Petře, tak co – překročil už tvůj debut ten magický milník 10 000 prodaných výtisků a stal se bestsellerem?

Je to tak. Když jsem se loni v dubnu svěřil, že bych chtěl téhle mety dosáhnout, lidi si klepali na čelo a říkali, ať se vrátím do reality. Hvězdy měly ale loni na podzim ohromný finiš, rok a půl po vydání.

Mám pocit, že na úspěchu knihy má velký podíl i to, jak o ní mluvíš. Jsi hodně aktivní na sítích, v podcastu Klub psáčů i v rozhovorech. Co tě vedlo k tomu do toho takhle šlápnout? A jak se v tom vlastně cítíš? Hlavně na sítích, které umějí být inspirativní, ale taky dost únavné. Člověk se tam snadno srovnává s ostatními a občas schytá i nějaký hejt.

Určitě to není jen pocit. Sociální sítě udělaly hodně. Zajímavé je, že už když jsem rukopis posílal do nakladatelství, v průvodním e-mailu jsem zmiňoval, že se plánuju do marketingu zapojit. Jen jsem asi pořádně netušil, co tím ve skutečnosti myslím. Ale po těch devíti letech psaní jsem v tom Hvězdy zkrátka nechtěl nechat samotné. Nechtěl jsem se smířit s tím, že knížka přežije na pultech tři měsíce a pak vyšumí.

Natáčením reelů jsem poslední rok žil, ale ne proto, že mi pomáhaly s propagací. Staly se pro mě i způsobem, kam směřovat svoji filmařskou kreativitu. Učil jsem se hrát, stříhat, pracovat se zvukem i komediálním timingem. Reely mi ale přece jenom požíraly kreativity až příliš. Každý den mě napadaly 2–3 scénáře, které jsem ani nestíhal točit. Navíc jsem cítil, že bych hladovějící kreativitu raději nasměroval do jiné tvorby. Proto jsem teď se sítěmi zpomalil.

Bereš si ty sám něco ze sociálních sítí i pro sebe? Inspirují tě v něčem? A co tě v poslední době zaujalo literárně?

Když chce člověk obsah na sítě tvořit, musí ho i spoustu konzumovat, aby nacítil, jak tohle médium funguje. To pro mě bylo unavující. Kdybych neměl značnou část své činnosti navázanou na Instagram, asi bych si ho zrušil. Pohybuje se tu spousta inspirativních tvůrců, ale mám pocit, že mě sítě spíš vysávají.

Co se týče světa knih, tam mě v poslední době zaujal Kuba Stanjura, který píše fascinujícím stylem. A právě teď vychází v Hostu nová kniha od Jana Hamouze, který píše jedno z nejlepších českých fantasy.

Na tvém debutu je zajímavé i to, že jde o young adult knihu psanou z klučičí perspektivy. Proč sis vybral právě tuhle cestu? A jak ses dostával do hlavy kluka v pubertě?

Mně samotnému podobná kniha chyběla. A to nejen v pubertě, ale i později, kdykoliv jsem ve vztazích nebo v jejich navazování tápal. Byl bych rád, kdyby za mnou tenkrát někdo přišel a řekl mi, že všichni okolo jsou stejně zmatení, neobratní, trapní — že takové vztahy zkrátka jsou. Když je nám náct, ale i když je nám -cet. (Našli se i čtenáři třícátníci, kteří podobné věci zažívali ještě nedávno.)

Věřím, že právě proto mají Hvězdy takový záběr i mimo teenagery. Spousta lidí tu nachází odpovědi na otázky, které je roky pronásledovaly.

Prvotní záměr tedy byl ukázat vztahy bez filtrů. Klučičí optiku jsem si vybral nejen proto, že je mi bližší, ale i proto, že mi její realistické vyobrazení v literatuře chybělo. Nechtěl jsem nic romantizovat ani tupit hrany, chtěl jsem ukázat necenzurovanou skutečnost, která bude zajímavá nejen pro čtenáře, kteří ji zažívají nebo zažili, ale i pro čtenářky, kterým dá nahlédnout do našich hlav a prožitků.

Dostat se do hlavy kluka v pubertě tolik náročné nebylo. Pátral jsem v paměti, v deníku nebo ve svých, heh, ICQ archivech… Nebylo to jednoduché čtení, ale připomnělo mi to, jak jsem svět tenkrát vnímal.

Konzultoval jsi při psaní i s někým, kdo je věkově blízko tvému hrdinovi?

Rukopis četlo za ty roky přes deset betačtenářů s tím, že třetina byla ve věku hlavních postav. Někteří z nich četli text i víckrát a vzhledem k tomu, jak dlouho vznikal, ho věkově i předehnali. Těsně před vydáním jsem si ale našel dvě betačtenářky z cílové skupiny, které provedly poslední „aktualizační“ kontrolu.

V knize otevíráš mimo jiné i téma manosféry. Vnímáš ji jako něco, co je dnes mezi středoškolskými studujícími opravdu přítomné?

Když píšu tyhle odpovědi, jedu zrovna z Plzně, kde jsem o tomhle tématu přednášel pro skauty. Oslovili mě, jestli bych takovou přednášku neudělal, protože si u kluků v oddílech všímají misogynních projevů. Vnímám tedy, že manosféra je velmi přítomná. Do takové míry, až se stává skoro mainstreamem. A nejen u středoškoláků, bohužel.

Dostal jsi od někoho reakci, že mu tvoje kniha pomohla změnit pohled na tuto problematiku?

Někteří kluci psali své zážitky s manosférou, jiní psali třeba to, že jim knížka pomohla udržet se nad vodou, když byli v rozpoložení, na kterém se tihle influenceři přiživují nejčastěji.

Psaly mi taky ale holky, kterým knížka pomohla s uvědoměním, že se nenacházejí ve zdravém vztahu. V několika případech právě s někým, kdo rétoriku manosféry přejímal.

No a pak tu byli rodiče, kteří se právě díky Hvězdám o manosféře dozvěděli a uvědomili si, že o tomhle tématu musí začít s kluky povídat dřív, než se dostanou do věku, kdy je jakákoliv komunikace náročnější.

Kniha teď vyšla i v německém překladu a tys ji představil v Lipsku. Jaké to pro tebe bylo? A máš už první reakce od německých čtenářek a čtenářů?

Když jsem vstoupil do první haly veletrhu, netrvalo dlouho a dostavilo se zahlcení. Množství lidí, množství stánků a hlavně brutální množství knih – často na první pohled vlajkových lodí předních nakladatelství, prezentovaných s velkou pompou. A vedle toho neznámé Hvězdy.

Vybavily se mi nářky knižních influencerů, že jejich seznamy knih k přečtení jsou nekonečně dlouhé, a napadalo mě, jestli si do nich můžou Hvězdy vůbec probojovat.

Jak to dopadne, ukáže nejbližší budoucnost. První reakce německých čtenářů už jsou venku, některé jsou nadšené, některé „jen“ pozitivní. Jsem ale nadšený, že se Haně Hadas podařilo všechny emoce přenést i do překladu.

Na sítích jsi sdílel i pár vtipných historek z překladu, na kterém pracovala Hana Hadas. Vybaví se ti ještě nějaká, o kterou by ses mohl podělit?

No jasně, těch bylo spousta. Třeba u téhle pasáže z Hvězd jsme si s Hanou museli vysvětlit poslední větu:

„Život je fakt zvláštní. Přemýšleli jste někdy nad tím, že v žádném filmu nejde hrdina na záchod? Že Bella před Edwardem nikdy nezadržuje větry? Že Harry s Ronem ani jednou neotevřeli kouzelný časák s pohyblivými roztouženými čarodějkami a nechytli děsnou potřebu vyleštit v bradavické kuchyni všechny příbory?“

Velkou inspirací je pro tebe, jak je vidět, i svět filmu, kde jsi nějaký čas pracoval. Jak se to konkrétně promítlo do podoby knihy? A chtěl by ses k filmu ještě někdy vrátit?

