Z celkových 294 rukopisů je vybrala šestičlenná mezinárodní porota složená ze zahraničních bohemistů, literárních kritiků a kritiček v čele s Alessandrem Catalanem, profesorem literárních studií na univerzitě v Padově. Každá z vítězek získává odměnu 80 000 Kč, představí osobně svůj román na letošním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem a pro další propagaci na zahraničních trzích vzniknou překlady úryvků jejich děl do angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny. Oceněné rukopisy se dle poroty výrazně liší poetikou, vypravěčskými prostředky i způsobem, jakým navazují kontakt s publikem. Spojuje je však výrazná autorská identita a schopnost proměnit zvolenou látku v přesvědčivý románový tvar. Tři rozdílné romány tak ukazují schopnost české prózy oslovit čtenáře a čtenářky i za hranicemi domácího literárního prostředí.
„Počet přihlášených rukopisů nás velmi mile překvapil. O to více děkuji porotě za čas, úsilí i péči, kterou celému výběru věnovala. Jsem rád, že nejen díla tří vítězek, ale celé finálové desítky, jsou kvalitní a zajímavé rukopisy, které stojí za pozornost. Soutěž tak splnila svůj účel, se kterým jsme ji vymysleli – aktivovat širokou literární scénu a možná objevit dílo, které by jinak zůstalo skryto,“ hodnotí průběh soutěže Tomáš Kubíček, generální ředitel Moravské zemské knihovny a ředitel projektu Czechia 2026.
Celý proces výběru probíhal anonymně. Z rukopisů byly před jejich předáním mezinárodní porotě odstraněny veškeré údaje o autorkách a autorech, jejichž jména se porotkyně a porotci dozvěděli až po konečném rozhodnutí. Do závěrečného kola postoupilo deset románů. A jak zdůrazňuje porota, výběr vítězných tří rukopisů byl velmi obtížný, protože i díla dalších sedmi autorek a autorů stojí svojí kvalitou za pozornost. Vedle vítězek se tak do finální desítky dostali (v abecedním pořadí) Roman Forst, Eva Franková, Štěpán Kuchlei, Eugen Liška, Alice Škrlant, Barbora Vajsejtlová a Ivo Vysoudil.
„Závěrečná diskuse ukázala, jak obtížné je poměřovat výrazně odlišné texty jediným kritériem. Porota proto zvažovala především literární kvalitu, sílu a originalitu autorského hlasu, vztah mezi formou a vyprávěnou látkou, kompoziční jistotu i schopnost románu přesvědčivě dovést svou stavbu až k závěru. Důležitý byl také zahraniční potenciál, chápaný nikoli pouze jako snadná přeložitelnost či univerzálnost tématu, ale jako schopnost rukopisu obstát v jiném literárním a kulturním prostředí a oslovit zahraniční čtenáře,“ zdůrazňuje porota. Dle něj také finální výběr zároveň ukazuje, jak rozdílnými cestami se může současný český román vydávat. „Oceněné rukopisy se výrazně liší poetikou, vypravěčskými prostředky i způsobem, jakým navazují kontakt se čtenářem. Spojuje je však výrazná autorská identita a schopnost proměnit zvolenou látku v přesvědčivý románový tvar. Tři takto rozdílné romány ukazují schopnost české prózy oslovit čtenáře i za hranicemi domácího literárního prostředí,“ dodává porota.
Román Krávy spisovatelky, scénáristky a psycholožky Ivy Hadj Moussa vyniká především černým humorem a cynismem, kterými ústřední trojice hrdinek reaguje na podněty zvenčí. Porotu zaujal coby kompozičně promyšlený a motivicky propojený text, tvořící autonomní svět, který zároveň přináší osobitou výpověď o dnešní době. „Námět na román Krávy jsem v sobě nosila už dlouho. Letos v zimě to ze mě nějak vytrysklo a v půlce dubna byl rukopis na světě. Řekla jsem si, že zkusím štěstí a pošlu ho do soutěže Román pro Frankfurt. Když pak přišla zpráva, že Krávy pojedou do Německa, nevěřila jsem tomu. O svém psaní i sama o sobě celkem dost pochybuji, takže moje první reakce byla: ‚Někdo se spletl. Muselo dojít k administrativní chybě.‘ Když jsem si to dostatečně ověřila, nejistota opadla a zbyla jen čistá radost. V naší domácnosti mezitím vzniklo heslo ‚Z Božetic až do Frankfurtu‘. Těším se moc!“ říká Iva Hadj Moussa.
