Jak uspět s českými knihami na zahraničním trhu? Této otázce se během odborného semináře v Praze věnovala literární agentka Carlota Torrents, která má více než 20 let zkušeností ve vydavatelském průmyslu a od roku 2016 vede vlastní agenturu Asterisc Agents.
Carlota vysvětlila, že úspěch na zahraničním trhu není jen o exportu titulů nebo účasti na knižních veletrzích, ale především o dlouhodobé strategii zahrnující budování profesionálních kontaktů, jasné cíle a schopnost orientace v právních a administrativních náležitostech. Velkou pozornost věnovala i tomu, jak efektivně využít příležitosti Frankfurtského knižního veletrhu. Účastnice a účastníci semináře získali cenné rady, které jim usnadní orientaci na mezinárodním knižním trhu a pomohou při rozhodování o vstupu na zahraniční trhy.
Foto: Karolína Tomečková
Proč jste si zvolila právě Brno pro svou překladatelskou rezidenci?
Brno jsem si nevybrala já, Brno si vybralo mě! Původně jsem se hlásila do Prahy, protože tam mám více kontaktů než v Brně. Z nějakého důvodu to v Praze nevyšlo, tak jsem skončila v Brně. I tak jsem byla ráda, protože si myslím, že Brno je zvládnutelnější a také se tu cítím tak nějak doma, jako rodilá Moravanka.
Do jaké míry považujete pobyty v zahraničí za důležité pro překládající osoby? Co konkrétně vám Brno nabídlo z hlediska práce na překladu?
Pobyt v zahraničí vám má poskytnout potřebný odpočinek od každodenních povinností, abyste se mohli soustředit na svou práci. Uděláte opravdu velký pokrok. Kromě toho máte možnost zajít s místními autory a dalšími lidmi z literárního světa na kafe a diskutovat o svých projektech. Samozřejmě je vždy příjemnější setkat se osobně, než komunikovat e-mailem nebo po telefonu.
V čem se tahle zkušenost lišila od vaší předchozí rezidence v Brně před sedmi lety?
Tehdy jsem ještě neměla tolik zakázek jako dnes. Měla jsem s sebou kratší text – Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel Sylvy Fischerové, neuvěřitelně poetickou knihu, ale bylo to také hodně práce. Čas jsem také využila k získání nových zakázek a k navázání kontaktů v klidu a v pohodě. První víkend jsem s sebou měla také své děti, kterým bylo v té době šest a devět let, což bylo samozřejmě dobrodružství a o práci nemohla být na chvíli řeč!
Jako překladatelka máte vždy oči a uši otevřené
Jak jste se dostala k překladu knihy Vrány od Petry Dvořákové?
V posledních letech jsem opakovaně psala ukázky překladů Petry Dvořákové, velmi se mi líbí její styl psaného projevu. Když mě Ruben Höppner z Anthea-Verlag loni oslovil, zda bych se nechtěla pustit do překladu románu Vrány, byla jsem nadšená.
Narazila jste během překladu na konkrétní jazykové nebo kulturní prvky, které bylo obtížné převést do němčiny?
Ano, ve Vránách hraje „zuška“ ústřední roli. V Německu něco takového není běžné, většinou jde o soukromou iniciativu. Ale nedávno jsem na internetu náhodou našla termín „Jugendkunstschule“, takže to u nás existuje. Jako překladatelka máte vždy oči a uši otevřené. Překládat ročníky je obecně problém, protože školský systém zde funguje jinak – děti po čtvrtém ročníku odcházejí na gymnázium nebo jinou střední školu. Na rozdíl od angličtiny, kde „High School“ zůstává prostě „High School“, musíte hledat nové termíny.
Konzultovala jste některé pasáže s Petrou Dvořákovou? Jak důležitá je pro vás přímá spolupráce s autory a autorkami vámi překládaných knih?
Ano, měla jsem štěstí, že autorka Petra Dvořáková působí v Brně, takže jsme se mohly setkat a pracovat na několika pasážích. Ale bylo to jen na několika místech, text je napsán velmi čtivě. Obecně se to liší kniha od knihy. Jsou knihy, kde mi spousta věcí není jasná, například jazyk mládeže v knize Petra Hanela O hvězdách víš hovno, což je můj další projekt. Obávám se, že tam bude o čem mluvit! Ale těším se i na poznávání nových věcí.
Knihy z menších zemí to mají v Německu obecně velmi těžké
Co považujete za největší výzvu při překládání současné české prózy do němčiny?
Především jsou to idiomy a přísloví, které jsou v české kultuře hluboce zakořeněné. Dále jsou to každodenní zkušenosti ve specifickém kulturním kontextu, okořeněné humorem a ironií, které jsou obtížně přenositelné, což bude případ i výše zmíněného titulu od Petra Hanela. Bohužel německý jazyk mládeže není tak kreativní jako čeština a teenageři-puberťáci používají hodně anglicismů. Je třeba hledat kreativní řešení, jak zachovat emocionální obsah těchto výrazů.
Existují v německy mluvících zemích specifická témata nebo žánry z české literární produkce, které mají větší šanci na komerční úspěch?
Knihy z menších zemí to mají v Německu obecně velmi těžké – výjimkou jsou skandinávské detektivky. Abyste zaujali, musíte být alespoň Jaroslav Rudiš, autor s neuvěřitelným rozsahem. Jeho knihy byly zfilmovány, žije v Berlíně, a dokonce už píše německy a byl vyznamenán Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo jako „jeden z nejoddanějších stavitelů mostů mezi Německem a Českou republikou“.
