V souvislosti s přípravou prezentace české literatury v rámci hostování CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026 a během doprovodného Roku české kultury v německy mluvících zemích, vyhlašuje České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny (MZK), program na podporu výjezdů spojených s účastí českých autorů a autorek na literárních akcích v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku.
O podporu výjezdu může žádat:
Autorky/autoři a překladatelé/překladatelky z češtiny mohou zároveň požádat o podporu výjezdů spojených s jejich profesionalizací (návštěva veletrhů, festivalů a dalších kulturních akcí, případně profesní schůzky se zahraničními nakladatelstvími apod.)
Termín pro uzávěrku podávání žádostí na období od 1. 7. 2026 do 15. 12. 2026 je 31. 3. 2026.
Jednotlivé žádosti posuzuje komise mobility ČLC, která určuje výši podpory a dává doporučení MZK k poskytnutí podpory. Podrobné informace, včetně podmínek a povinných přihlašovacích formulářů, žádostí naleznete zde.
Tak jako v minulých letech, i letos nadále platí možnost žádat o podporu výjezdů také do jiných jazykových teritorií.
- Organizující osobou akce může být fyzická osoba, literární festival, nakladatelství či jiné kulturní instituce. ↩︎
- Spisovatelka či spisovatel píšící v oblasti prózy, literatury pro děti a mládež, poezie, literatury faktu a dalších žánrů, a rovněž ilustrátor či ilustrátorka. ↩︎
Veroniko, ve své profesi se specializujete na právo a umělou inteligenci. Jak jste se k tomuto oboru dostala?
Mám mnohaletou zkušenost jako advokátka se zaměřením na právo duševního vlastnictví a ochranu osobnosti. Vždycky mě zajímaly technologie, tvorba, kreativní průmysl a umění. Na UC Berkeley jsem dělala postgraduál z práva a technologií a umělá inteligence tak spojila všechny mé dosavadní profesní i soukromé zájmy. Nyní maximálně čerpám ze svých dosavadních zkušeností a s velkým nadšením nabírám nové, protože tržní, technologický a do určité míry i regulační svět AI se opravdu velmi rychle vyvíjí.
AI se často prezentuje jako cesta k efektivitě. Nemůže to ale ve výsledku znamenat tlak vydávat ještě víc titulů a dál zrychlovat produkci – a tím přispívat k už tak přesycenému knižnímu trhu?
Domnívám se, že tato hrozba existuje. Jsem přesvědčená, že AI lze efektivně, bezpečně a eticky využít ke zjednodušení interních procesů, administrativy a hledání nových cest zejména k mladým čtenářům, jejichž čtenářské zvyky se mění. AI ale přináší nové možnosti i pro přesah knižních příběhů. Je ovšem třeba mít na paměti etické principy a možné právní výzvy, spojené zejména s generativní AI.
Máte povědomí o tom, do jaké míry česká nakladatelství AI v současnosti používají? Co podle vás aktuálně nejvíce brání širšímu využívání AI nástrojů v české nakladatelské praxi?
Ze svých zkušeností mohu říci, že je to malé povědomí, nejasně strukturovaná AI transformace, obavy a finanční důvody. Podle mého názoru je dobré si právě sítem principů zodpovědné AI prohnat možnosti práce s AI, které budou mít skutečný přínos, ať již interní, či pro čtenáře, a poté si s jasně danými pravidly odzkoušet několik pilotních PoC1 a v osvědčených postupech rozvíjet vybraná konkrétní užití AI, která lze škálovat nebo podle možností postupně doplňovat o další.
Jaké jsou podle vás hlavní přínosy umělé inteligence pro nakladatelství, potažmo autorstvo?
Urychlení a zlepšení dostupnosti výzkumu, zjednodušení administrativy, snížení množství podkladů a dat, se kterými denně pracují. Možnost rychlého odzkoušení různých kreativních konceptů a vizualizace tvůrčích návrhů do představitelné podoby, opět s respektem k tvůrčím profesím, etice a právu.
Na co si při využívání AI dát pozor – ať už jde o právní povinnosti, GDPR, etické zásady nebo reputační rizika?
Na některé věci je skutečně třeba dát si pozor. Vyjmenovala jste několik z nejpodstatnějších oblastí. Já bych dodala už jen zachování osobní tvůrčí integrity a odstupu od AI ve smyslu povědomí o povaze této technologie, tedy nespoléhat na ni nekriticky, chápat, proč se chová určitým způsobem z technických či komerčních důvodů, nevnímat ji jako svébytnou entitu a nenavázat se na konkrétní systém příliš ani emočně, ani profesně.
Jak se v českém právním prostředí posuzuje otázka autorských práv u tvorby s využitím AI? Kdo je v takovém případě považován za autora či autorku?
Stále jde o ne zcela jednoznačnou otázku, kde se setkáte s různými právními názory, mimo jiné i pro složitost, kdy nelze paušálně hodnotit ani všechny typy „děl“, ani postupy práce s AI; různé druhy děl mohou být hodnoceny různě. Ve vztahu k literárním dílům lze vycházet ze známého českého judikátu, který postavil najisto, že autorem díla může být pouze člověk. Zajímavá situace je u děl asistovaných, kdy se i já osobně přikláním k názoru, že za určitých okolností, kdy je prokazatelné, že AI byla využita pouze jako asistenční nástroj a hlavní tvůrčí vklad je lidský a rozpoznatelný ve výsledném díle, šlo by hypoteticky takové dílo považovat za autorské dílo.
Myslíte si, že by nakladatelství měly mít vlastní interní pravidla nebo kodex pro využívání AI? Jaké základní principy by podle vás měl takový dokument obsahovat?
Domnívám se, že by to mohlo přispět k lepší orientaci v práci s AI i transparentnosti inovačních iniciativ vůči veřejnosti, což by mohlo být po mnoha stránkách přínosné. Vytvoření takového kodexu by vyžadovalo hlubší diskusi, zohledňující mnoho aspektů nakladatelské činnosti od práce s autory, přes proces výběru a práce s vybranými díly až po marketing, specifika jednotlivých žánrů, trhů i cílových skupin až po otázky etické, právní a technologické. Základem by měly být principy RAI2, nicméně, jak jsem již uvedla, jednalo by se o komplexní proces.
