Česko-německý fond budoucnosti dosud podpořil 40 česko-německých projektů. Vzhledem k velkému zájmu navýšil původně vyčleněnou částku 7 milionů korun o další 3 miliony, celkem tedy na 10 milionů korun.

Díky podpoře fondu se na podzim ve Frankfurtu představí například německý překlad knihy zápisků Václava Havla Někam jsem to ukryl nebo kompletní pátý svazek česko-německých Sebraných spisů Vladimíra Holana, sbírka Na postupu. V Hesensku se s podporou fondu uskuteční také tři výrazné výstavní projekty: More is now! Nová česká architektura v Německém muzeu architektury DAM ve Frankfurtu nad Mohanem, výstava Anny Hulačové v Schirn Kunsthalle Frankfurt a výstava Český knižní design a ilustrace 1900–2025 v muzeu Klingspor v Offenbachu nad Mohanem.

Po 15. dubnu 2026 bude možné ucházet se už pouze o standardní podporu Fondu budoucnosti v obvyklých termínech. Více informací je k dispozici na webu Česko-německého fondu budoucnosti.

České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny v Brně (MZK), obdrželo k 28. 2. 2026 celkem 34 žádostí od literárních překladatelů a překladatelek z českého jazyka, kteří projevili zájem o účast na Frankfurtském knižním veletrhu 2026. Komise složená z odborníků a členů Dramaturgické rady projektu Czechia (Christina Frankenberg, Jitka Hanušová, Michal Zahálka) doporučila udělit podporu celkem 20 žadatelům a žadatelkám.

Přehled výsledků je ke stažení ZDE.

Frankfurt Global Network nabízí hluboký vhled do německy psaného knižního trhu, podporuje mezinárodní networking a posiluje trvalé vazby. Projekt vznikl sloučením programů Frankfurt Fellowship a Invitation Programme. Svou premiéru oslavil v roce 2025 a sklidil obrovský úspěch. Zahrnuje návštěvy nakladatelství a knihkupectví, prezentace na trhu, komentované prohlídky a setkání zaměřená na navazování kontaktů s německými i mezinárodními nakladatelstvími. Na Frankfurtském knižním veletrhu bude účastnictvo vystavovat své knihy na společném stánku. Letošní program je výhradně věnován komiksům, manze a vizuálním příběhům. Program Frankfurt Global Network se uskuteční od 28. září do 12. října 2026.

• Termín pro podání přihlášek: 30. dubna 2026
• Více informací, podmínky a přihlašovací formulář

Antoníne, co se stane, když rejpnete do solární bouře?

Slunce bude ubývat a člověk ucítí sluneční vředy pod kůží a uhlíky pod nohama. Slepec zakřičí: „soleil, soleil“. Opelichané sluneční paprsky opadají na zem. Takhle by, myslím si, odpověděla báseň, ve které se titulní verš sbírky nachází. Solární bouře je dovádivý rej a nic není možné říct s určitostí, na každé straně sbírky rej probíhá jinak a ne vždycky příjemně.

Co pro vás znamená poezie?

Poslední dobou pro mě znamená hlavně strach, že jí nedokážu dát veškerou péči, kterou si myslím, že si zaslouží a kterou jí dlužím. Strach ve mně vzbuzuje neklid a pak v sobě už nemám dost místa na její zachytávání, točím se v bludném kruhu. Věřím ale, že z kruhu najdu cestu ven, že objevím tajné dveře anebo prokopnu poklop v jeho podlaze. Budu potom moct zase zčerstva zachytávat a zapisovat. Chtělo se mi napsat, že bych zachytával poezii jako motýla do síťky – ale přesně tak to nejde, poezie potřebuje svobodně poletovat a když bude sama chtít, doletí ke mně a zůstane dost dlouho na to, abych ji mohl propsat na papír.

Pro vaše básně je, myslím, vystihující surreálnost. Je tento směr něco, v čem jste se našel? Odkud berete inspiraci?

Básně ke mně přicházejí samy, takže je možná víc vystihující otázka, co je přiměje přijít a proč jsou to zrovna tyhle básně, které přicházejí. Často si zapisuju nejzásadnější verše těsně před usnutím anebo těsně před probuzením, v tom je psavý proces nepochybně blízký surrealismu. Ty nejstěžejnější části přicházejí z okrajů snů. Pokud bych se měl držet představy inspirace, hlavní inspirací je mi vzdálení se bdělému stavu.

Mám pocit, že spíš než inspirace je pro mě při psaní zásadní klid nebo odpočatost. Básně se inspirují samy jinde, ve mně se už usazují téměř hotové. Možná potom ještě slovně dorůstají, získávají přesnější tvar. Jinak mám ale dojem, že nevycházejí přímo ze mě a že já jim nedodávám krmivo zvenčí (inspiraci). Jsem jenom jejich zapisovatel. Když okolo mě projde báseň a já jsem dostatečně čerstvý na to, abych si jí byl schopný všimnout, zaznamenám ji.

Máte nějaký literární vzor? Co rád čtete?

Čtu texty, které se nebojí utrhnout se ze řetězu, jsou mírně chaotické, zhuštěné, živelné. Takové texty, které se touží vyhnout všednosti, sahají pod povrch a podvratně nakládají se „světem kolem nás“, ať už to znamená cokoliv. Mám rád, když se člověku psaní vzpříčí v ústech a skoro ho zadusí.

Literární vzor nemám, ale nabídnu několik knih, které mě v posledních letech zasáhly (ty, které se mi vzpříčily v ústech a skoro mě zadusily – to píšu s vřelostí a úctou k nim). Nejčerstvější přidušení mi způsobilo Muzeum sebevražd jedné trans holky od hannah baer, kruté, průzračné, pateticky i nepateticky srdceryvné čtení. Také jsem se milerád nechal podusit Knihou krve od Kim De l’Horizon, která zlobí, umí jazykově pohladit, roztříštit svět a znovu ho seskládat, upřímně a hluboce kvířit, rozbíjet hodnoty a sestavovat nové, ale hlavně obejmout, když se člověk nechá. Pomáhá najít si maličkou trošku místa ve světě, který sám o sobě žádný prostor nenabízí. Potom je to Teorie o čínské duši Carlose A. Aguilery, ke které ani nevím, co bych napsal, ta knížka je opiový úlet, v nejlepším slova smyslu. A z české literatury mě dodnes dusí Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy, které se nejlépe čte nahlas v zachumlání s partnerstvem v posteli (tak jsem ji já přečetl prakticky celou), pokud máte dostatečně ochotné a bláznovství milující partnerstvo. Nakonec, abych neopomenul, rozdýchávám Kobolda Radky Denemarkové. Živelné čtení, jazykově rozdmýchávající. Čte se jako se prožívá hadí uštknutí.