Jak vidíte budoucnost literárního překladu v době rostoucího vlivu umělé inteligence – zvlášť když se zvyšuje tlak na rychlost, dostupnost i ekonomickou efektivitu překladů?
Jako literární překladatelka z toho nemám obavy, protože překlad tvůrčího obsahu nebo i hovorového jazyka vyžaduje hloubokou interpretaci. Jsem interpretem, který činí tvůrčí rozhodnutí a snaží se zachovat plynulost textu.
Foto: Kocar Production, Rezidence Café Kaprál
Moje objednávková kniha je plná až do jara příštího roku
Pociťujete s blížícím se Frankfurtským knižním veletrhem, kde bude Česko v příštím roce čestným hostem, narůstající zájem o českou literaturu?
Ano, to mohu potvrdit. My překladatelé máme nyní to štěstí, že nám nabízejí práci, aniž bychom museli sami chodit s texty a prosit o publikaci. Donedávna to bylo pravidlem.
Projevuje se to i ve vaší práci?
To mohu také potvrdit. Moje objednávková kniha je plná až do jara příštího roku.
Jak vypadá současná finanční situace literárních překladatelů a překladatelek? Je vůbec reálné živit se výhradně literárním překladem?
A nyní přichází velké ale. Nikdo neví, co se stane po čestném hostování České republiky ve Frankfurtu nad Mohanem, zda bude situace s objednávkami i nadále tak dobrá. Osobně vnímám knižní veletrh jako příležitost přispět k šíření české kultury a literatury. Nevím, jestli mě samotné překládání uživí, Česká republika není tak velká, aby všichni překladatelé měli vždy dost práce. Osobně bych to ani tak moc nechtěla. Celodenní dumání u stolu není nic pro mě. Být mezi lidmi mě baví, také proto učím češtinu ve vzdělávacím centru pro dospělé nebo vodím školní třídy do muzeí. Stejně jako překlady. S kombinací těchto profesí se nikdy nenudíte.
Rozhovor s autorkou vedla Karolína Tomečková.
České literární centrum (dále ČLC) vyhlásilo v rámci přípravy na hostování program na podporu výjezdů českých literárních agentek/agentů a nakladatelek/nakladatelů na jarní a podzimní mezinárodní knižní veletrhy konané v roce 2025. Cílem programu je podpořit nakladatele při propagaci aktuální české knižní produkce, a zvýšit tak počet českých knih přeložených do jiných jazyků využitelných při hostování České republiky ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2026.
K 10. dubnu 2025 obdrželo ČLC žádosti na podporu výjezdu na Frankfurtský knižní veletrh, který se letos koná ve dnech 15.–19. 10. 2025, od celkem 14 subjektů. Komise pro nakladatelské zájezdy, ve složení Radovan Auer, Pavel Kořínek, Jan Lukavec, Daniel Podhradský a Anna Štičková, doporučila udělit podporu 10 z nich.
Seznam podpořených nakladatelství a literárních agentur je ke stažení zde.
Jak se vám v Mikulově jeden měsíc žilo a tvořilo?
Žilo se mi tu moc hezky, tvořilo taky. Přijela jsem sem psát, ale nakonec jsem se věnovala hlavně rešerším. A na to je to klidné prostředí skvělé. Opravdu jsem si to tu užila.
Byla jste už někdy na rezidenčním pobytu?
Ne, tohle byl můj první. Dřív jsem byla trochu limitovaná tím, že jsem neměla žádnou prozaickou knihu. Ne že by to byl vždy nutný požadavek, ale když jsem o tom uvažovala, došlo mi, že jako autorka jediné básnické sbírky bych asi neměla moc velkou šanci. Teď už prozaickou knihu mám, a tak jsem si říkala, že bych se mohla zkusit někam přihlásit. Nakonec mi rezidence po udělení ceny tak trochu spadla do klína.
Plánujete po této zkušenosti zkusit další rezidenční pobyty?
Možná někdy ano, ale ne v blízké době. Mám pocit, že jsem tu udělala, co jsem potřebovala, a teď potřebuji odstup. Rezidence je určitý výpadek z běžného režimu – člověk se vytrhne ze struktur, na které je zvyklý. Je to skvělé na soustředění, ale dlouhodobě bych takhle fungovat nemohla. Potřebuju být součástí světa, který znám, vídat lidi, které mám ráda, a taky pracovat.
Na estetično si potrpím
Jakou roli pro vás během rezidence sehrálo samotné místo – Mikulov? Když jsem před měsícem mluvila s Petrem Borkovcem, říkal, že u spisovatelských rezidencí nezáleží na tom, jestli je místo hezké. Mnohem důležitější je získaný prostor a čas tvořit někde, kde autor nebo autorka nikoho nezná. Jak to vidíte vy?
Jsem jeden z těch lidí, kteří si na estetično docela potrpí. Mám pocit, že si pod slovem „estetika“ spousta lidí představí spíš něco podbízivě líbivého. Něco, co není nutné k přežití a co si nemůže dovolit kdekdo. Na co dosáhnou jen ti, kteří disponují časem, energií a prostředky. Dobře se přitom chceme cítit všichni. Pod estetičnem tedy rozumím spíš vlastnosti, určitý řád, harmonii – kombinaci, ve které mi bude hezky. To může být leccos.
V Mikulově jsem si hodně oblíbila zdejší hřbitov a jeho klid. Působí jako časová skulina daleko od ruchu světa.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla, že při psaní jste velmi organizovaná a držíte se režimu. Dařilo se vám to i tady?