V jakých oblastech mohou autorky a autoři AI nejlépe využít? (např. marketing, korektury, překlady…)
Částečně jsem odpověděla již výše: výzkum, korektury, sledování konzistentnosti příběhových detailů a logických návazností, možnost vedení dialogu, který podporuje tvůrčí uvažování o tématu, trénování pitchingu, úprava copy pro sociální média, pokud autor pracuje na profesní self-promotion.
V čem se podle vás liší přístup k AI v českém nakladatelském prostředí oproti jiným zahraničním trhům (např. v Evropě nebo ve Spojených státech)?
To je velmi složitá otázka. Nemám k dispozici aktuální studie ze všech těchto trhů, ale obecně lze říct, že na jednu stranu se v USA liší přístup například od Evropy jak k autorskému právu, tak i do značné míry k právu na ochranu osobnosti (right of publicity), na druhou stranu se však obecně trh potýká se stejnými výzvami, které s AI souvisí. Ilustrovat to lze na výzkumu o užívání AI v nakladatelské činnosti, prezentovaném v předběžné podobě na posledním knižním veletrhu ve Frankfurtu, nebo na mimosoudní dohodě ve věci Bartz v. Anthropic. Globálně jsou výzvou právní nejistota, paušální nedůvěra vůči AI a zároveň tržní tlak kombinovaný s excesy při vývoji i užívání AI, které zneužívají práci autorů a potažmo také nezřídka práva nakladatelů. Lze se zamýšlet, zda se jedná o kapitolu, kterou časem nahradí prostředí přiměřeně transparentní a etické.
Když se podíváte pár let dopředu: jakou roli by podle vás AI mohla mít v českém nakladatelském sektoru?
Jistě by mohla uvolnit nakladatelům ruce od administrativní zátěže. Umím si AI představit také v editorské činnosti a přípravných fázích práce s rukopisy. Zajímavou oblastí budou audioknihy a rozšiřování dalších způsobů užití literárních děl. Autentická lidská tvorba by však neměla nikdy ztratit na své hodnotě. Jsem přesvědčená, že autentický obsah bude mít pro čtenáře i budoucí generace nezastupitelnou kulturní, psychologickou i dokumentární hodnotu. Odlišit tento obsah od literatury generované AI bude jedním z největších úkolů, které stojí před námi.
Autorky rozhovoru: Karolína Tomečková, Veronika Bartošová
- PoC (Proof of Concept): pilotní ověření proveditelnosti – malý test/prototyp, na kterém se ověří, zda má řešení smysl před širším nasazením. ↩︎
- RAI (Responsible AI): principy zodpovědného používání umělé inteligence (např. bezpečnost, transparentnost, ochrana soukromí a odpovědnost). ↩︎
K 31. 10. 2025 obdrželo České literární centrum v programu podpory autorské mobility Czechia, vyhlášeném v souvislosti s přípravou prezentace české literatury v rámci hostování CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026, celkem 31 žádostí (25 od institucí, 6 od autorek a autorů). Žádosti se týkaly období od 1. 1. 2026 do 30. 6. 2026 a výše požadovaných prostředků činila celkem 1 458 915 Kč. Na výzvu bylo v rozpočtu MZK alokováno celkem 800 000 Kč. Komise složená ze zástupců a zástupkyň Dramaturgické rady projektu Czechia 2026 (Adriana Krásová, Jana Čeňková, Christina Frankenberg, Jan Heller, Pavel Kořínek a Michal Zahálka) doporučila udělit podporu celkem 24 projektům, jimž přidělila finanční prostředky ve výši 800 000 Kč. Přehled výsledků je ke stažení ZDE.
Kniha Život po Kafkovi (něm. Leben nach Kafka) Magdalény Platzové v německém překladu Kathrin Janky, vydaná u nakladatelství Balaena Verlag, získala ocenění Nejlepší nezávislá kniha Bavorska 2025 v kategorii beletrie. Cenu uděluje Bavorské státní ministerstvo pro vědu a umění. Porota na knize, která sleduje život Felice Bauer po skončení jejího vztahu s Franzem Kafkou, oceňuje, že se „autorce podařilo s velkou empatií a vypravěčskou brilantností vymanit tuto dosud opomíjenou osobnost ze stínu Kafky“.
New York Public Library vybrala knihu Srdcovka (angl. Heartcore) Štěpánky Jislové na seznam 50 nejlepších komiksů roku 2025. Autorka se tak zařadila po bok světových hvězd, jako jsou Jeff Lemire nebo Mariko Tamaki. Jaroslav Rudiš navíc získá jako první český autor německo-polskou Krkonošskou cenu za literaturu, kterou uděluje Spolek pro péči o slezské umění a kulturu pod záštitou saského premiéra Michaela Kretschmera.
Gratulujeme!
Foto: Jan Křikava
Mezinárodní knižní veletrh v Londýně se uskuteční v termínu 10. až 12. března 2026. Národní stánek České republiky je organizován z pověření Ministerstva kultury ČR Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Konečný termín pro dodání závazných přihlášek je 16. prosince 2025.
V případě zájmu o registraci se obraťte e-mailem na kontaktní osobu níže.
Kontakt:
Ing. Martina Bartoňová
Moravská zemská knihovna v Brně
E-mail: martina.bartonova@mzk.cz
Napsala jste už řadu knih, několik z nich se stalo bestsellerem. Jak se díváte na svůj dosavadní literární vývoj?
Na začátku svého psaní jsem neměla žádná velká očekávání. Když jsem vydala první knížku, prodalo se jí asi patnáct set kusů. Nevěděla jsem, jestli je to úspěch, nebo ne. Vážila jsem si toho – mít na trhu knihu bylo něco velkého. Když jsem začala v roce 2005 psát, svět byl jiný – nebyly rozšířené sociální sítě a internet se používal jinak. Každá recenze v tisku byla událost, čekalo se na ni, nebyly všude dostupné informace o tom, co je bestseller nebo jaké knihy právě uspěly. Neexistovali influenceři, nedělalo se tak rozsáhlé promo jako dnes. Dodnes mě překvapuje, kam až mě psaní dovedlo a kolik lidí si k mým knihám našlo cestu.