Ve sbírce se objevuje motiv tělesnosti. Je pro vás tělesnost důležitý rozměr té sbírky, nebo spíš jeden motiv mezi dalšími? A když píšete o těle a tělesné zkušenosti, je v tom pro vás i něco osvobozujícího?

Tělesnost! Ta je pro mě ve sbírce naprosto zásadní, aspoň při zpětném pohledu. Když jsem ji psal, nepřemýšlel jsem nad tím, ale kdybych si měl teď představit tutéž sbírku, ze které by byla tělesnost (a všechny její podoby) vyňatá, připadá mi, že by z ní zbyl krátký málomluvný letáček s několika přilepenými tygřími chlupy.

Spíš než osvobozující bych řekl nevyhnutelné, co se týče psaní o tělesnosti. Nebo skrze tělesnost. Nebo kvůli tělesnosti. Hlavně asi skrze tělesnost – prožívám psaní hodně tělesně, vnímám často, že se mi usadí v těle; stává se mi, že nemůžu usnout, protože v sobě cítím báseň. Nemám na výběr, musím v takových chvílích psát a dovést text do přiměřeně dokončené podoby, aby mi, tentokrát už víc na papíře než v těle, dovolil odpočinek. Všechny moje básně přicházejí zvenčí a skrze tělo na papír, takže se v nich tělo uchycuje (stejně jako básně v těle). Do některých se propíše víc, do některých méně, ale myslím, že ho nakonec mám v každé básni.

Když jsem procházela vaši sbírku, zaujalo mě, jak často se v ní objevuje motiv tygra. Hned mi na mysl vytanula asociace na Tracyho tygra (William Saroyan), který je hlavní postavě spíše symbolickým společníkem. Jaký je váš tygr? Co zosobňuje ve vaší sbírce?

Tygr je mohutná hemživá víceprstá dlouhonehtá noční můra (ale nejenom!). Tygr je hluboké prožívání různého druhu. To dokážu říct až s výrazným odstupem od napsání sbírky, dlouho jsem na otázky týkající se tygra nedokázal odpovídat, ačkoli jsou první na ráně, když se mě lidé na sbírku ptají. Nějakou dobu jsem i prosil před rozhovory, aby se mě vyptávající osoby neptaly na symboliku/význam tygra, protože bych nejspíš způsobil trapné ticho anebo bych přišel s kusou odpovědí, která vůbec neodpovídá tomu, co všechno tygr znamená. Teď už ho dokážu jednoduše shrnout do hlubokého prožívání. Podstata tygra je taky důvodem, proč je tygr tak vratký a proměnlivý, hluboké prožívání je nestálé a pestré.

Ve sbírce pracujete kromě češtiny i s jinými jazyky, na Karlově univerzitě jste vystudoval hispanistiku. Píšete i v jiných jazycích?

Čistě v jiných jazycích nepíšu, v mateřském jazyce mám nejpevnější půdu pod nohama. Věřím v jiných jazycích spíše překladatelstvu než sám sobě. Jsou ale některá slovní spojení, pojmenování, zachycení, která čeština neumí na první dobrou tak dobře vystihnout, nebo je její zvuková stránka pro to, co pojmenovávám, nedostačivá a jiný jazyk nabízí hladší řešení; potom se nebráním cizojazyčnosti, když do básně zapadne. Nesmí ale mít všeobsažný český ekvivalent. Když ho má (a postřehnu ho), volím raději ten. V první sbírce jsem byl otevřený všem jazykovostem, které se do mě umějí propsat, v chystané druhé sbírce jsem se záměrně omezil na základovou češtinu a doplňkovou španělštinu. Básně druhé sbírky jsou v něčem sevřenější a potřebují proto i sevřenější jazykovou stránku.

Jste aktivní v LGBTQIA+ komunitě. Jak se tato zkušenost propisuje do vaší tvorby? Může být nástrojem v hledání vlastní identity?

Necítím v sobě jednoznačné identity, pojmenovávám svoje části v identitárních kategoriích jenom pokud je to nezbytné pro mezilidské porozumění, tj. mimo mě. Sám v sobě vyhraněné identity / identitární prožívání necítím, často dokonce pojmenovávám svoje části tak, jak se mi to zrovna hodí, když se nacházím v kruhu lidí, kteří se nad tím dokážou pousmát a rozumí mi. Ale kvířivě píšu určitě stejně tolik, jako jsem kvířivý sám, v neidentitárním slova smyslu. Třeba rozklad těl, prolínání těl, proměny těl vnímám jako kvířivý prvek, stejně jako uchopování emocí zvířeckostí.

Pokud jde tedy o hledání mojí identity, psaní pro mě není ten nástroj. Co se týče ostatních lidí, nedokážu odpovědět, ale přál bych si, aby, když už by měla být moje poezie nějakým takovým nástrojem, byla spíš nástrojem pro radostné prožívání vlastního bytí v jeho nejpodvratnějších, nejživelnějších podobách.

Vy jste se podílel i na výtvarné podobě sbírky. Co bylo první – básně, nebo vizuál? Naopak? Či obojí za pochodu? Co udávalo směr?

První přišly básně a všechny měly už svoje konečné slovní zredigované ošacení, když jsem se pustil do ilustrací. Přál jsem si, aby ilustrace sbírku nedoprovázely, ale spíš rozšiřovaly, dodaly tygření další podoby a úrovně. To se mi, myslím, povedlo až při přípravě omalovánek.

Do sbírky jsou vloženy omalovánky. Je to způsob, jak ji učinit více interaktivní? Jak v čtenářstvu prolomit pasivitu? Nebo je důvodem něco zcela jiného?