Tady jsem od toho úplně upustila. Můj režim je totiž navázaný na běžný život, a tady jsem si udělala měsíc volna a chtěla pozorovat, co to udělá se mnou i s psaním. Hodně jsem chodila na procházky. Sledovala jsem i to, jaký to má na mě fyzický vliv. Doma většinou sedím celý den u stolu, kdežto tady jsem si nuceně prožila zjištění, že pohyb prospívá inspiraci. Takže jsem doslova rozhýbala představivost tím, že jsem se hýbala já.
Na čem jste během pobytu v Mikulově pracovala? A kam jste se během měsíce posunula?
Pracuju na textu s pracovním názvem Nachýlené století – je to román, spekulativní text zasazený do současnosti. Ujasnila jsem si, kam chci dějově směřovat, vytvořila jsem základní časové body a dělala jsem rešerše k události, která s knihou souvisí. Potřebuju ji pochopit z různých úhlů, abych ji dokázala literárně zpracovat.
Bude text podobně experimentální jako váš první román?
Naopak bude mnohem tradičnější. Narušení děje mělo formu danou tím, že jsem chtěla zkoumat ich-formu – to „já“. Teď pracuju na soudržnějším románu, který má tradičnější strukturu. Takže tam nemám tak volné pole působnosti jako předtím.
Fikce unese v podstatě cokoli, co na ni autor „navalí“
V rozhovoru pro Radio Wave jste zmínila, že váš román je těžko popsatelný a že jste chtěla zkoumat, co všechno fikce unese – prozkoumat pružnost média. K čemu jste při tom zkoumání nakonec dospěla?
Unese toho vlastně docela dost. Během psaní se ukázalo, že fikce minimálně unesla ten koncept, se kterým jsem do toho šla – průzkum lásky jako mýtu. Chtěla jsem zkoumat, za jakých podmínek, nebo kdy se z lásky může stát něco mýtického. Sama jsem vlastně úplně nevěděla, jak ta kniha skončí. Neměla jsem ani přesný plán průběhu. Měla jsem pár bodů, o které jsem se opírala, ale jinak jsem děj nechala volně plynout.
Takže si myslím, že fikce unese v podstatě cokoli, co na ni autor „navalí“ – pokud jí k tomu postaví dostatečné lešení. Nebo ještě jinak: pokud jí vytvoří dost pevnou oporu, tak zvládne i hodně neobvyklé věci.
Jak se vyvíjel samotný příběh – nosila jste ho dlouho v hlavě, nebo vznikal spíš intuitivně za pochodu?
Všechno začalo ve chvíli, kdy mi můj vlastní život přestal připadat jako příběh. A to je něco, s čím často pracuju – přemýšlím o věcech, včetně vlastního života, právě skrze příběhy. Snažila jsem se najít způsob, jak si ten pocit příběhovosti vrátit.
Napadlo mě vytvořit protagonistku, která se mnou bude nějak souviset – a která se s tímhle pocitem ztráty příběhu také potýká. Obklopila jsem ji podobnými postavami a jevy. Zároveň jsem už od začátku věděla, že tomu chci dát rámec pomocí metafikční roviny. Chtěla jsem, aby v textu zaznívaly věty jako magické formule – třeba že si ten příběh namlouvám, nebo že naše životy nám někdy přestávají připadat jako příběhy. Tyhle formulky pak někdy sklouzávají třeba i k patosu, ke kýči. I v tom ale byl záměr. Moje protagonistka začíná u hlavy a končí u srdce. Rozdělování na vysokou a nízkou literaturu už podle mě dnes neobstojí, to se propisuje i do jejích záležitostí srdce.
Foto: Kocar Production, Rezidence Café Kaprál
Vystudovala jste současnou kulturu, literaturu a kritickou teorii na King’s College London. Ovlivnil vás tento kontext natolik, že se váš styl psaní přiklání spíše k anglickému přístupu než k současnému českému literárnímu proudu? Dá se to tak vůbec říct?
Ono se to nabízí myslet si, že můj pobyt v Anglii ovlivnil, jak píšu. Já jsem ale takto psala už předtím bez ohledu na to, kde jsem zrovna pobývala. Česká literatura mi sice odjakživa přišla zajímavá, vnímám mezi námi ale jistou mentální vzdálenost. Možná to je dané tím, že já sama čtu nejen o věcech, co jsou přímo na té stránce, ale zajímá mě, co je mezi těmi řádky. Velká část soudobé české tvorby podle mě tematizuje naši žitou současnost nebo prožitou minulost. Mě to čtenářsky prostě a jednoduše vždycky táhlo ke spekulativnější literatuře, obecně ke knihám, kde je tenká hranice mezi realitou a fikcí. Vidím se být součástí jiných trajektorií, ale to vůbec neznamená, že nejsou autoři nebo autorky, se kterými bych necítila určitou provázanost.
Mám kupříkladu moc ráda jednu exilovou autorku, Miladu Součkovou, o které se často píše jako o zakladatelce intelektuální linie české literatury. Vnesla do ní také modernistické vlivy jako je třeba Joyce, a to je něco, s čím spíš vnímám sounáležitost. Ne že bych svoje psaní připodobňovala k tomu jejímu, ale cítím tam blízkost.
Je důležité, že už tu není jen jedna velká literární cena
Za Narušení děje jste obdržela Cenu literární kritiky. Proměnilo toto ocenění váš vztah k vlastnímu textu – například v tom, jak o něm přemýšlíte nebo jak se k němu vracíte?
Pochybnosti jsou přirozenou součástí celého procesu. Já o sobě pochybuju neustále. Zároveň se ale snažím nebrat si příliš k tělu ani kritiku, ani chválu – a tedy ani tu cenu. Vnímám to jako výsledek uvažování konkrétního člověka nebo skupiny lidí v určitém čase a kontextu. Beru to pragmaticky. Měla jsem štěstí, že to tehdy padlo na mě.