Rád experimentuju s literární formou a filmy k tomu fungovaly jako inspirativní rámec. Ať už jde o „stříhání“ mezi scénami, nebo vyprávění obrazem. Abych byl konkrétnější, takhle vznikla třeba scéna, ve které jsem postavil dva protagonisty do stísněného prostoru a romantické napětí mezi nimi se snažil vyjádřit bez dialogů nebo myšlenkových pochodů, jen s pomocí popisů řeči těla.

Filmařské ambice mě ale neopustily, věřím, že teď ve druhé polovině roku mi čas dovolí vrátit se zase na plac.

Do jakých vod se chceš pustit dál?

Plánoval jsem se pustit do spekulativního sci-fi. Tedy vzít nějakou lehce pokročilejší technologii, v tomhle případě by to byla specifická sociální síť, a zasadit ji do dnešního světa. S tím, že příběh by se tentokrát netýkal pouze generace Z, ale i mileniálů a témat, která jsou pro obě generace aktuální.

Plány mi ale naboural režisér Robert Hloz, který po Bodu obnovy připravuje další sci-fi film, a mě oslovil s tím, jestli bych mu nenapsal scénář.

V knize je patrná i tvoje záliba v hudbě. Kdybys ji měl vystihnout jednou skladbou, která by to byla a proč?

Nevím, jestli bych to nazval úplně zálibou. Ale třeba právě u filmu mě moc hudby vždycky fascinovala. Identické záběry můžou působit hororově i romanticky podle toho, jaký podkres k nim přidáš. Proto mě vždycky bavila představa, že bych propojil hudební svět s tím literárním. Co kdybych mohl emoce na stranách zesílit vhodnou skladbou? Tak vznikl nápad vytvořit knížce soundtrack s QR kódy, přes které si načteš konkrétní skladby ke konkrétním scénám.

A kdybych měl ale svůj vztah k hudbě vyjádřit jednou skladbou, nezvládl bych to. Byly by totiž dvě. Best of You od Foo Fighters a Sunshine (Adagio in D Minor) od Johna Murphyho. Odpověď na otázku proč asi nenabídnu, pusťte si je a pocítíte to sami.

Foto: Michaela Samiecová; Sabine Felber/Literaturtest
Rozhovor s autorem Petrem Hanelem vedla Karolína Tomečková.

Kampaň Čti za nároďák stojí na jednoduché, ale silné myšlence: čtení jako nový národní sport. Primárním měřítkem úspěchu přitom není výkon ani počet přečtených knih. Kampaň chce především dlouhodobě podpořit tvorbu pozitivních návyků a připomenout Češkám a Čechům, že čtení je zejména o radosti a o zážitku. Stejně jako ve sportu. Každodenní čtenářský „trénink“, se tak otevírá skutečně komukoli, a to bez ohledu na věk, zkušenosti nebo tempo. Někdo čte romány, jiná osoba knihy o osobním rozvoji nebo vzdělávací literaturu, další sáhne po krátkém textu. Kdokoli se může stát reprezentantem či reprezentantkou. Důležité je začít. Stačí i pár minut denně.

„Čtení není jen kulturní aktivita, ale základní nástroj, jak porozumět světu i sobě samým. Osobně mi čtení dává mnohem víc klidu než třeba sledování filmů. Není úplně snadné si ten čas vyhradit, ale vždycky se mi to vyplatí. Jednak tak dostávám potravu pro svou mysl, jednak se pak cítím odpočinutý a obohacený. Pokud chceme jako společnost obstát, potřebujeme čtení vrátit zpět do každodenního života. Přirozeně, bez tlaku, ale s vědomím jeho zásadního významu. Knihy nás totiž udržují bystrými i zdravými. Například lidé, kteří pravidelně čtou, žijí v průměru o 23 měsíců déle než ti, kteří nečtou vůbec,“ říká Ing. Martin Vopěnka, spisovatel a předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů.

Benefity napříč generacemi

Aktuální průzkumy potvrzují, že má čtení dlouhodobé a měřitelné pozitivní dopady na kvalitu života bez ohledu na životní fázi, v které se nacházíme. „Čtení je takový pomyslný lístek se slevou do celého světa. Protože se mozek při četbě zapojuje komplexně, procvičujeme centra pro jazyk, paměť, emoce i rozhodování. Pravidelné čtení tak posiluje nejen kognitivní schopnosti, ale i naši odolnost vůči stresu a schopnost porozumět druhým,“ vysvětluje neurolog MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP.

Například u dětí se čtení promítá do lepších školních výsledků. Společné čtení rodičů s dětmi v předškolním věku vede k výrazně vyššímu rozvoji jazyka, a to až s přibližně osmiměsíčním náskokem oproti vrstevníkům a vrstevnicím. U lidí v seniorním věku, kteří čtou alespoň jednou týdně, se zase navíc ukazuje až o 46 % nižší pravděpodobnost kognitivního úpadku v následujících letech.

Vedle kognitivních přínosů hraje čtení zásadní roli i v oblasti emocí a mezilidských vztahů. „Při čtení můj mozek funguje jinak. Protože slova vidím před sebou, můžu o nich víc přemýšlet. V hlavě se mi zároveň tvoří obrazy, které jsou jenom moje. Při tom nahlížím do hlav a pocitů jiných lidí. Čtením se tak učíme se do lidí vžívat a adaptovat se na jiné perspektivy. Právě tahle schopnost, vcítění a porozumění, je velice důležitá pro fungující společnost. A dobrou zprávou je, že ji můžeme trénovat každý den, třeba jen pár stránkami,“ doplňuje vědkyně Mgr. Anežka Kuzmičová, Ph.D.

Čtení pro radost

Kampaň vychází z jednoduchého zjištění – většina lidí vnímá čtení pozitivně. Často ovšem následuje „ale“. Pocit, že na něj potřebujeme více času, soustředění nebo že je spojené spíš s povinností než potěšením. Právě na to kampaň reaguje. Ukazuje čtení jako zdroj radosti v každodenním životě a zároveň legitimizuje různé čtenářské přístupy. Je naprosto v pořádku číst pomalu, nepravidelně, ve vlaku nebo v knihovně. I krátká chvíle věnovaná koncentrované četbě může přinést klid, inspiraci nebo čisté potěšení – a každý i každá si k ní může najít vlastní cestu.

Do kampaně se zapojují i osobnosti z kulturní či sportovní sféry. Herec a režisér Jakub Kohák, který v projektu vystupuje jako symbolický „trenér čtení“ alias Knihák, k tomu říká: „Nejsem typ, od kterého byste čekali, že bude mluvit o čtení. Ale právě proto v tom jedu. Čtení není žádná nuda, je to trénink pro naši hlavu. A stejně jako ve sportu platí: stačí začít a vydržet.“

Čti za nároďák! je koncipována jako dlouhodobá iniciativa, která bude probíhat napříč online i offline prostředím. A to od sociálních sítí a médií až po veřejné akce a spolupráce s partnery. Akce proběhne pod hlavičkou Svazu českých knihkupců a nakladatelů pod záštitou Unie vydavatelů. Do projektu se zároveň zapojují i další významné osobnosti a instituce, mimo jiné Knihovny České republiky nebo Fotbalová asociace České republiky (FAČR) jako strategický partner projektu a garant spolupráce s českým fotbalem. „Jsem přesvědčený, že fotbal má sílu inspirovat i mimo hřiště. Projekt Čti za nároďák vnímám jako přirozené propojení sportu a vzdělávání – chceme jít příkladem a ukázat, že rozvoj není jen o tréninku, ale i o tom, co si člověk odnese do života. Pokud dokážeme motivovat děti ke čtení stejně jako ke sportu, má to obrovský smysl, “ vysvětluje David Trunda, předseda Fotbalové asociace České republiky.

Oficiální záštitu akce pro celospolečenský přínos poskytl prezident České republiky Petr Pavel.

Zdroje:

1. Federation of European Publishers, prezentace Frankfurt 2025.
2. Bavishi, A., Slade, M. D., & Levy, B. R. (2016). A chapter a day: Association of book reading with longevity. Social Science & Medicine, 164, 44–48.
3. Law, J., Charlton, J., McKean, C., Beyer, F., Fernandez-García, C., Mashayekhi, A., & Rush, R. (2020). Parent–child reading to improve language development and school readiness: A systematic review and meta-analysis. Newcastle University, UK.
4. Chang, Y.-H., Wu, I.-C., & Hsiung, C. A. (2021). Reading activity prevents long-term decline in cognitive function in older people: Evidence from a 14-year longitudinal study. International Psychogeriatrics, 33(1), 63–74.