Myslím, že by bez omalovánek byla sbírka nehotová, omalovánky jsou její součást, podobně jako ona je součást omalovánek. Ani jednu z jejích částí nevnímám jako doplněk té druhé. Sbírka bez omalovánek sice možná obstojí, není ale kompletní. Rejpnout do solární bouře si nesmím jen já, má-li být rýpání k něčemu dobré.

Nedávno jste vystoupil na literární akci v Berlíně. Jaké to bylo? Jaké reakce publika a dojmy si odnášíte? Byla to vaše první literární akce v zahraničí?

Berlínské čtení bylo příjemné! Četl jsem společně se třemi mladými básníky a básnířkami, se kterými se znám, takže nám bylo společně hezky nejenom na pódiu, ale i mimo něj. Ohlasů z publika si vážím, byly veskrze milé. Pamatuju si, že publikum ocenilo slovo mimosvětný, které jsem o svých básních použil. Potřeboval jsem říct něco určitého a nenacházel jsem ve svém běžném slovníku odpovídající výraz, tohle slovo byla poslední záchrana od vycpávkových zvuků. To vlastně dělám obvykle, že si vymýšlím slova. Ze začátku jsem se styděl, když jsem nedokázal (a děje se mi to často) skutečnosti pojmenovávat vhodnými existujícími slovy, zvlášť z pozice básníka. Teď už se ale nebráním, když ze mě chce ven slovo, které jsem si vymyslel. Ne vždycky si taky včas uvědomím, že je smyšlené, pak ani není, jak ho zadržovat. To je můj nejsilnější berlínský zážitek: zpětná vazba, že lidem tohle provizorní pojmenovávání nevadí, že ho dokonce umějí ocenit. Dělám takové jazykové potrhlosti i v básních, takže tu zpětnou vazbu vztahuju i k nim, ačkoli tak daleko nejspíš nebyla myšlená. A ano, berlínské čtení bylo mojí první literární akcí v zahraničí, jsem za tu příležitost opravdu vděčný.

Minulý týden jste vystoupil na literárním večeru, který byl součástí české účasti na Lipském knižním veletrhu, to je velká věc. Čím myslíte, že právě váš text zaujal?

Hádal bych, že mohl zaujmout svou nezřízeností. Rozprostírá se do všech směrů a neutíká z žádné ze započatých cest, i když cesta vede třeba k výraznému obrazu hnusu, patetičnosti, těžko uchopitelné změti polosmyšlených slov nebo horečnaté vášnivosti. Zároveň se ve svém nezřízení dokáže udržet pohromadě, protože ho ve svých spárech pevně svírá tygr, oheň a žlutá barva.

Foto: Sabine Felber, Literaturtest
Rozhovor s autorem Antonín Zhořcem vedly Karolína Tomečková a Annika Grützner.

Petra Dvořáková se na letošním lipském veletrhu představila s německým překladem novely Vrány (Die Krähen) už podruhé. Na linii osobních a rodinných traumat navázal Jiří Hájíček románem Rybí krev (370 m über NN), v němž se hrdinka po letech vrací do krajiny svého dětství poznamenané vysídlením a zatopením, aby se vyrovnala nejen se ztrátou domova, ale i s bolestnou minulostí své rodiny. Moderovali Christina Frankenberg a Maximilian Mengeringhaus, tlumočili Nella Nitrová a Rico Schote.

Na národním stánku následovala debata Michala Ajvaze a Lukáše Cabaly, kterou moderovala Stefanie Bose a tlumočil Rico Schote. Ajvaz v ní mluvil o svém románu Pasáže (Passagen unter Glas), Cabala představil román Spomenieš si na Trenčín? (Denkst du noch an Trenčín?), poetickou poctu rodnému městu, v níž se Trenčín proměňuje v prostor, kde se prolínají vzpomínky, fantazie i nečekané lidské příběhy.

Večer jsme se přesunuli do působivého prostoru Schaubühne Lindenfels, kde Barbara Šalamounová spolu s profesorem Volkerem Schlechtem připomněli česko-německé umělecké vazby jejích rodičů, Jiřího Šalamouna a Evy Natus-Šalamoun. Setkání bylo poctou dvěma výrazným osobnostem knižní ilustrace a grafiky, jejichž tvorba i profesní život byly úzce spjaté s českým i německým prostředím.

Ve stejném prostoru proběhl také literární večer Körper, Worte, Saunen, který zahájil Marek Torčík představením svého románu Rozložíš paměť (Was die Zeit nicht nimmt), jednoho z nejvýraznějších českých debutů posledních let. Moderovala Libuše Černá, ukázky přečetl Stephan Wolf-Schönburg.

Na Marka Torčíka navázali Marita Kelbl s knihou Ani holka, ani kluk (Weder Junge noch Mädchen), Iryna Zahladko s titulem Jak se líčit v nemoci (Wie sich in Krankheit schminken) a Antonín Zhořec s básnickou sbírkou Rejpnu si do solární bouře (Ich piekse den Sonnensturm). Diskuzi moderoval Daniel Schmidt, ukázky přečetla Laura Richter.

Závěr večera patřil Vratislavu Maňákovi a jeho knize S Wittgensteinem v gay sauně (Mit Wittgenstein in der Schwulensauna). Moderoval Martin Krafl, ukázky četl Stephan Wolf-Schönburg. Tlumočila Nella Nitrová.

Foto: Sabine Felber, Literaturtest

Danuše Siering a Ondřej Cikán debatovali o tom, jak hledat a představovat poklady české literatury německojazyčnému publiku. Na stánku se představil také německý překlad románu Letnice (Pfingsten) Miroslava Hlauča. Uvedení moderoval Mirko Schwanitz, tlumočila Nella Nitrová.

Na českém národním stánku byly představeny dvě knihy, které spojuje vydání v nakladatelství Host a jejich německé překlady v nakladatelství Athea Verlag. Nejprve Petr Hanel uvedl svůj román O hvězdách víš h*vn* (Du weißt nen Scheiß über Sterne), syrový příběh o dospívání, maskulinitě a hledání sebe sama v internetové době. Poté navázala Marie Iljašenko s básnickou sbírkou Zvířata přicházejí do města (Menschen hören überhaupt nur sehr wenig), která zachycuje městský prostor obývaný lidmi i zvířaty. Debatu moderoval Ruben Höppner, tlumočení zajistily Nella Nitrová a Michala Čičváková.