Barva duše spisovatelky a literární překladatelky ze švédštiny a angličtiny Veroniky Opatřilové je křehký příběh postav, jejichž osudy se odehrávají v několika časových rovinách na severu Švédska. Porotu zaujal svým literárním zpracováním a výrazovou působivostí: obrazný, poetický, ale i expresivní jazyk zdařile vykresluje melancholickou a emocemi prosycenou atmosféru příběhu, text citlivě pracuje s motivy smyslových vjemů a jemnou psychologickou kresbou. „Vždycky jsem snila o tom dostat své psaní za hranice České republiky, ale zdálo se mi to nemožné. Když jsem se dozvěděla o Románu pro Frankfurt, rozhodla jsem se zariskovat a upřímně se mi těžko věří, že se to povedlo. Je mi velkou ctí být součástí reprezentace české literatury na letošním veletrhu,“ uvádí Veronika Opatřilová.
Jezero české spisovatelky, výtvarnice, keramičky a příležitostné ilustrátorky Ludmily Svozilové je výrazně komponovaný psychologický román, který obratně využívá postupy thrilleru. Porotu zaujal jako řemeslně vyzrálý a čtenářsky strhující text spojující psychologické roviny s nepřímo předkládanými motivy tajemství a nadpřirozena, který dokáže udržet napětí a zároveň vybízí k hlubší reflexi vlastní existence. „Jedná se o můj nejrozsáhlejší, a pravděpodobně i nejpropracovanější román. Jeho první pracovní verze vznikla už v roce 2012 a od té doby jsem se k ní průběžně vracela. Jezero tak mohu s klidným svědomím označit za text, který mě psaním provází prakticky od počátku, a postupem času se stal mojí srdeční záležitostí, což pro mě představovalo asi nejsilnější motivaci k jeho přihlášení do soutěže. Nepochybovala jsem, že o soutěž bude velký zájem a porotě se na stole sejde hodně kvalitních prací. Takže to, že právě můj rukopis pojede do Frankfurtu, mě velmi mile překvapilo,“ uzavírá Ludmila Svozilová.
Román pro Frankfurt – výsledky:
Vítězky – v abecedním pořadí:
- Iva Hadj Moussa – Krávy
- Veronika Opatřilová – Barva duše
- Ludmila Svozilová – Jezero
Další autorky a autoři vybraní do finálové desítky – v abecedním pořadí:
- Roman Forst – gAla
- Eva Franková – Dobrá smrt Lucie H.
- Štěpán Kuchlei – Konec člověka
- Eugen Liška – BLACKFLASH
- Alice Škrlant – Mamka už nebude
- Barbora Vajsejtlová – Cyklista
- Ivo Vysoudil – Laboratoř moci
Porota Románu pro Frankfurt:
- prof. Alessandro Catalano
- Mgr. Alena Šidáková Fialová, Ph.D.
- doc. Erik Gilk, Ph.D.
- Mgr. Iveta Gonzálezová
- prof. Dr. Holt Meyer
- Mgr. Klára Soukupová Ph.D.
Celkový počet rukopisů: 294
Soutěž byla vyhlášena 2. října 2024 s uzávěrkou přihlašování rukopisů 30. dubna 2026.
