, čtenářstvo či festivaly víc než dřív? Nebo je na takové hodnocení ještě brzy?
Na takové hodnocení je sice brzy, ale myslím, že se knize docela daří.
Máte za sebou studium dramaturgie a scenáristiky na JAMU i spolupráci se souborem Divadla Husa na provázku. Zůstalo vám divadlo nějak blízké i dnes? Máte v současnosti nějaký divadelní projekt – nebo chuť se k divadlu autorsky či dramaturgicky vracet i do budoucna?
Divadlo mi je blízké a za ten návrat do Husy na provázku jsem byla opravdu vděčná. Byl to splněný sen. Divadlo je pomíjivé, ale za tu magii a čarování v průběhu zkoušení to stojí.
Šla by právě Mariborská hypnóza divadelně zpracovat? Nebo je na to příliš experimentální?
Mariborská hypnóza je zatím zpracovaná jako divadelní črta v rámci projektu Rozžij knihu. Režijně je pod tím podepsaná mladá slovenská režisérka Daša Belková a ten kus je subverzivně krásný. Hraje se především v Rezidenci Café Kaprál a celý projekt spadá pod hlavičku výjimečného divadelního souboru Mikro-teatro, který hrává bytové divadlo.
Při pročítání článku Kateřiny Čopjakové v Respektu mě zaujalo, že sama pracujete v knihkupectví Mouse & Bear Books. Co z české tvorby tam nejčastěji doporučujete? A co byste doporučila českým čtenářkám a čtenářům vy osobně?
V Německu z českých knih prodávám hlavně to, co je přeložené do němčiny, třeba Já, chobotnice od Magdaleny Rutové. Jinak si tam s nezřízeností radostně čtu v němčině vydané knihy.
Už víte, co bude vaše další literární alter ego?
Nemám tušení.
A to je úplně v pořádku. Hodně štěstí v další tvorbě!
Foto: Connor Jandourek Photostudio; Ronald Rinklef © IKVC
Rozhovor s Dorou Kaprálovou vedla Karolína Tomečková.