V působivém prostoru lipských pasáží v Mädler Art Forum se představili Petra Dvořáková a Michal Ajvaz. Petra Dvořáková tam uvedla Vrány (Die Krähen), německý překlad své silné novely o dospívání, bolestivých rodinných vztazích a neporozumění mezi generacemi. Večer moderovala Christina Frankenberg, ukázky četla Steffi Böttger. Michal Ajvaz na stejném místě představil román Pasáže (Passagen unter Glas), jehož děj se právě v prostředí lipských pasáží rozehrává do mnohovrstevnatého, imaginativního vyprávění. Debatu moderoval Maximilian Mengeringhaus, čtení se ujala Steffi Böttger.

Foto: Sabine Felber, Literaturtest

Máme radost, že Česko bylo součástí letošního Lipského knižního veletrhu, který letos přivítal rekordních 313 000 návštěvnic a návštěvníků a znovu potvrdil svou důležitou roli na evropské literární scéně. Od 19. do 22. března nabídl více než 3 000 akcí na více než 300 místech po celém Lipsku a setkání 2 044 vystavovatelek a vystavovatelů z 54 zemí. Česká účast tak byla součástí mimořádně silného ročníku, který ukázal, jak živý a inspirativní současný knižní svět je.

Slavnostního otevření českého národního stánku se zúčastnili ředitelka veletrhu Astrid Böhmisch, velvyslanec České republiky ve Spolkové republice Německo Jiří Čistecký, generální ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček, ředitel Českého literárního centra Martin Krafl, vedoucí oddělení mezinárodní spolupráce města Lipska Gabriele Goldfuss a ředitel Frankfurtského knižního veletrhu Juergen Boos.

Markéta Pilátová na veletrhu představila knihu Bába Bedla, která nedávno vyšla také německy pod názvem Die Maronenmatrone. Na knize se podílela i ilustrátorka Martina Trchová. Setkání věnované knize moderoval Mirko Schwanitz. Za tlumočení děkujeme Biance Lipanské. Miroslav Hlaučo uvedl svůj debutový román Letnice, oceněný Magnesií Literou. Kniha, řazená k magickému realismu, nyní vychází v němčině jako Pfingsten. Na cestě jsou také další zahraniční vydání. Debatu moderoval Mirko Schwanitz, tlumočení zajistila Bianca Lipanská.

Jaká panovala atmosféra na stánku a během tiskové konference pro novinářky a novináře? Podívejte se na veletržní momentky. Na tiskové konferenci vystoupili ředitel Frankfurter Buchmesse Juergen Boos, generální ředitel Moravské zemské knihovny a ředitel Czechia 2026 Tomáš Kubíček, ředitel Českého literárního centra a programový ředitel Czechia 2026 Martin Krafl, Head of Film Industry Office KVIFF Hugo Rosák, spisovatelka Markéta Pilátová a spisovatel Miroslav Hlaučo. Moderovala Annika Grützner, tlumočení zajistila Bianca Lipanská.

Foto: Sabine Felber, Literaturtest

Večer AHOJ MONTAG přilákal do Haus des Buches 90 návštěvnic a návštěvníků a nabídl skvělou, srdečnou atmosféru. Pořadem provázel Tino Dallmann, ukázky z knihy četla herečka Steffi Böttger a tlumočení zajistila Nella Nitrová. Poděkování patří také generální konzulce ČR v Sasku Ivoně Valhové a řediteli Literárního domu v Lipsku Thorstenu Ahrendovi.

Foto: Carmen Laux

Do projektu Book-to-Screen at KVIFF mohou od 19. března 2026 nakladatelství a literární agentury ze střední a východní Evropy, která vlastní filmová práva, přihlašovat tituly se silným filmovým potenciálem. Ve výjimečných případech mohou být zohledněny subjekty se sídlem mimo tento region, pokud přihlásí knihu autorky či autora z některé z těchto zemí.

Z doručených přihlášek následně mezinárodní porota složená ze zástupkyň a zástupců pořádajících organizací vybere 5–10 děl. Ta budou představena 7. července 2026 během Industry Days na letošním Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary domácím i zahraničním producentkám a producentům. Součástí programu bude kromě prezentací knih také panelová diskuse zaměřená na filmové adaptace a networkingové setkání všech zúčastněných.

Deadline pro přihlášení knih je 30. dubna 2026, formulář a veškeré podmínky je možné najít zde.

Pořádající organizace se při vzniku Book-to-Screen at KVIFF inspirovaly obdobným projektem Books at Berlinale, který již od roku 2006 úspěšně pořádají Berlinale Co-Production Market a právě Frankfurter Buchmesse.

„Nadace PPF vznikla v roce 2019 proto, aby českému talentu pomáhala hledat a otevírat cesty do světa. Před třemi lety jsme byli u zrodu programové sekce CEE Book Market na literárním festivalu Svět knihy Praha, která má dnes nezastupitelnou roli v mezinárodním obchodu s díly českých autorů. Současně jsme podpořili účast ČR na Frankfurtském knižním veletrhu, kterou vnímáme jako unikátní příležitost pro prezentaci české literatury a kultury obecně německojazyčnému publiku. A protože věříme, že má smysl vytvářet a podporovat synergie mezi projekty, na kterých se Nadace PPF podílí, a současně se inspirovat dobrou praxí ze zahraničí (v tomto případě spoluprací filmového festivalu Berlinale a Frankfurter Buchmesse), podpořili jsme i novou iniciativu MFF KV, která se věnuje filmovým a televizním adaptacím literárních děl. Mám radost, že v této spolupráci všichni vidíme potenciál nových možností a přínosu pro českou a středoevropskou kulturu,“ popisuje vznik programu Book-to-Screen at KVIFF Jana Tomas Sedláčková, členka správní rady Nadace PPF.