Magnesia Litera reflektuje i čtenost a širší čtenářský ohlas, což se pak promítá do výsledků. O to víc mi bylo sympatické, že Cenu literární kritiky udělují čistě na základě textu – bez ohledu na popularitu nebo kontext. A myslím, že je důležité, že už tu není jen jedna velká literární cena. Když se na jednu soutěž soustředí všechna pozornost, klade se na ni až nepřiměřené množství očekávání. Je zdravé, když tu vzniká konkurence a prostor pro větší rozmanitost.
Myslíte, že váš debut má potenciál oslovit i mezinárodní publikum?
Myslím, že ten potenciál má – ostatně doufáme v to asi všichni. Překlady si přeje každý autor. Dana Blatná se té knížky ujala moc hezky, a právě jsem prodala práva do Švýcarska, takže ambice tu určitě jsou. Ale člověk nikdy neví. To mě na literatuře fascinuje – můžete napsat knihu, o které si myslíte, že dobude svět, a nakonec se to podaří někomu jinému.
Rozhovor s autorkou vedla Karolína Tomečková.
Co všechno práce literární agentky obnáší?
Nejprve si knihu musím přečíst. Často čtu text ještě před vydáním. Jednoduše řečeno jde v naší práci o navazování a udržování funkčních kontaktů se zahraničními vydavateli, redaktory, bohemisty, organizacemi i médii. Doporučuji vhodné tituly k vydání a dodávám všechny potřebné podklady a informace. Vybírám ukázky z knih, sleduji recenzní ohlasy, zařizuji překlad a rozesílám je. Jedním ze základních „nástrojů“ mé agentury jsou prakticky denně aktualizované webové stránky, na které mohu kdykoli odkázat – zájemci tam najdou vše potřebné. Texty, které nejsou určeny veřejnosti, posílám samozřejmě až na vyžádání konkrétních nakladatelů.
Cesta od prvního kontaktu a vzbuzení zájmu ke konkrétní spolupráci na překladu bývá často velmi dlouhá. U beletrie autorů malého jazyka si nakladatelé také někdy vyžádají posudek od „českého čtenáře“, následují interní diskuse. Často se musím připomínat – různé formy urgencí jsou bohužel běžnou součástí této práce. Pravidelně také rozesílám newslettery nakladatelům i bohemistům.
Když se podaří zaujmout a nakladatel knihu chce vydat, co následuje?
Domlouváme podmínky a uzavíráme smlouvu. Následně jsem k dispozici překladateli, někdy se podílím i na přípravě vydání – dodávám aktualizované podklady, připravuji medailonek autora, jindy spolupracuji na nové anotaci. Jde zkrátka o různorodou asistenci, aby kniha vyšla v té nejlepší možné podobě. Po vydání se ideálně řeší i možnosti autorské cesty do dané země. A pak přichází „postprodukce“ – hlídání smluvních podmínek, sledování prodejů, ohlasů.
Literární agent je jako průvodce – bez něj kniha snadno zapadne
Zmiňujete různé materiály a podklady – patří k vaší práci i příprava katalogů?
Ano, tištěné materiály jsou důležité. Exportní katalogy knih autorů nakladatelství Host, zaměřené na beletrii, vydáváme dvakrát ročně. Před čtyřmi lety jsem založila tradici samostatného katalogu pro dětskou literaturu, především pro boloňský veletrh. A v souvislosti s přípravou hostování ve Frankfurtu 2026 jsem loni na jaře poprvé připravila obsáhlý německojazyčný katalog nejen s novinkami, ale připomínající i tituly starší, které dosud nebyly do němčiny přeloženy. Letos byl další ročník k dispozici na veletrhu v Lipsku a počítám s ním i příští rok. Všechny katalogy jsou dostupné i online.
To je spousta práce.
Je to tisíc a jedna činnost, často spíš z kategorie těch „nevděčných“. Cesta každé jednotlivé knihy k překladu není ani snadná, ani rychlá. Ale věřím, že má práce má smysl – a naštěstí přináší i spoustu uspokojivých momentů.
V čem je pro vás výhodou být zároveň součástí týmu nakladatelství Host?
Velmi si cením poznatků od kolegyň z Hosta, které pracují z opačné strany – hledají překladové tituly a komunikují s agenturami z celého světa. Probíráme různé zkušenosti, srovnáváme. U agentur se obecně cení nejen kvalita nabízených knih, ale také spolehlivost a přiměřenost – přílišná četnost nabídek a zahlcení zbytečnostmi je cesta do pekel.
Někde jsem narazila na přirovnání agenta k turistickému průvodci – bez dobrého se nikam nedostanete. Tak doufám, že své autory provázím dobře.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Tři dny v týdnu pracuji z domu – to je luxus posledních let, kdy mám prostor na soustředěnou práci. Dva dny jezdím do brněnské redakce Hosta, kde načerpám sociální energii. Největší část dne mi zabírá e-mailová komunikace – s narůstajícím počtem knih v překladu i připravovaných projektů přirozeně přibývá i agendy.
Roste i počet kontaktů s potenciálními budoucími partnery – jsou nakladatelé, s nimiž jsem v aktivním kontaktu roky, ale zatím si žádný titul nevybrali. Snažím se o osobní přístup. Jistě, něco se dá řešit hromadnými zprávami, ale pokud to jde, píšu jednotlivě – a to opravdu zabere hodně času. Ostatní činnosti jsem už zmínila – většina práce se dá zvládnout od počítače a s telefonem. Konkrétní náplň dne se ale mění podle období – jiná je před uzávěrkami grantů, jiná před veletrhy a úplně jiná po jejich skončení.