Vzpomínáte si na svůj první překlad?
Už si nejsem úplně jistá, který to byl. Myslím, že moje první knížka vydaná v zahraničí byl Flouk a Líla, dětská knížka, která vyšla v Albánii. Z nějakého důvodu tam prý mají rádi kočky a na veletrhu viděli obálku s kocourem Floukem, tak se jim to asi zalíbilo. Takže Flouk a Líla byla, myslím, úplně první přeložená knížka. Možná pak ještě Julie mezi slovy do slovinštiny. Takhle to asi začalo – dětskými knihami.
A máte představu, do kolika jazyků už byly vaše knihy přeloženy?
Myslím, že do sedmi nebo osmi. Teď naposledy mi vyšla kniha právě v Německu.
Když jste zmínila němčinu, ráda bych se u ní na chvíli zastavila. Vaši knihu Vrány do němčiny přeložila Hana Hadas. Jak se vám s ní spolupracovalo?
Osobně jsme se poprvé potkaly tady v Moravské zemské knihovně, kde jsme se bavily mimo jiné o překladu. Mám obrovský respekt k její preciznosti a k tomu, jak k jazyku přistupuje. Je nesmírně otevřená, pečlivá a zároveň lidsky moc příjemná. Ta komunikace s ní je přirozená, milá a přitom profesionální. Byla to opravdu skvělá spolupráce.
Je to tedy váš první německý překlad? To je velká věc, německý trh je přece jen obrovský. Jak to prožíváte?
Ano, je to první překlad do němčiny a mám velkou radost, že Anthea Verlag dalo mé knize šanci. Samozřejmě si uvědomuju, že realita překladů je vždycky trochu ošemetná. Jedna věc je, že zahraniční nakladatel získá grant a knihu vydá, ale druhá věc je, jestli si tam knihu někdo opravdu koupí a přečte. To je už úplně jiná rovina. A to, že kniha uspěje doma nebo v jedné cizí zemi, neznamená, že uspěje v další. Každý trh je jiný. Vidíme to i obráceně u nás – český vydavatel koupí zahraniční bestseller a u nás se třeba vůbec nechytí. A tak to může být kdekoliv.
Takže k Německu přistupuju s vděčností, ale i pokorou. A taky už vím, že autor musí přiložit ruku k dílu a v propagaci pomoci. To jsem se naučila právě v Polsku.
Foto: Barbora Procházková, České centrum Berlín
Vrány nesou univerzální a pro čtenáře aktuální téma
Jakým způsobem jste se tam na propagaci podílela?
Vrány se tam nejdřív rozšířily hlavně mezi „instagramovou generací“. Hodně se o to zasloužil Mirosław Śmigielski z nakladatelství Stara Szkoła. Komunikoval se čtenáři a přirozeně budoval komunitu kolem Vran. Trvalo skoro půl roku, než bylo zjevné, že kniha se chová na trhu jinak než další české překlady. Mladí lidé ji začali doporučovat a Mirosław nakonec pošťouchl i mě, abych se do komunikace se čtenáři víc zapojila.
Součástí toho byly i veletrhy – třeba v Poznani nebo nedávno v Krakově, kde jsem měla opravdu mnohahodinové autogramiády. Bylo to úžasné, vyčerpávající, ale zároveň silné. Ten zájem byl obrovský a vlastně to splnilo i mé přání, aby se Vrány rozletěly do světa a otevřelo se ve společnosti téma skrytého násilí na dětech ve zdánlivě spořádaných rodinách.
Kolik výtisků se v Polsku prodalo?
Přesná čísla teď nemám, jsou to desetitisíce. Hranice polského bestselleru je podobná jako u nás, kolem pěti až deseti tisíc prodaných výtisků. Polský knižní trh je velikostí srovnatelný s naším, protože mají až čtyřikrát méně čtenářů.
To je zajímavé, protože z různých průzkumů vyplývá, že i u nás čtenářství spíš klesá.
Ano, dívala jsem se nedávno na výzkumy, které dělá Jiří Trávníček. Můj polský vydavatel žije zde v Česku a má tedy docela dobré srovnání. Říkal mi, že v Polsku sleduje ještě rapidnější pokles čtenářství než u nás. Řada i větších měst tam už třeba nemá knihkupectví, navíc podmínky distributorů a obchodních řetězců jsou tam extrémně tvrdé.
Dá se tedy říct, že přispíváte k rozvoji čtenářství v Polsku.
Doufám v to, protože Vrány tam čtou především mladí lidé. Knížka je tam taky zařazená do doporučené četby pro střední školy.
Čím si úspěch v Polsku vysvětlujete?
Asi tím, že Vrány nesou univerzální a pro čtenáře aktuální téma. Někdy o zájmu o české překlady mluvím s lidmi v zahraničí a pochopila jsem, že naše představa, že si někdo koupí knihu, protože je to „česká literatura“, je poněkud naivní. To si koupí ti zainteresovaní do české tvorby, kultury a filmů, ale těch je velmi málo. Ostatním čtenářům musíte nabídnout něco, co je přitáhne třeba proto, že to koresponduje s jejich zájmy, zkušeností, prožitkem… I s překladovou knihou se musí odehrát celá ta alchymie, která knihu udělá bestsellerem – musí se sejít téma, nějaká potřeba mezi čtenáři, do toho musí být správně načasované vydání… Překlad to má o to těžší, že je v zahraničí sám za sebe. Doma můžete jezdit po besedách, média vás znají, máte na sebe navázané influencery. V zahraničí začínáte od nuly.
Myslím, že v Polsku téma Vran silně zarezonovalo i proto, že je to pořád dost tradiční, katolická společnost. Navenek působí hodně spořádaně, ale pod povrchem se často dějí těžké, temné věci. A právě to napětí mezi tím, co se ukazuje, a tím, co se skrývá, čtenáři velmi dobře cítí. Myslím, že proto tam Vrány tak zasahují.
Foto: Barbora Procházková, České centrum Berlín
Chce to trpělivost, velkou pokoru a uvědomění si, že knížka vydáním nekončí, ale naopak začíná
Pozorujete rozdíly v kvalitě použitého papíru nebo zpracování?