„Literatura je jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace pro kinematografii, televizi a streamovací platformy. S projektem Book-to-Screen at KVIFF vytváříme další místo setkání pro nakladatele, agentury a filmaře, kde mohou objevovat nové příběhy pro filmové a seriálové adaptace. Zároveň chceme zviditelnit literární hlasy ze střední a východní Evropy a poskytnout jim prostor v mezinárodním filmovém kontextu. Společně s našimi partnery se těšíme na další prohlubování dialogu mezi knižním a filmovým průmyslem v Karlových Varech,“ říká Juergen Boos, ředitel Frankfurter Buchmesse.

„Jsme rádi, že stojíme u vzniku tohoto projektu, který díky všem zapojeným organizacím i podpoře Nadace PPF má šanci se stát nejvýznamnější akcí svého druhu v našem regionu. Podařilo se tím propojit knižní a filmový průmysl a otevřít tak další cestu nejen pro české autory a autorky do zahraničí i mimo literární oblast,“ zdůrazňuje Tomáš Kubíček, generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, která připravuje čestné hostování Česka na letošním Frankfurtském knižním veletrhu.

„Producenti filmů budou mít díky novému projektu Book-to-Screen at KVIFF další příležitost objevit nové příběhy, získat práva k pečlivě vybraným titulům a navázat vztahy s nakladatelstvími a literárními agenturami z celého regionu střední a východní Evropy. Taková spolupráce nám dává smysl a skvěle doplňuje poslání naší Film Industry sekce,“ říká Kryštof Mucha, výkonný ředitel MFF Karlovy Vary.

Book-to-Screen at KVIFF – základní informace:

• Přihlašované knihy mohou být ve všech světových jazycích a jakéhokoliv žánru. Žádost musí být podána v angličtině.
• Open-call je otevřen všem nakladatelstvím a literárním agenturám ze střední a východní Evropy, která vlastní filmová práva. Ve výjimečných případech mohou být zohledněna i nakladatelství a agentury se sídlem mimo střední a východní Evropu, pokud přihlásí knihu napsanou autorem z tohoto regionu.

• Způsobilé země: Albánie, Arménie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Gruzie, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Moldavsko, Černá Hora, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina.

• Deadline pro přihlašování knih: 30. dubna 2026.
• Formulář pro přihlášení

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Iryno, ve vaší předposlední sbírce Jak se líčit v nemoci – nominované na Magnesii Literu a oceněné Cenou literární kritiky – se mimo jiné vracíte k traumatům války i k prožitku vážné nemoci. Teď vám vychází nová sbírka Propaganda. Jaká témata v ní otevíráte a v čem je pro vás jiná než předchozí kniha?

Propaganda je slovo, které používáme, když mluvíme o politice a společenské situaci. Přesně o tom tato sbírka je, a tím pádem se dá říct, že navazuje na předchozí knížku, kde jednou ze zásadních myšlenek bylo, že osobní je politické. Básně z Propagandy vznikly během let 2023–2025 a většinou byly reakcemi na zcela konkrétní události a situace, ať už společenské, nebo z osobního života.

Vnímáte Propagandu jako aktivistickou knihu?

Je to angažovaná poezie a považuji ji za formu aktivismu pomocí umění. Stojím si za tím a nebráním se tomu, i když občas slýchám, že slovo „aktivista“ není pro české občany lákavé. Slovo „propaganda“ asi také ne, ale mně se chtělo s tímto pojmem hrát. Chci ukázat, že mám také co propagovat – například své hodnoty nebo zamyšlení nad nepříjemnými tématy.

Knížka má ale i druhou část, která posouvá „propagaci“ do roviny osobních zkušeností, zejména erotických. A ještě přesněji – queer erotiky. Dělám tedy vlastně to, co by tradicionalisté a pravicoví radikálové nazvali „propagací genderové ideologie“, „gay propagandou“ nebo „zvráceností zkaženého Západu“. Taková rétorika mě fascinuje a bojovat proti ní s vážnou tváří zkrátka není možné.

Jak se líčit v nemoci má vyjít v německém překladu. V jaké fázi se překlad právě nachází a kdy by se měl objevit? Čím si vysvětlujete, že kniha zaujala i v zahraničí?

Kniha vyjde koncem léta a momentálně se pracuje na jejím překladu. Vizuální podoba je už ale známá – bude v podstatě totožná s českým vydáním. Společně s nakladatelstvím chystáme novinky už na lipský veletrh; půjde o jednoduché, ale krásné letáky-leporela s informacemi o knize.

Za zájem v zahraničí vděčím Ceně literární kritiky a Českému literárnímu centru, které pečuje o tituly, jež v Česku získaly uznání. Ve dvou případech ze čtyř patří zásluha za překlad mým překladatelkám, které v knize po přečtení spatřily potenciál. Toho potenciálu jsem si vědoma i já. Jde o témata, která lze relativně snadno přenést do kontextu jiné země. Napomáhá tomu i forma, zejména přítomnost deníkových záznamů. Žánry jako confessional poetry a autofikce v próze jsou teď na západní literární scéně velmi populární, a to hlavně u čtenářstva.

Uvědomuji si také, že osobnost autorky, která se přestěhovala do jiné země a začala psát v novém jazyce, může být pro publikum zajímavá. Navíc jde o autorku z Ukrajiny. Nehodnotím, zda je to dobře, nebo špatně, ale je pravdou, že v dnešní době může osobnost autora*ky dodat tvorbě na hodnotě – a občas ji i snížit.

Ve vaší poezii je výrazně přítomné tělo a tělesnost, často velmi přímo, až neuhýbavě. Cítíte se někdy zranitelně, když takhle „jdete s kůží na trh“ před cizími lidmi? A může to být naopak i osvobozující?

Jak před vydáním knihy Jak se líčit v nemoci, tak u Propagandy jsem se cítila zranitelná. Měla jsem obavy, zda dělám pro sebe dobrou věc, když píšu o tak osobních a tělesných tématech. U první jmenované knihy to bylo náročné především proto, že šlo o nemoc a místy o čistě fyzické utrpení. Bála jsem se necitlivých otázek, které by mi lidé mohli po vydání pokládat.