Do uzávěrky veřejné soutěže Román pro Frankfurt zbývá už jen několik dní. Cílem soutěže je objevit, podpořit a zviditelnit nové české romány, které mají potenciál zaujmout mezinárodní publikum a stát se součástí prezentace české literatury na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026. Uzávěrka pro zaslání rukopisů je 30. dubna 2026.

Kdo se může přihlásit?

Soutěž je otevřena všem česky píšícím autorkám a autorům, ať už jsou na začátku své kariéry, nebo mají za sebou několik publikací. Hledáme originální a dokončené romány, které dosud nebyly vydány.

Co můžete získat?

• Odměnu ve výši 80 000 Kč pro každou ze tří vybraných autorek či autorů.
• Podporu Českého literárního centra – překlad úryvků románu do angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny.
• Šanci zazářit v roce 2026 na největším knižním veletrhu světa, kde vybrané autorky a autoři představí své romány odbornému i laickému publiku.
• Úhradu výdajů spojených s dopravou a pobytem ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2026.

Jak se zapojit?

1) Vyplňte online přihlášku
2) Pošlete kompletní rukopis a představení románu na roman@czechia2026.cz

Uzávěrka pro zaslání rukopisů je 30. dubna 2026.

Nezapomeňte si přečíst podrobné podmínky soutěže a doporučujeme také článek s nejčastějšími otázkami a odpověďmi.

Pro více informací kontaktujte:

Soňa Šírová
Moravská zemská knihovna
E-mail: roman@czechia2026.cz 

Some Days

1

Je dopoledne, zase sedím za stolem, který jsem si od stěny přestěhovala k oknu. Pouštím Simona Mavina a jeho album Some Days, začínám s ním teď každý den, přitom pár dnů zpátky jsem ho vůbec neznala, narazila jsem na něj na jednom francouzském rádiu. Říkám si, jak je zvláštní, že zatímco on je teď součástí každého mého dne a vlastně pro mě hodně znamená, on vůbec neví, že existuju.

Než začnu psát, jen tak popíjím čaj a dívám se do oken obecního úřadu, ženy pracují už nějakou dobu, já teprve začínám. Aniž by to věděly, každý den si i s nimi vytvářím takový malý vztah, společně sedíme za stoly, tlučeme do klávesnic, a když v poledne zvoní kostelní zvony, jdeme se naobědvat.

Dívám se taky dolů do ulice, rozpoznávám místní a turisty. Zatímco ti, co tady žijí, jen prochází, turisté se na ulici před bytem zastavují a fotí si ho společně s kostelní věží, kterou mám za zády. Říkám si, na kolika fotkách cizích lidí jsem, aniž by to věděli, jsem tam někde vevnitř za oknem, plochá fotografie má vevnitř prostor, kde sedím a dívám se na ně. Aniž by to věděli, i spolu máme takový malý vztah.

 2

Každé ráno taky pozoruju, jak pokojem proudí sluneční světlo. Židli si posouvám trochu doprava, aby mi nesvítilo do obličeje, ale nemůžu odtrhnout oči od toho proudu, který se jako řeka valí z okna po stole, přes popsané papíry, mé koleno, až dolů, na světle hnědou podlahu. Točím si to na video, fascinuje mě, že je sluneční energie pohyb, proud, nikoliv statická věc. Říká mi, ať taky nejsem statická, ať jsem v pohybu, a tak na tu energii ještě chvíli koukám a pak už píšu.

3

Kromě světla na stole začínám mít taky fetiš na zvuk zvonů kostelní věže. Odbíjí každých patnáct minut a nejvíc duní v sedm ráno, v sedm večer večer a v poledne. Zbožňuju, jak zvonění z plné hlasitosti pomalu utichá, zvoní, zvoní, až pomalu, pomalu, není. Poprvé v životě mám pocit, že ubíhající čas může být můj přítel, když zní jako kostelní zvony.

(Ať už pak budu kdekoliv, tohle zvonění mi bude navždycky chybět.)

4

Jednou týdně jdu do Tesca na velký nákup, jsem na sebe pyšná, že se dostávám do rytmu normálního člověka, který si nakoupí vše, co potřebuje, a uvaří si chutný oběd třeba na dva dny dopředu. „Co si dáš, lásko?“ ptá se v supermarketu u pečiva žena muže, který stojí vedle ní. „Tak jestli si něco zasloužím…,“ odpovídá on provinile, na tváři i těle jde vidět, že hodně pije, asi se kvůli tomu včera pohádali, možná že to tentokrát přehnal víc než jindy. Pozoruju, jak se staví do role oběti, je z něj malý kluk, který ví, že něco provedl.

Ženě se ten pocit, že jí dává za pravdu, líbí, je to lepší, než když ji v noci budí, jak si ožralý lehá do postele vedle ní. Teď má pocit zadostiučinění a moci, zatímco sune bochník chleba do papírového sáčku, tváří se, že neví, jakou hru společně hrají.  

5

Přímo od stolu v pokoji vidím plakát na své čtení. Je nalepený na velkých oknech policejní stanice, jsou v úrovni chodníku, pracovníci jimi vchází dovnitř a ven, otvor zakrývají dlouhé látkové žaluzie. Líbí se mi to. Stejně jako proudy slunce i ten plakát ke mně mluví, říká, ať sedím na zadku a píšu. Tak to dělám, od listů papíru a počítače se jen občas podívám na ulici, a jednou tam vidím ženu, která jde přímo do rytmu hudby, co mi zrovna hraje v pokoji.

(Už to není Simon Mavin, ale Nelia Masengu, taky jsem ji objevila na tom francouzském rádiu.)

6

Zjišťuju, co znamenají slova vůle a harmonie. Tohle se mi děje v poslední době často. Slova, která znám celý život, najednou opravdu chápu. Stávají se součástí mého systému, pronikají do mých molekul, tkání, přeskládávají tektonické desky. Když se to stane, najednou pak cítím, myslím, vnímám, žiju a píšu jinak.

7

Místní kapela Koleno v neděli večer zahrála koncert. Mám obří radost, protože jsem o něj jeden večer žadonila v hospodě a oni to fakt udělali. Potkávám tady skvělé lidi, chci ta setkání popsat, ale nejde mi to. Možná to vlastně ani popsat nechci, možná nechci vyprázdnit tu magii, nebo mi spíš přijde absurdní popisovat něco tak základního, jako to, jak je skvělé, když se k sobě lidi chovají hezky, na nic si nehrají a navzájem si přejí jen to nejlepší. 

8

Jedno ráno vidím v meditaci postavu, která drží v ruce dlouhou hůl. Nevím, co to je za postavu ani co je to za hůl, jen cítím, že je ta postava mocná. Vzpomenu si na Měsíčníka, Větrníka a Slunečníka z pohádky Princ a Večernice, taky měli v ruce dlouhé tyče. Obraz mi říká, že ta hůl tady není od toho, abych s ní rýpala do věcí, které neovlivním. Říká mi, že nejsem Bůh. Prostoupí mnou velký klid a důvěra v to, jak se věci v mém životě dějí, i když se třeba dějí jinak, než bych si zrovna přála.

9

Ztrácím řetízek, který měl pro mě velkou citovou hodnotu. Tektonické desky se zase hýbou, cítím, jak neovlivním ztrátu lidí, kteří mají pro mě velkou citovou hodnotu. Je to bolestivé, brečím, nemůžu spát, ale vím, že jedinou úlevou je přijetí.

10

Poslední den zjišťuju, že mám naproti bytu obchod. Směju se. Je schovaný, žádná velká cedule, prý jsou tam ale nepříjemné prodavačky, tak mi to nevadí. Na okně naproti zůstaly po plakátu na mé čtení jen čtyři stopy po izolepě. Krosnu už mám sbalenou, opřu ji o postel a jdu si ještě před polednem vylézt na kostelní věž. Stojím nahoře, pode mnou zvoní zvony, dívám se na město, které mi bylo celý měsíc domovem. Loučím se s ním a nechápu, jak rychlé to je, že jeden někam přijede a hned zase odjíždí, ale je to tak v pořádku, jen mi tyhle časově ohraničené pobyty připomínají, jak je důležité být opravdu tam, kde člověk zrovna je.