Mám tu čest pracovat s výjimečnými autorkami a autory
Spolupracujete s řadou významných českých jmen. Jak se vám to povedlo?
Začínala jsem s předními autory z bývalého nakladatelství Petrov, kde od roku 2001 byla součástí mé práce i agentáž. Řada z tehdejších autorů – například Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz nebo Irena Dousková – zůstala součástí mého portfolia dodnes. V roce 2006 jsem si založila vlastní agenturu a po transformaci Petrova v nakladatelství Druhé město jsem začala některé autory zastupovat přímo. Od roku 2009 pracuji v Hostu a agentáži jsem se věnovala i nadále – zpočátku jen částečně, dnes už naplno. V současnosti zastupuji téměř všechny české autory nakladatelství Host.
Proč nespolupracujete i s autorkami a autory z dalších nakladatelství?
V minulosti jsem krátce spolupracovala i s autory z jiných nakladatelství, ale to bylo ještě před mojí prací v Hostu. Dnes na to jednoduše nemám kapacitu. Bohužel v Česku není dost agentů, kteří by nebyli přímo spojení s nějakým konkrétním nakladatelstvím – kromě mě snad jen Edgar de Bruin a Maria Sileny. V malých jazykových oblastech ani nemají podobné aktivity žádnou tradici, na kterou by šlo navázat. Výjimečně mají čeští autoři zahraniční agenty, ale většina je stále „bezprizorních“. V průběhu let mě oslovilo mnoho českých autorů s žádostí o zastupování – a mé kolegy a kolegyně také – ale pokud nechci zásadně změnit svůj pracovní režim, není nic takového možné. Snažím se to každému srozumitelně a vstřícně vysvětlit.
Zmínila jste už některá jména, která zastupujete. Mohla byste doplnit i další autory a autorky ze svého portfolia?
Mám tu čest pracovat s knihami výjimečných českých autorek a autorů – a jejich úspěchy na domácí scéně mohu postupně posouvat i za hranice. Z těch dlouhodobě zastupovaných jmen zmíním například Petru Soukupovou, Jiřího Hájíčka, Jana Němce či Viktorii Hanišovou. A v poslední době začíná v zahraničí bodovat i Petra Klabouchová nebo Petr Šesták.
Rozhovor s literární agentkou vedla Karolína Tomečková.
Česká republika bude v roce 2026 čestným hostem na prestižním Frankfurtském knižním veletrhu. Přípravy vede Moravská zemská knihovna ve spolupráci s odborníky a odbornicemi z oblasti literatury, kulturního managementu a překladatelství.
Cílem této soutěže je získat originální a profesionálně zpracovaný videospot, který bude prezentovat Českou republiku jako čestného hosta na největším knižním veletrhu světa. Spot bude využíván při klíčových událostech, v televizním vysílání, online prostředí i dalších formách prezentace v zahraničí a v ČR.
Zapojením do soutěže o návrh zúčastnění získávají šanci nejen na vítězství, ale i na finanční odměnu. Vybereme tři nejkvalitnější a ekonomicky nejvýhodnější návrhy, které oceníme částkou 20 000 Kč. S autorkou nebo autorem vítězného návrhu bude následně uzavřena smlouva na realizaci samotného videospotu.
Podrobné podmínky soutěže naleznete na stránkách Národního elektronického nástroje (NEN).
Jak a do kdy podat nabídku?
Pošlete nám váš návrh do 27. 6. 2025 do 12:00 na e-mail martina.chmelarova@mzk.cz s uvedením předmětu e-mailu „NEOTVÍRAT – VZ Vytvoření návrhu kreativního konceptu videospotu pro projekt Czechia 2026 – čestné hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026“.
Nabídku je možné předložit také prostřednictvím NEN. Případné dotazy v průběhu soutěže prosím zasílejte na e-mail martina.chmelarova@mzk.cz.
Výsledek veřejné soutěže
Vybraným dodavatelem je MgA. Jakub Kouřil.
Během diskuze byly představeny konkrétní projekty a formy podpory, které pomáhají české literatuře pronikat do zahraničí. Zmíněna byla například rezidence v Mikulově, literární soutěž Román pro Frankfurt, výzva Českoněmeckého fondu budoucnosti a další příležitosti nejen pro autorky a autory.
Akci zachytil Jan Tichý.
Na Světě knihy proběhlo také jarní setkání ENLIT, sdružení národních agentur a institucí podporujících překlad národních literatur. CzechLit je členem sdružení od roku 2019, prezidentem je Martin Krafl. Setkání se zúčastnili zástupci a zástupkyně z 15 evropských zemí.
Sdružení se zaměřuje na budování strategických partnerství a lobbying. V Praze se konala například jednání se zástupci programu Kreativní Evropa, s ředitelkou Lipského knižního veletrhu Astrid Böhmisch a se zástupci Evropské ceny za literaturu (EUPL). Činnost ENLIT byla představena také Glennu Micallefovi, evropskému komisaři pro mezigenerační spravedlnost, mládež, kulturu a sport.
Kromě profesních schůzek byl připraven také odborný program. Velký úspěch sklidila přednáška literárního teoretika Petra A. Bílka o současné české knižní produkci a jejích trendech.
Prezentace ENLIT v programu Českého literárního centra zaujala přes 40 lidí z odborné i širší veřejnosti. Síť se zároveň představila i na Central and East European Book Market (CEEBM), nové mezinárodní platformě pro odbornice a odborníky z knižního sektoru, zaměřené na střední a východní Evropu.