Některé otázky – zejména v mediálních rozhovorech – mě pak skutečně svou necitlivostí překvapily. Měla jsem ve zvyku posílat je kamarádce s dotazem, zda i jí připadají necitlivé. Občas jsem totiž měla pocit, že už nedokážu adekvátně posoudit, co je ještě v pořádku a co už ne. Časem jsem se ale naučila odpovídat na cokoli tak, abych se u toho necítila zraněná – občas tedy odpovídám trochu drsně a tak, aby to bylo nekomfortní pro tazatele. Právě v tom spočívalo ono osvobození, které teď cítím i v souvislosti s Propagandou.

Vystudovala jste teoretickou fyziku. Věnujete se vědě i nadále? Prolíná se nějak téma vědy i ve vaší literární tvorbě? Nelákala vás někdy poetizace vědy?

Nelákala, stejně jako „zvědečňování“ poezie. Tyto dva světy se prolínají v procesu mé literární práce, ale nikoliv v textech samotných. Jsem schopna pracovat systematicky, reflektovat svůj tvůrčí proces, všímat si určitých vzorců a plánovat. To mi samo o sobě přijde jako docela vědecký přístup.

Vědě se aktuálně nevěnuji, ale své znalosti využívám k tomu, abych svému kamarádstvu vysvětlovala různé fyzikální zajímavosti. Lidi opravdu zajímají věci jako Schrödingerova kočka, černé díry nebo fakt, že se vesmír neustále rozpíná. Občas jsem ale vysvětlovala i to, jak funguje magnetická rezonance nebo telefonní signál. Věda mě vždycky zajímala a zajímat bude.

V Jak se líčit v nemoci tematizujete řadu velmi bolestných zkušeností. Vznikaly ty texty už v průběhu toho prožitku, nebo spíš s odstupem? A není pro vás návrat k těmto tématům někdy retraumatizující?

Retraumatizující to není, možná proto, že nešlo o jednu událost, ale spíše o trvající proces, který jsem mohla průběžně reflektovat. Nebo možná proto, že stále nemám pocit, že by to všechno bylo dávno za mnou. Z určité části v tom totiž žiju dál: válka stále trvá a v roce 2022 mi byla diagnostikována deprese, která byla později přediagnostikována na úzkostně-depresivní poruchu. Tato diagnóza však není jen důsledkem války a prožité nemoci. K tomu se přidává velký menšinový stres – jsem migrantka, jsem queer a žiju ve světě a na kontinentu, kde znovu pomalu rozkvétá fašismus. Bolestná zkušenost trvá.

A co vlastně znamená samotný název: máme se „líčit v nemoci“? Může make-up zakrýt to, co prožíváme – nebo je to spíš berlička, která nám může pomoct projít těžkou situací? Jak ten název vznikl?

Je to verš z básně ze sbírky. Pracovní název byl však Netvářím se, protože jsem chtěla navázat na svou předchozí sbírku Tváření. A myslím, že se mi to i tak podařilo. Bizarní fakt: v popisku u jednoho internetového knihkupectví se píše, že je v knize důsledně vysvětleno, jak si správně nanášet make-up v průběhu nemoci. Já si ale myslím, že knížka ukazuje spíše opak. Je sice možné použít berličku, ale samotnou berličku člověk neschová. Samozřejmě to myslím metaforicky – berličkou může být i úsměv nebo způsob chování, který skrývá skutečné prožívání.

Co v současné české poezii ráda čtete vy sama, co vás inspiruje? Je to právě mladé básnířky a básníky, které jste doprovázela na nedávnou akci v Berlíně?

Inspiruje mě, jak dynamická je v Česku básnická scéna. Ráda sleduji začínající autory*ky, nemusí být ale nutně queer. To, že většina těch, kteří četli v Berlíně, jimi byla, mi došlo, až když jsem seděla v sále a poslouchala je. Nebyl to tedy záměr. Konceptem onoho večera bylo seznámit německé publikum s českým básnictvem, kterému zatím vyšla jen první sbírka.

Co myslíte, že by v dnešní vysoké konkurenci nemělo zapadnout – ať už autorstvo, konkrétní knihy, nebo určitý typ psaní?

Rozhodně by neměl zapadnout pocit sounáležitosti a komunity. Básnická scéna není tak konkurenční jako ta prozaická. O co také konkurovat? O těch pár tisíc, které ti nakladatel dá za autorská práva? O honorář dva tisíce včetně cestovného? O účast na hodinovém rozhovoru zdarma? Jsme spíše spojenci*kyně v nešťastné situaci podfinancované kultury než konkurenti*ky. Teď se to určitě trochu proměnilo díky projektu Czechia 2026 a blížícímu se Frankfurtskému veletrhu. Jako komunita a spisovatelská obec samozřejmě od dramaturgické rady očekáváme rozhodnutí, která prospějí české literární scéně a ukážou diverzitu jejích osobností i témat. S tím ale také není spojena konkurence, spíše společné obavy a trochu nedůvěra.

Foto: Tereza Škoulová, Tomáš Vodňanský
Rozhovor s Irynou Zahladko vedla Karolína Tomečková.

Marito, čím si myslíte, že vaše kniha v Německu zaujala i v dnešní silné konkurenci?

Myslím, že jedním z důvodů může být to, že queer témata pro děti a mládež nejsou v literatuře dostatečně zastoupená, a přitom je společnost připravená hlouběji poznat trans zkušenosti.

Německo může mít oproti Česku určitý náskok v destigmatizaci a systematičtějším otevírání sociálních témat. Zároveň si ale nemyslím, že by Česká republika byla „pozadu“ v lidském rozměru věci. I u nás je mnoho lidí, kteří se snaží vytvářet bezpečný a otevřený prostor pro děti – ať už jde o učitelky a učitele, knihkupce, knihovnice a knihovníky nebo umělkyně a umělce. Právě díky nim se důležitá témata dostávají do škol, knihoven i rodin.

Ze své zkušenosti s mimoškolním vzděláváním mohu říct, že například v Itálii existuje více podobně zaměřených knih, pomůcek i institucí. Rozdíly mezi zeměmi ale často nejsou jen otázkou nabídky titulů, ale spíš systémové podpory. Pokud je tu prostor pro zlepšení, pak podle mě spočívá především v dlouhodobé podpoře lidí, kteří tuto práci dělají – aby měli dostatek zázemí, metodických materiálů i společenského uznání.