Proč jste chtěla knihu „Knihu o knihách“ vydat právě teď?

Protože česká literatura je právě nyní viditelná. Program „Rok české kultury v německy mluvících zemích“ a blížící se účast České republiky jako čestného hosta Frankfurtského knižního veletrhu 2026 vytvářejí výjimečný okamžik, kdy se o českých autorech opět intenzivně mluví napříč Evropou.

Chtěli jsme německy mluvícím čtenářům nabídnout jasnou orientaci v české literatuře posledních sto let – od Karla Čapka, Jaroslava Seiferta a Bohumila Hrabala až po současné výrazné osobnosti, jako jsou Radka Denemarková a Petr Sís.

Věřím, že umění není jen otázkou krásy nebo momentu překvapení. Právě literatura dokáže přirozeně otevírat témata moci, svobody a odpovědnosti jednotlivce. V době rychlosti, napětí a polarizace má takové čtení mimořádnou naléhavost.

„Kniha o knihách/Buch über Bücher“ je proto pozváním ke čtení, které rozšiřuje obzory a podněcuje k přemýšlení.  

Proč vydáváte knihu pro německý trh?

Nechtěli jsme českou literaturu prezentovat muzeálním způsobem. Nejde o export identity, ale o dialog. Německý čtenář velmi dobře rozumí otázkám vlivu, paměti, viny a odpovědnosti – a právě zde se česká literatura přirozeně dotýká společných témat.

Česká literatura k nim přistupuje jinak, bez potřeby vysvětlovat nebo moralizovat. Často skrze ironii, absurditu a ticho. Právě v tom spočívá její síla i evropská relevance. Nepřichází poučovat, ale klást otázky.

Jaký význam má název knihy „Buch über Bücher“?

Název je zvolen záměrně jednoduše. Je to skutečně kniha o českých knihách. Podtitul to jasně vyjadřuje: 30 českých autorů, které stojí za to číst. Kniha zve k objevování rozmanitosti české literatury. Každá kapitola je krátkým zastavením u jednoho autora, jeho způsobu myšlení a postoje ke světu. Spektrum sahá od psaného slova až po silný vizuální jazyk, například u Jindřicha Janíčka, Andrey Tachezy nebo u ilustrací Míly Fürstové k Erbenově „Kytici“.

Úvodní příspěvek napsal Martin Krafl, hostující editor a programový ředitel čestného hosta CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026 a Roku české kultury v německy mluvících zemích. Z německé perspektivy jsou obzvláště podnětná úvodní slova spisovatele a nakladatele Michaela Krügera, který je významnou osobností německojazyčného literárního prostředí a výrazně přispěl ke zprostředkování české literatury v Německu.

Následuje 30 krátkých, samostatných příspěvků ve formě rozhovorů, esejí, ukázek z knih, fotografií a textů autorů, překladatelů či nakladatelů. Celé dílo završuje výrazná grafická koncepce odkazující na Karla Teigeho a Nezvalovu „Abecedu“. Text, obraz i typografie mají stejnou váhu a jedinečným způsobem propojují literáty posledních sta let napříč generacemi.

Knihu přitom není nutné číst lineárně. Někdy stačí ji otevřít, prolistovat a vychutnat si daný okamžik.

Jak jste postupovali při výběru autorů?

Výběr autorů nebyl veden jedním klíčem ani snahou vytvořit kánon, ale živý literární prostor. Šlo nám o hlasy, které dokážou klást podstatné otázky své doby. Z přibližně šedesáti návrhů jsme vybrali autory, kteří uvažují otevřeně a odpovědně, napříč časem i žánry, a dokážou oslovit i mezinárodní, zejména německy mluvící čtenáře.

Pro nás je klíčový soulad obsahu a vizuální stránky knihy, aby vše do sebe přirozeně zapadalo. Někteří autoři pracují především s textem, jiní inspirují silnou vizualitou svého myšlení nebo přímo pracují s obrazem. Pokud se čtenář zeptá, proč v knize chybí ten či onen autor, odpovídám jednoduše: věřím, že tato kniha je začátek a její příběh může pokračovat.

Není to spíš intelektuální kniha pro úzký okruh čtenářů?

Naopak. Velmi jsme dbali na to, aby to nebyla akademická kniha pro úzký okruh. Texty jsou srozumitelné, forma vizuálně přitažlivá a místy i hravá, jako například u Kateřiny Šedé v „Národní sbírce zlozvyků“.

Kniha je určena pro lidi, kteří jsou zvědaví, mají chuť přemýšlet, objevovat a nechat se inspirovat. Zároveň se hodí také jako dárek, který nabízí potěšení pro oko i mysl. A to podle mě v dnešní době není málo.

V knize se často objevují témata moci a svobody. Je to politická kniha?

Je to kniha odpovědná, ale ne politická v tradičním smyslu. Česká literatura nikdy neměla ambici být apolitická, protože moc do ní vždy zasahovala. Co tyto autory spojuje, není ideologie, ale schopnost klást nepříjemné otázky, ať už u Milana Kundery, Václava Havla, Alice Horáčkové nebo v duchovním jazyce Tomáše Halíka.

Cítím zvláštní rozpor dnešní doby. Žijeme neustále ve spojení, a přesto v narůstající vzdálenosti. Víme o sobě více, ale rozumíme si méně. Nejde ani tak o dramatický chaos, spíš o tichou únavu. Svět se mění rychleji, než mu stačíme rozumět a neklid vzniká z toho, co chybí – pocit jistoty, jednoduchosti a kontinuity, možná i důvěry. Přesto tu zůstává cosi pevného: vztahy, paměť, schopnost čekat.

Naše kniha neříká lidem, co mají dělat, ale otevírá prostor pro přemýšlení a vlastní interpretaci.

Co by si měli čtenáři z knihy odnést?

Především radost ze čtení. Pocit setkání s knihou, která je chytrá a dobře se čte. Čtenář nemusí znát český kontext ani jednotlivé autory; kniha ho přirozeně a lehce provází českou literaturou.

Přeji si, aby si čtenář odnesl i vědomí, že si dopřál čas. Že mohl zpomalit a na chvíli se zastavit u obrazu, textu nebo myšlenky.

A snad v něm probudí i zvědavost. Chuť sáhnout po některém z autorů, který ho osloví, a vrátit se k příběhům, jež člověka nenechávají bez naděje.

Co by měl čtenář cítit, když knihu zavře?

To je dobrá otázka. Přála bych si, aby si čtenář odnesl pocit, že i když je svět složitý, existují myšlenky a příběhy, které mu dávají hloubku, inspiraci a naději. A že literatura stále dokáže spojovat lidi. I dnes.

Autorkou rozhovoru je Barbora Vojtová; se svolením převzato z NN Magazine.
Foto: Sabine Felber, Literaturtest

Stipendistky a stipendisté nastoupí do Bamberku od dubna nebo od října 2026 a ve Ville Concordia budou pobývat pět nebo jedenáct měsíců podle vlastní volby. Po dobu rezidence budou v Bamberku žít a pracovat, k dispozici budou mít zázemí přímo v Mezinárodním uměleckém domě Villa Concordia a také měsíční stipendium ve výši 1 500 eur. Součástí pobytu jsou i veřejné prezentace, v jejichž rámci umělkyně a umělci představí svou tvorbu.

Silné české zastoupení napříč obory

Česká republika má v programu zastoupení ve všech třech uměleckých oblastech. Ve výtvarném umění byly vybrány Monika Immrová a Karel Štědrý, v literatuře Dora Kaprálová a Eva Profousová, v hudbě pak Jiří Kadeřábek a Pavel Šabacký.