Za fotky děkujeme Jitce Hanušové z CEEBM.
Jak se vám v Mikulově na rezidenci líbí?
Je to snad až příliš krásná rezidence, nachází se skoro v kostele; ten byt je opravdu báječně položený. Člověk chodí kolem bytu a vidí velice různé scenérie, takové střihy, trochu jako ve filmu. Jdete a najednou se objeví průzor na skály, které vypadají jako v Jižní Americe: Andy rámované nárožími měšťanských domů. Nebo se podíváte směrem k dietrichsteinské hrobce a Kristus na římse jako by drží ten kopeček s kaplí a vypadá to trochu jako v jižní chudé Itálii. Různorodě tady padají ulice, je to pěkné.
Máte tu nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Našel jsem tady jedno místo, takový mokřad, který se nachází mezi Sedlecí a Mikulovem. Nikoho tam nepotkávám, říční ramena a plochy jsou plné spadaných stromů, kanály, stojaté vody, ostrůvky. Je tam spousta vodních ptáků. Když se dívám do kanálů, velmi silně mi to připomíná severní Itálii, deltu Pádu. Tam jsem potkal muže, který stahoval nutrii a komentované stahování natáčel na video, aby ho umístil na své stránky, na nichž „učí“, jak správně žít v přírodě. Za každou třetí větou říkal slova „pokora“ a „úcta“. Nespřátelili jsme se – jen jsme se jeden druhého strašně polekali.
Půvab stipendia spočívá v režimu
Trávíte v Mikulově čas i jinak než prací?
Nikam nechodím, jenom když za mnou přijede moje žena nebo některá z dcer, děláme výlety. Chodím odpoledne jen kolem bytu nebo do toho mokřadu. Snažím se mít režim, který nemůžu doma tak snadno pravidelně dodržovat. Půvab stipendia spočívá v režimu, který si stanovím, a celou dobu ho, pokud možno, dodržuju. Vlastně bych řekl, že nespočívá v ničem jiném.
Kolik se vám toho za pobyt v Mikulově podařilo napsat?
Celkem dost. Trochu jsem překládal, ale méně, než jsem plánoval. Víc jsem psal vlastní věci. Čtyři krátké povídky, dvě dlouhé, a ještě jednu rozepsal. Krátké povídky jsou tak do pěti tisíc znaků, pak jsem napsal něco, co se spíš podobá eseji. K překládání se dostanu obvykle večer, protože večer se mi hůř píše; večer dokážu psát jen když mám hořící termín. Většinou píšu od sedmi do jedné a pak od pěti odpoledne do sedmi, večer už ne. Největší radost mám, když je začátek týdne a hnusně.
Pomáhá vám špatné počasí se soustředěním na práci?
Pomáhá. Samozřejmě když vidíte fasády, do kterých praží jarní slunce, nebo rozsvícenou skálu, tak je poměrně těžké odolávat a nejít do toho.
Petře, proč vám na pracovním stole leží ptačí hnízdo se dvěma vajíčky?
Donesl mi ho Filip Brichta. Myslím, že četl text Naši ptáci, kde píšu o kradení vajíček z hnízda a Bossem z Dětí z Bullerbynu. Filip mi to hnízdo přinesl den dva po mém příjezdu do Mikulova. Později mi ještě donesl další věci. Je to výborný muž, který vede řeči stejně zajímavé jako ty dárky.
Povídka není nižší forma. Jen ji musíte umět
Máte už představu, co ze vzniklých textů bude?
Mám. Přijel jsem sem uspořádat a dopsat knihu povídek a krátkých próz. Nevěděl jsem, jestli to budou dvě knížky, nebo jedna. Texty po sobě musím znovu přečíst a některé už napsané dopisuju pro knižní vydání. Velmi často napíšu třístránkovou prózu, která končí – ale mám k ní poznámky, jak ještě pokračovat. A pak, místo, aby šel dál, začnu nový text. A ty texty s možným pokračováním zůstávají ležet a kupí se. I proto jsem si o ten měsíc tady požádal – abych se vrátil.
Dříve jste psal i poezii. Pokračujete v tom stále?
Psal jsem dřív a dlouho pouze poezii. V posledních letech ji víceméně jen překládám. Ale letos vyjde sbírka Malé lodě, která je pro starší děti, ale já myslím, že jsem si v ní objevil tvar, v němž budu ještě pokračovat, a nebude už určen jen starším dětem.
Proč jste od poezie upustil?
Neupustil. Jen jsem zjistil, že věty nějak jdou. Vidím spíš příbuznosti s poezií, příbuzná témata, motivy a tak. Já nemám vůbec pocit, že jsem dal něčemu sbohem.
Láká vás napsat i delší prózu, třeba román?
Píšu, jak to zmůžu a jak si to řekne. Lákalo by mě napsat něco na sto stran, abych vám odpověděl – ale to, jestli mě něco láká, není koneckonců příliš důležité.
Povídka ale rozhodně není žádná „oddechová“ forma.
V naší zemi se má, zdá se mi, nyní za to, a někteří romanopisci to veřejně podporují, že povídka je oddychovka nebo vyplnění času mezi dvěma romány. Anebo snadný výdělek do tematických antologií. Něco nižšího. Tomu vůbec nerozumím. Myslím, že kdyby spousta českých spisovatelů napsala místo svých románů dvě povídky, bylo by to prospěšnější.
Často bývá vnímána jako literatura „do vlaku“, bez hlubšího ponoru.