V Česku máme velmi vysokou knižní kulturu – i co se týče designu knih a materiálů. Zvlášť v Hostu je ta péče pořád velká. Pevná vazba vůbec není v zahraničí standardem, samozřejmě to souvisí i s tím, že vydavatelé vědí, jak obtížné je českou knihu prodat. Některá zahraniční vydání jsou proto poměrně úsporná. Právě ale v Polsku, kde se Vrány vícekrát dotiskovaly, mám knihu jak v brožované, tak i pevné vazbě, dokonce tam mám i audioknihu.
Která z vašich přeložených knih vás nejvíce zaujala svým fyzickým zpracováním?
Asi to budou opět Vrány. Některé země přebraly českou obálku, ale třeba Německo nebo Chorvatsko udělalo svoji verzi. Někdy koukám na tu rozličnost výtvarných pojetí a fascinuje mě, že všechna provedení fungují skvěle.
Máte možnost podobu obálky ovlivnit?
V Polsku je to třeba úplně stejné jako v Hostu. O obálce mluvíme, ladíme ji společně, zohledňují i můj názor. Stejně tak v Německu jsem dostala čas k obálce promluvit. V některých zemích je to ale jiné – pošlou hotový návrh a nebývá moc času na ladění drobností. Obvykle návrh zahraničního vydavatelství nijak nerozporuji, myslím, že je potřeba věřit, že zahraniční vydavatel má důvod pojmout knihu tím konkrétním způsobem. Navíc i u nás považuji za velmi neprofesionální, když se autor snaží používat grafika jen jako nástroj k tomu, aby si vyrobil obálku podle svých představ.
Co byste doporučila začínajícímu autorstvu, které se chce prosadit – ať už u nás, nebo v zahraničí?
Chce to trpělivost, velkou pokoru a uvědomění si, že knížka vydáním nekončí, ale naopak začíná. Nejde sedět a čekat, že vydáte knihu a stane se zázrak. Nebo že to za vás odpracuje vydavatel. Nestane a neodpracuje. Doma je knižní trh extrémně přeplněný a v zahraničí si málokdo jen tak koupí českou knihu. Je potřeba přiložit ruku k dílu – jezdit na besedy, být v kontaktu se čtenáři a když s nimi nemůžete mluvit osobně, komunikovat s nimi třeba i na sociálních sítích. Reagovat na to, co vám píší, dát do toho energii a čas.
Máte už nějaké zprávy, jak se německému překladu daří?
Knížka je tam zatím na trhu krátce, myslím, že sotva dva měsíce, takže jsou to zatím jen střípky – pozitivní zprávy nebo recenze, které ke mně doputovaly. Jak se knize bude skutečně dařit, to se teprve uvidí.
Nedávno jste čerstvý překlad představila v Berlíně na akci Tschechien erlesen. Jaké byly ohlasy?
Pozvání do Lipska a Berlína od Českého centra si velmi považuji a byla to skvělá zkušenost. Autorské čtení je tam událost, vše je perfektně a s největší péčí připravené. Lidé se skutečně zajímají o knihu, mluví se hlavně o jejím tématu, může se v té debatě jít do hloubky. V Berlíně jsme se také poprvé osobně potkali s mým vydavatelem Rubenem Höppnerem, bylo to moc fajn.
Autorkou úvodní fotografie je Věra Marčíková. Rozhovor s Petrou Dvořákovou vedla Karolína Tomečková.
Mezinárodní knižní veletrh v Lipsku se uskuteční v termínu 19.–22. března 2026. Národní stánek České republiky je organizován z pověření Ministerstva kultury ČR Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Konečný termín pro dodání závazných přihlášek je 10. prosince 2025 včetně.
V případě zájmu o registraci se obraťte e-mailem na kontaktní osobu níže.
Kontakt:
Ing. Martina Bartoňová
Moravská zemská knihovna v Brně
E-mail: martina.bartonova@mzk.cz
V září například představil na Noci literatury v Hamburku spisovatel Eli Beneš spolu s překladatelkou Raijou Hauck svůj debutový román Nepatrná ztráta osamělosti. Spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová zamířila do téhož města na autorské čtení pořádané místním renomovaným nakladatelstvím Literatur Quickie. U příležitosti 80. výročí konce druhé světové války se v německé obci Sulzbach-Rosenberg setkali tři čeští a tři němečtí autoři a autorky – Eli Beneš, Alice Horáčková, Štěpán Kučera, Annegret Liepold, Fridolin Schley a Dana von Suffrin – aby veřejnosti představili své aktuální literární projekty a zúčastnili se exkurze do památníku koncentračního tábora Flossenbürg.
Hned na začátku října odjel s naší podporou do Hamburku na tamní Comicfestival kolektiv českých komiksových autorek a autorů Xao. Na pozvání Phillipa Schulze z galerie a nakladatelství RFI (Raum für Illustration) uspořádali v Galerii 21 im Vorwerk-Stift výstavu představující nejen činnost svých členů Alžběty Zemanové, Kláry Zahrádkové, Jakuba Plachého a Zuzany Bramborové, ale také například ilustrátorky a autorky komiksů Terezy Šiklové. Konal se také křest německého vydání knihy Sledujete slona, kterou vydalo nakladatelství Rotopol. Součástí stejného festivalu byla také výstava ROT ilustrací česko-německých idiomů ilustrátorky Adély Bierbaumer.
V říjnu také proběhlo turné spisovatele a novináře Štěpána Kučery a překladatele Mirko Kraetsche s knihou Gablonz-Jablonec po jižním Německu nebo představení německého překladu knihy Klub divných dětí Petry Soukupové a ilustrátorky Nikoly Logosové na festivalu Bücher bauen Brücken v Saarsbrückenu.
V polovině října se Matěj Plachta, mistr České republiky ve slam poetry, s naší podporou úspěšně zúčastnil mistrovství Evropy ve slam poetry 2025 v Berlíně. Postoupil do finálového večera, kde soutěžilo 10 nejlepších slamerů Evropy, čímž se rovněž automaticky kvalifikoval na mistrovství světa v JAR v roce 2026. Finálovému večeru v Admiralspalastu v Berlíně přihlíželo ve vyprodaném sále více než 1 700 lidí a další tisíce sledovaly také živý stream. Matěj Plachta v celkovém součtu obsadil 4. místo a byl nejlepším slamerem, který slamoval v rodném jazyce. To znamená, že překlady připravené v rámci projektu uspěly i v konkurenci s rodilými mluvčími (1. místo obsadil Švýcar, 2. místo Němec).