Celkem bylo pro rok 2026 vybráno 13 stipendistek a stipendistů z Německa a Česka. Ve výtvarném umění to jsou Johanna Ehmke, Luca-Maria Hien, Monika Immrová a Karel Štědrý, v literatuře Leon Engler, Franziska Hauser, Dora Kaprálová, Christine Koschmieder a Eva Profousová, v hudbě Jiří Kadeřábek, Lou Kilger, Julia Mihály a Pavel Šabacký.

Bavorský ministr umění Markus Blume při oznámení jmen uvedl, že právě spojení otevřenosti světu, umělecké excelence a francké srdečnosti dává Künstlerhausu Svobodného státu Bavorsko jeho nezaměnitelný charakter. Podle něj je Villa Concordia pod vedením ředitelky Nory-Eugenie Gomringer místem, kde se mezinárodní perspektivy nejen setkávají, ale také se navzájem inspirují. Letošní partnerská země Česko podle něj navazuje na živou tradici kulturní výměny a stipendia vytvářejí prostor pro mezikulturní dialog, vzájemné porozumění a uměleckou výměnu.

Oficiální představení nových stipendistek a stipendistů

Nové stipendistky a stipendisty přivítá a veřejnosti představí ředitelka Nora-Eugenie Gomringer 19. května 2026 v 19 hodin přímo ve Ville Concordia v Bamberku.

Mezinárodní umělecký dům Villa Concordia funguje od října 1997. Každoročně zve v oborech výtvarné umění, literatura a hudba umělkyně a umělce z Německa a z jedné další země. V minulých letech sem přijely stipendistky a přijeli stipendisté například z Anglie, Norska, Polska, Skotska, Řecka, Litvy, Slovinska, Finska, Francie, Ukrajiny, Irska a naposledy z Turecka.

Více informací o Mezinárodním uměleckém domě Villa Concordia v Bamberku i o letošních stipendistkách a stipendistech je k dispozici se dozvíte tady.

V německojazyčných zemích – tedy v Německu, Rakousku a Švýcarsku – bylo v tomto kole podpořeno celkem 39 projektů v souhrnné výši 6 569 000 Kč. Nejvíce projektů připadá na Německo, dále na Rakousko a Švýcarsko.

Podpořené tituly zahrnují současnou prózu a poezii, knihy pro děti a mládež i komiksové publikace. Program vedle samotných překladů v některých případech přispívá také na další náklady spojené s vydáním knihy, například na grafické zpracování nebo tisk.

Hodnocení projektů zohlednilo vedle odborných kritérií také priority spojené s přípravou hostování České republiky na Frankfurtském knižním veletrhu 2026. V letošním roce počet žádostí převýšil finanční možnosti programu, což se promítlo i do výše přidělené podpory. Další projekty budou posuzovány ve druhém kole výzvy.

V celkovém souhrnu napříč všemi podpořenými zeměmi získalo v prvním kole podporu 134 projektů v úhrnné výši 13 845 000 Kč. Podpora směřovala do 33 zemí a širokého spektra jazyků, vedle němčiny například také do angličtiny, francouzštiny, polštiny, španělštiny, italštiny či arabštiny.

Uzávěrky příjmu žádostí pro rok 2026 jsou stanoveny na 15. listopadu 2025 a 15. května 2026. Více o podpořených projektech a výši podpory najdete na webu Ministerstva kultury.

Proč ses rozhodl založit Zikmund Literary Agency právě teď? A s jakými očekáváními do toho vlastně vstupuješ?

Bylo to poměrně logické vyústění mých předchozích aktivit – přes šest let jsem pracoval v Českém literárním centru a Moravské zemské knihovně, kde jsem se propagací české literatury v zahraničí profesně zabýval denně. Vnímal jsem, stejně jako mnoho jiných, že tu velmi chybí nová literární agentura, která by se ujala alespoň některých špičkových autorů a autorek, kteří agenta nemají. Po odchodu z Českého literárního centra jsem najednou byl v situaci, kdy dávalo smysl agenturu založit. 

Agentura je nezávislá, není napojená na žádné konkrétní nakladatelství. V čem je to výhoda a kde to naopak komplikuje život?

Hlavní výhodu vidím v tom, že si sám volím, koho budu zastupovat. Mohu si nastavit portfolio dle svých představ a spolupracovat jen se spisovateli a spisovatelkami, u kterých v tom vidím smysl. Zároveň mohu agentáž pojmout podle sebe, nejsem placený konkrétním nakladatelstvím, jehož očekávání bych musel plnit. Nezávislost je ovšem vykoupena tím, že agentura nemá ani finanční, ani administrativní podporu žádného nakladatelství. Jinak řečeno, založit vlastní agenturu je dost finančně rizikový projekt, proto to tady také nikdo už jedenáct let neudělal. Ale kdybych nevěřil, že agentura může dlouhodobě fungovat, a třeba i růst, nešel bych do toho.  

V příspěvku, kde jsi tuto novinu oznámil, jsi uvedl, že od stolu z Prahy se toho moc nevyjedná. Co dnes podle tvých zkušeností rozhoduje o úspěchu v zahraničí?

Záleží, co je myšleno úspěchem. Je těžké měřit zahraniční úspěch konkrétní knihy nebo autora. Co považovat za relevantní kritérium? Často se za úspěch bere počet zahraničních vydání knihy, ale už se moc nemluví o tom, jestli pak ty knihy v zahraničí vůbec někdo čte a recenzuje, nebo jestli většina vydaného nákladu skončí kdesi ve skladu. Neexistuje jednoznačná definice toho, co znamená uspět v zahraničí. Každopádně osobní kontakt je v této profesi nesmírně důležitý: ať už máme na mysli kontakt agenta se zahraničním nakladatelstvím, kontakt překladatele s autorem, nebo kontakt autora se zahraničním publikem po vydání knihy.

Mé aktivity v anglosaském světě mě naučily, že k agentážní činnosti patří trpělivost

V Českém literárním centru jsi dřív zastupoval anglickojazyčný trh. Co sis z téhle zkušenosti odnášíš a jak to využiješ jako nezávislý agent?

Ta zkušenost byla nesmírně důležitá. Na anglofonním knižním trhu je obrovská konkurence, ještě větší, než si někteří umí představit, a překladová literatura to tam má obzvlášť těžké. Dostat se do opravdu elitních nakladatelství a časopisů je velký oříšek. Ale právě mé aktivity v anglosaském světě mě naučily, že k agentážní činnosti patří trpělivost. Ne vždy všechno vyjde napoprvé. Zároveň je třeba být velmi vybíravý při výběru autorů i překladatelů a postupovat promyšleně – do nejlepších nakladatelství v USA opravdu nemá cenu nabízet něco, za čím si člověk pevně nestojí. Tyto zkušenosti se mi, myslím, budou hodit i v jiných jazykových teritoriích.

Máš za sebou přes deset let práce s překladovou literaturou. Co z toho je pro agentáž nejcennější?

Je dobře, že většina agentek a agentů, kteří českou literaturu v zahraničí zastupují, se sami v nějaké míře literárnímu překladu věnují. Rozumí té nelehké profesi. Autor, agentura i zahraniční nakladatelství se mohou snažit sebevíc, ale když nejsou překladatelé nebo když překladatel nedodá kvalitní překlad, je to marné. Vše stojí na překladu. Proto je myslím záhodné, že sám překladatelskou zkušenost mám. Kromě toho pracuji jako knižní redaktor v Nakladatelství Karolinum, a tato práce se s agentážní činností vhodně doplňuje.

V českém prostředí už pár zavedených agentů a agentek působí. Jaký typ spolupráce chceš nabídnout ty? V čem bude pro autorstvo jiná a přínosná?

Líbí se mi americký model, kdy agenti se spisovateli dlouhodobě pracují, jsou jim nablízku, poskytují jim zpětnou vazbu. Mnohdy mají větší podíl na výsledných literárních textech než nakladatelé. I tuto roli bych rád v určité míře plnil. Další věcí je, že agentura se nebude omezovat jen na ČR. Už teď v agenturním portfoliu najdete výtečnou slovenskou spisovatelku Barboru Hrínovou a kanadského autora Joshuu Mensche. Přibývat budou i další zahraniční autoři.