Více informací o vítězných autorkách a jejich dílech:
Iva Hadj Moussa – Krávy
Román Krávy vynikl především černým humorem a cynismem, kterými ústřední trojice hrdinek reaguje na podněty zvenčí a které jim pomáhají vyrovnat se s nejednou složitou životní situací, čímž se výrazně vymyká převládající prozaické produkci. Rukopis je psán svěžím hovorovým a ze současné reality dobře odpozorovaným jazykem. Vyprávění, z něhož je cítit vnitřní nutnost, má od začátku svižný charakter a dokáže čtenáře vtáhnout do děje od první stránky. Na svébytné a nezaměnitelné poetice se podílí rovněž deathmetalová hudba, kterou dívky společně tvoří v kapele Nevěsty krve. Důležitou roli hraje prostředí neudržovaného domu a zahrady, které funguje jako paměťové místo a jako prostor, kde se minulost nedá zcela potlačit a skryté věci se postupně vracejí na povrch.
Román Krávy zaujal porotu coby kompozičně promyšlený a motivicky propojený text, tvořící autonomní svět, který zároveň přináší osobitou výpověď o dnešní době. Jeho síla tkví mimo jiné v tom, že tematizuje nejen samotný akt násilí, ale především jeho důsledky, jako jsou mlčení, spoluvina, vnitřní rozklad a nejednoznačnost morálních rozhodnutí.
Iva Hadj Moussa (* 1979) je spisovatelka, scénáristka a psycholožka. Pochází z jihočeské vesnice Božetice, vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně a nyní se věnuje terapii dětí a dospívajících. Předtím pracovala také jako reklamní textařka. Je autorkou scénáře večerníčku Nejmenší slon na světě, píše hry pro Český rozhlas (Hlavou ve stínu, Hajaja: Sedm pohádek noci, Vrabec Martin). Od roku 2020 vydává knihy u Nakladatelství Host (Šalina do stanice touha, 2020, Démon ze sídliště, 2021, Havířovina, 2022, Těžké duše, 2024, Mořská Eva, 2026). U nakladatelství Grada Publishing vydala rozhovory o duševním zdraví dětí s názvem Velké starosti malých lidí, které vznikly na základě podcastu Poslouchej mě. Kreslí vtipy, které zveřejňuje na facebookové stránce Iva k smíchu. Humoristický román Šalina do stanice touha vyšel v polštině, román Havířovina čeká překlad do italštiny.
Veronika Opatřilová – Barva duše
Barva duše je křehký příběh postav, jejichž osudy se odehrávají v několika časových rovinách na severu Švédska. Adoptovaný transgender chlapec Livli, který se vydává hledat své biologické rodiče, se ve vlaku setkává se starším mužem, jenž vzpomíná na svůj první milostný vztah s malířem Kristianem. Do této dějové linky vstupuje další postava, sámská dívka ze sociálně znevýhodněného prostředí. Román tak kromě queer zkušenosti tematizuje také problematiku sociálního vyloučení, hledání vlastní identity během dospívání, střet individuální touhy s prostředím, které ji není schopné přijmout, potřebu vymanit se z traumatických rodinných konstelací a najít vlastní životní cestu. Významnou roli přitom hraje severošvédská krajina a neromantizovaný obraz života v sociálně a geograficky periferním prostředí.
Román Barva duše porotu zaujal svým literárním zpracováním a výrazovou působivostí: obrazný, poetický, ale i expresivní jazyk zdařile vykresluje melancholickou a emocemi prosycenou atmosféru příběhu, text citlivě pracuje s motivy smyslových vjemů a jemnou psychologickou kresbou. Vedle realistické roviny se postupně vytváří i rovina symbolická a mytická: vyprávění o bytosti se dvěma dušemi přesahující běžné rozdělení na muže a ženu dodává příběhu o hledání identity další významovou vrstvu.