K dalším v říjnu podpořeným výjezdům českých autorek a autorů patří například účast Lucie Háškové Truhelkové s německým překladem knihy Dědeček v růžových kalhotách na čtení a workshopu pro děti na akci EUNIC Literaturtage 2025 ve Vídni, účast Eliho Beneše opět s německým překladem knihy Nepatrná ztráta osamělosti na Českých dnech kultury 2025 v Greifswaldu a v berlínském Českém centru, křest nové básnické knihy Kořen a kloub Ivety Ciprysové v německém překladu Ondřeje Cikána v novém domovském klubu nakladatelství Kétos ve Vídni nebo účast mladých českých autorů a autorek na festivalu Globale v Brémách.
Na přelomu října a listopadu se uskutečnila ve švýcarském Loorenu překladatelská dílna za účasti deseti českých a německých překladatelů a překladatelek pořádaná ve spolupráci s programem TOLEDO Německého překladatelského fondu, financovaným komisařkou spolkové vlády pro kulturu a média, dále ve spolupráci s Českým literárním centrem a za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia.
V listopadu se naplno rozběhl Rok české kultury, jehož cílem je připravit německojazyčnou veřejnost na čestné hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026. Autorská čtení nabídli německé veřejnosti například Iva Procházková ve Frankfurtu, Dora Kaprálová s překladem debutové prózy Zimní kniha o lásce na festivalu Dny české a německé kultury v Drážďanech nebo Viktorie Hanišová, Marek Toman a Stanislav Struhař, jejichž knihy vyšly v nakladatelství Wieser; ti vystoupili ve Vídni a Klagenfurtu. Do Augsburgu, Heidelbergu a Mnichova zavítala také série autorských čtení s českým novinářem a spisovatelem Patrikem Bangou a překladatelkou Hanou Hadas. Díky Českému centru Berlín představila Petra Dvořáková německý překlad svého románu Vrány v Lipsku a Berlíně.
Polovina listopadu proběhla ve znamení veletrhu Buch Wien. Během autorských čtení se na něm představily Alena Mornštajnová a Petra Soukupová. Alena Mornštajnová uvedla německý překlad bestselleru Les v domě, který pro nakladatelství Wieser přeložila Hana Hadas. Petra Soukupová vystoupila s knihou Klub divných dětí, již pro nakladatelství Jungbrunnen přeložila Johanna Posset. V listopadu také v Mnichově pokřtil německý překlad svého románu Druhé město (vydalo Allee Verlag) Michal Ajvaz. Básník Petr Hruška vystoupil společně s překladatelem svých děl, profesorem slavistiky Ursem Heftrichem, v Heidelbergu, Regensburgu a Augsburgu. Překladatel a nakladatel Ondřej Cikán četl ze svých překladů i původních textů v Postupimi.
Letošní český literární rok v Německu pak zakončí v prosinci dvě čtení a besedy s Jakubem Stanjurou v Berlíně, který zde spolu s překladatelem Mirko Kraetschem představí německý překlad románu Srpny, čtení a diskuse s českými autory Michalem Ajvazem, Milenou Fucimanovou a překladatelkou Zuzanou Finger ve Wilhelmshavenu na severu Německa a spisovatel Matěj Hořava a jeho kniha Pálenka v Mnichově a Ulmu.
Claudie, jak se německá spisovatelka ocitne na rezidenci právě v Brně?
To je dobrá otázka! Letos jsem měla to štěstí a získala jsem stipendium pro rezidenční spisovatele, které uděluje moje rodné město Lipsko a naše české partnerské město Brno.
Co vás v Brně překvapilo nejvíc?
Je tu spousta věcí k objevování. A hlavně? Krásná architektura s mnoha historickými památkami a kláštery po celém městě.
Kdybyste měla jmenovat jednu věc, která vás tu opravdu těší, a jednu, která vám naopak úplně nesedla – co by to bylo?
Moc se mi líbí zdejší kultura a to, že ji lidé tady mají tak rádi a užívají si ji! Na opeře, na koncertech i na baletním představení je spousta mladých lidí. To se mi líbí!
Moc se mi ale nelíbí, že pokud jde o jídlo, musím se držet zkrátka. Pokud si chci udržet svou váhu... Svíčková, koláče, fantastický francouzský toast v Café Placzek... Všechno je tak lákavé, protože česká kuchyně je vynikající, zvlášť když se ochladí a vy máte chuť na něco teplého a sladkého.
Na čem během rezidence pracujete? Vzniká tady nový text, nebo pokračujete v projektu, který jste už dřív začala?
Poprvé v životě píšu o kořenech své rodiny v Čechách. Moje matka se narodila v Hostinném u Vrchlabí. Ale ona ani moji prarodiče nám nikdy neřekli o ztrátě svého milovaného domova v roce 1945. Takže při psaní jsem přemýšlela o své cestě za historií své rodiny a o tom, co pro mě tato ztráta znamená a co musela znamenat pro ně. Co by si pomysleli, kdyby věděli, že tu jsem po tak dlouhé době?
V Německu jste známá hlavně jako autorka detektivních románů. Kde se vaše příběhy obvykle odehrávají – a inspiroval vás pobyt v Brně k tomu, abyste do psaní vnesla i „českou stopu“?
Mé detektivní romány se dosud odehrávaly na severovýchodě Německa, především v Meklenbursku-Předním Pomořansku. V poslední době se ale moje psaní posouvá jinam: víc mě přitahují rodinné příběhy a témata paměti. Zajímá mě, jaké stopy v nás zanechávají rodinné kořeny – i jejich ztráta – a také dlouhé stíny německé historie 20. století. Čím dál víc si kladu otázku, co všechno lze vyčíst z historie vlastní rodiny.
A pokud jde o „českou stopu“: pro zajímavost, podstatná část mého připravovaného románu Elbland se odehrává v České republice, v někdejším domově rodiny mé matky.