I poezie potřebuje agenty a já k ní měl vždy blízko

Podle čeho vybíráš autorstvo a tituly do portfolia? Co musí text mít, aby měl šanci na překlad?

Cílem je, aby portfolio bylo pestré, co se žánrů týče: zastoupena je próza, poezie, komiks, dětská literatura i non-fiction. V každém literárním odvětví bude agentura stavět na několika silných zástupcích. Zároveň je pro mě u každého autora či autorky důležitý i výhled do budoucna. Například Jan Němec právě píše nový rozsáhlý román, čerpající z historie československých psychiatrických výzkumů LSD. Lucie Lomová zase pracuje na komiksu Get Back o jednom památném roce, který na přelomu 60. a 70. let strávila s rodinou v Chicagu, a také o návratu zpět do Československa. Na obě knihy se moc těším, měly by vyjít příští rok, a jsou pro mě velkou motivací.  

V portfoliu máš komiks, prózu, fantastiku, dětskou literaturu… Co se podle tebe v zahraničí prosazuje nejsnáz a co je naopak nejtěžší „vyvézt“?

Potenciál vidím mimo jiné v žánrové literatuře. Proto jsem velmi rád za spolupráci s Jakubem Hussarem, nedávným výhercem Magnesie Litery za fantastiku, nebo s výbornou autorkou detektivek Terezou Bartošovou.   

Poezii chceš propagovat i přesto, že je to ekonomicky nevděčné a často chybí překladatelstvo i nakladatelství. Proč je pro tebe poezie v agentuře tak zásadní? A jakou máš strategii, aby se dostala ven?

I poezie potřebuje agenty a já k ní měl vždy blízko. Současná česká poezie navíc má co nabídnout. Důkazem budiž Milan Děžinský, kterému v březnu vyšel výbor z poezie v překladu Nathana Fieldse ve velmi uznávané edici Pitt Poetry Series amerického nakladatelství The University of Pittsburgh Press. Stejný autor měl loni báseň v New York Review of Books. Něco takového není úspěchem jen pro českou poezii, je to raritou i na evropské úrovni.

Česko bude letos čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu. Co od toho realisticky čekáš a jak se na veletrh plánuješ připravit?

Klíčové je, aby i po hostování fungoval velmi dobře nastavený grantový program MK ČR na podporu vydávání překladů původní české literatury v zahraničí. Ten je pro české agentury nejdůležitějším nástrojem. Kdyby došlo ke snížení prostředků v tomto programu, hostování ve Frankfurtu by možná nakonec sice bylo efektní, ale ne efektivní. Samotná česká prezentace na říjnovém veletrhu by mohla dopadnout skvěle, ale mnoho zájemců z řad zahraničních nakladatelů by nedostatečná podpora ze strany českého státu nakonec od vydání našich knih stejně odradila. Protože vydávat knihy v překladu není levné... Proto pevně doufejme, že grantová podpora státu bude fungovat i v příštích letech.

Foto: Pavel Růžička
Rozhovor s literárním agentem Janem Zikmundem vedla Karolína Tomečková.

Na Lipském knižním veletrhu jste představil několik titulů z produkce nakladatelství Kétos. Podle čeho vybíráte české knihy, které chcete nabídnout publiku v německojazyčném prostoru?

Nakladatelství Kétos je na českou literaturu přímo zaměřené. Soustředíme se na díla a směry, kterými je česká literatura výjimečná. Jednak vydáváme postupně průřez českou literaturou, který je zajímavý z perspektivy poetismu: tedy to, co poetisty inspirovalo, od Máchy přes symbolisty, pak české poetisty a surrealisty samotné, a pak všechno možné, co bylo poetismem ovlivněno nebo co je mu jakkoli příbuzné, ať už v undergroundu, nebo v současné tvorbě. Zároveň klademe velký důraz na všechny možné vedlejší koleje a výrazné solitéry, na něž se třeba pozapomnělo i u nás. Mezi nimi jsou třeba Váchal, Kocourek, Nevšímal atd.

Které konkrétní tituly jste v Lipsku představil? Můžete krátce přiblížit, proč jste vybral právě tyto?

Pozvali jsme na akce do Lipska básnířky Ivetu Ciprysovou a Radku Rubilinu. Iveta Ciprysová je mladá básnířka, která se nebojí vázaného verše ani znatelných odkazů třeba na Nezvala nebo Hlaváčka, což nám bezvadně zapadá do programu. Radka Rubilina, ředitelka Českého centra v Sofii, zas kloubí antickou mytologii se subjektivním, současným osudem svého poetického já. Způsob jejích zkratek a přirovnání nám připomíná Ingeborg Bachmannovou. Přesně to jsou naše další velké zájmy: starověk a propojování německé s českou kulturou. Pak ještě představíme novelu Jensen a Lilie Josefa Kocourka, jíž doplňujeme svůj program surrealistických a dobrodružných románů, a nakonec i mou novou básnickou sbírku.

Nakladatelství Kétos se výrazně zaměřuje na poezii. Čím vás právě tato oblast české literatury přitahuje?

Pro převyprávění nějakého děje nepotřebuji literaturu: to umí i umělá inteligence nebo televizní dokument. Poezie je zajímavá v tom, že ideálně čerpá ze všelijakých možností jazyka, aby ten čistý děj zesílila, zviditelnila, zhudebnila. Česká poezie – v máchovské a poetistické tradici – v tomto směru vyniká. Je ovšem obzvlášť náročná na překlad, protože maximálně využívá specifik češtiny. Právě to mě ale láká a inspiruje i pro psaní v němčině.

Poezie v Česku nepatří mezi masově čtené žánry. Jaká je situace v Německu a obecně v německojazyčném prostoru? A jak se tam česká poezie přijímá – má podle vás šanci oslovit i širší publikum?

Poezie v Česku patřila mezi masové žánry daleko déle než v německojazyčném prostředí. V Rakousku a Německu se poezie skoro nečte ani na gymnáziích, protože k maturitě už v podstatě není povinná. V německojazyčném prostředí je situace poezie daleko horší než v ČR. A k tomu máme ještě ten problém, že se za uplynulá století podařilo Rusku etablovat se jako jediný kulturní národ na východ od východního Německa. Ano, od roku 2022 se čtou i současní ukrajinští autoři, což je dobře. Ale základy ani ukrajinské, ani české literatury v německém prostředí skoro nikdo nezná. Přitom byla zrovna česká literatura s tou německou – přes všechny veliké rozdíly – až do nástupu nacistů úzce propojená. Zkrátka: oslovení širšího německojazyčného publika českou poezií je běh na dlouhou trať, ale je to podle mého úsudku důležitější a pro obě strany přínosnější než psát romány na export podle nynějšího německého vkusu.

Vedle současné tvorby vydáváte i starší texty. Podle čeho je vybíráte a v čem mohou být aktuální pro dnešní čtenářky a čtenáře?

Všichni žijeme v současnosti, která jako každé období podléhá módě. Chceme-li najít něco nového, něco překvapivého, pochodíme paradoxně snáz v minulosti, která dnešním módám nepodléhala. Vystudoval jsem starořečtinu a latinu a četl jsem romány z dob, kdy ten žánr byl zcela nový a neohmataný. Literatura je pro mě něco jako přírodověda: v různých jazycích a různých dobách dospěli služky a sluhové Múz k různým poznatkům například ohledně rytmu, zvukomalebnosti či obrazotvornosti, které nás mohou dnes v našem jazyce inspirovat, abychom nebyli paka.

Působíte jako překladatel, nakladatel i autor. Jak se vám daří tyto role skloubit – a v čem se navzájem obohacují (případně si i překážejí)?

Překlad je inspirací pro psaní a psaní je tréninkem pro překlad. Překládání a nakladatelství mi berou čas na vlastní tvorbu, ale na druhou stranu nevím, jak bych sám psal, kdybych se necvičil překládáním. Zároveň je překládání určitou překážkou pro vlastní tvorbu v tom smyslu, že mile rád hovořím o nových překladech a odpovídám na otázky, ale své vlastní nové básně nezmiňuji. Tak aby se neřeklo: píši českou sbírku v různých časoměrných verších, protože schopnost časomíry je specifikem češtiny a mám zapotřebí tu časomíru prozkoumat. V němčině mi zas v nakladatelství Limbus právě vyšla sbírka Die Kinder der Riyun – Riyuniny děti. Je ovlivněná japonskou mangou a jde tam o bezčasý boj proti démonům. Taky je hodně o Praze.

