Bylo mi osm, když mi ve východním Berlíně rodiče koupili kolo. Modré, skládací, převáželi jsme ho do Československa vlakem. Stále ho mám, i když už nejezdí. Stojí ve sklepě v domě mého dědy, který byl poloviční Němec, ale to jsem tenkrát nevěděla. Německy se mnou nikdy nemluvil (to neznamená, že bych ho německy nikdy mluvit neslyšela).
Pak jsem do Berlína jezdila jako novinářka, rok jsem tu žila. To díky Berlínu jsem v sobě našla odvahu ptát se svého otce a strýce na věci, o kterých se nemluvilo. Strýc z úkrytu vytáhl staré album a já poprvé viděla fotografie z mládí mého pradědy. Ty, na kterých byl v uniformě, měly ustřižené výložky Wehrmachtu. Začala dlouhá cesta plná rešerší a otázek. Nakonec z toho vznikl román Rozpůlený dům.
A najednou jsem zase tady, v Berlíně – ani dítě, ani novinářka. Ráno v kuchyňce nad Wannsee potkávám spisovatele a spisovatelky z celého světa. Rozespalí (někteří ještě v pyžamu) se hrneme ke kávovaru a opatrně probíráme vznikající díla. Nechceme nic zakřiknout. Píšeš? Nepíšeš? Máš pokoj s výhledem nebo na jezero, nebo do parku?
Já koukám na jezero. Zvedá se vítr, bude bouřka. Pochybuju. Píšu. Pochybuju. Včera, když jsem se necítila kdovíjak, za mnou přiletěla mlžná vrána. Bylo to poprvé, co objevila můj pokoj, zatím jsem ji vždycky krmila v parku (mají prý skvělý zrak a paměť na obličeje).
Zakrákala, chtěla buráky. Většinou je rozbije a spořádá hned na místě, ale tentokrát si je nasoukala celé do zobáku a prošla se s nimi po balkonu jako baletka. Sedla jsem si zpátky ke stolu a celé odpoledne psala. Pochyby zmizely.
Alice Horáčková, Berlin-Wannsee, květen 2026
Text původně vyšel v Berliner Zeitung.