Foto: Rezidence Café Kaprál
Jak na vás Brno působí jako město a tvůrčí prostředí? Objevila jste tu něco, co vás přímo inspirovalo k psaní?
Brno je samo o sobě úžasné, ale zároveň velmi podobné Lipsku. Mám na mysli architekturu, ten pocit, že jste ve světovém městě, aniž byste se v něm cítili ztraceni. Mladý duch města – mnoho studentů, bohatá kultura. Venkov a jezero. Moc se mi líbí Brněnská přehrada. Řekla bych: Cítila jsem se tady jako doma. Za ty čtyři týdny mi nechybělo nic kromě rodiny a přátel.
Přemýšlím o všem, co mě inspirovalo k psaní. Nejen samotné město, ale i můj pobyt zde. Vlastně jsem nebyla nikdy opravdu několik týdnů sama jen se sebou a se svou prací. Samota mě naučila, jak málo věcí stačí k tomu, abyste byli opravdu šťastní, a jak moc nás může naučit historie. Celý ten pobyt byl trochu jako meditace nebo duchovní cesta, téměř jako pobyt v klášteře. Objevila jsem při něm rozjímání. Když jsem tu seděla v tichu se svými myšlenkami, napadlo mě, že bych mohla napsat o sobě – a také o cestě ke kořenům své rodiny, na kterou jsem se vydala před dvěma lety.
Jak se vaše psaní mění, když jste daleko od své domácí literární scény – třeba tady v České republice?
Mám pocit, že mám víc času na rozjímání a vlastní myšlenky.
Letošní Frankfurtský knižní veletrh výrazně zviditelnil českou literaturu. Vnímáte, že má česká literatura v Německu dnes větší ohlas než dřív? A je v současné české literatuře něco, co vás zvlášť zaujalo?
Česká literatura je v Německu bohužel nedostatečně zastoupená. Je to opravdu smutné, přicházíme o hodně. Ale samozřejmě znám Jaroslava Rudiše a Kateřinu Tučkovou, kteří se zasazují o větší zastoupení české literatury v Německu.
Co pro vás znamená literární rezidence z profesního i osobního hlediska?
Pro mě to znamená hodně: čas, ticho a rozjímání o sobě a mém psaní, spousta procházek, což je velmi dobré pro jakýkoli druh psaní. Tolik skvělých spisovatelů rádo chodilo pěšky! A doufám, že v tom budu moci pokračovat i během psaní v Lipsku! Jsem velmi vděčná, že tu mohu být.
Rozhovor s Claudií Rikl vedla Karolína Tomečková.
Štěpán Kučera, narozený v roce 1985 v Jablonci nad Nisou, vystudoval žurnalistiku a mediální vědu na Karlově univerzitě v Praze a pracuje jako redaktor literární přílohy Salon deníku Právo. Jako autor je mimořádně všestranný, vydal několik sbírek povídek, mezi nimiž je i Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (Judas war ein Ufo … und andere Geschichten, 2016). Jako spolueditor a spoluautor se podílel na česko-polské antologii Z obou břehů/Z obu brzegów (Z obou břehů, 2023). Ve své knize Gablonz/Jablonec (2022, německý překlad Mirko Kraetsch) listuje v kronice svého rodného města v letech 1900 až 2020 a vytváří živý, citlivý a originální portrét tohoto do roku 1945 multikulturního a dvojjazyčného města.
Ze setkání vzniklo také video a níže najdete i autorův text.
Milý pane Blaschko
Štěpán Kučera
Milý pane Blaschko,
možná se podivíte, proč Vám dnes píšu, když uvážíme, že jste zemřel 1. května 1939. Nestihl jste začátek druhé velké války a nevíte ani, jak na jejím konci bombardování zničilo Vaše město Drážďany, rozmetalo na střepy první skleněné modely mořských sasanek, které vytvořil Váš otec a které byly uloženy v drážďanském přírodovědném muzeu, ani jak jedna zbloudilá bomba zasáhla Váš dům.
Promiňte, dovolím si teď encyklopedickou odbočku, protože je možné, že tenhle dopis budou číst lidé, kteří Vás neznají; a vlastně myslím, že i Vás takové encyklopedické heslo potěší. Takže: Váš otec a Vy – duo uměleckých sklářů Leopold a Rudolf Blaschkovi – jste byli nejlepšími tvůrci skleněných modelů fauny a flóry na světě. Vaše modely mořských bezobratlých živočichů – chobotnic, medúz, olihní nebo mřížovců – vystavovala muzea po celé zeměkouli od Mexico City či San Francisca přes Londýn a Paříž až po Tokio nebo Melbourne (bylo to v dobách, kdy vystavení skleněných modelů bylo jediným způsobem, jak návštěvníkům plně zprostředkovat krásu těch mořských tvorů, jejichž těla bez obratlů se nedala vycpat ani přišpendlit). Kompletní sbírku Vašich modelů rostlin zase opatruje bostonská Harvardova univerzita a dodnes tam ta kolekce Vašich Glass Flowers patří k nejoblíbenějším návštěvnickým atrakcím – má příznačné motto „Zázrak umění ve vědě a zázrak vědy v umění“. Vaše díla jsou k nerozeznání od svých živých předloh a ani současní skláři po století technologického pokroku se nedokážou plně vyrovnat Vašemu mistrovství.
Teď už ale k tomu, proč Vám vlastně píšu. Na setkání německých a českých spisovatelů při příležitosti osmdesátého výročí konce druhé velké války (to setkání mělo zase motto „Nikdy více je teď“) se vedla diskuse, jak zabránit tomu, aby se válečné hrůzy ještě někdy opakovaly, a jestli nám v tom zabraňování může pomoci umění. A já si při tom vzpomněl na Vás.
Pravda, je to taky tím, že jsem o Vás a Vašem otci čerstvě dopsal knížku, takže na Vás myslím docela často.
Na tom německo-českém spisovatelském setkání zazněla i otázka, jestli se dokážeme poučit z minulosti. Odpověď by mohla znít, že poučit se samozřejmě dokážeme, potíž je v tom, že každý jinak. Dějiny k nám mluví pomocí příběhů, které se dají číst různě – a různí lidé je můžou různě vyprávět. Nebudu Vám ani dopodrobna psát o jednom současném prezidentovi, který se zaklíná cílem „denacifikovat“ sousední zemi, a přitom tam bombarduje nemocnice a unáší děti. I tenhle prezident by jistě podepsal větu, že „nikdy více je teď“ a že válečné hrůzy se nesmějí opakovat.