Stává se vám, že některé české texty v němčině „fungují“ jinak než v originále? Překvapila vás někdy reakce německojazyčných čtenářek a čtenářů?

Jasně. A v určitých případech je nutné to anticipovat a psát patřičné doslovy. Extrémním příkladem jsou Egon Bondy a Ivo Vodseďálek, již porovnávali Rudou armádu s Wehrmachtem a oslavovali Wehrmacht tak, jak si stalinistická propaganda přála, aby byla oslavována Rudá armáda. Je to náramný fór, který my Češi hnedle pochopíme, ale Němci se zaleknou.

Jak důležitá jsou podle vás veřejná čtení, veletrhy a festivaly pro to, aby si publikum našlo cestu k překladové literatuře?

Na čteních a na veletrzích mám prostor, abych čtenáře nakazil svým vlastním nadšením. Také mohu číst v obou jazycích, abych ukázal, jak jsou oba – čeština i němčina – krásné a jak jsou vlastně kompatibilní. Němčina nemá v Česku zrovna pověst zvukomalebného jazyka – a totéž platí pro češtinu v německém prostředí. Krásu jazyka je nutné slyšet.

Na čem v současnosti pracujete?

Právě pracuji na překladu eposu Astronautilia Jana Křesadla. Je to monumentální dílo: sci-fi epos o skoro 7000 verších, jejž Křesadlo napsal v roce 1994, a to původně ve starořeckých hexametrech. I takovými úlety je česká literatura výjimečná. A já jsem holt klasický filolog a k tomu umím česky, takže jsem se do toho musel pustit. Dílo vyjde trojjazyčně v českém a řeckém originálu s německým překladem a bude to mít přibližně 900 stran. Řecký originál vydáme v kritické edici, na které pracuje specialista na homérské eposy z Vídeňské univerzity Georg Danek.

Máte mezi současnými českými autory nebo autorkami osobního favorita či favoritku?

Kdybych zmínil jednotlivé současné české autory nebo autorky, naštval bych asi ty ostatní. Mými favority jsou zkrátka ti, které vydáváme v Kétosu. A vydáváme je, protože píší tak, že je to pro německojazyčnou literaturu neobvyklé. Jednoho autora bych ale asi zmínit mohl, protože je tak podivný a neznámý, že tím nikoho neurazím: je to Erwin Fellner, specialista na bezpečnostní technologie z české rodiny původem z Terstu, který si mezi vojenskými veletrhy, kde představuje drony a rakety a lobuje za podporu Ukrajiny, střihl dost erotickou a zároveň parodickou básnickou sbírku, ovšem v němčině. I takové Čechy vydáváme.

Foto: Sabine Felber, Literaturtest
Rozhovor s nakladatelem a překladatelem Ondřejem Cikánem vedla Karolína Tomečková.

Na zámku Wiepersdorf v Německu právě probíhá dvoutýdenní rezidenční pobyt čtyř autorských dvojic, které se věnují přípravě nových knižních projektů pro děti a mladé čtenářstvo. Rezidence vznikla ve spolupráci projektu Czechia2026, festivalu Knižní lázně a Schloss Wiepersdorf a za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Vybrány byly autorské dvojice: Lukáš Csicsely a Domik Tyl; Alice Krajčírová a Anna Kulíčková; Markéta Pilátová a Monika Hajek; Anna Štičková a Veronika Bílková.

Čtyři autorské dvojice spisovatelů a ilustrátorek či ilustrátorů vyrazily na čtrnáctidenní rezidenci na německý zámek Wiepersdorf, aby zde pracovaly na svých autorských knihách. Na zámku tak vznikají knížky pro děti například o tajemném hotelu, kde se dějí trochu záhadné věci, o Mileně Jesenské, o dopisech z Národního obrození nebo o velrybách. V příštích letech se tak mají čtenářky a čtenáři na co těšit.

Své projekty mohlo účastnictvo konzultovat s českou ilustrátorkou Michaelou Kukovičovou. V tomto týdnu rezidenci navštívila také německá autorka, ilustrátorka a nakladatelka Rita Fürstenau, zakladatelka oceňovaného nakladatelství Rotopol. Během rezidence proběhly konzultace jednotlivých dvojic s Michaelou Kukovičovou a Ritou Fürstenau, které pomohly s ujasněním autorských záměrů i s tím, jak knihy připravit tak, aby je bylo možné časem třeba i přeložit.

Dvojice vybrala odborná komise z osmi předložených žádostí. Zasedly v ní Renáta Fučíková z Dramaturgické rady projektu Czechia 2026, Klára Khine za festival Knižní lázně a Barbora Müllerová s Naděždou Bilinovou z Mezinárodního festivalu ilustrace a komiksu Lustr.

Národní stánek CZECHIA najdete v hale 29. Jeho realizací pověřilo Ministerstvo kultury ČR Moravskou zemskou knihovnu. Na vizuální podobě stánku se už čtvrtým rokem s podporou Českého literárního centra kreativně podílejí studující pražské UMPRUM pod odborným vedením Michaely Kukovičové a Juraje Horvátha. Návštěvnictvo zde najde to nejzajímavější z českých knižních titulů pro děti a mládež za posledních pět let, ať už publikace oceněné, přeložené či k překladu doporučené. Půjde mj. o knižní produkci nakladatelství Baobab, Euromedia, Host, Labyrint (& Raketa), Petrkov, Slovart a Národní galerie Praha. Tato prezentace souvisí s přípravami hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu v říjnu tohoto roku.

V Boloni nebudou chybět ani zástupkyně a zástupci pražského knižního veletrhu Svět knihy. Svůj stánek mají na boloňském veletrhu také Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a nakladatelství Albatros, Argo, Paseka a Albi.

Matchmaking GERMAN STORIES & CZECHIA / 13. 4. 2026, 16.30 hod.

Pro české nakladatelské domy je na veletržní pondělí 13. dubna odpoledne naplánován „Matchmaking“ s německými vydavatelstvími knih pro děti a mládež, která v Boloni vystavují na německém kolektivním stánku German Stories. Vzájemně budou jednat o právech a licencích se zástupkyněmi a zástupci německých nakladatelských domů Oetinger, Kosmos, DTV, Monterosa, Moses a ArsEdition.

GET TOGETHER AND DRAW WITH CZECHIA / 14. 4. 2026, 17.00 hod.

Frankfurtský knižní veletrh a Česká republika jako jeho hostující země uspořádají na veletrhu v úterý 14. dubna odpoledne recepci pro mezinárodní vystavující na stánku German Stories. Doprovodí ji prezentace české ilustrátorky Marity Kelbl, která bude s pomocí návštěvnictva nakladatelského setkání živě kreslit.

Marita Kelbl (1996) se ve své tvorbě zaměřuje na poetické a hravé ilustrace pro dětské knihy, komiksy a autorské publikace. Její díla v českém jazyce byla přeložena do němčiny a italštiny. Věnuje se knižní ilustraci, propojuje jemnost rukopisu s citlivou barevností a důrazem na vyprávění skrze atmosféru a detail. Spolupracuje s nakladatelstvími a kulturními institucemi, pro které vytváří ilustrace a vizuální koncepty. Organizuje také workshopy pro děti i dospělé v rámci mimoškolního vzdělávání v oblasti výtvarné tvorby.

Výstava „Mamma mia?“

Výstava osmi mladých českých ilustrátorek tematizuje ženskou perspektivu a žitou zkušenost. Název „Mamma mia?“ svým otazníkem odkazuje ke znejistění zavedených stereotypů, očekávání, která na ženy společnost klade, a zaběhlých pořádků. Očima cis i trans ilustrátorek výstava ohledává představy o ženství ve 21. století, ale místo jednoznačné odpovědi přináší pestrost pohledů a řadu otázek. Výstava nabízí rozmanité přístupy od klasických knižních ilustrací a komiksových sekvencí přes autorské ziny a malířská plátna až po textilie a objekty. Projekt dokumentuje, jak současná česká ilustrace překračuje hranice tištěné stránky a přirozeně vstupuje i do prostoru.