Je podle vás něco, čím mohou právě české knihy oslovit mladé čtenářky a čtenáře v zahraničí? Co jim mohou nabídnout?

Pro mě jsou atraktivní romány a komiksy od českých tvůrkyň a tvůrců, jako je Štěpánka Jislová, Marek Torčík nebo Jakub Stanjura, kteří staví na osobní zkušenosti odehrávající se v současnosti. Podle mě dokážou minimálně v Evropě snadno rezonovat.

Ve vašem portfoliu mě zaujalo, že jste absolvovala stáže v Portu, Chicagu, Paříži nebo Římě. Co vám tyto zkušenosti daly a jak se promítly do vašeho současného stylu?

Na všech stážích jsem přirozeně poznala lidi, kteří se věnují literatuře a umění, a dovolím si říct, že mi pomohli přemýšlet všestranně. V Portu jsem trávila čas s mladými ilustrátorkami a ilustrátory, v Paříži jsem díky umělci Gérardu Lo Monacovi poznávala, jak zkombinovat hravost a profesionalitu, a v Římě jsem objevovala, jak se dá s knihami a jejich tématy pracovat.

Ve své knize zpracováváte téma života nebinárních a trans lidí. Myslíte si, že je tohle téma v české literatuře stále nedostatečně zastoupené?

Rozhodně ano. Přeji si být přímo obklopená tuzemskými knihami, komiksy a ziny, které vyprávějí různé queer zkušenosti. Těch příběhů je spousta, ale realizovaných je málo.

Pracujete s barevnými ilustracemi, často v pastelových odstínech. Experimentovala jste i s jinými výtvarnými přístupy (například minimalističtějšími, černobílými)? Co vás baví na hravých, barevných ilustracích, které jsou pro vás typické?

Ty barvy mě samy doprovázejí. Vybírám je podle svých pocitů, které mi napovídají, jak by měl projekt vyznít. Kresba je pro mě minimalismus. Tmavou nebo černou linkou tvořím pevné základy a se zbytkem si už hraju.

Černobíle jsem vytvořila snad jen jednu autorskou knížečku, moc mě to bavilo a dokážu si představit, že opět narazím na projekt, kde budu moci od barvy upustit.

Vaše kniha nabízí dětem prostor zkoumat identitu bez tlaku na jednoznačné odpovědi. Jak podle vás děti pracují s otázkou „kdo jsem“, když jim společnost často nabízí jen dvě škatulky? A jak může literatura vytvářet bezpečné místo, kde si dítě může dovolit nevědět?

Děti s otázkou „kdo jsem“ pracují přesně tak, jak jste popsala. Vybírají si z konkrétních možností. Věřím, že nejen ony, ale všichni si zaslouží možnost se v jakémkoli věku proměnit a vyzkoušet si různé aspekty toho, co život nabízí.

Jaké máte na knihu ohlasy – od mladších čtenářek a čtenářů i od rodičů?

Především se ke mně dostává pocit docenění, že taková kniha o trans lidech existuje. Mladší čtenářstvo v příbězích nachází potvrzení své existence ve společnosti a rodiče i všichni ostatní, kteří děti vzdělávají, mají pomůcku, jak jim představit queer téma.

Dostala jste někdy reakci typu „tohle jsem potřeboval*a“?

Občas dostanu milou zprávu od teenagerů na Instagramu nebo od rodičů a sourozenců queer dětí. Například mě potěšilo, když kniha někoho inspirovala k tomu, aby vyzkoušel používat nové jméno nebo přezdívku, anebo mu pomohla dodat odvahu svěřit se se svým přáním jednomu z rodičů.

A co vaše další plány: jakým tématům se chcete v literatuře a ilustraci věnovat dál?

Řekla bych, že mě stále zajímá, co tvoří charakter člověka, a jednou z těch věcí jsou vztahy. S rodiči, kamarádstvem, partnerstvem nebo třeba i se sousedkou. Tomu bych se chtěla alespoň jako ilustrátorka věnovat.

Foto: Nikola Uhle
Rozhovor s autorkou Maritou Kelbl vedla Karolína Tomečková.

Marku, váš románový debut, odehrávající se do velké míry v moravském Přerově, míří na německý trh a na Lipský knižní veletrh. Jak se ohledně toho cítíte? Napadlo vás při psaní, že může román vzbudit mezinárodní ohlas?

Myslím, že konkrétní rysy města, i některé jeho problémy, které se v románu vyskytují, nejsou nijak specifické. Problém s dostupností bydlení, uzavřené a upadající industriální komplexy a místa zarůstající novou divočinou nejsou jen v Přerově nebo v Česku. Mně osobně baví číst texty zasazené do konkrétních míst, pohybovat se na stránkách v prostoru, který si dokážu představit, a to i přesto, že ho třeba zatím neznám. Nevím, jestli se mi něco podobného podařilo, ale rád bych si myslel, že ano.

Váš román je současně nyní jeden z nejpřekládanějších v Česku. Čím si tento úspěch vysvětlujete? A jaké jsou reakce napříč zeměmi? Jak se vůbec přenáší zkušenost z moravského Přerova např. do španělštiny?

To je spíš otázka na nakladatele, a ještě konkrétněji na překladatele. Já si trochu myslím, že je to především práce Pavlíny Juráčkové, mé literární agentky, která pro nakladatelství Paseka zahraniční práva řeší. Literatura je myslím celý ekosystém. Jednotlivé autorstvo může napsat sebelepší knihu, ale bez práce a nadšení dalších lidí, ať už editorů, překladatelů, agentů a tak dále, se knihy nemusí ke čtenářům dostat. Tím spíš, pokud jde o literaturu z malých jazyků, která má oproti angličtině obrovské znevýhodnění. Mě osobně pak fascinuje to, jak pečlivě překladatelé čtou a co se od nich v procesu můžu naučit.

Přerov nemá v Česku nejzářnější pověst. Přesto, vracíte se tam rád? Má město co nabídnout?