Nestihl jste začátek druhé velké války, ale prožil jste dobu, která k ní vedla – první velkou válku, éru Výmarské republiky, hyperinflaci, hospodářskou krizi i vznik Třetí říše. A ještě předtím vyvrcholení průmyslové revoluce, drancování zámořských kolonií i období, kterému se tehdy ještě neříkalo „belle époque“, protože lidé tenkrát nevěděli, že je to jen krásná epocha, že to nebude napořád. A taky růst různých nacionalismů, o kterých jste jako český Němec narozený v Českém Dubu a žijící v Drážďanech věděl své, ale příliš Vás nevzrušovaly – jestli můžu soudit z Vašich dopisů, cítil jste se být světoobčanem.
V mládí jste zažil vzestup sociálního darwinismu a koncem života i jeho praktické uplatnění v nacistickém Německu. Přátelil jste se s profesorem Ernstem Haeckelem, kterého jeho smysl pro krásu mořských živočichů dovedl k děsivým úvahám o lidech (Haeckel Vám a Vašemu otci dokonce věnoval výtisk své přednášky o dělbě práce v přírodě a lidské společnosti – v ní na základě studia kolonií mořských trubýšů usoudil, že kulturní rozvinutost lidských společností je v přímé úměře k rozvinutosti jejich dělby práce; v Haeckelově pojetí se na vrcholu lidstva ocitá rasa Homo Mediterraneus, tedy běloši, kteří se prý jako jediní pyšní skutečnými dějinami, zatímco na dně skončí mouřeníni ze zámoří). Vážil jste si biologické práce profesora Haeckela, ale nikdy jste nevstoupil do jeho vratké loďky teorií o lidech. Pročetl jsem stovky stránek Vaší korespondence a nenašel ani náznak snahy uplatňovat poznatky biologie na lidstvo, ani náznak náklonnosti k sociálnímu darwinismu, eugenice nebo rasové hygieně.
Vy a Váš otec jste přírodu nerozřezávali, nechtěli se jí dostat do vnitřností. Věděli jste, že není potřeba zmocňovat se a zabíjet, stačí dívat se a vnímat. Celý život jste si uchoval čistotu vidění. Nepokoušel jste se zformulovat žádnou teorii o souvislostech kolonií žahavců a lidské společnosti, zato jste dokázal zachytit ty nejdrobnější žilky v listu kopřivy.
„Práce Blaschkových mají ducha a kouzlo, citlivost a styl, sahající daleko za mechanickou imitaci přírody. Stává se z nich gestalt samotné přírody, její duše,“ napsala jedna badatelka zabývající se Vaším dílem. Jinde jsem zase četl, že náš starý jazyk nestačí k popsání nových výzev světa, takže jazyk umění může být přesnější. Třeba to platí i pro umění zvířat a rostlin.
Příběhy my lidé potřebujeme, protože drží naše společnosti pohromadě. Ale snad bychom se měli učit vidět i bez nich. Možná by Vás zajímaly výzkumy zraku hmyzu. Ty studie ukázaly, že mravenci nebo včely vidí svět jinak než my, že vidí i věci, které jsou našim očím skryté. Díky tomu si můžeme plně uvědomit, že i svět, jak ho vidí lidé, je jenom jednou verzí skutečnosti. Je to možná největší lekce z filosofie, jakou kdy dal hmyz člověku.
Nevím, jestli lze zabránit opakování válečných hrůz; asi ne. Sám jste vpředvečer první velké války napsal: „Sami sebe klameme, když si myslíme, že dnešní, nebo spíš budoucí lidstvo bude směřovat k větší civilizovanosti a společenskému smíru. Ne, skryté divoké instinkty člověka můžou kdykoli vyhřeznout jako u zkroceného dravého zvířete. Stačí, když fanatismus a zloba přebijí zdravý rozum a ohleduplnost. Děsuplné zločiny a krvavé války, jaké se odehrály před sty a tisíci lety, se budou opakovat znova a znova, dokud budou existovat lidé“.
Nevím, jestli nám může nějak pomoci umění; třeba ano, aspoň někomu. Léčivé umění možná znamená dívat se jako Vy, bez příběhů, které si nosíme v hlavách, bez předem daných výkladů. Nezdvihat prapory, nejít s dobou, nevyprávět, co se očekává. Vnímat to, co jinak přehlížíme. Jako krásu obrazů stvořených cizopasnou houbou.
Díky za to, jak jste se uměl dívat.
Štěpán Kučera
Eli Beneš, narozený v roce 1976 v Praze, studoval anglistiku, amerikanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a žurnalistiku na tamější Fakultě sociálních věd. Pracoval jako moderátor Radia 1, založil label pro elektronickou hudbu a sám komponoval. Jako redaktor působil v různých novinách, v současné době pracuje pro portál seznam.cz. Ve svém debutovém románu Nepatrná ztráta osamělosti (Unmerklicher Verlust der Einsamkeit, 2023, německý překlad Raija Hauck 2025) čeká chlapec, který se vrátil z koncentračního tábora, v Praze marně na návrat své rodiny a musí se sám vypořádat se svým traumatem a novou poválečnou realitou. Následujíc svou německo-židovskou přítelkyni se nakonec vydává na nebezpečný útěk do Palestiny. Román byl oceněn českou cenou Magnesia Litera jako debut roku.
Ze setkání vzniklo také video a níže najdete i autorův text.
Budování koncentráku
Eli Beneš
Je nás pět: Ála, Anča, Štěpi, Frido a já. Vedou nás po schodech dolů, k hlavní budově velitelství SS před apelplacem.