Ano, ten ponor je tak důležitý, být v tom dlouho – o to současní čtenáři stojí. „Ponořit se“, to je slovo! Nechat se unášet, ponořený! Oči, uši, nos – všechno plné příběhu! Páni! Nemám rád texty, kde ani na desáté straně nenajdu větu, která mě vzrušuje, tím, že je plně v příběhu a zároveň odkazuje někam jinam.
Estetika místa není důležitá
Jak jste se dozvěděl o možnosti pobývat na této rezidenci?
Chodí mi novinky z Českého literárního centra a sleduju, co dělají. Dlouho jsem o žádnou delší rezidenci nežádal a do Mikulova jsem chtěl také proto, že už jsem tu loni nebo předloni týden byl. Rezidenční stipendium čtyřicet tisíc korun je podle mých měřítek navíc vysoké, mohl jsem některé práce odmítnout nebo odsunout.
Je podle vás Mikulov vhodné místo pro spisovatelskou rezidenci?
Na to vlastně nemyslím. Jednak se mi příčí ověřovat, jestli a co má město nabídnout mně, to spíš já bych se měl snažit něco nabídnout jemu. Důležité na tom všem je, že někam přijedete, příliš se v místě nevyznáte, nikoho neznáte, jste tam sám, vytržený, odstřižený, když už jsme mluvili o filmových střizích. To je podstatné. Mě nezajímá, jestli je to město hezké. Všude je něco zajímavého. Je to tu hezké, ale pro mě to nehraje větší roli.
Máte za sebou i řadu zahraničních rezidencí. Jak je hodnotíte v porovnání s těmi českými?
Všude to bylo zajímavé. Žil jsem přes rok v Berlíně, pobýval ve Francii, v Bruselu, v rakouské Kremži nebo třeba v Lotyšsku. První rezidenční pobyt jsem dostal v roce 1995 v rakouském Ottensheimu u Lince. Dřív žádné rezidence v Čechách nebyly, jezdil jsem – díky své překladatelce do němčiny Christě Rothmeierové a svým rakouským nakladatelům – jenom do zahraničí. Vždycky to pro mě znamenalo mít víc peněz, než když jsem byl tady. Vždycky jsem si cenil toho, že se můžu odříznout na měsíc nebo déle. Byly to šťastné měsíce. A vždycky jsem tam toho napsal a přeložil a připravil si tolik, že jsem s tím pracoval další rok dva.
Podmínky pro literární tvorbu se zlepšují
Sledujete vývoj podpory pro autorky a autory i u nás? Vnímáte v posledních letech nějaký posun?
Samozřejmě, velký. Byl jsem u toho, kdy se tu nic nedělo. Konec devadesátých let a období pak – bylo úplně šílené, kolik toho pro autory nebylo. Pokud se týká poezie, byla to naprostá katastrofa. Až sami autoři to museli vzít do svých rukou, založili kluby a kavárny, kde se četlo. Když jsem dřív jezdil na čtení, často se na mě obraceli lidé z těch prostor, kde se četlo, na koho se mohou v Čechách obrátit ohledně spolupráce – a já musel bohužel říct, jedině na Ministerstvo kultury. To už dávno neplatí. Mám radost.
Jak se vám podařilo prosadit v zahraničí?
Náhodou. V roce 1995, to mi bylo 25, po čtení v Praze v Památníku písemnictví za mnou přišla zmíněná Christa Rothmeier a řekla mi dost neuvěřitelnou věc: „Ráda bych tě pozvala na dva měsíce do Rakouska na stipendium, v rámci kterého ti vyjde kniha, kterou přeložím.“ Neměl jsem v tu chvíli žádné překlady do němčiny, ani v časopisech, nic. No ale stalo se to: kniha z nakladatelství Thanhäuser byla velice krásná. Začal jsem dostávat víc nabídek na čtení, publikování v časopisech, na různá stipendia.
Jak to pomáhá spisovatelské kariéře, když začnete být vidět na zahraničním trhu?
Dost, myslím. Tam, kam jste díky překladům pozván, potkáte například básníky, kteří jsou mnohem lepší než vy, dokonce mnohem lepší než všichni básníci, které jste do té doby osobně znali. Uvidíte například, že se čtení poezie obejde bez flétny. Vidíte, jak se věci dělají jinde – nikdy bych nezačal s autorskými čteními v kavárně Fra, kdybych neměl zkušenost z německojazyčných akcí. Všechno podstatné jsem tam okoukal.
Rozhovor s autorem vedla Karolína Tomečková.
Česká republika bude v roce 2026 čestným hostem na prestižním Frankfurtském knižním veletrhu a Moravská zemská knihovna za ni v této souvislosti jedná. Tato prestižní událost představuje jedinečnou příležitost prezentovat českou literaturu, kulturu a umění na mezinárodní scéně.
Klíčovým prvkem prezentace bude Národní stánek, který bude Českou republiku reprezentovat nejen ve Frankfurtu, ale v různých modifikacích také na dalších mezinárodních knižních veletrzích, a to minimálně do roku 2031.
Cílem soutěže je najít nejvhodnější architektonický návrh Národního stánku. Hledáme kreativní a funkční řešení, které dokáže zaujmout mezinárodní publikum a zároveň bude variabilní a udržitelné. Vítěz nebo vítězka soutěže na základě svého návrhu zpracuje dokumentaci pro výrobu stánku a dohlédne na jeho výrobu a sestavení.
Zapojením do naší soutěže o návrh zúčastnění získávají šanci nejen na vítězství, ale i na finanční odměnu! Zadavatel vybere tři nejkvalitnější a ekonomicky nejvýhodnější návrhy, které ocení částkou 30 000 Kč.