Ano, vracím. Přerov mě fascinuje, je to industriální město v srdci Hané a obklopuje ho jedinečná příroda; třeba se i stáčí s řekou Bečvou a já tak nějak přirozeně gravituju k městům, kterým řeky dominují. Je to pro mě město, na kterém dokážu nahmatat tlakové body současné společnosti. Ať už to je narůstající oddělení lidí od přírody, samota, prohlubující se rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími obyvateli. Je to město-laboratoř nebo město výstavní skříň. Myslím, že problémy, se kterými se potýká, jsou problémy všeobecné a strukturální, systémové: souvisí s odlivem pracovních míst a vzdělaných lidí z regionů nebo třeba s opomíjením z centra.

Románů s queer tematikou dnes vychází víc než kdy dřív. Čím může nový text zaujmout, když se určité motivy opakují? A co nárůst této literatury vypovídá o dnešní době?

Ale ne-queer románů vychází také mnoho a my se neptáme, co nového můžou nabídnout čtenářstvu, neřešíme opakující se motivy, považujeme je za univerzální sdělení lidské zkušenosti. Tím jsou i ony „queer“ romány, jen je tak zatím skrz tenhle filtr neumíme číst. Můj román je z poloviny příběhem matky samoživitelky, ale z nějakého důvodu vše překryje queer zkušenost vypravěče. Pro mě coby pro queer člověka tento aspekt mého románu ale nebyl nijak zásadní, šlo mi o to popsat třídní zkušenost, popsat, že pocit jinakosti a vyčlenění nemusí být jen na rovině sexuální identity, ale právě i té třídní. Ten nárůst je pak myslím především otázkou poptávky: jsme hladoví po příbězích, které reflektují celé spektrum lidské zkušenosti, ne pouze jeden omezený výsek.

Jaké jsou reakce čtenářstva na knihu? Obrátil se na vás někdo s tím, že mu kniha dodala kuráž otevřít téma své identity a genderu vůči okolí?

Různé, a to je v pořádku. Baví mě. A ozval, ano. Ale co mě těší a překvapuje nejvíc, je, když knihu čtou lidé s naprosto odlišnou zkušeností a dokáží si z ní vzít to, o co mi šlo především – o nějakou reflexi vlastní paměti a nemožnost nahlédnout do prožívání druhých.

Když jste prožíval to, o čem Rozložíš paměť pojednává, co vám tehdy pomáhalo uvědomit si, čím si procházíte? Kde jste hledal informace, inspiraci nebo „záchrannou kotvu“? Sehrála v tom roli i literární tvorba? Ať už vaše, či jiných.

Rozložíš paměť není moje autobiografie. Román funguje trochu jinak, a přestože v něm zpracovávám spoustu věcí ze svého života, pracuju s nimi dost volně. Co mi ale pomáhá celý život, jsou knihy druhých lidí; nacházím v nich útěchu – ne ve smyslu chlácholení a pochopení, spíš je úlevné prožívat chvíli svět jinak, skrze oči a jazyk cizích lidí a vědět, že tu nejsem jen já...

V románu otevíráte několik velmi těžkých témat – třeba šikanu, domácí násilí nebo alkoholismus. Umím si představit, že o takových věcech může být náročné mluvit, zvlášť před lidmi, které neznáte. Co vám pomáhá o těchto tématech mluvit veřejně tak, aby to pro vás bylo bezpečné a únosné, ne retraumatizující? A přináší vám to někdy i pozitivní emoce?

Ano, ale všechno je vnímané skrz prizma paměti – a ta má tendenci nám vše vracet zpětně zesílené pomocí pravidla silnější vzpomínky. Při psaní jsem se vracel ke krátkému filmu La Jetée od Chrise Markera, zajímalo mě, jestli může jediný násilný obraz předznamenat celý život konkrétního člověka. Proto často šedivé dny bez výrazu zapadnou; co zůstane, jsou ty výrazné „zářezy“. Budou zkreslené, vypointované a nepřesné, a zároveň budou formovat to, kým jsme. Já nechtěl napsat bezpečnou knihu, nevěřím v literaturu jako bezpečné místo, i když si myslím, že je médiem empatie. Ale k té vede cesta právě přes sdílenou bolest, přes to, že druhé vidíme, i když třeba ne v líbivém světle.

V recenzích jste srovnáván s francouzským literátem Édouardem Louisem. Kdo další z autorstva je vám, ať už tematicky, stylem psaní (příp. čímkoliv jiným), blízký?

Těch lidí je. Mám rád, když jsou spolu knihy v konverzaci, dokonce když si odporují. Mám blízko k poezii Anne Carson, k románům Virginie Woolf, W. G. Sebalda, Ann Quin nebo Clarice Lispector. Při psaní se celkově mnohem častěji vracím k poezii a k teorii než k próze jako takové.

Vedle prózy píšete i básně a do médií (například Respekt nebo Druhá směna) přispíváte komentáři k sociálním a politickým tématům. Máte pocit, že jste se v publicistice našel? A v čem je pro vás jiná než psaní románu, kde se také dotýkáte právě např. třídních nerovností, jen jiným způsobem a na větší ploše?

Publicistiku píšu proto, že pobývám ve světě. Nejsem extrovert, bojím se davů, ale mám potřebu alespoň nějak bojovat proti narůstajícímu fašismu, proti zvětšujícím se nerovnostem a čím dál častějším útokům na lidská práva a občanskou svobodu. A tak mi zbývá jen psát. Poezie a próza jsou pro mě ale pomalejší média. Fungují na základě obrazu, příběhu, jsou mnohem víc o povaze jazyka, o tom, jakou má moc a kdy ji ztrácí. Mají úplně jiné cíle než publicistika, i když se můžou občas protnout.

Na čem pracujete nyní? Co vám dělá (nejen) po literární stránce radost?

Dokončuji druhý román, pracovně nazvaný Náhlé změny počasí. Je o tom, nad čím přemýšlím už delší dobu – tedy nad narůstajícím pocitem samoty, izolací a jakousi neschopností vystoupit z vlastní hlavy. Je trochu o mikrobiologii, o osévání mraků, hodně o počasí, a taky o koncích světa. Těch soukromých i těch společenských.

Foto: Paseka
Rozhovor s autorem Markem Torčíkem vedla Karolína Tomečková.