„Je tu ukrutná zima, prý je tu vždycky chladnějš než jinde,“ stěžuje si kdosi a do nás se okamžitě pustí mrazivý vítr, konec září tady působí jako začátek prosince. Přitom svítí jasné slunce a na protějším kopci se rýsuje impozantní zřícenina hradu Flossenbürg. Ale tu nikdo nekomentuje, jako by byla neviditelná. Nasadíme si vše, co jsme si na cestu vzali. Zavazujeme šátky, dopínáme poslední knoflíky. Choulíme se do sebe. Vytahuju čepici, přece jen už s tábory nějakou zkušenost mám. Projdeme obloukovitým průchodem kamenné budovy velitelství, které připomíná vjezd do Osvětimi, a pak rovnou na úplně prázdný apelplac, kde se seřadíme. Duje takový vítr, že není slyšet slova.
Je nás pět: Ála, Anča, Štěpi, Frido a já. Všichni máme jednu věc společnou, vlastně dvě. Nejméně dvě, to můžu říct, i když se prakticky neznáme. Za a) píšeme knihy. Takový zvláštní koníček. Za b) píšeme (aspoň trochu) o Němcích. Ne o všech samozřejmě, jen o těch, které můj malý syn označuje jako „zlý Ňamci“. Měli bychom asi psát i o Rakušanech, ale ti z toho vždycky nějak vyklouznou. Proč píšeme o Ňamcích? Každého z nás se to nějak týká: Álin děda byl jedním z nich, dlouho to jako Češka nevěděla. Můj děda řádění jejího dědy čirou náhodou přežil (ale jeho sestra ne). Štěpi pochází ze Sudet a jeho město bylo kdysi z osmdesáti procent německé a je to samozřejmě dnes znát. Němci Frido a Anča mají zase své jiné důvody. Děláme, že nás to nějak enormně neovlivňuje, opak je pravdou. Ostatně: všichni píšeme proto, že nás něco tlačí.
Není válka, respektive ne tady, ne teď: je rok 2025. Je zima, i když není ještě ani pořádný podzim, a my se klepeme chlady uprostřed bývalého koncentračního tábora Flossenbürg na setkání českých a německých spisovatelů. Samotné setkání, dalo by se říct družba, probíhá hladce, rozumíme si. Pořád mluvíme, podporujeme se, stěžujeme si na stejné věci: přestože se naše knihy docela prodávají, nedokážeme se tím uživit. I tak s tím nedokážeme přestat. Ta naše družba se koná sedmdesát kilometrů jinde, ale to nevadí - sem nás vzali na výlet. A teď tu stojíme a chvíli máme pocit, že cítíme, jak příšerné to tu bylo. Ale to by bylo přehnané – víme, jaké to tu bylo, ale ten opravdový pocit prožít nemůžeme.
Průvodkyně vypráví: „Památník tábora tu není dlouho, ve vesnici nebyl zájem si něco připomínat. Na apelplacu stávala továrna na hračky. Musela se strhnout, což se nikomu nelíbilo. A tady nahoře se postavily rodinné domky.“
Ukazuje na rozlehlou stráň, kde se krčí desítky úhledných vilek bez plotů na místě, kde se nalézaly typické baráky pro tisíce vězňů. Že současní obyvatelé bydlí prakticky na hřbitově, to nikomu nevadí. Zbourání nepřipadá v úvahu. Vlastně celé je to tady dnes úhledné: apelplac je pokrytý bílošedým štěrkem, velitelství SS jako by postavil někdo včera, všude zelený trávník, vzrostlé stromy, šumění smrků na stráních, horský vzduch. Vůbec to tu nepůsobí skličujícím dojmem. I když se tu jedno temné místo vzadu u lesa jmenuje Pyramida popela nebo Údolí smrti. Je hned vedle krematoria, které tu později během války nutně museli vybudovat.
Průvodkyně pokračuje: „Nebylo snadné to prosadit. Architekti chtěli něco monumentálního. Historici co nejvíc autenticity. Obyvatelé vesnice chtěli hlavně, aby to nebylo vůbec.“
Když projdeme celý tábor podél strážních věží (ty jediné vypadají zlověstně) ocitneme se v jedné ze dvou zděných budov. A teprve v interaktivních částech výstavy se před námi rozvíjí příběhy v kusech textů, fotkách, videích nebo audiu a působí na nás…asi tak, jak mají.
Na konci (nebo začátku) expozice, jak se to vezme, je osvětlená stěna, na ní svítí reakce návštěvníků, promítají se tam jako modernější verze návštěvní knihy. Jeden vzkaz zní: Je to tady příliš hezké.
Snažíme se připomínat události, aby se na ně nezapomínalo. Přestože by se všem spíš hodil opak. Snažíme se popsat věci tak, jak jsme jim porozuměli, a přidat do toho směsici jistých odpozorování a silného příběhu, aby je pocítil i čtenář. Stejně jako stavitelé tohohle památníku musíme učinit mnoho rozhodnutí. Někdo tu přece nařídil, že továrna musí pryč. Že tábor má vypadat takhle a ne jinak. Že támhle budou stát informační tabule a tady ne. Tady bude trávník a tady bude světlý štěrk, tady bude světlo a tady bude tma. Stejně jako my rozhodujeme, co dáme do románu a co vynecháme. A nakonec nám na něm někdo vystaví něco úplně jiného, i když to tak být nemělo. A pak se dočkáme hodnocení „Je to příliš líbivé“ nebo taky naopak: „Proč musí být umění stále tolik depresivní?“. Už nechceme číst o koncentrácích!
Bylo by lepší, kdyby byl tábor zpustlý nebo v příšerném stavu tak jako za války?
Tenhle památník je konstrukt, stejně jako naše knihy. Na příbězích vidíme, že fungují, samotné kulisy nestačí. Píšeme a rozhodujeme se nad každou větou, co ukázat a co ne. Tahle scéna ano, tahle nikoliv. Tady čtenář zaslechne výkřik, tady ticho. Tady bude metafora, tady nepřikrášlený fakt. Někdy si nejsme jistí, zda to má smysl. Nebo účinek. Někdy prostě nevíme. Skoro nikdo z nás nevěří v okřídlený citát o historii, ze které se lidé poučí. Ale píšeme, protože jedinou alternativou je nepsat vůbec, a to by byla určitě ta nejhorší varianta. Píšeme a na našich slovech budujeme koncentráky, a kreslíme Údolí smrti, abychom je (přestože tomu nevěříme, ale doufáme – to zas ano) nemuseli stavět doopravdy.
Úvodní foto: Václav Mašinda