Ilustrátorky: Barbora Idesová, Jana Jarošová, Veronika Homolová, Marita Kelbl, Dana Lédl, Barbora Müllerová, Ilona Polanski, Barbora Tögel
Kurátorka: Nadia Bilinová
Spolupořadatelé: LUSTR festival ilustrace a České literární centrum – pod záštitou hlavního města Prahy

Vernisáž: 12. 4. 2026 / 18.30 hod.
Výstava: 13. 4. – 16. 4. 2026 / 16.00–20.00 hod.
Galerie Associazione Parsec APS, Via del Porto 48 c/d, Bologna

Marie, je mezi zvířaty (nebo rostlinami), která se ve sbírce objevují, váš osobní favorit či favoritka?

Mezi rostlinami je mi nejbližší filodendron xanadu, kterého trápí bytová krize a také vlastní zimomřivost. S tou ale nemůže nic dělat, protože je to tropická rostlina. Je to jedna z mála básní, kde jsem si dovolila projektovat své vlastní pocity a starosti do někoho jiného. Mluvím o rostlině a zároveň o sobě. Nebo jinak: ten filodendron v básni jsem já a já jsem ten filodendron. Ze zvířat jsou mí favoriti moje kočka Luna a kocour Ferenc. Také u nich jsem si dovolila být velmi osobní. Přece jen jsem napsala básnickou knihu, a nikoli ornitologickou příručku nebo atlas.

Vzpomínáte si na první impuls ke sbírce? Byl to konkrétní obraz nebo situace, nebo spíš dlouhodobé pozorování města?

Bylo to setkání s bažantem na staveništi v Bubnech. Ale předcházela tomu jiná setkání, některá ještě z dob dětství. A také určité vědomí, že naše vnímání přírody jako něčeho opačného vůči městu vychází ze zažitých zvyklostí a možná i z nějaké slepoty.

Když necháváte „promlouvat“ zvířata a rostliny, jak hledáte onu pomyslnou hranici, aby jejich hlas nepůsobil ani příliš polidštěně, ani příliš didakticky, ale stále autenticky?

Nechat „mluvit“ zvířata a rostliny je vždycky problematické. Hrozí tu nebezpečí přílišné antropomorfizace, čili promítání lidských vlastností nebo prožitků. Já jsem se přesto rozhodla některé básně napsat z pohledu zvířat. Jsou to třeba texty, kde o svém soužití s lidmi promlouvají potkani nebo pávi. Nebo text, kde netopýr má noční můru o tom, že se stal člověkem. Hodně jsem zvažovala, že někam dám poznámku, kde popíšu, jak dokonalý má netopýr organismus. Že jeho metabolismus spaluje všechny nemoci, které se u nás lidí rozvinou, a že v poměru ke své velikosti žije nesmírně dlouho. Proto ho děsí představa, že se stane člověkem. Ale toho jsem se nakonec musela vzdát, abych nebyla příliš didaktická… U podobných básní jsem se vždycky opřela o vědecká fakta a s těmi jsem pracovala. Když píšu, že potkani „pískají smíchy“, není to básnická metafora ani můj výmysl.

Tady je také důležité poznamenat, že zvířata jsou schopna věcí, které jsme dříve považovali za výhradně lidské. Víme, že se umí hrát, truchlit nebo se starat o starší členy smečky či hejna. Takže co je ještě polidštění a co přiznání vlastností, které jsme si dříve vyhrazovali jen pro sebe?

Básně psané z pohledu zvířat nebo ptáků jsem se snažila vyvážit texty s jinou perspektivou, kde je mluvčím a pozorovatelem člověk. Tam často spíš pokládám otázky, než na ně odpovídám. Nebo problematizuji jazyk, kterým o zvířatech mluvíme. S didaktičností je to podobné, vím, že někde jsem šla až na hranu. Věděla jsem o všech těchto nebezpečích a věděla jsem i to, že se jim nelze úplně vyhnout.

V básních se objevují městské biotopy jako potoky, rumiště, uliční kaňony nebo zelené koridory. Máte místo, které vás k nim nejvíc přitahuje, kam se ráda vracíte?

Mám ráda tyto rubové strany města. Když jsem žila v Libni, měla jsem moc ráda místa u řeky, kde dnes vyrostla nová čtvrť. Na Žižkově jsem milovala louky a křoviny, které se táhnou podél vlakové trati za Žižkovským tunelem. V knize je to spíš součet všech těchto míst, jakási jejich esence. Báseň o rumišti je psaná s myšlenkou na Kyjev, kde je hodně modernistických cihlových domů, které chátrají, a každá cihla na sobě má specifickou značku, která vypráví její historii. Mám také moc ráda městské potoky, přehlížené, často špinavé, svedené pod zem, které se jen občas vynoří. Pražákům se určitě vybaví Botič nebo Rokytka, ale dočetla jsem se, že jich je v Praze víc než sto.

Sbírka pracuje i s motivem pastí (sklo, světlo, mříže…). Bylo pro vás důležité ukázat, že soužití ve městě není jen idylické?

Ano, to byla jedna z mých motivací a je to jeden z leitmotivů knihy. Město je z hlediska ptáků a zvířat plné pastí. A lidé si to uvědomují jen pozvolna, ale přece jen si to uvědomují. A trochu se to začíná měnit.

Při čtení jsem si nejedenkrát vzpomněla na Garyho Snydera, také on silně tematizuje zvířecí motivy a vy ho citujete v úvodu. Byl pro vás inspirací? Kdo další vás při psaní ovlivnil?

Gary Snyder je pro mě jeden z nejdůležitějších autorů. Můj text o bažantech, kteří loví lidi, je přímo parafrází jedné jeho básně. Trochu jsem to posunula, ale význam zůstal stejný: lovec a lovený si v ní vyměnili role. Důležité pro mě byly také texty Louisy Glück a polské básnířky a přírodovědkyně Urszuly Zajączkowské, které obě mají básně o rostlinách. V závěru knihy je celý seznam odborné nebo populárně-naučné literatury, z které jsem vycházela. Věděla jsem, že mi to kritika vyčte, a přesně to se stalo. Ale byl to můj záměr a moje metoda: stavěla jsem své básně na faktech a na skutečných příbězích.

Sbírka teď vychází v německém překladu. Je to váš první německý překlad, že? Jak se ohledně toho cítíte? Nakolik jste byla do spolupráce na překladu zapojena?

Mám z vydání velkou radost. Na spolupráci jsem se poměrně úzce podílela, samozřejmě jen v takové míře, v jaké to lze bez znalosti cílového jazyka. S překladatelkou Julií Miesenböck jsme probíraly, jak vyřešit některá místa. Zároveň jsem ji nechala dělat, co uzná za vhodné, protože ji znám a důvěřuji jí.

Jak probíhala spolupráce s Mariko Gelman? Co podle vás ilustrace se sbírkou dělají a jak ovlivňují způsob, jakým ji čteme? Čím vás oslovila právě její tvorba?

Od chvíle, kdy jsem viděla její skici měst, jsem věděla, že bych s ní ráda spolupracovala. Myslím, že ilustrace obecně dávají knize další rozměr, a když se to povede, povyšují knihu na estetický artefakt.

Vaší tvorbou často prostupuje motiv cestování. Kde se nyní cítíte nejvíc doma? A která výprava do zahraničí vás naposled nejvíce inspirovala?

Můj domov je v Praze. Ale kategorii domova vnímám šířeji. Spíš než bod jsou to jakési soustředné kruhy. Díky svým kořenům a tomu, že ráda cestuji, se cítím doma v celé střední Evropě. A cesty po Evropě tento pocit rozšířeného domova často posilují. Velkou inspirací pro mě byl pobyt v Barceloně, Berlíně a také všechny cesty do Kyjeva, kam se pravidelně vracím. Kyjev považuji za svůj další domov a ještě jeden mám na Broumovsku.

Foto: Petr Gojda
Rozhovor s autorkou Marií Iljašenko vedla Karolína Tomečková.