Veronika Opatřilová (1986) se narodila v Opavě, studovala španělský jazyk a literaturu v Brně, ale nakonec ji natolik okouzlila švédština, že odjela do Švédska, kde mimo jiné pracovala jako průvodkyně Stockholmem a o své zkušenosti psala blog Vicky ze Stockholmu. Po návratu do Čech se začala věnovat literárnímu překladu ze švédštiny a angličtiny. Jedním z nejdůležitějších témat jejích knih je vztah člověka a přírody, patrně nejvýraznější v knižní prvotině, eko-fikci Ostrov žije z roku 2021. Na něj navázala románem Počkej na moře (PROSTOR 2022), milostným příběhem zasazeným do Anglie 60. let 20. století, který se zaměřuje na osudy LGBTQ+ postav. Počkej na moře se stalo bestsellerem a chystá se jeho vydání ve Spojených státech amerických a Anglii. Následoval intimní román Píseň L. (PROSTOR 2024), vyprávějící dva paralelní příběhy odehrávající se ve středověku a současnosti, opět s důrazem na LGBTQ+ tematiku a tabuizovaná témata. V posledním románu Zpívat Bříze (PROSTOR 2026), se vrací k otázce izolace, dobrovolné samoty a životních voleb. Veronika Opatřilová žije pro okamžiky, miluje moře a ostrovy, inspiraci hledá v lese a klid na zahradě mezi svými bylinkami.
Ludmila Svozilová – Jezero
Jezero je výrazně komponovaný psychologický román, který obratně využívá postupy thrilleru. Jeho těžištěm jsou dvě psychologicky věrohodně vystavěné postavy psychiatričky a pacientky, které během terapeutických sezení postupně skládají příběh ze vzpomínek a jejich interpretací. Nelineární kompozice a promyšlené střídání časových rovin umožňují autorce postupně dávkovat informace a soustavně narušovat čtenářovu interpretační jistotu. Každá zdánlivě ustálená verze událostí je vzápětí relativizována a hranice mezi prožitou skutečností a možnou projekcí traumatizované mysli zůstává záměrně prostupná. Tísnivou atmosféru textu účinně prohlubují lyricky působivé obrazy přírody a přesná, metaforicky bohatá práce s jazykem. Psychologická rovina přitom přerůstá v širší reflexi viny, osobní odpovědnosti, víry, povahy skutečného světa a hranic morálně ospravedlnitelného jednání. Otevřený závěr se vyhýbá jednoznačnému výkladu, aniž by působil nedořečeně.
Román Jezero zaujal porotu jako řemeslně vyzrálý a čtenářsky strhující text spojující psychologické roviny s nepřímo předkládanými motivy tajemství a nadpřirozena, který dokáže udržet napětí a zároveň vybízí k hlubší reflexi vlastní existence.
Ludmila Svozilová (*1959) je česká spisovatelka, výtvarnice, keramička a příležitostná ilustrátorka. Vystudovala gymnázium a Školský ústav umělecké výroby. Žije v menším městě nedaleko Prahy. Pracovala jako výtvarnice ve vlastní dílně a více než třináct let i jako matrikářka. Psát začala v roce 2012, publikovat o něco později. V tvorbě zůstává poslední dobou věrná hlavně temnějšímu odstínu magického realismu. Samostatně debutovala v roce 2019 románem Sběračka kostí. Následoval mysteriózní thriller Achernar (2021), dilogie Zemři Kaine: Svatyně (2022) a Zemři Kaine: Stín (2023), sbírka povídek Paranoia (2024), mysteriózní psychologický horor Ante Portas 2025), který byl v roce 2026 nominován na cenu Magnesie Litery v kategorii fantastika a psychologický thriller Zvrácenost (2026). Do antologií přispívá od roku 2015, z posledních let jsou to hlavně antologie Smečka (2024), V královských zahradách (2024), Když hrůza laská, po kůži běhá mráz (2025), Bolestíny (2025) a Loď bláznů (2026).
Další díla ve finálovém výběru deseti rukopisů:
Eva Franková – Dobrá smrt Lucie H. v příběhu jedné rodiny, situovaném do české současnosti, nastoluje mimořádně aktuální otázky péče, důstojnosti, eutanazie a proměny mezilidských vztahů v době rychlého nástupu umělé inteligence, přičemž osobní rovinu přesvědčivě propojuje s širším společenským kontextem. Román spíše menšího rozsahu vyniká civilním jazykem a schopností kombinovat rodinné drama, veřejnou debatu a složitá etická dilemata, aniž by čtenáři vnucoval jednoznačné odpovědi.