Podrobné podmínky soutěže se dočtete na tomto odkaze.
Jak a do kdy podat nabídku?
Pošlete nám Váš návrh do 9. 7. 2025 do 9:00 hodin na e-mail martina.chmelarova@mzk.cz s uvedením předmětu e-mailu „NEOTVÍRAT – VZ Architektonické řešení Národního stánku na mezinárodních knižních veletrzích v Lipsku a Frankfurtu nad Mohanem 2026“. Nabídku je možné předložit také prostřednictvím Národního elektronického nástroje NEN.
Kontakt
Případné dotazy v průběhu soutěže prosím zasílejte na e-mail martina.chmelarova@mzk.cz.
Výsledek veřejné soutěže
Vybraným dodavatelem je Ing. arch. Filip Bala, jehož návrh vznikl ve spolupráci s Ing. arch. Štěpánem Mackem a Ing. arch. Patrícií Peckovou. Svůj návrh pojmenovali „Z PŘÍSTAVU DO PŘÍSTAVU: Cesta knihy“. Více informací se dočtete v tomto článku.
V pátek 16. května od 13:00 do 13:50 se uskuteční v Sále Josefa Škvoreckého na veletrhu Svět knihy Praha program zaměřený na překladatelské a autorské aktivity, které pomáhají české literatuře pronikat do zahraničí. Představeny budou například rezidenční pobyty v Mikulově a Berlíně, soutěž Román pro Frankfurt nebo literární akce a semináře pořádané v Německu.
Diskutovat budou Anna Luňáková, Jan Němec, Petr Borkovec a Martin Krafl. Pro účast na akci je nutná rezervace. Více informací najdete na www.svetknihy.cz.
Akci pořádá Moravská zemská knihovna v Brně ve spolupráci s Českým literárním centrem a Asociací spisovatelů.
Zhruba 40 lidí z řad odborné i široké veřejnosti si užilo nejen čtení, ale i živý rozhovor s autorem. Elsa Aids zaujal svými vtipnými a překvapivými postřehy, které přinesly svěží a neotřelý pohled na jeho tvorbu i současnou literaturu. Německé texty citlivě interpretovala herečka Elna Lindgens, zatímco moderace a tlumočení se ujala Christina Frankenberg z Českého centra Berlín.
Kniha Přípravy na všechno má pro České centrum mimořádný význam – v roce 2022 byla vybrána do prestižní překladatelské soutěže Susanny Roth. Právě díky této soutěži vznikl její německý překlad, který úspěšně vydala vítězka německé části soutěže, Susy Wolfrum, v kolínském nakladatelství Parasitenpresse.
Literární večer se uskutečnil ve spolupráci s Českým centrem Berlín jako součást cyklu Tschechien erlesen, a za podpory projektu Czechia 2026, který připravuje Českou republiku na roli čestného hosta Frankfurtského knižního veletrhu.
Akci zachytila Alena Radiměřská.
Česká republika (CZECHIA) bude čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu 2026 (více ZDE). Hostování představuje pro českou literaturu a knižní průmysl unikátní příležitost představit své silné stránky ve světovém měřítku. Pozice čestného hosta zajišťuje celoevropskou i globální pozornost už před samotným konáním veletrhu v roce 2026, ale i mnoho let po něm. Mottem české prezentace je „Česká republika – země na pobřeží.“ Pod tímto heslem se naše země představí jako integrální součást světového kulturního oceánu.
České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny v Brně (MZK), vyhlašuje v rámci přípravy na hostování program na podporu výjezdů českých literárních agentek/agentů a nakladatelek/nakladatelů na jarní a podzimní mezinárodní knižní veletrhy či setkání se zahraničními nakladateli v roce 2025. Cílem programu je podpořit nakladatelství při propagaci aktuální české knižní produkce, a zvýšit tak počet českých knih přeložených do jiných jazyků využitelných při hostování České republiky ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2026.
Literární agentury nebo nakladatelství mohou v roce 2025 žádat o příspěvek na vstupné, dopravu a ubytování na
- Frankfurtský knižní veletrh ve dnech 15. – 19. 10. 2025
Online přihlašovací formulář je dostupný zde.
Uzávěrka pro zaslání žádostí je 5. 5. 2025.
Žádosti posuzuje komise Českého literárního centra složená z odborníků/odbornic a členů/členek Dramaturgické rady projektu Czechia 2026, která dává MZK doporučení k poskytnutí podpory.
Zájemci nebo zájemkyně mohou získat příspěvek na:
- dopravu (konkrétní výše paušálního příspěvku na dopravu na konkrétní veletrhy bude definována ve smlouvě uzavřené mezi úspěšnými žadateli/žadatelkami a MZK)
- ubytování na max. 3 noci (ubytování v maximální kategorii *** nebo ubytování typu Airbnb, jehož cena odpovídá hotelu ***)
- vstupné na veletrh
Maximální výše příspěvků (včetně DPH):
- 15 000 Kč včetně DPH
Bude-li žadateli/žadatelce podpora přiznána, obdrží ji na základě předložení:
- krátké závěrečné zprávy
- faktury, vystavené po skončení akce; faktura bude vystavena v souladu se zákonem 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, v platném znění
- přílohou faktury budou kopie dokladů za ubytování a za uhrazené vstupné; v případě kurzových přepočtů cizích měn také údaj o použitém kurzu
Další podmínky vyhlašovatele jsou uvedeny ve formuláři žádosti, který je nedílnou součástí tohoto výběrového řízení, a jsou pro žadatelky a žadatele závazné.