Roman Forst – gAla představuje ambiciózní projekt propojující umělou inteligenci, fyziku, filozofii, náboženství a otázky budoucnosti lidské civilizace. Lidstvo stojí před znepokojivě povědomým úkolem – vyrovnat se superinteligencí, kterou samo stvořilo a která nyní přebírá vládu nad světem. Autor čtenáři předkládá celou řadu originálních myšlenek a vytváří zajímavou vizi blízké budoucnosti, která má mezinárodní relevanci. Nejde zde primárně o akční příběh, nýbrž o velmi aktuální reflexi současné civilizace, umělé inteligence, vědy a společenského vývoje psanou kultivovaným a stylisticky vyzrálým jazykem.
Barbora Vajsejtlová – Cyklista přesvědčivě zachycuje svět vrcholového sportu a s velkou přesností sleduje, jak tlak na výkon a rodičovské ambice postupně deformují vztahy v rodině i samotný dětský svět. Román je zasazen do české přítomnosti a soustředí se na jednu rodinu. Jde o čtivý nerozsáhlý text, zasazený do české přítomnosti, který nastoluje aktuální téma a přináší řadu autentických postřehů. Silnou stránkou románu je střídání perspektiv chlapce a jeho matky, které vytváří působivé napětí mezi dětskou bezprostředností a rodičovskou reflexí, což umožňuje plasticky zachytit nejrůznější způsoby manipulace.
Předností románu Alice Škrlant Mamka už nebude, který se řadí do současného proudu psaní o osobní zkušenosti, je na jedné straně mnohovrstevnatý jazyk a práce s emocemi a na straně druhé otevřenost, s níž čelí těm nejnáročnějším okamžikům v životě člověka – smrti, pohřbu a času loučení. V příběhu pětadvacetileté ženy, které nečekaně zemře matka, autorka dokáže propojit hovorovou češtinu, expresivní slovník, černý humor a překvapivé lyrické obraty. Nebojí se zobrazit bolest, vztek či bezmoc, aniž by sklouzávala k prvoplánovému sentimentu.
Román Iva Vysoudila Laboratoř moci moci zaujme originálním výchozím nápadem i atmosférou – příběhu dominuje kafkovská budova starého mauzolea na kopci nad městem, která v řadě působivých scén propojuje historickou zkušenost s existenciálním podobenstvím. Jednou z největších předností tohoto textu je jeho mnohovrstevnatost – kombinuje prvky dystopie, psychologického thrilleru a politické fikce. Román však nestaví pouze na napětí, ale také na symbolice a filozofických otázkách o povaze moci, paměti, lidské identity, ale i zvědavosti, která se nezastaví před ničím.
Štěpán Kuchlei – Konec člověka je vysoce stylizovaný a literárně suverénní historicko-filozofický román kratšího rozsahu, který z historické události vytváří široce rozkročené podobenství o moci, pýše, víře, odpovědnosti a zániku světa. Námětem je ztroskotání lodi Blanche-Nef roku 1120 v kanálu La Manche a ve vyprávění sledujeme množství postav z nejrůznějších sociálních vrstev. Největší síla románu spočívá ve svébytném, kultivovaném jazyce a v odvážné kompozici, která propojuje kroniku, legendu, historický román, alegorii i divadelní hru a dokáže minulost představit jako prostor živé imaginace.
Eugen Liška – BLACKFLASH je osobitý román kratšího rozsahu, který s pozoruhodnou vypravěčskou energií, černým humorem a působivou vizualitou vytváří z české nemocnice originální paralelní svět. Jeho největší předností je obrazný a rytmický jazyk a invenční propojení psychologické prózy s popkulturou, komiksem a výtvarným uměním, které zde nejsou pouhou ozdobou, ale organickou součástí románové struktury. Protagonistou je (sebe)ironický mladý muž, který se po těžké nehodě snaží o vybudování nové identity založené na neviditelnosti. V průběhu děje přichází do kontaktu s dalšími výraznými figurami. Autor dokáže s lehkostí spojovat humor, melancholii a závažná témata a vytvářet zapamatovatelné situace i postavy.
Foto: Polina Maliuk